ECLI:CZ:NS:2003:25.CDO.1013.2002.1
sp. zn. 25 Cdo 1013/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobců A/ J. Š. a B/ A. Š., proti žalované B., spol. s r. o., o 479.840,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 11 C 277/96, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. prosince 2001, č. j. 11 Co 438/2001, 11 Co 439/2001-252, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou dne 7. 8. 1996 se žalobci domáhali na žalované zaplacení částky 503.000,- Kč s příslušenstvím s tím, že žalovaná na základě smlouvy o dílo ze dne 5. 9. 1994 provedla podle projektu dodaného žalobci hrubou stavbu jejich rodinného domku, kterou žalobci dne 2. 2. 1995 převzali. Poté zjistili, že v důsledku vadné izolace proniká do stavby voda, a požadovali odstranění vady díla. To žalovaná odmítla, proto žalobci uplatňují nárok na zaplacení nákladů, které žalobci musí vynaložit na to, aby stavba mohla být užívána s vadou, která bez snesení stavby a nového založení není odstranitelná.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 25. 11. 1997, č. j. 11 C 277/96-24, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 12. 8. 1998, č. j. 11 C 277/96-38, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, protože v případě neodstranitelné vady, která brání řádnému užívání věci, má objednatel právo na zrušení smlouvy, nikoliv na slevu z ceny díla podle ust. §648 obč. zák., a lhůta podle §649 obč. zák. ke zrušení smlouvy již uběhla.
Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 20. 1. 1999, č. j. 23 Co 681/98, 23 Co 682/98-45, byl rozsudek soudu prvního stupně pro nepřezkoumatelnost zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že si neujasnil předmět řízení, zabýval se otázkou odstoupení od smlouvy a ačkoliv pro posouzení nároku na slevu je rozhodující zjištění, zda vada vytýkaná žalované je odstranitelná či nikoli, tuto okolnost skutkově nezjistil. Pokud by v řízení byla doložena existence vady a to vady neodstranitelné, bude třeba se zabývat tím, zda vada brání řádnému užívání věci a zda byla způsobena v důsledku činnosti žalované při plnění smlouvy o dílo. Pokud jde o výši nároku, řízení se neobejde bez znaleckého dokazování.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7. 11. 2000, č. j. 11 C 277/96-208, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 24. 9. 2001, č. j. 11 C 277/96-245, bylo z důvodu zpětvzetí zastaveno řízení co do částky 23.160,- Kč s příslušenstvím, a žalované uložena povinnost zaplatit žalobcům 479.840,- Kč s 16 % úrokem od 7. 8. 1996 do zaplacení a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení a znalečném. Při svém rozhodnutí vycházel soud prvního stupně ze zjištění, že účastníci dne 5. 9. 1994 uzavřeli smlouvu o dílo, jejímž předmětem byla hrubá stavba rodinného domku žalobců na pozemku v k. ú. Ž. podle projektu dodaného žalobcem, která byla 2. 2. 1995 předána žalobcům. V záruční době žalobci uplatnili svá práva z titulu odpovědnosti za vady díla u žalované a na základě znaleckého posouzení dokládali vadné provedení hydroinstalace stavby, které se projevuje zatékáním vody zadržené na nepropustném terénu do podlah a stěn spodní stavby domu, nemovitost znehodnocuje a činí ji obtížně uživatelnou. Žalovaná se pokoušela o odstranění vady, k čemuž však nedošlo, neboť, jak vyplynulo ze znaleckých posudků Ing. B. a Z. B., vada spočívající v nesprávně a nedostatečně provedené izolaci stavby proti vlhkosti je vadou neodstranitelnou, respektive odstranitelnou pouze úplným odstraněním stavby. Vada byla opravena drenážním systémem, kterým však lze pouze zabránit zhoršování následků, a to trvalým dozorem a trvalými náklady na provoz zařízení k odstranění vlhkosti nemovitosti. Z provedených důkazů vzal soud prvního stupně za prokázané, že žalovaná provedla hydroizolaci suterénu rodinného domku vadně a neupozornila bez odkladu žalobce na nedostatky jimi poskytnuté projektové dokumentace, a proto přiznal žalobcům částku odpovídající hodnotě, o jakou se snížila cena stavby. Přitom vycházel ze znaleckého posudku z oboru ekonomie, ceny a odhady nemovitostí Z. B., podle něhož částka 479.840,- Kč odpovídá tomu, co bylo nutno vynaložit na odstranění následků vady díla, tak, aby bylo možno stavbu rodinného domu trvale užívat k bydlení, přičemž zahrnuje i náklady na provoz drenážního systému (elektrická energie na čerpání vody na dobu cca 20 let) ve výši 26.658,- Kč, a náklady na vypracování znaleckého posudku Ing. B. ve výši 14.470,80 Kč.
K odvolání účastníků Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 12. 2001, č. j. 11 Co 438/2001, 11 Co 439/2001-252, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé potvrdil, změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ve výroku o zastavení řízení co do částky 23.160,- Kč s příslušenstvím zůstal rozsudek soudu prvního stupně odvoláním nedotčen. Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a shodně s ním dovodil odůvodněnost nároku žalobců, kteří prokázali své tvrzení, že žalovaná dle smlouvy o dílo ze dne 5. 9. 1994 zhotovila pro žalobce hrubou stavbu rodinného domku, kterou předala žalobcům s vadou hydroizolace stavby a tato vada se dle znaleckého dobrozdání ukázala ve své podstatě neodstranitelnou bez odstranění stavby. Pro účely užívání stavby byli žalobci nuceni vynaložit náklady na odstranění její vlhkosti (jejichž výše představuje částku stanovenou znalcem B. v jeho posudku), přičemž vlhkost stavby se v důsledku vadně provedené práce žalovanou stala neodstranitelnou vlastností stavby. K námitkám žalované dovodil, že jsou splněny předpoklady pro vyhovění žalobě jak z titulu nároku na náhradu škody podle §420 obč. zák. tak z titulu nároku na náhradu nákladů za znalecký posudek podle §509 odst. 1 obč. zák.
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání. Odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci, neboť jestliže smlouvu mezi účastníky posoudil jako smlouvu o zhotovení věci na zakázku, pak platí zvláštní právní úprava obsažená v ustanovení §645 až 651 obč. zák., která má přednost před úpravou obecnou v ustanoveních §488 až §587 obč. zák. Namítá, že žalobci náhradu ve lhůtě podle §509 obč. zák. neuplatnili a že je třeba odpovědnost za vady odlišit od odpovědnosti za škodu (§510 obč. zák.). Dále namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť odvolací soud v rozporu s ust. §120 o. s. ř. neprovedl jí navržené důkazy, zejména nevyžádal nový znalecký posudek, neprovedl důkaz posudkem ing. B. a nevyslechl navrženého svědka ing. Š. Podle dovolatelky rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v obsahu spisu, a v hodnocení důkazů je logický rozpor. Poukazuje na to, že byla zhotovitelem pouze tzv. hrubé stavby, kterou provedla na základě objednatelem dodané projektové dokumentace (schválené stavebním úřadem), v níž byla navržena i izolace proti zemní vlhkosti, avšak vadně, a za situace, kdy v průběhu stavby nedošlo k průsaku vody, nemohla žalovaná na nedostatečně navrženou izolaci ani upozornit. Dovolatelka poukazuje na rozpory ve znaleckém posudku Ing. B. a na závěry znalce Ing. B. a namítá, že v řízení nebyla uplatněna náhrada škody. Navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. – dále jen „o. s. ř.“ (srov. část dvanáctou, hlavu první, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb.), neboť soud prvního stupně vydal své rozhodnutí dne 7. listopadu 2000 po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění před 1. lednem 2001, a rovněž podle dosavadních právních předpisů odvolací soud (podle části dvanácté, hlavy první, bodu 15. zákona č. 30/2000 Sb.) projednal odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně.
Poté se dovolací soud zabýval otázkou včasnosti podaného dovolání.
Vzhledem k tomu, že v dovolacím řízení je třeba postupovat podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., je třeba tento zákon aplikovat nejen při zkoumání přípustnosti a důvodnosti dovolání, ale rovněž při posuzování včasnosti dovolání ( k tomu srov. např. usnesení ze dne 19. dubna 2001, sp. zn. 29 Odo 196/2001, uveřejněné pod č. 70 v sešitě č. 10 z roku 2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Znamená to, že dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu vydanému před 1. lednem 2001 nebo vydanému v době od 1. ledna 2001 po řízení provedeném podle občanského soudního řádu ve znění účinném před tímto datem, lze podat ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu (§240 odst. 1 o. s. ř.).
Avšak v písemném vyhotovení napadeného rozsudku byli účastníci poučeni tak, že „dovolání k Nejvyššímu soudu ČR je přípustné za podmínek ustanovení §236-237 o. s. ř., do dvou měsíců od doručení tohoto rozsudku, prostřednictvím soudu prvního stupně“. Dovolání bylo tedy podáno sice po marném uplynutí jednoměsíční dovolací lhůty (ve smyslu §240 odst. 1 věty první o. s. ř.), avšak – ve shodě s poučením, jehož se žalované dostalo v písemném vyhotovení napadeného rozsudku – ve dvouměsíční lhůtě od jeho doručení (napadený rozsudek jí byl doručen dne 24. ledna 2002 a dovolání bylo podáno u soudu dne 21. března 2001). V souladu s právním závěrem o včasnosti dovolání, které bylo podáno ve lhůtě podle nesprávného poučení odvolacího soudu, vysloveném v usnesení Nejvyššího soudu České republiky (velkého senátu obchodního kolegia) ze dne 17. prosince 2002, sp. zn. 35 Odo 317/2001, jde o dovolání včasné.
Dále se dovolací soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( §236 odst. 1 o. s. ř.).
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže trpí vadami uvedenými v tomto ustanovení pod písm. a) až g).
Dovolání je dále přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé [§238 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] nebo jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§238 odst. 1 písm. b) o. s. ř.].
Podle ustanovení §239 odst. 1, 2 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Přípustnost dovolání může odvolací soud vyslovit i bez návrhu. Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
V dané věci žalovaná napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, aniž byla vyslovena přípustnost dovolání ve smyslu §239 odst. 1 o. s. ř. a aniž žalovaná vůbec návrh na vyslovení přípustnosti před vyhlášením rozsudku odvolacího soudu učinila ( §239 odst. 2 o. s. ř.). Přípustnost dovolání není založena ani ustanovením §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť soud prvního stupně sice rozhodl jinak než ve svém dřívějším rozhodnutí, jež bylo zrušeno, avšak ve zrušujícím usnesení odvolacího soudu ze dne 20. 1. 1999 nebyl vysloven závazný právní názor, který by měl na rozhodnutí ve věci takový vliv, že soud prvního stupně nemohl uplatnit své názory při rozhodování ve věci samé (rozsudek soudu prvního stupně byl zrušen pro nepřezkoumatelnost a nedostatek skutkových zjištění).
Z hlediska ust. §238 a §239 o. s. ř. není tedy v této věci dovolání proti rozsudku odvolacího soudu přípustné, a obecné poučení o přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku, obsažené v závěru rozhodnutí odvolacího soudu, přípustnost dovolání nezakládá. Přípustnost dovolání v dané věci by mohla být založena toliko z důvodů taxativně uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř., neboť dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže v řízení došlo k vadám v tomto ustanovení uvedeným. Dovolatelka netvrdí a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by rozsudek odvolacího soudu trpěl některou z vad uvedených v ust. §237 odst. 1 o. s. ř.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.
Nejvyšší soud proto dovolání žalované odmítl podle §243b odst. 4 věty první, a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř., aniž se mohl zabývat věcí z hlediska námitek uplatněných v dovolání.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §146 odst. 2, věty první (per analogiam) o. s. ř., neboť žalobcům náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. ledna 2003
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu