ECLI:CZ:NS:2003:28.CDO.1444.2002.1
sp. zn. 28 Cdo 1444/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobce J. T., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným 1) J. K. a 2) J. K., oběma zastoupeným advokátkou, o vyklizení bytu a nebytové místnosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 11 C 471/93, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15.1.2002, č.j. 16 Co 439/2001-139, takto:
Dovolání se zamítá.
Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou dne 29.11.1993 u Obvodního soudu pro Prahu 4 domáhal se žalobce vydání rozsudku, jímž měla být žalovaným uložena povinnost vyklidit byt blíže popsaný v petitu žaloby. Tvrdili, že k předmětnému bytu nemají žalovaní nájemní právo a byt užívali pouze na základě ústní dohody.
Obvodní soud pro Prahu 4 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 2.11.1995, č.j. 11 C 471/93-37 žalobu zamítl. K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 20.6.1996, č.j. 201/96-50 zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Dalším rozsudkem ze dne 9.12.1997, č.j. 11 C 471/93-88, soud prvního stupně žalobě vyhověl. Po skutkové stránce vyšel ze zjištění, že předmětný dům, v němž se byt a nebytový prostor nacházejí, nebyl v roce 1974 ( v době, kdy rodiče přenechali své vdané dceři – žalované předmětný byt do užívání ) rodinným domem, nýbrž obytným tzv. činžovním domem. Dospěl k závěru, že žalovaným nemohlo vzniknout užívací právo k předmětnému bytu, neboť jim nebyl byt přidělen rozhodnutím tehdejšího Obvodního národního výboru. Uzavřel, že žalovaní užívají předmětný byt bez právního důvodu. Věc posoudil ve smyslu ustanovení §3 a §712 o.z. s tím, že v daném případě by bylo v rozporu s dobrými mravy, aby žalovaní, užívající předmětný byt dlouhé roky, jej vyklidili bez jakékoliv náhrady, neboť se do stávající situace dostali v podstatě nezaviněně. Povinnost předmětný byt vyklidit vázal proto na zajištění náhradního bytu. Ohledně nebytového prostoru rozhodl soud prvního stupně o vyklizení bez jakékoliv náhrady, neboť zde nebyla provedena rekolaudace na bytovou jednotku, i když jej žalovaní užívali jako další obytnou místnost.
K odvolání žalobce i žalovaných poté Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13.9.1999, č.j. 11 Co 243/99-121, 11 Co 256/99, rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu zamítl. Na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že předmětný dům měl v rozhodné době, t.j. v letech 1974 - 1975, charakter rodinného domku, neboť splňoval objektivní znaky zákonem stanovené. To znamená, že byl domem obytným ( §59 zákona č. 41/1964 Sb.) a úhrn podlahové plochy obytných místností nepřesahoval 120 m2 ( §60 zákona č. 41/1964 Sb.). Bylo tedy právem rodičů, aby žalované přenechali k trvalému užívání předmětný byt, neboť toto právo vyplývalo z jejich spoluvlastnictví k rodinnému domku. Za uvedené situace vzniklo žalované a jejímu manželovi k předmětnému bytu právo osobního užívání vzniklého dohodou se spoluvlastníky, jemuž nemuselo předcházet rozhodnutí o jeho přidělení ( §130 odst. 1, §390 o.z. ve znění před novelou ), které se ke dni 1.1.1992 transformovalo v právo společného nájmu žalovaných ( §871 odst. 1 o.z.). Uzavřel, že žalovaným svědčí k předmětnému bytu nájemní právo, proto žalobě na vyklizení bytu nelze vyhovět. Zároveň za použití ustanovení §3 odst. 1 o.z. odepřel žalobci ochranu jeho práva i ve vztahu k nebytové místnosti s odůvodněním, že tato místnost byla k předmětnému bytu fakticky připojena před mnoha lety a tvoří s ním funkční celek, i když kolaudační stav zůstal nezměněn.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací rozsudkem ze dne 25.10.2001, č.j. 26 Cdo 548/2000 - 131, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolacímu soudu vytkl, že při posuzování charakteru předmětné nemovitosti ( při zkoumání podlahové plochy obytných místností ) vyšel pouze ze zprávy ze dne 16.3.1976, přičemž pominul všechny další okolnosti, ať již provedenými důkazy prokázané nebo za řízení alespoň najevo vyšlé a nijak se s nimi nevypořádal. Podle dovolacího soudu neobstojí ani přijatý právní závěr vycházející z nesprávného skutkového zjištění, že totiž předmětný dům měl v letech 1974 - 1975 charakter rodinného domku. Za nesprávný rovněž považoval závěr týkající se vyklizení nebytové místnosti, když podle ničím nezpochybněného zjištění se jednalo o místnost, která nebyla rozhodnutím stavebního úřadu určena k bydlení. Pak její režim nelze podřídit režimu bytu, i když byla němu fakticky připojena a tvořila s ním funkční celek. Jestliže podle kolaudačního stavu k předmětnému bytu nenáleží, má tato místnost samostatný, od bytu odlišný právní režim. Za této situace nemůže být uložení vyklizovací povinnosti žalovaným v rozporu s dobrými mravy jen proto, že nebylo vyhověno žalobě na vyklizení bytu.
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 15.1.2002, č.j. 16 Co 439/2001-139, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s tím, že žalovaní jsou povinni vyklidit byt a nebytovou místnost, blíže popsané ve výroku rozsudku odvolacího soudu, a to do 15 dnů ode dne, kdy jim bude zajištěn náhradní byt. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se s jeho právním posouzením. Shodně se soudem prvního stupně v souladu s ustanovením §390 o.z. dovodil, že žalovaní užívají v současné době předmětný byt bez právního důvodu. Vyslovil závěr, že pokud nemovitost, v níž se předmětný byt nachází, neměla charakter rodinného domku, nebyla vyňata ani z přidělovacího oprávnění orgánu hospodaření s byty. Uzavřel, že žalovaným tedy nesvědčil žádný titul, který by vedl po 1.1.1992 k transformaci na nájem, žalovaní jsou proto povinni předmětný byt vyklidit. Shodně se soudem prvního stupně rozhodl o vyklizení nebytového prostoru s tím, že režim této místnosti je třeba posoudit ve smyslu ustanovení §392 o.z. ve znění před novelou. Dospěl k závěru, že i nebytový prostor užívají bez právního důvodu. Odvolací soud se též ztotožnil s argumentací soudu prvního stupně ohledně lhůty k vyklizení bytu a s povinností vyklizení bytu vázat na zajištění náhradního bytu.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost dovozovali z ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. Tvrdili existenci dovolacích důvodů podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. a §241 odst. 3 o.s.ř. Namítali, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a řeší věc v rozporu s hmotným právem, dále vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazovaní a ve věci jde o otázku zásadního právního významu. Podle dovolatelů bylo z listinných důkazů prokázáno, že předmětný dům byl domem rodinným. Poukazovali na skutečnost, že v době, kdy rodiče přenechali žalovaným předmětný byt k užívání, byla obytná plocha domu pod 120 m2. Dále dovolatelé odkazovali na ustanovení §60 zákona o hospodaření s byty a §128 o.z., v nichž jsou obsaženy zákonné znaky rodinného domku. Navrhli zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel z ustanovení části dvanácté, hlavy 1, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních předpisů. Proto v tomto rozsudku jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č.30/2000 Sb. (dále jen ,,o.s.ř.„). Zjistil dále, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými - účastníky řízení řádně zastoupenými advokátem ( §240 odst. 1 o.s.ř., §241 odst. 1 o.s.ř.).
Pokud jde o přípustnost dovolání, vyšel dovolací soud ze shora uvedených zjištění patrných z obsahu spisu, podle nichž odvolací soud potvrdil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně za situace, kdy tento rozhodl odlišně, než ve svém dřívějším rozhodnutí, neboť byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který jeho dřívější rozhodnutí zrušil. Uvedená procesní situace odůvodňuje závěr o přípustnosti dovolání z důvodů ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. Dovolatelé uplatnili zřejmě přípustný dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. c), d) o.s.ř. Dovolací soud proto přezkoumal dovoláním napadený rozsudek v rozsahu vyplývajícím z ustanovení §242 odst. 1, odst. 3 o.s.ř., tedy pouze v potvrzujícím výroku ukládajícím žalovaným vyklizení bytu a nebytové místnosti, a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. míří na pochybení ve zjištění skutkového stavu věci, které spočívá v tom, že skutkové zjištění, jež bylo podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu, je vadné. Musí jít o skutkové zjištění, na jehož základě odvolací soud posoudil věc po stránce právní a které nemá oporu v provedeném dokazování. O takový případ se jedná, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení §132 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, jestliže skutečnosti, které má odvolací soud za prokázané, byly též významné pro rozhodnutí věci při aplikaci práva.
Posledně zmíněná podmínka existence tohoto dovolacího soudu souvisí úzce s dalším dovolacím důvodem uplatněným v této věci podle §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Nesprávným právním posouzením podle tohoto ustanovení je totiž omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil.
V projednávané věci jde o vyklizení žalovaných z předmětného bytu, který užívali podle závěrů odvolacího soudu bez právního důvodu. Spornou právní otázkou, jejíž řešení dovolatelé zpochybnili, je otázka, zda předmětný dům, v němž se byt a nebytový prostor nacházejí, je rodinným domem a zda žalovaným tedy svědčí platný právní důvod k užívání předmětného bytu a nebytového prostoru.
V této veci nelze dospět k závěru, že by odvolací soud založil své rozhodnutí na skutečnostech, které by ze spisu nevyplývaly nebo které nebyly předepsaným způsobem v řízení zjištěny. Odvolací soud převzal podrobné závěry soudu prvního stupně týkající se skutkových zjištění, která vycházejí z provedených listinných důkazů, jejich obsah přehledně a srozumitelně vyhodnotil a ztotožnil se rovněž s posouzením soudu prvního stupně o tom, že dostupnými důkazními prostředky nebylo prokázáno, že by předmětná nemovitost, v níž se byt a nebytový prostor nacházejí, měla charakter rodinného domu. V tomto směru nutno připomenout, že soudu nelze upírat možnost zhodnotit provedené důkazy na základě volné úvahy ve smyslu ustanovení §132 o.s.ř., pokud hodnocení takových důkazů odpovídá zásadám logického uvažování a jejich vnitřní skloubenosti a návaznosti. Pouhé subjektivní přesvědčení účastníka o nesprávnosti skutkových zjištění soudu k založení existence dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. nepostačuje.
Než ani pokud jde o právní hodnocení zjištěného skutkového stavu, nemohl dovolací soud dospět k závěru o nesprávnosti právního posouzení věci odvolacím soudem. S jeho závěry lze předně souhlasit v tom, že v dané věci se nejednalo o přenechání bytu v rodinném domku ve smyslu §390 o.z. před novelou, nýbrž se jednalo o obytný dům v soukromém vlastnictví. Stejně tak správně odvolací soud dovodil, že nemovitost nebyla vyňata z přidělovacího oprávnění orgánu hospodaření s byty, jež je zákonným předpokladem pro vznik užívacího práva k bytu a nebytovému prostoru. Odvolacímu soudu lze přisvědčit i pokud jde o právní názor, podle něhož předmětný byt i nebytový prostor užívají žalovaní bez právního důvodu. Dovolací soud se též ztotožňuje s právním závěrem odvolacího soudu, že zjištěné okolnosti umožňují na základě ustanovení §3 odst. 1 o.z. vázat povinnost žalovaných byt vyklidit na zajištění bytové náhrady a tím omezit právo žalobce na vyklizení žalovaných ve lhůtě plynoucí od právní moci rozsudku.
Podle §3 odst. 1 o.z. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Za dobré mravy pokládat souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihujíce podstatné historické tendence a jsou sdíleny rozhodující částí společnosti, a mají povahu norem základních (viz odůvodnění rozhodnutí č. 16/1968 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Podle ustanovení §126 odst. 1 o.z. má vlastník právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje; zejména se může domáhat vydání věci na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje.
Bytová náhrada je v hmotném právu upravena v rámci institutu nájmu bytu podle §685 násl. o.z. ( ve znění účinném v době rozhodování odvolacího soudu) a především v ustanovení §712 o.z.
Právní otázka, zda se bytová náhrada může prosadit v případech, kdy nemá oporu ani v přímé, ani v analogické aplikaci příslušných ustanovení občanského zákoníku, je řešena v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30.9.1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, uveřejněném pod č. 5/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Tento rozsudek poukazuje na judikaturu k občanskému zákoníku ve znění účinném do 1. 1. 1992, která dovodila, že vyklizení po zajištění bytové náhrady nemusí být dáno pouze výslovnou právní úpravou, nýbrž (kromě analogické aplikace pozitivní úpravy) může vyplynout i ze situací, kdy žalovanému sice bytová náhrada ani přímo ani analogicky nesvědčí, ale přesto žalobě o vyklizení bytu lze vyhovět - vzhledem k důvodům hodným zvláštního zřetele - výjimečně (ve smyslu tehdejších článků VI. a VII. občanského zákoníku) jen za předpokladu přiznání bytové náhrady (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 39/1986 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 39/1986). Vzhledem k tomu, že ustanovení §3 odst. 1 o.z., jehož výklad byl podán např. v rozhodnutí uveřejněném pod č. 16/1968 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, plní obdobnou funkci, jakou v posuzovaných právních vztazích plnily výše označené základní články občanského zákoníku dříve platného, shledává uvedené rozhodnutí zásady judikátu č. 39/1986 použitelnými i nadále, neboť prostřednictvím §3 odst.1 o.z. se v poměrech žalobce nezakládá povinnost, kterou dosud neměl, nýbrž jeho důsledkem je pouze omezení žalobcova práva již existujícího; toto omezení pak spočívá v tom, že se žalobci odepírá právo na bezpodmínečné vyklizení žalovaného ve lhůtě, která plyne již od právní moci rozhodnutí (viz rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, pod č. 18/1982).
Má-li být omezen výkon práva vlastnického (jako je tomu v souzeném případě), nelze pominout, že je v nájemních vztazích omezen již ze zákona samotným institutem bytové náhrady, který se sice v dané věci přímo (pozitivně) neuplatní, ale na druhé straně právě tím limituje možnosti omezení dalších (srov. nález Ústavního soudu České republiky, sp. zn. II. ÚS 190/94, publikovaný pod č. 87 ve Sbírce nálezů a usnesení ve svazku 4, ročník 1995, II. díl).
Z toho, že argumentem rozporu s dobrými mravy má být odepřen výkon práva, vyplývá, že odpovídající úsudek soudu musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními, a že musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují – v konkrétním případě - závěr, že výkon práva je s dobrými mravy skutečně v rozporu.
Ve zmíněném rozhodnutí č. 39/1986 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek byla vyslovena zásada, že závěr o výjimečném vyhovění žalobě za předpokladu přiznání náhrady za byt musí být odůvodněn jak závažnými důvody na straně toho, kdo má byt vyklidit (např. jeho rodinnými a sociálními poměry, délkou užívání bytu a pod.), tak na straně toho, kdo se vyklizení bytu domáhá, resp. doložením, že lze spravedlivě požadovat, aby se ochrana jeho práva takto podmínila a odložila. Podobně se podává z rozhodnutí uveřejněného č. 36/1996 téže sbírky, že úvaha soudu (v rovině §3 odst. 1 o.z.) musí být podložena konkrétními zjištěními, a to s přihlédnutím k rozhodným okolnostem na stranách obou účastníků sporu.
Odůvodnění:rozhodnutí vztahující se ke stanovení lhůty k vyklizení shora uvedeným požadavkům odpovídá, současně je v souladu s dříve zmíněnými převzatými zjištěními odvolacího soudu, která netrpí neúplností či vadností logických závěrů. Podle ustanovení §243b odst. 1 o.s.ř. dospěl proto dovolací soud k závěru, že je na místě zamítnutí dovolání, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je třeba považovat v mezích dovolacího přezkumu za správné.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4 o.s.ř. za použití §224 odst. 1 o.s.ř., §151 odst. 1 o.s.ř. a §142 odst. 1 o.s.ř. Žalovaní neměli se svým dovoláním úspěch a žalobci v souvislosti s podaným dovoláním zřejmě žádné náklady řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 27. listopadu 2003
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.
předseda senátu