ECLI:CZ:NS:2003:26.CDO.433.2003.1
sp. zn. 26 Cdo 433/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobce Z. spol. s r. o., zastoupeného advokátem, proti žalovanému J. M., zastoupenému advokátkou, o 26.802.- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 2 C 78/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. prosince 2002, č. j. 7 Co 2553/2002-109, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Prachaticích (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 29. 5. 2002, č. j. 2 C 78/2001-79, zastavil řízení o zaplacení částky 3.078.-Kč s příslušenstvím (výrok I.), uložil žalovanému zaplatit žalobci 14.532.-Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.), zamítl žalobu na zaplacení 10% úroku z prodlení z částky 14.532.-Kč (výrok III.), uložil žalovanému zaplatit žalobci 9.192.-Kč s příslušenstvím (výrok IV.) a rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně shledal žalobu důvodnou co do částky 14.532.-Kč, když dovodil, že jde o dlužné nájemné (za rok 1997 a 1998) z bytu v domě č. p. 187 ve V. (dále „předmětný byt“ nebo „byt“), užívaného žalovaným na základě smlouvy o podnájmu, uzavřené mezi účastníky; rovněž tak shledal opodstatněným uplatněný nárok na zaplacení částky 9.192.-Kč s příslušenstvím jako dlužného nájemného (za rok 1997 a 1998) z nebytových prostor, nacházejících se v blízkosti uvedeného domu (dále „předmětné nebytové prostory“ nebo „nebytové prostory“), užívaných žalovaným na základě smlouvy o podnájmu, uzavřené mezi účastníky. Zamítnutí žaloby na zaplacení úroku z prodlení odůvodnil okresní soud tím, že žalobce mohl požadovat po žalovaném toliko poplatek z prodlení.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Českých Budějovicích (soud odvolací) rozsudkem ze dne 13. 12. 2002, č. j. 7 Co 2553/2002-109, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výrocích II. a IV. o povinnosti žalovaného zaplatit žalobci 14.532.-Kč a 9.192.-Kč tak, že žalobu zamítl; dále rozhodl, že ve výroku I. a III. zůstává rozsudek soudu prvního stupně „nedotčen“ a současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že mezi účastníky existoval podnájemní vztah, na jehož základě užíval žalovaný předmětný byt a předmětné nebytové prostory; na rozdíl od okresního soudu však dovodil, že tento vztah skončil k 31. 10. 1997, a že po uvedeném datu užíval žalovaný byt i nebytové prostory bez právního důvodu, takže žalobci vzniklo nikoliv právo na nájemné, ale na vydání bezdůvodného obohacení. Vzhledem k námitce promlčení, vznesené žalovaným, však odvolací soud shledal, že jak nárok na nájemné (za období od ledna 1997 do října 1997), tak i nárok na vydání bezdůvodného obohacení (za období od listopadu 1997 do prosince 1998), je promlčen, byla-li žaloba v projednávané věci podána 19. 1. 2001; současně dovodil, že uznání dluhu žalovaným dne 18. 11. 1999, je neplatným právním úkonem. Na základě toho žalobu zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., s poukazem na to, že „předmětem dovolání je výrok o celkové hodnotě 23.723.-Kč“ (představující částku 14.532.- Kč a částku 9.192.-Kč). Odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci a nesprávný procesní postup. Zejména namítá, že odvolací soud – aniž provedl dokazování – učinil (nesprávný) závěr o neplatnosti projevu vůle žalovaného o uznání dluhu, a dospěl k odlišnému právnímu závěru o povaze části uplatněného nároku, jako nároku z bezdůvodného obohacení. Dovozuje, že jeho pohledávka není promlčena, a na základě toho navrhuje zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci odvolacímu soudu.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 o. s. ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.). Dovolání je dále přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.). Dovolání podle §237 odst. 1 o. s. ř. však není podle §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000.- Kč a v obchodních věcech 50.000.- Kč.
V dané věci žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto o povinnosti zaplatit částku 14.532.-Kč (dlužné nájemné za byt) a částku 9.192.-Kč (dlužné nájemné z nebytových prostor). Přípustnost dovolání je nutno – vzhledem k tomu, že jde o dva samostatné nároky s odlišným skutkovým základem – posuzovat ohledně každého zvláště (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 1/2000, pod pořadovým číslem 9); k uvedenému závěru se Nejvyšší soud přihlásil i ve svém rozhodnutí ze dne 19. 3. 2003, sp. zn. 26 Cdo 2024/2002, a ze dne 28. 5. 2003, sp. zn. 26 Cdo 955/2003, a sdílí jej i v projednávané věci.
Protože ani jeden z uvedených samostatných nároků nepřesahuje částku 20.000.- Kč, je přípustnost dovolání v dané věci vzhledem k ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. vyloučena.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl, aniž se zabýval věcí z hlediska uplatněných dovolacích námitek.
Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 větu první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 o. s. ř. a o skutečnost, že žalobci nevznikly v dovolacím řízení náklady, na jejichž náhradu by měl právo vůči žalovanému.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek
V Brně dne 12. června 2003
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu