ECLI:CZ:NS:2003:25.CDO.586.2001.1
sp. zn. 25 Cdo 586/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věc žalobkyně A. M. proti žalovanému JUDr. J. K., o 113.300,- Kč, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 6 C 374/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. listopadu 2000, č. j. 8 Co 2659/2000-49, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5.437,50 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení na účet advokáta.
Odůvodnění:
Okresní soud v Českém Krumlově rozsudkem ze dne 31. 8. 2000, č. j. 6 C 374/2000-32, zamítl žalobu na zaplacení částky 113.000,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Neshledal důvodným nárok žalobkyně na náhradu škody, která jí měla vzniknout tím, že na základě vadně poskytované právní pomoci ze strany žalovaného (nepodal odvolání proti soudnímu rozhodnutí a nepoučil ji o následcích nesplnění rozhodnutím uložené povinnosti) opožděně zaplatila částku 200.000,- Kč, čímž jí vznikla následná povinnost uhradit ještě i žalovanou částku, zejména na úrocích z prodlení. Soud vyšel ze zjištění, že žalovaný jako advokát zastupoval žalobkyni v řízení vedeném pod sp. zn. 6 C 52/93 u Okresního soudu v Českém Krumlově, který žalobkyni pravomocným rozsudkem uložil povinnost zaplatit částku 200.000,- Kč S. Š. Z výpovědi svědka V. M. i samotné žalobkyně však podle soudu vyplynulo, že žalobkyně se proti tomuto rozsudku odvolávat nechtěla; předmětnou částku pak nezaplatila včas především na základě rady R. V., nikoliv žalovaného. Soud proto dovodil, že žalovaný neporušil žádnou právní povinnost ve smyslu §420 obč. zák. ani §24 odst. 1 zákona o advokacii, neboť jednal podle pokynů žalobkyně. Ta navíc postupovala v rozporu se soudním rozhodnutím v době, kdy již právní zastoupení netrvalo. Žalovaný tedy neodpovídá za škodu, která ostatně žalobkyni dosud ani nevznikla, neboť žalovanou částku nezaplatila.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 23. 11. 2000, č. j. 8 Co 2659/2000-49, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení a nevyhověl návrhu žalobkyně na připuštění dovolání. Dovodil, že i
když zastoupení žalobkyně žalovaným trvalo i po právní moci rozsudku, jímž jí byla uložena platební povinnost, žalovaný za škodu vzniklou v důsledku opožděného splnění této povinnosti neodpovídá, neboť žalobkyni nevznikla škoda, za níž se podle §420 obč. zák. považuje majetková újma vyjádřitelná v penězích. Žalobkyně dosud vyčíslenou částku nezaplatila a v její majetkové sféře tedy nevznikla újma, která je jednou z podmínek odpovědnosti za škodu. Za této situace odvolací soud nepovažoval za nutné zabývat se odvolacími námitkami ohledně dalších podmínek odpovědnosti žalovaného.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, neboť má za to, že rozsudky obou soudů trpí vadami řízení spočívajícími především v nesprávném hodnocení důkazů ohledně jednání žalovaného, který žalobkyni jako svoji tehdejší klientku po vydání předmětného soudního rozhodnutí neinformoval o povinnosti zaplatit uloženou částku a jednal v rozporu se zájmem klientky například tím, že jednal s protistranou. Nesouhlasí dále s názorem soudů obou stupňů, že o škodě „lze hovořit teprve poté, co bude zaplacena“; dovolatelka ostatně již předmětnou částku uhradila. Výrok o náhradě nákladů řízení je pak v rozporu s dobrými mravy. Navrhla proto, aby dovolací soud rozhodnutí obou soudů zrušil a vrátil věc Okresnímu soudu v Českém Krumlově k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání zamítl, neboť soudy obou stupňů věc posoudily v souladu s konstantní judikaturou. Dovolatelka přitom nekonkretizuje, které zákonné povinnosti žalovaný ve vztahu vůči ní porušil a kterých vad řízení se dopustil soud.
Vzhledem k ustanovení části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle dosavadních předpisů, (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001 - dále jen „o.s.ř.“). Po zjištění, že dovolání, které bylo proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., a po přezkoumání věci podle §243a odst.1 věty první o.s.ř. dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž tento mimořádný opravný prostředek není přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé [§238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], a proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak, než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.].
Podle §239 odst. 1 o.s.ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.
O rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde především tehdy, posuzoval-li odvolací soud právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam (tedy nejde o posouzení jen takové právní otázky, které pro rozhodnutí věci nebylo určující). Rozhodnutí odvolacího soudu musí současně mít po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (mající obecný dopad na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy při svém rozhodování řeší takovou otázku rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené judikatuře), nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů [rozhodnutí odvolacího soudu představuje v tomto směru odlišné (\"nové\") řešení této právní otázky].
Přípustnost dovolání podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V posuzovaném případě odvolací soud potvrdil zamítavé rozhodnutí o nároku na náhradu škody s odůvodněním, že škoda dosud nevznikla, neboť žalobkyně k okamžiku rozhodnutí odvolacího soudu nezaplatila částku, kterou byla povinna zaplatit vinou žalovaného.
Podle §420 odst. 1 obč. zák. každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti. Podle §420 odst. 3 obč. zák. odpovědnosti se zprostí ten, kdo prokáže, že škodu nezavinil.
Za škodu se v právní teorii i praxi považuje újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného, a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi. Skutečnou škodou je nutno rozumět takovou újmu, která znamená zmenšení majetkového stavu poškozeného oproti stavu před škodnou událostí a která představuje majetkové hodnoty, jež je třeba vynaložit k uvedení věci do předešlého stavu (stanovisko bývalého Nejvyššího soudu ČSSR Cpj 87/70, publikované pod č. 55 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1971). Dovodil-li odvolací soud, že škoda žalobkyni nevznikla, neboť dosud nezaplatila částku, jejíž náhrady se domáhá, posoudil tuto podmínku vzniku odpovědnosti za škodu v souladu s ustálenou judikaturou a jeho rozhodnutí proto nemá z tohoto hlediska zásadní právní význam. Dovolací tvrzení, že předmětná částka byla v době po vyhlášení rozsudku odvolacího soudu zaplacena (škoda vznikla), nemůže na tomto závěru nic změnit, neboť dovolací soud je vázán skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem a k novým skutkovým okolnostem nemůže v dovolacím řízení přihlížet (§243a odst. 2 věta první o.s.ř., usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. února 2001, sp. zn. 20 Cdo 121/99, publikované v Souboru rozhodnutí NS ČR pod C 333).
Pokud dovolatelka odůvodnila své dovolání též tím, že soudy obou stupňů nesprávně hodnotily provedené důkazy a že řízení trpí blíže nespecifikovanými vadami, jedná se o námitky, týkající se zjištění skutkových okolností věci, tedy o dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. c), případně písm. b) téhož ustanovení o.s.ř. Dovolatelka totiž netvrdí, že by odvolací soud jím správně zjištěný skutkový stav nesprávně posoudil po stránce právní, nýbrž ve skutečnosti nesouhlasí se skutkovými závěry o postupu žalovaného při poskytování právní pomoci, které navíc nebyly pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska takto vymezeného dovolacího důvodu nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, případně že řízení bylo při dokazování postiženou jinou vadou, která mohla mít vliv na správnost rozhodnutí, nezakládá přípustnost dovolání podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř., protože nejde o námitku nesprávného řešení otázky právní.
Občanský soudní řád spojuje přípustnost dovolání podle ustanovení §239 pouze s rozsudky a s těmi usneseními, která odvolací soud vydal ve věci samé. Věcí samou se ve sporném řízení rozumí samotný předmět, pro nějž se řízení vede, a rozhodnutím ve věci samé pak takové rozhodnutí soudu, jímž na základě žaloby stanoví konkrétní práva a povinnosti účastníků vyplývající z žalobou uplatněného právního vztahu. Pokud dovolatelka formuluje jednu z otázek zásadního právního významu ve vztahu k uložené povinnosti platit žalobci náklady zastoupení advokátem, směřuje její dovolání proti výroku o nákladech řízení. Výrok o náhradě nákladů řízení, v jehož rámci je otázka odměny advokáta řešena, má podle §167 odst. 1 o.s.ř. formu usnesení, ačkoliv je součástí rozsudku, a je rozhodnutím o nároku procesního charakteru vyplývajícím z ustanovení §142 a násl. o.s.ř. Protože věcně neřeší práva a povinnosti účastníků uplatněná žalobou, není rozhodnutím o věci samé a dovolání směřující proti takovému výroku není z hlediska ustanovení §239 o.s.ř. přípustné.
Protože dovolání podle §239 o.s.ř. není přípustné a nejedná se ani o případ přípustnosti dovolání podle §238 odst.1 písm. a), b) o.s.ř. (první ve věci vydaný rozsudek soudu prvního stupně byl potvrzen rozsudkem odvolacího soudu) a protože z obsahu spisu nevyplývá (a dovolatelka ani netvrdí), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., je nepochybné, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 4 věty první a §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §142 odst. 1 a §151 odst. 2 věty první před středníkem o.s.ř. ve znění účinném od 1. 1. 2001 (ustanovení části dvanácté, Hlavy I, bodu 10. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); s ohledem na výsledek dovolacího řízení má žalovaný právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem. Výše odměny byla vypočtena z peněžité částky, jež byla předmětem dovolacího řízení (113.000,- Kč), podle §3 odst. 1 a §10 odst. 3 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb., sazba byla snížena o 50% podle §14 odst. 1 a §15 citované vyhlášky (dovolání bylo odmítnuto) a o dalších 50% podle §18 odst. 1 věty první citované vyhlášky (byl učiněn pouze 1 úkon - vyjádření k dovolání) na výsledných 5.362,50 Kč; žalovanému kromě toho náleží paušální částka náhrady hotových výdajů ve výši 75,- Kč podle §l3 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 4. 2001, sp. zn. 29 Odo 196/2001, publikované pod č. 70 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. ledna 2003
JUDr. Petr Vojtek,v.r.
předseda senátu