ECLI:CZ:NS:2003:26.CDO.2152.2002.1
sp. zn. 26 Cdo 2152/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Hany Müllerové a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobce A. K., zastoupeného advokátem, proti žalované D. K., zastoupené advokátem, o určení práva užívání bytu, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 7 C 223/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. května 2002, č. j. 24 Co 173/2002-53, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 21. května 2002, č. j. 24 Co 173/2002-53, změnil vyhovující rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi (soudu prvního stupně) ze dne 4. února 2002, č. j. 7 C 223/2001-36, tak, že zamítl žalobu na určení, že „žalobce má právo bydlet a užívat byt o velikosti 3+1 v prvním poschodí domu čp. 1052 v M. ulici v B.“ (dále jen „předmětný byt“ nebo „byt“). Současně rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.
Odvolací soud především dovodil, že „podle ustálené soudní praxe není zpravidla dán naléhavý právní zájem na určení, zda tu právní vztah nebo právo je (§80 písm. c/ o.s.ř.), lze-li žalovat na splnění povinnosti (§80 písm. b/ o.s.ř.), jako v tomto případě, kdy se žalobce mohl domáhat, aby mu žalovaná umožnila předmětný byt užívat. Též podle ustálené soudní praxe plní určovací žaloba preventivní povahu, a je proto na místě v případech, kdy tvrzené právo je dosud pouze ohroženo, či kdy se tak odstraní nejistota v určitém právním vztahu. V daném případě však právo žalobce užívat předmětný byt bylo již porušeno. Požadované určení rovněž neodstraní právní nejistotu žalobce z hlediska jeho tvrzeného práva na bytovou náhradu, když toto samotné určení povinnost žalované poskytnout mu odpovídající bytovou náhradu nezakládá.” Poté – na rozdíl od soudu prvního stupně – uzavřel, že za této situace nemůže mít žalobce na požadovaném určení naléhavý právní zájem (ve smyslu §80 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění platném v době rozhodování odvolacího soudu – dále jen „o.s.ř.“). V důsledku absence naléhavého právního zájmu na žádaném určení se již meritem věci nezabýval.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Uplatnil v něm – s přihlédnutím k jeho obsahu (§41 odst. 2 o.s.ř.) – dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. Prostřednictvím užitého dovolacího důvodu zpochybnil správnost právního závěru, že nemůže mít naléhavý právní zájem na požadovaném určení ve smyslu §80 písm. c/ o.s.ř. Má zato, že „svůj naléhavý právní zájem na této určovací žalobě prokázal tím, že pokud by nebylo jeho žalobě vyhověno, nemá kde bydlet a stal by se z něj v podstatě bezdomovec“. Kromě toho je přesvědčen, že pokud jej žalovaná z předmětného bytu vykázala, „odepřela mu právo na náhradní byt nebo ubytování“, které by získal na základě soudního rozhodnutí, ukládajícího mu vyklizovací povinnost z bytu. Žalobce navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a odst. 2 o.s.ř.) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny. Existence zmíněných vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Podle §80 písm. c/ o.s.ř. lze žalobou uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Existence naléhavého právního zájmu na žádaném určení podle §80 písm. c/ o.s.ř. (a proto i v konkrétním případě tvrdit a dokazovat skutečnosti, z nichž jeho existence vyplývá) je u určovací žaloby nezbytnou podmínkou její přípustnosti. Žalobce má právní zájem na žádaném určení, jestliže by bez tohoto určení bylo ohroženo jeho právo nebo právní vztah, na němž je zúčastněn, nebo jestliže by se jeho postavení bez tohoto určení stalo nejistým. Ke vzniku žalobcova právního zájmu na určení stačí takové chování žalovaného, které nasvědčuje jeho úmyslu porušit právo žalobce nebo způsobit mu újmu na jeho právním postavení. Určovací žaloba je tedy prostředkem umožňujícím poskytnutí ochrany právního postavení žalobce dříve, než toto jeho postavení bylo porušeno, takže jejím cílem je zásadně poskytnutí preventivní ochrany. Naopak podmínka naléhavého právního zájmu nebude splněna, jestliže požadované určení neodstraní stav ohrožení práva nebo nezjedná efektivně jistotu v dotčeném právním vztahu. Jestliže soud dospěje k závěru o nedostatku naléhavého právního zájmu na určení, zamítne žalobu, aniž by se současně zabýval meritem věci. Nedostatek doložení naléhavého právního zájmu je tedy samostatným a prvořadým důvodem, pro který nemůže určovací žaloba obstát a který sám o sobě bez dalšího vede k jejímu zamítnutí. Tyto teze mají oporu např. v rozsudku bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24. února 1971, sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněném pod č. 17 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1972, dále v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. listopadu 1993, sp. zn. 7 Cdo 63/92, uveřejněném pod č. 11 v sešitu č. 3 z roku 1994 Bulletinu Vrchního soudu v Praze, či v rozsudcích Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. února 1997, sp. zn. 3 Cdon 1097/96, a ze dne 27. března 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněných pod č. 20 a 21 v sešitu č. 3 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura. Lze však dále poukázat rovněž na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. dubna 2001, sp. zn. 22 Cdo 2147/99, uveřejněný pod č. 68 v sešitě č. 10 z roku 2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či na nález Ústavního soudu České republiky ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 17/95, uveřejněný pod č. 35 ve svazku 3, ročník 1995 - I. díl Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky. Uvedené závěry však neplatí bezvýhradně. Prokáže-li totiž žalobce, že má právní zájem na tom, aby bylo určeno určité právo nebo právní vztah, nelze mu určovací žalobu odepřít. Za nedovolenou – při možnosti žaloby na plnění – lze určovací žalobu pokládat jen tam, kde neslouží potřebám praktického života, tudíž tam, kde spor mezi účastníky řízení neodstraňuje a naopak vede k dalšímu (zbytečnému) množení sporů mezi nimi. Jestliže se určením, že tu právní vztah nebo právo je či není, vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu (a předejde se tak žalobě o plnění), je určovací žaloba přípustná i přesto, že je možná také žaloba na splnění povinnosti podle §80 písm. b/ o.s.ř. (srov. např. již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. března 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, a dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2001, sp. zn. 20 Cdo 450/2000, uveřejněný pod č. 51 v sešitě č. 3 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura).
Právní závěr o nedostatku naléhavého právního zájmu žalobce na požadovaném určení lze pokládat za správný.
Především je zapotřebí zdůraznit, že na požadovaném určení nemůže mít žalobce naléhavý právní zájem už proto, že zde nejde o poskytnutí preventivní ochrany; vyklizením z bytu bylo totiž právní postavení žalobce již narušeno. Navíc žádané určení není ani způsobilé zjednat jistotu v daném právním vztahu. Z toho současně vyplývá, že vyhovující rozhodnutí, tj. rozhodnutí určující žalobcovo právo bydlet a užívat předmětný byt, nemůže sloužit potřebám praktického života, neboť spor mezi účastníky řízení neodstraňuje; takovým rozhodnutím se žalobě o plnění nepředejde a proto se jím ani nevytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu. Jestliže by totiž žalovaná na základě vyhovujícího rozhodnutí žalobci dobrovolně bydlení a užívání předmětného bytu neumožnila, nelze určovací rozhodnutí vykonat. Rozhodnutí, jimiž se soud vyslovil o žalobě na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, nemohou totiž být – jak vyplývá z jejich povahy – v exekučním řízení nuceně realizována (srov. Občanský soudní řád, komentář, 5. vydání 2001, nakladatelství C. H. BECK, strana 1273 – 1274). Vyhovující rozhodnutí tak není způsobilé na současném právním postavení žalobce nic změnit (nemůže žalobci přivodit oproti současnému stavu příznivější postavení) a proto takové rozhodnutí jeho současnou bytovou situaci nijak neřeší. Žalobcovo tvrzení, že „nemá kde bydlet a stal by se z něj v podstatě bezdomovec“, tudíž existenci naléhavého právního zájmu na požadovaném určení neodůvodňuje. Vyhovující rozhodnutí však nezakládá ani právo žalobce „na náhradní byt nebo ubytování“ a se žalobcem lze souhlasit v tom, že takové právo může získat až na základě soudního rozhodnutí, ukládajícího mu vyklizovací povinnost z bytu. Lze tak pokládat za správný závěr, že žalobce nemá na žádaném určení naléhavý právní zájem, a že spor mezi účastníky může vyřešit pouze žaloba na splnění povinnosti podle §80 písm. b/ o.s.ř.
Z vyložených důvodů vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. a jeho obsahové konkretizace správný ve smyslu §243b odst. 2 věty před středníkem o.s.ř. Dovolací soud proto dovolání podle téhož ustanovení zamítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobce nebyl v tomto řízení úspěšný a procesně úspěšné žalované žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti žalobci právo, v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. ledna 2003
JUDr. Miroslav Ferák, v.r.
předseda senátu