ECLI:CZ:NS:2003:26.CDO.293.2003.1
sp. zn. 26 Cdo 293/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Müllerové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobkyně městské části P., zastoupené advokátkou, proti žalované J. R., zastoupené advokátkou, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 29 C 2/99, o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. června 2002, č. j. 51 Co 254/2002-59, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 4. září 2001, č. j. 29 C 2/99-25, uložil žalované povinnost do tří měsíců od právní moci rozsudku vyklidit byt č. 11 o jedné místnosti s příslušenstvím, II. kategorie v podkroví domu č. p. 988 v P., k. ú. M., a rozhodl o nákladech řízení.
Odvolání žalované proti tomuto rozsudku soud prvního stupně usnesením ze dne 19. dubna 2002, č. j. 29 C 2/99-52, odmítl pro opožděnost (§208 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění jeho novely provedené s účinností ode dne 1. 1. 2001 zákonem č. 30/2000 Sb. - dále jen „o. s. ř.“), a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 28. června 2002, č. j. 51 Co 254/2002-59, usnesení soudu prvního stupně podle §219 o. s. ř. potvrdil; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které doplnila podáním ze dne 23. 12. 2002. Přípustnost dovolání opřela o §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., v dovolání mimo jiné oběma soudům vytkla, že odmítly vyslechnout dovolatelkou navržené svědky, kteří měli prokázat její tvrzení, že nebyla vyrozuměna oznámením o uložení zásilky s rozsudkem soudu prvního stupně na poště, a spokojily se pouze výslechem poštovní doručovatelky. Navrhla usnesení soudů obou stupňů zrušit a věc vrátit příslušnému soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 2 o. s. ř.), se zaměřil na posouzení otázky přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku, neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněného dovolacího důvodu.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu je upravena v ustanoveních §237, §238, §238a a také v §239 o. s. ř.
O žádný z případů upravených v citovaných ustanoveních se však v této věci nejedná.
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nemůže být založena již z toho důvodu, že usnesením odvolacího soudu nebylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým by bylo rozhodnuto ve věci samé.
Dovolání není přípustné ani podle §238 a §238a o. s. ř., protože tato ustanovení přípustnost dovolání proti takovému usnesení neupravují.
Rovněž z §239 odst. 1 a 2 o. s. ř. přípustnost dovolání nevyplývá, neboť nejde o případ v tomto ustanovení uvedený.
Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z §239 odst. 3 o. s. ř., neboť podle tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jímž byla postupem podle §43 o. s. ř. odmítnuta žaloba, popřípadě jímž byl podle tohoto ustanovení odmítnut jiný návrh na zahájení řízení, nikoli však proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání pro jeho opožděnost (§208 odst. 1 o. s. ř.). Ke shodnému závěru dospěl Nejvyšší soud České republiky již v usnesení ze dne 20. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1124/2001, uveřejněném v časopisu Soudní judikatura ( poř. č. 8, sešit číslo 1, ročník 2002).
Z výše uvedeného vyplývá, že přípustnost dovolání nelze opřít o žádné v úvahu přicházející ustanovení, a proto Nejvyšší soud dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. pro nepřípustnost odmítl, aniž se jím mohl věcně zabývat.
Pro uvedený závěr je nerozhodná okolnost, že napadené usnesení odvolacího soudu obsahovalo (v rozporu s kogentními ustanoveními občanského soudního řádu) poučení, že lze proti němu dovolání podat. Takovéto nesprávné poučení nemůže přípustnost mimořádného opravného prostředku založit, neboť z již citovaného ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. vyplývá, že dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu pouze tehdy, připouští-li to zákon. Jestliže tedy možnost podat dovolání není v zákoně stanovena (§237 až §239 o. s. ř.), jde vždy - a bez zřetele k tomu, jakého poučení se účastníkům řízení ze strany soudu dostalo - o dovolání nepřípustné. Stejné stanovisko zaujal Nejvyšší soud v usnesení ze dne 24. 4. 2002, sp. zn. 26 Cdo 707/2002.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a odpovídá situaci, kdy žalobkyni v této fázi řízení nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti žalované právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. dubna 2003
JUDr. Hana Müllerová, v.r.
předsedkyně senátu