ECLI:CZ:NS:2003:26.CDO.322.2003.1
sp. zn. 26 Cdo 322/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci žalobce města B. proti žalovaným 1) J. F. a 2) M. F., o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 5 C 136/2000, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. září 2002, č. j. 28 Co 251/2002-114, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Benešově (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 4. července 2000, č. j. 5 C 136/2000-52, výrokem označeným jako I. uložil žalovaným povinnost vyklidit a vyklizený žalobci odevzdat do patnácti dnů po zajištění přístřeší „byt č. 2 nacházející se v přízemí domu č. p. 1152 v ulici L. v B., o velikosti 3+1, sestávající z kuchyně, 3 pokojů, předsíně a příslušenství“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), a výrokem označeným jako II. rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 24. října 2000, č. j. 28 Co 501/2000-72, citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil v části výroku I. o bytové náhradě tak, že žalovaným uložil povinnost předmětný byt vyklidit a vyklizený žalobci odevzdat „do třech měsíců od právní moci tohoto rozsudku“. Jinak, tj. v části výroku I., týkající se uložení vyklizovací povinnosti žalovaným, a ve výroku II. o nákladech řízení účastníků, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
K dovolání žalovaných Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 23. dubna 2002, č. j. 26 Cdo 229/2001-89, citovaný rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Následně odvolací soud rozsudkem ze dne 24. září 2002, č. j. 28 Co 251/2002-114, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Na základě učiněných skutkových zjištění odvolací soud uzavřel, že žalovaní předmětný byt užívají bez právního důvodu, a že dostačující bytovou náhradou je v daném případě přístřeší. Dovodil totiž, že jejich nájemní vztah k bytu, založený nájemní smlouvou ze dne 16. ledna 1992 (dále jen „nájemní smlouva“), sice měl skončit uplynutím doby, na kterou byl sjednán, tj. dnem 31. ledna 1995, avšak podle §676 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném znění, se – ze zákona – prodlužoval až do dne 31. ledna 2000 (podal-li žalobce žalobu o vyklizení předmětného bytu teprve dne 10. února 2000).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, v němž – s přihlédnutím k jeho obsahu – uplatnili dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č. 30/2000 Sb. Prostřednictvím zmíněného dovolacího důvodu zpochybnili správnost právního závěru, že předmětný byt užívají bez právního důvodu. Namítli, že nájemní smlouva na dobu určitou se v důsledku nových skutečností – podrobně specifikovaných v dovolání – změnila na nájemní smlouvu na dobu neurčitou. Navrhli, aby dovolací soud zrušil nejen napadený rozsudek odvolacího soudu, nýbrž i rozhodnutí soudu prvního stupně, a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) řešil nejprve otázku, zda o dovolání má rozhodnout podle občanského soudního řádu, ve znění před novelou provedenou s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, nebo podle občanského soudního řádu, ve znění po uvedené novele. Pro odpověď na tuto otázku bylo podstatné, že soud prvního stupně vydal své rozhodnutí dne 4. července 2000. Odvolací soud sice o odvolání žalovaných proti rozhodnutí soudu prvního stupně rozhodl (po zrušení svého v pořadí prvního rozsudku ze dne 24. října 2000, č. j. 28 Co 501/2000-72, rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky rozsudkem ze dne 23. dubna 2002, č. j. 26 Cdo 229/2001-89) až dne 24. září 2002, avšak s přihlédnutím k části dvanácté, hlavě první, bodu 15. zákona č. 30/2000 Sb. je musel projednat, jak správně uvedl v odůvodnění napadeného rozsudku, podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění před 1. lednem 2001. Bylo-li napadené rozhodnutí odvolacího soudu vydáno po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (podle občanského soudního řádu ve znění před 1. lednem 2001), dovolací soud dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. – dále jen „o.s.ř.“ (srov. část dvanáctou, hlavu první, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb.).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno subjekty k tomu oprávněnými, tj. účastníky řízení (žalovanými), řádně zastoupenými advokátem (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o.s.ř.) a směřovalo proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou včasnosti podaného dovolání.
Ze shora uvedeného vyplývá, že v dovolacím řízení nelze postupovat podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb.; přitom „dosavadní právní předpisy“ je zapotřebí aplikovat nejen při zkoumání přípustnosti a důvodnosti dovolání, nýbrž rovněž při posuzování včasnosti dovolání. Ke stejnému závěru, jde-li o posuzování otázky včasnosti dovolání v těchto případech, dospěl Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 19. dubna 2001, sp. zn. 29 Odo 196/2001, uveřejněném pod č. 70 v sešitě č. 10 z roku 2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (rozhodnutí bylo uveřejněno rovněž pod č. 81 v sešitě č. 6 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura). V citovaném rozhodnutí totiž mimo jiné dovodil, že dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu vydanému před 1. lednem 2001 nebo vydanému v době od 1. ledna 2001 po řízení provedeném podle občanského soudního řádu, ve znění účinném před tímto datem, lze podat ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu (§240 odst. 1 o.s.ř., ve znění účinném před 1. lednem 2001).
Při zkoumání otázky včasnosti dovolání však dovolací soud nepřehlédl, že v písemném vyhotovení napadeného rozsudku byli účastníci poučení mimo jiné i tak, že „dovolání může účastník podat do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni“. Zbývá dodat, že žalovaní podali dovolání sice po marném uplynutí jednoměsíční dovolací lhůty (ve smyslu §240 odst. 1 věty první o.s.ř.), avšak – ve shodě s poučením, jehož se jim dostalo v písemném vyhotovení napadeného rozsudku – ve dvouměsíční lhůtě od jeho doručení (napadený rozsudek byl doručen právnímu zástupci žalovaných do vlastních rukou dne 17. října 2002 a dovolání podali k poštovní přepravě dne 4. prosince 2002). S přihlédnutím k právnímu závěru o včasnosti dovolání, které bylo podáno podle nesprávného poučení odvolacího soudu ve dvouměsíční lhůtě od doručení napadeného rozhodnutí, obsaženého v usnesení Nejvyššího soudu České republiky (velkého senátu obchodního kolegia) ze dne 17. prosince 2002, sp. zn. 35 Odo 317/2001, jde však o dovolání včasné.
Dále se dovolací soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Nejde-li o případ vad řízení taxativně uvedených v §237 odst. 1 o.s.ř. – a ty v daném případě nebyly dovolateli namítány a z obsahu spisu nevyplývají – řídí se přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu ustanoveními §238 odst. 1 písm. b/ a §239 odst. 1 a 2 o.s.ř.
Podle §238 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. nemůže být dovolání přípustné proto, že napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně. Protože odvolací soud sám ve výroku svého potvrzujícího rozsudku přípustnost dovolání nevyslovil, nemůže být dovolání přípustné ani podle §239 odst. 1 o.s.ř. Nenavrhli-li žalovaní vyslovení přípustnosti dovolání, nelze – logicky vzato – uvažovat o nevyhovění návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání a tím o přípustnosti dovolání podle §239 odst. 2 o.s.ř. Poučení, v němž odvolací soud upozornil účastníky řízení na možnost podat dovolání, “jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam”, nemá – při posuzování otázky přípustnosti dovolání podle občanského soudního řádu, ve znění účinném před 1. lednem 2001 – žádný právní význam.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. dovolání odmítl pro nepřípustnost, aniž se jím mohl zabývat z pohledu uplatněného dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. za situace, kdy žalovaní nebyli v dovolacím řízení úspěšní a procesně úspěšnému žalobci náklady v souvislosti s tímto řízením nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. května 2003
JUDr. Miroslav F e r á k , v.r.
předseda senátu