ECLI:CZ:NS:2003:28.CDO.1387.2002.1
sp. zn. 28 Cdo 1387/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobců A) A. D., B) V. D., C) R. D., D) K. D. a E) M. K., zastoupených advokátkou, proti žalovaným 1) V. a 2) A. S., zastoupeným advokátem, o zrušení části smlouvy, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně – pobočky ve Valašském Meziříčí pod sp. zn. 12 C 832/93, o dovolání žalobců a o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25.2.2002, čj. 10 Co 991/2001-318, takto:
I. Dovolání žalobců a dovolání žalovaných se zamítají.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se domáhali zrušení části smlouvy ze dne 12.5.1972, kterou jejich rodiče v souvislosti s prodejem domu a přilehlých pozemků žalovaným bezúplatně převedli též zemědělské a lesní pozemky v užívání jednotného zemědělského družstva, v žalobě blíže specifikovaným.
Okresní soud ve Vsetíně – pobočka ve Valašském Meziříčí - rozhodoval ve věci již třikrát: poprvé rozsudkem ze dne 5.5.1994 žalobě v plném rozsahu vyhověl, podruhé – po zrušení prvého rozsudku odvolacím soudem – rozsudkem ze dne 11.3.1998 žalobu v plném rozsahu zamítl. Rovněž tento rozsudek byl odvolacím soudem zrušen. Třetí rozsudek soudu prvního stupně ze dne 20.7.2001, jímž bylo rozhodnuto o zrušení části předmětné smlouvy a povinnosti žalovaných zaplatit žalobcům peněžitou částku za pět původních pozemků, ohledně nichž návrhu na zrušení části smlouvy nevyhověl, byl shora uvedeným rozsudkem odvolacího soudu potvrzen. Soud prvního stupně shledal návrh žalobců podle §8 odst. 4 zákona č.229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), oprávněným; žalobě na zrušení části smlouvy o převodu zemědělských pozemků ve V. B. vyhověl s výjimkou pěti pozemků obklopujících dům žalovaných, a to z důvodu umožnění příjezdu a průchodu k tomuto domu i možnosti jejich údržby. Řízení totiž posoudil jako řízení o určitém způsobu vypořádání účastníků, a žalovaným uložil zaplatit žalobcům cenu pozemků, ohledně nichž nebyla smlouva zrušena.
Odvolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí soudu prvního stupně je správné a je v souladu se stanoviskem i judikaturou Nejvyššího soudu, kterou ve svém rozsudku citoval. Rozsudek soudu prvního stupně podle něj vystihuje snahu o rozumné uspořádání poměrů mezi žalobci a žalovanými, kteří do budoucna budou vlastníky sousedících pozemků, vychází ze znaleckého posudku o tom, které pozemky jsou pro žalované potřebné pro přístup k jejich obytné budově a dalším stavbám a pro jejich údržbu a opravy. Odvolací soud se zabýval i námitkami žalobců, že žalovaným byly ponechány pozemky ve výměře 0,5 ha za cenu značně nevýhodnou pro žalobce, a navíc, že takto mají sami ztížen přístup ke svým nemovitostem po svahu; tyto námitky neshledal oprávněnými. Konstatoval, že celková výměra pozemků, kterých se žaloba týkala, byla 6,4382 ha, z toho žalovaným zůstávají pozemky ve výměře 0,4 ha, což nelze považovat za nepoměr, který by žalobci mohli brát jako novou křivdu. Okolnost týkající se zhoršeného přístupu na své pozemky, žalobci ničím neprokázali.
Rozsudek odvolacího soudu napadly včasným dovoláním obě strany.
Žalovaní v dovolání uvedli, že „proti rozhodnutí o výroku v odst. V. rozsudku podávají … dovolání do výroků I. a III. …“. Jeho přípustnost dovodili z §237 odst. 1 písm. b), případně i c) OSŘ. Rozhodnutí odvolacího soudu podle nich řeší v rozporu s hmotným právem zásadní otázku, „zda má právo původní vlastník žádat restituci in natura, je-li vlastník pozemků ochoten zaplatit jejich cenu“. Ustanovení §8 odst. 4 zákona o půdě vykládají tak, že právo na rozhodnutí o zaplacení nebo vydání pozemků je ponecháno na současném vlastníkovi, tedy ten jako povinná osoba má právo volby. Uvádějí, že dosud nebylo publikováno zásadní rozhodnutí dovolacího soudu k této otázce. Sami projevili ochotu pozemky zaplatit. Navrhli, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen „ve výrocích I. a III.“ a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobci napadli rozsudek odvolacího soudu ve výroku „II.,III. a IV.“ a jeho přípustnost dovodili z §237 odst. 1 písm. b) a c) OSŘ. Podle nich soud rozhodl v rozporu se znaleckým posudkem Ing. B. T., který v dodatku ke svému posudku uvedl, že pro přístup a příjezd žalovaných jsou dostatečné dvě parcely, a to č. 4322 a 4338. Opravy budov, které byly důvodem pro nevyhovění žalobě ve vztahu k dalším pozemkům, lze řešit v souladu s občanským zákoníkem. Opakovali, že nebudou mít sami přístup na své pozemky pro vysoký svah, že jim nebylo vydáno více než půl hektaru půdy, za něž byla stanovena nízká náhrada jako v době vyvlastňování státem. Upozorňují na dobu trvání sporu a výši nákladů s tím pro ně spojených, na některé majetkové požitky, které měli žalovaní v důsledku dosavadního vlastnictví pozemků, a na nesprávnost stanovení původní kupní ceny. Žádají proto o „naturální restituci ohledně pozemků č. 4323, 4321 a 4320, ohledně nichž nebylo jejich žalobě vyhověno. Navrhli, aby rozhodnutí odvolacího soudu „ve výroku II., III. a IV.“ dovolací soud zrušil a vrátil věc k dalšímu řízení. Podle doplňku dovolání je žalovaní opírají o §241a odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 OSŘ a rozhodnutí odvolacího soudu napadají pro nesprávné právní posouzení věci a pro vadu, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tj. že rozhodnutí bylo v rozporu s dřívějším zrušujícím usnesením odvolacího soudu. Skutková zjištění nemají podle nich oporu v provedeném dokazování, protože jsou v rozporu se znaleckým posudkem. Poukazují na to, že v řízení bylo vydáno několik diametrálně rozdílných rozhodnutí.
Dovolací soud přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu na základě obou dovolání, protože obě splňují náležitosti stanovené v §240 a §241a OSŘ. Obě dovolání sice vykazují formální vadu, tu však dovolací soud nezhodnotil jako překážku věcného posouzení dovolání. Výslovně totiž napadají číslem určené výroky odvolacího soudu, ty však toto rozhodnutí neobsahuje; z obsahu obou dovolání však lze dovodit, že dovolatelé mají na mysli tu část potvrzujícího výroku odvolacího soudu, která se vztahuje na výroky soudu prvního stupně, číselně označené. Dovolání jsou přípustná podle §237 odst. 1 písm. b) OSŘ, protože odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, který předchozími rozsudky rozhodl odlišně ve vztahu k oběma stranám, protože byl vázán právním názorem odvolacího soudu, jenž oba předchozí rozsudky zrušil. Dovolání však neshledal důvodnými.
Základní otázkou, která vyplývá z obou dovolání, je, jak dalece je soud v řízení podle §8 odst. 4 zákona o půdě vázán návrhy účastníků. Výklad z tohoto hlediska obsahují stanovisko a rozsudky Nejvyššího soudu, na něž odkazuje odvolací soud, obsahující závěr, že jde o určitý druh vypořádání účastníků. Nutno dodat, že uvedená judikatura nedoznala změny ani v průběhu dalších let. Například v rozsudku ze dne 22.7.1998, sp. zn. 2 Cdon 1890/97 dovolací soud neshledal správným právní názor odvolacího soudu, podle něhož je soud vázán při rozhodování podle §8 odst. 4 zákona o půdě návrhem žalobce, zda má být zrušena část smlouvy, nebo poskytnuta za pozemky finanční náhrada. Předmětem řízení je totiž určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky – zákon svěřuje soudu oprávnění rozhodnout buď o zrušení smlouvy, kterou byly pozemky bezúplatně převedeny, nebo zaplacení jejich ceny. Soud proto rozhoduje podle §153 odst. 2 OSŘ a není vázán návrhem účastníků na způsob vypořádání. Závěr, že rozhodující není ani návrh současného vlastníka na plnění formou úhrady ceny pozemků, obsahuje i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11.10.2000, sp. zn. 24 Cdo 1813/2000. Dále se v něm uvádí, že pokud žalovaní souhlasí se zaplacením ceny pozemků, je třeba, aby se soud zabýval důvody svědčícími pro jedno nebo druhé řešení na straně žalobců i žalovaných, posoudil důvody, které vedou k jejich konkrétnímu návrhu a rozhodl podle okolností případu a oprávněných zájmů účastníků. Přitom není vyloučeno ani řešení, spočívající ve zrušení části smlouvy k určitým pozemkům a úhrady ceny zbývajících pozemků.
V dané věci se soudy tímto názorem plně řídily a jejich právní posouzení věci shledává dovolací soud správným. Lze pochopit výtku dovolatelů, že v jejich věci soud rozhodoval opakovaně a odlišně, a v průběhu řízení byly vyslovovány protichůdné právní závěry. Nutno však vzít v úvahu, že s ohledem na určitou nejasnost textu zákona se původně judikatura lišila a teprve v průběhu let se vyvíjela tak, jak je v současné době zachycena ve shora uvedených rozsudcích Nejvyššího soudu. Proto také nelze spatřovat vadu řízení, která mohla mít na následek nesprávné rozhodnutí ve věci, v okolnosti, že soud prvního stupně rozhodl jinak než podle některého z názorů obsaženého v dřívějším zrušujícím usnesení odvolacího soudu, jenž byl překonán další judikaturou.
Dovolací soud neshledává důvodnými ani další námitky žalobců, týkající se přístupnosti jejich pozemků, možností oprav budov žalovaných za použití ustanovení občanského zákoníka, nebo ceny stanovené jako náhrada z pozemky, ohledně nichž nebyla smlouva o jejich převodu na žalované zrušena. Odkazuje na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, který se s těmito námitkami vyrovnal, a dodává, že soud nebyl při svém rozhodování o vyloučení pozemků obklopujících stavby žalovaných vázán pouze na hledisko přístupu k budovám žalovaných, ale vzal v úvahu i jiná hlediska ve snaze vyloučit mezi účastníky další spory. Jeho rozhodnutí považuje dovolací soud za odpovídající spravedlivému vypořádání účastníků. Pokud jde o stanovení výše částky, kterou jsou žalovaní povinni zaplatit žalobcům jako cenu jim ponechaných pozemků, nelze vycházet z obecné ceny pozemků. Ustanovení §8 odst. 4 písm.b) zákona o půdě totiž přímo a jasně uvádí, že cena těchto pozemků se stanoví podle cenových předpisů platných ke dni 24.6.1991, a to podle druhu kultury v době darování ( tj.i bezúplatného převodu).
Rovněž námitku žalobců, že odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění, jež nemají oporu v provedeném dokazování, neshledal dovolací soud důvodnou. Odvolací soud, stejně jako i soud prvního stupně, vyšly z důkazů znaleckými posudky, které byly v této věci provedeny.
Ostatní argumenty, týkající se správnosti kupní ceny, za niž byly předmětnou smlouvou prodány žalovaným budovy, nebo okolnosti, že v době, kdy byli vlastníky předmětných pozemků, získali majetkové hodnoty z jejich užívání, nejsou pro posouzení věci rozhodující.
Protože tedy dovolací soud shledal rozsudek dovolacího soudu správným, dovolání obou stran podle §243b odst. 2 věta před středníkem OSŘ zamítl.
Výrok o nákladech řízení je dán tím, že žádný z účastníků neměl v dovolacím řízení úspěch a žádnému z nich proto nevznikl nárok na náhradu nákladů tohoto řízení (§243c, §224 odst. 1, §142 odst. 1 OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. ledna 2003
JUDr. Josef Rakovský, v.r.
předseda senátu