ECLI:CZ:US:2002:4.US.534.01
sp. zn. IV. ÚS 534/01
Usnesení
IV. ÚS 534/01
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského ve věci ústavní stížnosti 1) MUDr. I.Č., 2) MUDr. P.Č., 3) Ing. L.Č. a 4) Ing. M.Č., zastoupených JUDr. H.Š., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 6. 2001, sp. zn. 26 Cdo 1037/2001, a o návrhu na zrušení ustanovení části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, za účasti Nejvyššího soudu ČR, jako účastníka řízení, M.N. a A.N., zastoupených JUDr. P.S., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh na zrušení ustanovení části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se odmítají.
Odůvodnění:
Včas podanou a obsáhle odůvodněnou ústavní stížností, splňující i ostatní formální předpoklady a podmínky stanovené zákonem, se stěžovatelé domáhali zrušení shora označeného rozhodnutí, kterým bylo odmítnuto jejich dovolání, směřující do rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 11. 2000, sp. zn. 17 Co 694/99, jímž byl potvrzen rozsudek Městského soud v Brně ze dne 26. 7. 1999, sp. zn. 63 C 183/97, zamítající žalobu na přivolení k výpovědi z nájmu (blíže specifikovaného a popsaného) bytu. Napadeným usnesením se stěžovatelé cítí být dotčeni na svém ústavně zaručeném základním právu na soudní ochranu, zakotveném v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, když jim postupem Nejvyššího soudu ČR byla (dle jejich přesvědčení) odňata možnost jednat před soudem, neboť tento v důsledku "nesprávného výkladu" ustanovení části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (dále jen "zákon č. 30/2000 Sb."), odmítl jimi podané dovolání pro opožděnost, pročež se již nezabýval podáním po věcné stránce. Stěžovatelé, odmítajíce níže naznačenou interpretaci citovaného ustanovení, využili též možnosti dané jim ustanovením §74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a současně podali in eventum, "shledá-li Ústavní soud, že předmětné přechodné ustanovení umožňuje výklad provedený dovolacím soudem", návrh na jeho zrušení, neboť jej v takovém případě považují za ustanovení zakládající nerovnost mezi osobami, které podaly dovolání za splnění podmínek pro uplatnění dvouměsíční dovolací lhůty a osobami, jímž svědčí toliko poloviční jednoměsíční lhůta dle procesní úpravy, platné před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., na základě čehož dospěli též k závěru, že je tím současně dotčeno jejich ústavní právo na právní jistotu zakotvené v čl. 1 Ústavy ČR.
Jak se z obsahu usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 6. 2001, sp. zn. 26 Cdo 1037/2001, podává, dovolání stěžovatelů směřovalo do již zmíněného rozhodnutí krajského soudu, které bylo stěžovatelům, s ohledem na ustanovení §47 odst. 2 al. třetí ve spojení s §57 odst. 2 al. druhá o.s.ř., doručeno 8. 1. 2001, v důsledku čehož posledním dnem jednoměsíční dovolací lhůty stanovené v §240 odst. 1 o.s.ř. (ve znění platném před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb.) byl den 8. 2. 2001, přičemž dovolatelé (stěžovatelé) podali svůj návrh až 6. 3. 2001. K uvedeným závěrům dospěl Nejvyšší soud ČR poté, co konstatoval, že podle části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb. platí, že dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným před nabytím účinnosti tohoto zákona, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 1. 1. 2001, a proto i v právní věci stěžovatelů shledal nutnost postupu dle dosavadních právních předpisů ve smyslu dotčeného ustanovení shora citované novely, a to i v případě posuzovaní včasnosti podání dovolání.
Nejvyšší soud ČR, jako účastník řízení, se k výzvě Ústavního soudu ve věci vyjádřil tak, že odkázal na rozhodovací důvody v napadeném usnesení uvedené, jakož i zdůraznil jednotnost obou civilních kolegií na právním názoru v něm vyjádřeném, o čemž svědčí i to, že usnesením občanskoprávního i obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 10. 2001 bylo zařazeno do Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu ČR usnesení ze dne 19. 4. 2001, sp. zn. 29 Odo 196/2001, uveřejněné pod č. 70 v sešitě 10/2001 uvedené sbírky. Jak Ústavní soud zjistil, v tomto rozhodnutí je též mimo jiné obsažena právní věta, z níž se podává, že "dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, vydanému před 1. 1. 2001, nebo vydanému v době od 1. 1. 2001 po řízení provedeném podle občanského soudního řádu, ve znění účinném před tímto datem, lze podat pouze ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu (§240 odst. 1 o. s. ř., ve znění účinném před 1. 1. 2001)". Závěrem vyjádření vyslovil Nejvyšší soud ČR stanovisko, že ústavní stížnost považuje za nedůvodnou a souhlasí od upuštění od případného ústního jednání.
Vedlejší účastníci ve svém společném vyjádření vývody ústavní stížnosti kategoricky popřeli a navrhli její odmítnutí.
Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatelů, že Nejvyšší soud ČR napadeným usnesením chybně interpretoval a aplikoval část dvanáctou hlavu I bod 17 zákona č. 30/2000 Sb. Dle dikce tohoto ustanovení "dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů."
V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) a není další přezkumnou instancí v systému obecných soudů. Ústavnímu soudu nepřísluší zabývat se porušením obyčejných zákonů a v návaznosti na to ani výkladem jednoduchého práva, ale pouze tím, zda napadeným rozhodnutím došlo k porušení základního práva nebo svobody stěžovatele (stěžovatelů). Je na soudech obecných, aby prováděly výklad těchto zákonných norem, tj. interpretace jednoduchého práva přísluší výhradně jim, v konečné fázi právě Nejvyššímu soudu ČR (§28 a násl. zákona č. 335/1991, o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů). V souvislosti s aplikací ústavních práv si je Ústavní soud vědom toho, že interpretaci práva jednoduchého se pod aspektem ochrany ústavnosti zcela vyhnout nemůže, neboť základní práva a svobody působí v oblasti jednoduchého práva jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. V naznačeném směru opakovaně ve své judikatuře vyjádřil stanovisko, že za této situace porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá dotčení na základním právu a svobodě (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 15 - nález č. 98; sv. 17 - nálezy č. 9, 18, 33). V souzené věci Ústavní soud pochybení při interpretaci dotčené kogentní normy ze strany Nejvyššího soudu ČR neshledal, když má za to, že argumenty stěžovatelů směřující proti jeho závěru obsaženém v napadeném rozhodnutí evidentně neobstojí, a to nejen vzhledem ke zcela jasnému gramatickému znění předmětného ustanovení, zmiňujícímu se o rozhodnutí vydaném přede dnem nabytí účinnosti novely, ale i vzhledem k účelu a funkci tohoto ustanovení, zařazeného do přechodných a závěrečných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb. , dotýkajícího se ryze procesní otázky. Řečeno jinými slovy, bylo-li rozhodnutí odvolacího soudu vydáno před nabytím účinnosti zákona č. 30/2000 Sb., což se v souzené věci stalo, postupoval Nejvyšší soud ČR správně, pokud hodnotil podmínky pro podání dovolání dle procesní úpravy platné před změnou provedenou tímto zákonem.
Ústavní soud se neztotožnil ani s tvrzením stěžovatelů namítajících, že v případě správnosti shora konstatovaného výkladu části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., provedeného Nejvyšším soudem ČR, je třeba toto ustanovení považovat za protiústavní, a to v důsledku porušení principu právní jistoty (ochrany důvěry občana v právo), jakož i principu rovnosti mezi osobami podávajícími dovolání dle dosavadních předpisů (o.s.ř. ve znění účinném do 31. 12. 2000) a osobami činícími tento procesní úkon dle o.s.ř., ve znění zákona č. 30/2000 Sb. Stěžovatelé totiž při svých vývodech zjevně odhlížejí od toho, že napadený předpis - jak již uvedeno výše - se týká ryze procesní otázky, v relaci k níž byl pro stěžovatele (a stejně tak i pro ostatní osoby ve stejném postavení se nacházející), v době jimi zahájeného soudního řízení, jakož i posléze (pod aspektem právní jistoty), co do případné možnosti podat za zákonem stanovených podmínek dovolání, tj. i stran jednoměsíční lhůty procesním předpisem stanovené, právní stav zjevně seznatelný, a tím samým byla dána i principům právního státu odpovídající předvídatelnost soudního rozhodnutí pro případ, dojde-li k marnému uplynutí dovolací lhůty. Pokud potom stěžovatelé poukazují na údajné porušení rovnosti v právech, nelze podle přesvědčení Ústavního soudu namítat nerovnost tam, kde zákon stanoví pro všechny subjekty, které lze zahrnout pod rozsah právního předpisu, a to i z hlediska jeho časového působení, stejné podmínky pro uplatnění jejich práv. Ve shora naznačených souvislostech nelze totiž abstrahovat od toho, že zákonem č. 30/2000 Sb., byl založen běh dvouměsíční lhůty pro podání dovolání pro ty subjekty, v jejichž právní věci nebylo rozhodnutí odvolacího soudu vydáno přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo nebylo vydáno po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (část dvanáctá hlava I bod 17 a contrario citovaného zákona). Pokud (v opačném případě) lhůta jednoho měsíce k podání dovolání svědčící subjektům, v jejichž právní věci bylo rozhodnutí odvolacího soudu vydáno přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo bylo vydáno po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, zůstala ve prospěch těchto subjektů zachována, aniž by současně došlo k jejímu prodloužení, nelze z ústavněprávních hledisek napadenému ustanovení nic podstatného vytknout (nutno mít na paměti, že Ústavní soud posuzuje ústavnost, nikoliv již účelnost či vhodnost dotčeného ustanovení, neboť tato hlediska jsou plně v pravomoci suverénního zákonodárce, a tudíž upřednostnění toho kterého řešení výsledkem vzájemného střetu politických sil na půdě Parlamentu), když při těchto úvahách je třeba reflektovat i tu skutečnost, že ustanovení části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., je obecným intertemporálním ustanovením ve vztahu k dovolání, nikoliv ustanovením upínajícím se toliko k dílčí otázce délky lhůty svědčící pro podání tohoto mimořádného opravného prostředku. Pro úplnost Ústavní soud závěrem uvádí, že z rozhodovací praxe týkající se dotčené problematiky je zřejmé, že protiústavnost napadeného ustanovení nebyla shledána ani ostatními senáty tohoto soudu (srov. např. usnesení ve věci, sp. zn. I. ÚS 660/01, ze dne 2. 1. 2002; nález ve věci, sp. zn. II. ÚS 618/01, ze dne 20. 2. 2002; usnesení ve věci, III. ÚS 616/01, ze dne 15. 11. 2001).
Na základě těchto úvah, ze kterých vyplývá, že uvedený výklad ustanovení části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., byl proveden způsobem ústavně souladným, přičemž toto ustanovení samotné nebylo shledáno rozporným s ústavním pořádkem, proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a návrh podle §43 odst. 2 písm. a), písm. b) citovaného zákona jako zjevně neopodstatněné odmítnout, a to mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. března 2002
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu