ECLI:CZ:NS:2003:26.CDO.439.2003.1
sp. zn. 26 Cdo 439/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce města S. proti žalované A. K., o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 7 C 54/99, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19. září 2002, č. j. 12 Co 567/2002-62, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Sokolově jako soud prvního stupně (poté, co jeho v pořadí první vyhovující rozsudek ze dne 12. května 1999, č. j. 7 C 54/99-9, byl usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 1. března 2000, č. j. 12 Co 187/2000-24, zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení) rozsudkem ze dne 25. října 2000, č. j. 7 C 54/99-34, přivolil k výpovědi nájmu bytu č. 13 o velikosti 1+2 s příslušenstvím, I. kategorie v S., S. 1576, dané žalobcem žalované, určil, že nájemní poměr žalované skončí uplynutím tří měsíců, přičemž výpovědní lhůta počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku, že žalovaná je povinna předmětný byt vyklidit do patnácti dnů od poskytnutí přístřeší, a rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně dovodil naplněnost výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. pro hrubé porušení povinností vyplývajících z nájmu bytu tím, že žalovaná bez písemného souhlasu pronajímatele - žalobce přenechala předmětný byt do podnájmu M. B.
K odvolání žalované Krajský soud v Plzni jako soud odvolací (poté, co jeho předchozí potvrzující rozsudek ze dne 27. září 2001, č. j. 12 Co 233/2001-50, byl zrušen z podnětu žaloby pro zmatečnost usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 29. května 2002, sp. zn. 19 C 19/2002) rozsudkem ze dne 19. září 2002, č. j. 12 Co 567/2002-62, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Ztotožnil se s učiněnými skutkovými zjištěními i právními závěry soudu prvního stupně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o §237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2001, a uplatnila v něm dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ a b/ občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2001. V rámci prvního uplatněného dovolacího důvodu vytkla, že i přes závazný pokyn obsažený ve zrušovacím usnesení odvolacího soudu soud prvního stupně neprovedl jí navržené důkazy k prokázání jejího tvrzení, že se nejednalo o nedovolený podnájem, a že odvolací soud přesto napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Tím je řízení postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. V rámci druhého uplatněného dovolacího důvodu namítla, že z provedených důkazů vyplývá, že společně s ní se v bytě v době, kdy její druh byl ve vazbě, zdržoval M. B. s družkou a pouze jí částečně přispívali na nájemné. Tomuto skutkovému stavu pak podle dovolatelky neodpovídá právní závěr, že dovolatelka s nimi uzavřela podnájemní smlouvu. Rozsudek odvolacího soudu proto spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Navrhla rozsudek odvolacího soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací nejprve řešil otázku, zda o dovolání má rozhodnout podle občanského soudního řádu, ve znění před novelou provedenou s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, nebo podle občanského soudního řádu, ve znění po uvedené novele. Pro odpověď na tuto otázku bylo podstatné, že soud prvního stupně vydal své rozhodnutí dne 25. října 2000. Odvolací soud sice o odvolání žalované proti rozhodnutí soudu prvního stupně rozhodl až dne 19. září 2002, avšak s přihlédnutím k části dvanácté, hlavě první, bodu 15. zákona č. 30/2000 Sb. je měl projednat podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu, ve znění účinném před 1. lednem 2001. Dovolací soud proto dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. - dále jen „o. s. ř.“ (srovnej část dvanáctou, hlavu první, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb.). Z uvedených důvodů dovolatelka nesprávně v podaném dovolání odkazuje na ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném po 1. 1. 2001.
Po zjištění, že dovolání bylo podáno subjektem k tomu oprávněným - účastnicí řízení, při splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.), se dovolací soud zabýval otázkou včasnosti podaného dovolání.
Nejvyšší soud České republiky ve svých rozhodnutích již dříve vyslovil názor (od něhož není důvodu se odchylovat i v této věci), že projednáním a rozhodnutím dovolání podle dosavadních právních předpisů ve smyslu bodu 17. hlavy první části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb., se rozumí i posuzování včasnosti dovolání, včetně vymezení běhu lhůty k jeho podání, a že dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, vydanému před 1. lednem 2001 nebo vydanému v době od 1. ledna 2001 po řízení provedeném podle občanského soudního řádu, ve znění účinném před tímto datem, lze podat ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu (§240 odst. 1 o. s. ř., ve znění účinném před 1. lednem 2001). Současně však dospěl k závěru, že dovolání podané účastníkem po uplynutí této lhůty nelze odmítnout jako opožděné, dodržel-li účastník lhůtu, kterou mu k podání tohoto opravného prostředku v písemném vyhotovení rozhodnutí nesprávně vymezil odvolací soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. 4. 2001, sp. zn. 29 Odo 196/2001, uveřejněné pod R 70/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále usnesení velkého senátu obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. 12. 2002, sp. zn. 35 Odo 317/2001, uveřejněné pod č. 7 v sešitu č. 1 z roku 2003 časopisu Soudní judikatura).
V posuzované věci byli účastníci v písemném vyhotovení napadeného rozsudku poučeni tak, že „proti tomuto rozsudku lze podat dovolání do dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Okresního soudu v Sokolově“. Dovolání je však přípustné pouze za předpokladu, že dovolací soud dojde k závěru, že napadený rozsudek má ve věci samé po právní stránce zásadní význam“. Vzhledem k tomu, že dovolání bylo podáno u soudu prvního stupně dne 16. 12. 2002, stalo se tak sice po uplynutí jednoměsíční dovolací lhůty ve smyslu §240 odst. 1 věty první o.s. ř., avšak v souladu s poučením, jehož se dovolatelce dostalo v písemném vyhotovení napadeného rozsudku, - tedy ve dvouměsíční lhůtě od jeho doručení (napadený rozsudek byl doručen zástupci dovolatelky dne 29. 10. 2002). S přihlédnutím k výše uvedeným závěrům o včasnosti dovolání lze uzavřít, že v této věci jde o dovolání včasné.
Dále se dovolací soud zaměřil na posouzení otázky přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, je možno správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravují ustanovení §237 odst. 1, §238 odst. 1 písm. b/ a §239 o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, trpí-li vadami taxativně vyjmenovanými v tomto ustanovení, k nimž dovolací soud přihlíží, i když dovoláním nebyly uplatněny (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Protože v dovolání takovéto vady namítány nebyly a jejich existence nevyplývá ani z obsahu spisu, nelze dovolání z hlediska §237 odst. 1 o. s. ř. shledat přípustným.
Předpoklad přípustnosti dovolání není naplněn ani podle §238 odst. 1 písm. b/ o. s. ř., neboť rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem odvolacího soudu, byl sice jeho v pořadí druhým rozhodnutím ve věci, kterým však bylo rozhodnuto shodně jako v rozhodnutí prvním (v obou případech se jedná o vyhovující rozsudek).
Přípustnost dovolání rovněž nevyplývá z §239 odst. 1 o. s. ř., neboť odvolací soud ji ve výroku svého potvrzujícího rozsudku nevyslovil.
Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z §239 odst. 2 o. s. ř., neboť žalovaná (dovolatelka) za podmínek uvedených v citovaném ustanovení návrh na připuštění dovolání jako mimořádného opravného prostředku vůbec neučinila.
Z výše uvedeného vyplývá závěr, že přípustnost podaného dovolání v této věci nelze opřít o žádné z procesních ustanovení, která přicházejí v úvahu. Také okolnost, že rozsudek odvolacího soudu byl opatřen poučením, že dovolání podat lze, nemůže založit přípustnost tohoto mimořádného opravného prostředku. Není-li možnost podat dovolání stanovena v zákoně (§236 odst. 1 o. s. ř.), jde vždy bez ohledu na to, jakého poučení se účastníkům ze strany soudu dostalo, o dovolání nepřípustné. Nejvyšší soud proto musel dovolání podle §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. odmítnout.
Ostatně i kdyby bylo dovolání projednáno a rozhodnuto podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2001 (dále jen „obč. s. ř.“), nebylo by možno shledat dovolání přípustným podle §237 odst. 1 písm. c/ obč. s. ř., neboť dovolatelkou uplatněný dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ obč. s. ř. není způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze odůvodnit dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu. Pokud pak jde o uplatněný dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., podle obsahu dovolání dovolatelka sice formálně uplatnila výtku nesprávného právního posouzení věci, ve skutečnosti však brojí proti skutkovým zjištěním učiněným soudem prvního stupně (ze kterých vycházel i soud odvolací), z nichž byly dovozeny právní závěry. Podle obsahu tak jde o dovolací důvod podle §241a odst. 3 obč. s. ř., který míří na pochybení soudu při zjišťování skutkového stavu věci, a který není způsobilým dovolacím důvodem tam, kde přípustnost dovolání závisí na úvaze dovolacího soudu.
Výrok o nákladech dovolacího řízení odpovídá situaci, kdy žalovaná z procesního hlediska zavinila, že její dovolání bylo odmítnuto, avšak žalobci v dovolacím řízení nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl právo (§243b odst. 4, §224 odst. 1, §146 odst. 2 věta první /per analogiam/ o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. července 2003
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu