ECLI:CZ:NS:2003:26.CDO.1082.2002.1
sp. zn. 26 Cdo 1082/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobců A) Z. J. a B) D. J., zastoupených advokátem, proti žalovaným 1) I. G. a 2) L. G., zastoupeným advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 10 C 42/96, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. listopadu 2001, č. j. 47 Co 285/2001-132, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Chomutově (soud prvního stupně) v pořadí druhým rozsudkem ze dne 9. února 2001, č. j. 10 C 42/96-116, vyhověl změněné žalobě (žalobě na přivolení k výpovědi z nájmu bytu) a přivolil k výpovědi z nájmu „bytu 4+1 s veškerým příslušenstvím v domě čp. 332 v Č. ulici v B.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“), určil, že „tříměsíční výpovědní lhůta počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku“, žalovaným (a všem, kdo s nimi v bytě bydlí) uložil povinnost „byt vyklidit a vyklizený předat žalobcům do 15 dnů po zajištění náhradního bytu“ a rozhodl o nákladech řízení účastníků. Předchozí rozsudek ze dne 2. února 2000, č. j. 10 C 42/96-88, jímž soud prvního stupně vyhověl tehdejší žalobě na vyklizení nemovitostí, specifikovaných ve výroku tohoto rozsudku, byl k odvolání žalované zrušen usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem (odvolacího soudu) ze dne 24. května 2000, č. j. 11 Co 312/2000-94, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem ze dne 22. listopadu 2001, č. j. 47 Co 285/2001-132, citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku o věci samé jen tak, že vyklizovací povinnost žalovaných z bytu podmínil zajištěním přiměřeného náhradního bytu; ve zbývajících výrocích o věci samé a rovněž v nákladovém výroku jej potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Soudy obou stupňů vzaly z provedených důkazů mimo jiné za zjištěno, že žalobci jsou vlastníky předmětného domu, že v domě se nachází byt 4+1 s příslušenstvím, že v tomto bytě bydlí žalovaní (původně jako druh a družka a od 11. května 1996 jako manželé), a že žalobci spolu se dvěma svobodnými dospělými syny Z. a P. bydlí v obecním bytě 3+1 s příslušenstvím. Současně zjistily, že v roce 1980 uzavřela žalovaná s tehdejším pronajímatelem bytu Státním statkem S. dohodu o odevzdání a převzetí předmětného bytu, že tato dohoda se v písemné formě nezachovala, že s ohledem na uvedenou dohodu „lze předpokládat, že … bylo rozhodnuto i o přidělení bytu první žalované“, že se dochovalo rozhodnutí o přidělení bytu žalovanému bez data, avšak s uvedením dne 12. dubna 1983, kdy bylo schváleno odborovým orgánem, a že dohoda o odevzdání a převzetí bytu se žalovaným uzavřena nebyla. Na základě uvedených skutkových zjištění soudy obou stupňů především dovodily, že právo osobního užívání předmětného bytu svědčilo od roku 1980 žalované, že toto právo se ke dni 1. ledna 1992 transformovalo na právo nájmu bytu, a že uzavřením manželství dne 11. května 1996 vzniklo žalovaným právo společného nájmu bytu manžely. Poté uzavřely, že je naplněn výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. a/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném v době dání výpovědi z nájmu bytu (dále jen „obč. zák.“), neboť žalobci jako nájemci obecního (navíc menšího) bytu potřebují předmětný byt pro sebe a své děti; navíc jejich bytová potřeba je umocněna rovněž vlastnickým právem k předmětnému domu, jehož součástí je také oprávnění věc užívat a spravovat ji. Odvolací soud – na rozdíl od soudu prvního stupně, který vyklizovací povinnost žalovaných podmínil zajištěním pouhého náhradního bytu – vázal jejich vyklizovací povinnost z bytu ve smyslu §712 odst. 2 věty druhé obč. zák. na zajištění přiměřeného náhradního bytu a v této souvislosti dovodil, že nejsou-li dány důvody zvláštního zřetele hodné ve smyslu §712 odst. 2 věty třetí obč. zák., nelze v otázce bytové náhrady pro žalované postupovat podle tohoto ustanovení, jak to ve skutečnosti učinil soud prvního stupně.
Proti rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve výrocích o věci samé, podali žalovaní dovolání, v němž – s přihlédnutím k jeho obsahu (§41 odst. 2 zákona číslo 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů /dále jen „o.s.ř.“/) – uplatnili dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a/, b/, odst. 3 o.s.ř. V dovolání především namítli (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), že před tím, než bylo vydáno usnesení soudu prvního stupně o připuštění změny žaloby ze dne 4. října 2000, č. j. 10 C 42/96-106, jim nebyla do vlastních rukou doručena změněná žaloba (v daném případě žaloba na přivolení k výpovědi z nájmu bytu). Vyslovili rovněž přesvědčení, že změnou původní žaloby na přivolení k výpovědi z nájmu bytu na žalobu na vyklizení nemovitostí „pozbyla platnosti a účinnosti výpověď z nájmu bytu“ a proto měla být naposledy změněná žaloba (opět žaloba na přivolení k výpovědi z nájmu bytu) zamítnuta. Námitkou, že při hodnocení důkazů soudy ve skutečnosti pominuly písemné rozhodnutí o přidělení podnikového bytu 4+1 žalovanému, dále rovněž údaje vyplývající z výpovědi svědka M. a stejně tak písemné podání Státních statků v Ch. ze dne 16. ledna 1990, zpochybnili v rámci dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o.s.ř. správnost skutkových zjištění, z nichž soudy obou stupňů vycházely při posouzení otázky původního užívacího práva toho kterého z žalovaných k předmětnému bytu. V rámci dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. zpochybnili správnost právního závěru, že právo osobního užívání předmětného bytu svědčilo od roku 1980 žalované, a pokračovali, že vzhledem k opomenutým důkazům lze dovodit, že „původním nájemcem bytu byl druhý žalovaný …“. Navrhli, aby dovolací soud zrušil nejen napadený rozsudek odvolacího soudu, nýbrž i rozhodnutí soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 a 2 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Při řešení otázky přípustnosti dovolání dovolací soud neopomenul, že napadeným rozsudkem byl vyhovující rozsudek soudu prvního stupně změněn ve výrocích o věci samé jen tak, že vyklizovací povinnost žalovaných byla podmíněna zajištěním přiměřeného náhradního bytu; jinak byl – ve zbývajících výrocích o věci samé (a v nákladovém výroku) – potvrzen. Proti měnícímu výroku o bytové náhradě žalovaní v dovolání evidentně nebrojí. Naopak dovolání – vzhledem k obsahové konkretizaci uplatněných dovolacích důvodů podle §241a odst. 2 písm. a/, b/, odst. 3 o.s.ř. – směřuje proti výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve zbývajících výrocích o věci samé.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu (v daném případě jeho potvrzujícímu výroku) se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř. Vady podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládají a lze je přezkoumat pouze v případě přípustného dovolání (§242 odst. 3 o.s.ř.).
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. nemůže být dovolání přípustné především proto, že původním (zrušeným) rozhodnutím soudu prvního stupně a jeho v pořadí druhým (pro tyto účely potvrzeným) rozsudkem nebylo rozhodováno o stejném předmětu řízení. Zatímco v prvním případě bylo rozhodnuto o žalobě na vyklizení nemovitostí, týkal se v pořadí druhý rozsudek – v důsledku připuštěné změny žaloby usnesením soudu prvního stupně ze dne 4. října 2000, č. j. 10 C 42/96-106 – žaloby na přivolení k výpovědi z nájmu bytu. Kromě toho šlo v obou případech o vyhovující rozhodnutí, tudíž v pořadí druhým rozsudkem nebylo rozhodnuto jinak než v dřívějším rozsudku, jak to pro účely založení přípustnosti dovolání normuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud řeší jako otázku předběžnou (nevydává ohledně ní žádné rozhodnutí) a jeho kladně vyjádřeným závěrem se podané dovolání stává přípustným.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. může být totiž použit jen tehdy, je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu §238 odst. 2 a §238a odst. 2 o.s.ř.).
Dovolatelé tedy přehlédli, že námitka, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, není způsobilým dovolacím důvodem tam, kde přípustnost dovolání závisí na úvaze dovolacího soudu, zda napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam – jinak řečeno tam, kde závěr o přípustnosti dovolání je závislý na úvaze dovolacího soudu (§237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř.). Proto už na tomto místě lze uvést, že v dovolacím řízení nelze v rámci dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o.s.ř. přezkoumat správnost skutkových zjištění, z nichž odvolací soud vycházel při právním posouzení věci.
Rozhodnutí odvolacího soudu je v napadeném potvrzujícím výroku založeno mimo jiné rovněž na právním závěru, že právo osobního užívání předmětného bytu svědčilo od roku 1980 žalované (a tento závěr dovolatelé výslovně v dovolání napadli). Zmíněný právní závěr by proto mohl být pokládán za otázku zásadního právního významu z pohledu dovoláním napadeného rozsudku. Jde však současně o otázku, jejíž výklad se v soudní praxi ustálil a odvolací soud se v daném případě od ustáleného řešení této otázky neodchýlil.
Podle §871 odst. 1 obč. zák. právo osobního užívání bytu a právo užívání jiných obytných místností a místností nesloužících k bydlení vzniklé podle dosavadních předpisů, které trvá ke dni účinnosti, tj. ke dni 1. ledna 1992, tohoto zákona (zákona č. 509/1991 Sb.), se mění dnem účinnosti tohoto zákona na nájem.
Soudní praxe se ustálila v názoru, že předpokladem zákonné transformace práva osobního užívání bytu na právo nájmu ve smyslu ustanovení §871 odst. 1 obč. zák. je, že takovéto právo ke dni účinnosti zákona č. 509/1991 Sb. trvalo – existovalo (srov. rozsudky Vrchního soudu v Praze ze dne 25. srpna 1995, sp. zn. 2 Cdo 162/94, a Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. března 1997, sp. zn. 2 Cdon 335/97, uveřejněné pod č. 25 a 26 v příloze sešitu č. 10 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura, a rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. prosince 1998, sp. zn. 2 Cdon 1330/97, uveřejněný pod č. 111 v sešitě č. 11 z roku 1999 téhož časopisu; uvedený závěr lze dovodit též z rozsudku bývalého Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. srpna 1992, sp. zn. 2 Cdo 8/92, uveřejněného pod č. 27 v sešitě č. 3 – 4 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a z nálezu pléna Ústavního soudu České republiky ze dne 22. března 1994, sp. zn. Pl. ÚS 37/93, uveřejněného pod č. 9 ve svazku č. 1 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky). V soudní praxi není pochyb ani o tom, že vznik práva osobního užívání bytu je nutno posoudit podle dosavadních předpisů (§868 obč. zák.), tj. podle občanského zákoníku ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. (dále jen „o.z.“). Soudní praxe v tomto ohledu dovodila, že nezbytným předpokladem uzavření dohody o odevzdání a převzetí místnosti do užívání, na jejímž základě vznikalo ve smyslu §155 odst. 1 o.z. právo užívat byt, bylo rozhodnutí o přidělení bytu (§154 odst. 1 o.z.) vydané místním národním výborem nebo jiným orgánem podle předpisů o hospodaření s byty. Právní skutečností, působící vznik práva užívat byt, sice byla dohoda o odevzdání a převzetí bytu, avšak ta mohla být platně uzavřena pouze za předpokladu, že jí předcházelo rozhodnutí příslušného orgánu o přidělení bytu. Přitom rozhodnutí místního národního výboru o přidělení bytu bylo rozhodnutím vydaným ve správním řízení (zákon č. 71/1967 Sb.). Rozhodnutí ostatních orgánů příslušných k přidělení bytu podle předpisů o hospodaření s byty mělo stejnou povahu (§1 odst. 2 a §58 odst. 4 zákona č. 71/1967 Sb.) – srov. Občanský zákoník, Komentář, Díl I., vydaný nakladatelstvím Panorama v roce 1987, strana 549.
Při rozhodování o přivolení k výpovědi z nájmu bytu podle §711 odst. 1 písm. a/ obč. zák. vyšel odvolací soud – stejně jako soud prvního stupně – rovněž ze zjištění, že v roce 1980 uzavřela žalovaná s tehdejším pronajímatelem bytu Státním statkem S. dohodu o odevzdání a převzetí předmětného bytu, že tato dohoda se v písemné formě nezachovala, že s ohledem na uvedenou dohodu „lze předpokládat, že … bylo rozhodnuto i o přidělení bytu první žalované“, že se dochovalo rozhodnutí o přidělení bytu žalovanému bez data, avšak s uvedením dne 12. dubna 1983, kdy bylo schváleno odborovým orgánem, a že dohoda o odevzdání a převzetí bytu se žalovaným uzavřena nebyla. Jestliže na základě takto zjištěného skutkového stavu, jehož správnost nelze prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o.s.ř. v dané věci zpochybnit (srov. výklad shora), odvolací soud – shodně se soudem prvního stupně – dovodil, že právo osobního užívání bytu svědčilo od roku 1980 žalované (nikoli žalovanému), neodchýlil se od výše uvedené judikatury; jeho rozhodnutí je naopak výrazem standardní soudní praxe.
Se zřetelem k výše uvedenému lze uzavřít, že dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Dovolací soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dovolání podle §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. s přihlédnutím k tomu, že žalobcům nevzešly v dovolacím řízení prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měli proti dovolatelům právo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. března 2003
JUDr. Miroslav Ferák, v.r.
předseda senátu