ECLI:CZ:NS:2003:26.CDO.967.2003.1
sp. zn. 26 Cdo 967/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce O., a. s., proti žalovanému M. K., o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově pod sp. zn. 107 C 74/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. dubna 2001, č. j. 13 Co 1642/2000-41, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě (soud odvolací) rozsudkem ze dne 9. 4. 2001, č. j. 13 Co 1642/2000-41, potvrdil rozsudek ze dne 26. 9. 2000, č. j. 107 C 74/2000-20, kterým Okresní soud v Karviné – pobočka v Havířově (soud prvního stupně) přivolil k výpovědi z nájmu žalovaného k bytu č. 7, II. kategorie, sestávajícímu z kuchyně, dvou pokojů a příslušenství, v H. – Š., na J. 2a/740 (dále „předmětný byt“ nebo „byt“), uložil žalovanému byt vyklidit po skončení nájemního vztahu do patnácti dnů od zajištění přístřeší a rozhodl o nákladech řízení; dále odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Přisvědčil závěru soudu prvního stupně o existenci uplatněného výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. d) obč. zák., opírajícího se o neplacení nájemného za dobu delší než tři měsíce, neboť žalovaný dlouhodobě (od roku 1997) neplatí nájemné; dovodil rovněž, že přivolení k výpovědi není v dané věci v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (nezastoupen advokátem) dovolání, které následně doplnil prostřednictvím advokáta, který mu byl ustanoven soudem. V dovolání namítá, že odvolací soud (soud prvního stupně) nepřihlédl k důvodům, pro něž nájemné neplatil, a k jeho zdravotnímu stavu. Dále odvolacímu soudu vytýká, že žalobu nezamítl pro rozpor s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.). Navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací řešil nejprve otázku, zda o dovolání má rozhodnout podle občanského soudního řádu, ve znění před novelou provedenou s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, nebo podle občanského soudního řádu, ve znění po uvedené novele. Pro odpověď na tuto otázku bylo podstatné, že soud prvního stupně vydal své rozhodnutí dne 26. září 2000. Odvolací soud sice o odvolání žalovaného proti rozhodnutí soudu prvního stupně rozhodl dne 9. dubna 2001, avšak s přihlédnutím k části dvanácté, hlavě první, bodu 15. zákona č. 30/2000 Sb. je (jak vyplývá z odůvodnění jeho rozhodnutí) projednal je podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu, ve znění před 1. lednem 2001. Dovolací soud proto dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. – dále opět jen „o. s. ř.“ (srov. část dvanáctou, hlavu první, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb. – návrh na zrušení citovaného ustanovení byl odmítnut usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 12. března 2002, sp. zn. IV. ÚS 534/01).
Následně dovolací soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o.s.ř.).
Dále se dovolací soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Ze shora uvedeného vyplývá, že v dovolacím řízení nelze postupovat podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. Přitom „dosavadní právní předpisy“ je zapotřebí aplikovat nejen při posuzování včasnosti dovolání, ale i při zkoumání jeho přípustnosti a důvodnosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. dubna 2001, sp. zn. 29 Odo 196/2001, uveřejněné pod č. 70 v sešitě č. 10 z roku 2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Nejde-li o případ vad řízení taxativně uvedených v §237 odst. 1 o. s. ř. – a ty v daném případě nebyly žalovaným v dovolání namítány a z obsahu spisu nevyplývají – řídí se přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu ustanoveními §238 odst. 1 písm. a/ a b/ a §239 odst. 1 a 2 o. s. ř.
Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé by mohlo být dovolání přípustné jen za podmínek upravených v ustanoveních §238 odst. 1 písm. b) a §239 odst. 1 a 2 o. s. ř. O žádný z těchto případů přípustnosti dovolání v daném případě nejde. Odvolací soud v tomto ohledu potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, aniž tomuto rozhodnutí předcházelo zrušující usnesení odvolacího soudu, jak to pro účely založení přípustnosti dovolání podle §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. normuje toto ustanovení. Nenavrhl-li žalovaný vyslovení přípustnosti dovolání, nelze – logicky vzato - uvažovat o nevyhovění návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání a tím o přípustnosti dovolání podle §239 odst. 2 o.s.ř.; přitom odvolací soud sám přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku svého rozsudku ve smyslu §239 odst. 1 o. s. ř. nevyslovil.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání odmítl pro nepřípustnost.
Žalovaný z procesního hlediska zavinil, že jeho dovolání bylo odmítnuto, avšak žalobci v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly. Této procesní situaci odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§243b odst. 4, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 2 věta první /per analogiam/ o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. července 2003
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu