ECLI:CZ:NS:2003:28.CDO.1833.2003.1
sp. zn. 28 Cdo 1833/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Petra Hübnera a JUDr. Ludvíka Davida, CSc. ve věci žalobkyně K. C. M., zast. avokátem, proti žalovanému N. p. ú., zast. advokátem, o nahrazení projevu vůle k uzavření dohody o vydání nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp.zn. 6 C 192/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13.5.2003 č.j. 22 Co 646/2002–275, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyni se nepřiznává náhrada nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou jako soud I. stupně rozhodl rozsudkem ze dne 12.6.2002 č.j. 6 C 192/2000–181 (ve znění opravného usnesení ze dne 26.9.2002), že žalovaný je povinen uzavřít se žalobkyní dohodu o vydání nemovitostí, zapsaných na LV č. 82 u Katastrálního úřadu v R. n. K., dále podrobně specifikovaných v obsahu dohody o vydání (areál zámku O. s přilehlými nemovitostmi). Současně uložil žalovanému, aby žalobkyni nahradil náklady řízení ve výši 17.120,40 Kč.
K odvolání proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 13.5.2003 č.j. 22 Co 646/2002–275 tak, že rozsudek soudu I. stupně v celém rozsahu potvrdil a žalovanému uložil povinnost nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení ve výši 10.355,- Kč. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu I. stupně a vycházel při rozhodování z takto zjištěného skutkového stavu:
Původnímu vlastníku dr. J. C. M. (nar. 4.6.1910, zemř. 30.1.1990) byly předmětné nemovitosti zkonfiskovány nařízením Tajné státní policie, Velitelství policie P. č. 572/41 – VI ze dne 16.2.1942 z důvodu, že snahy vlastníka byly nepřátelské říši. Nemovitosti tak přešly do majetku Německé říše. V květnu 1945 se dr. J. C. M. ujal správy svého opočenského majetku a spravoval jej až do své internace dne 22.9.1945. Dne 14.7.1947 mu vydala Obvodní rada pro P. osvědčení o státní a národní spolehlivosti a dne 5.8.1947 mu bylo vystaveno osvědčení o československém státním občanství. Výměrem Zemského národního výboru v P. (dále „ZNV“) ze dne 5.12.1945 č.j. 613/4-45-III-Pk byl dle dekretu presidenta republiky č. 12/1945 Sb. konfiskován zemědělský majetek dr. J. C. M., neboť byl označen za osobu německé národnosti, protože na podzim r. 1940 měl požádat o říšské státní občanství. K jeho odvolání byl konfiskační výměr zrušen výměrem ministerstva zemědělství ze dne 16.12.1948 s odůvodněním, že knihovním vlastníkem nemovitostí byla ke dni 23.6.1945 Německá říše, proto nebylo možno majetek konfiskovat osobě, která jej nevlastnila. Usnesením Lidového soudu pro Prahu 1 ze dne 8.12.1959 bylo povoleno odepsání nemovitostí z vložky desek zemských č. 1031 podle přídělové listiny ONV v D. ze dne 14.8.1954, zapsaných do nové vložky č. 1207, k.ú. O. Usnesením Lidového soudu v Dobrušce ze dne 10.11.1959 byl povolen zápis ve vložce č. 1207 pozemkové knihy k.ú. O., na základě kterého byly zapsány nemovitosti tam uvedené odepsané z vložky č. 1031 dosek zemských pro panství O. a vloženo tímto usnesením vlastnické právo pro Československý stát – školskou správu. V současné době je podle výpisu z katastru nemovitostí jako vlastník zapsaná Česká republika a příslušnost hospodařit s tímto majetkem je uvedena pro Státní památkový ústav v P. (v době rozhodování odvolacího soudu byl pak právním nástupcem SPÚ Národní památkový ústav). Ministerstvo vnitra ČR potvrdilo dne 3.12.1992, že dr. J. C. M. byl státním občanem ČR a tím i ČSFR až do své smrti dne 30.1.1990. Dovětkem k závěti, vyhotoveným dne 6.12.1989, odkázal všechen svůj majetek, který se nachází v ČSSR, příp. který byl po 2. světové válce převzat čs. státem, rovným dílem své dceři K. C. M. (žalobkyni) a svým adoptivním dětem L., D. a S. C. M. L., Derek i S. C. M. se svého dědického práva později vzdali ve prospěch žalobkyně., která je dle potvrzení MV ČR ze dne 31.12.1991 státní občankou České republiky. Ta vyzvala dopisem ze dne 9.11.1994 právního předchůdce žalovaného k vydání věci dle zák.č. 87/1991 Sb., k uzavření dohody o vydání však nedošlo.
Odvolací soud ve shodě se soudem I. stupně dospěl k závěru, že žalobkyně jako dcera původního vlastníka je oprávněnou osobou k vydání nemovitostí dle §3 odst. 2 zák.č. 87/1991 Sb. ve znění zák.č. 116/1994 Sb.(dále jen „rest. zák.“) Nemovitosti přešly na stát bez právního důvodu dle §6 odst. 2 rest. zák., a to v tzv. rozhodném období (od 25.2.1948 do 1.1.1990), neboť ke zrušení konfiskačního výměru ze dne 5.12.1945 došlo až rozhodnutím ministerstva zemědělství ze dne 16.12.1948. Otec žalobkyně sice o navrácení majetku po r. 1945 nežádal, avšak konfiskaci se bránil a současně prokazoval, že je české národnosti. Za situace, kdy na něj po skončení války bylo pohlíženo jako na osobu státně nespolehlivou, byl fakticky vyloučen z uplatnění svého restitučního práva, neboť za uvedených okolností by bylo uplatnění nároku podáním jen formálním. Nelze mu proto klást k tíži, že svůj tehdejší nárok neuplatnil postupem dle §10 zák. č. 128/1946 Sb. K přechodu vlastnického práva na základě konfiskačního nařízení Tajné státní policie č. 572/41 ze dne 16.2.1941 došlo z důvodu rasové perzekuce, neboť v návrhu na zavedení nucené správy ze dne 17.10.1940 bylo uvedeno, že se jedná o nepřátelský majetek, že otec žalobkyně byl činný proti nacionálně socialistickému Německu a že všichni rodinní příslušníci se hlásí k české národnosti. V tomto směru odvolací soud odkázal i na závazný právní názor Nejvyššího soudu ČR ze dne 31.8.2000 č.j. 28 Cdo 1733/2000–275, kdy v rozsudku vydaném v této věci dovodil, že se jednalo o akt směřující proti příslušníku národa českého, kterého nacistické orgány považovaly za nepřítele svého státního zřízení, tedy příslušníka rasy méněcenné. Odvolací soud považoval za právně bezvýznamné, zda otec žalobkyně vyplnil dotazník, kterým se měl ucházet o přiznání říšského občanství, neboť po celou dobu války vystupoval jako osoba hlásící se k české národnosti a z téhož důvodu došlo ke konfiskaci jeho majetku v r. 1942, přičemž „existence vyplněného dotazníku nebyla v řízení s pravděpodobností hraničící s jistotou a nevzbuzující žádné pochybnosti prokázána“. Odvolací soud konstatoval, že podle potvrzení MV ČR byl otec žalobkyně státním občanem České republiky až do své smrti a nedošlo k přezkumnému řízení o této otázce. Neztratil-li občanství ČR, nelze v jeho případě aplikovat ustanovení dekretu č. 33/1945 Sb., jak namítá žalovaný. Odvolací soud odkázal i na ostatní právní závěry soudu I. stupně, tj. i na závěr, že otec žalobkyně měl na předmětné nemovitosti nárok dle č. 5/1945 Sb., který ve svém §1 prohlásil za neplatné jakékoliv majetkové převody a jakákoliv majetková jednání, pokud byla uzavřena po 29.9.1938 pod tlakem okupace nebo národní, rasové nebo politické perzekuce, případně podle zák.č. 128/1946 Sb., podle jehož §2 byly prohlášeny za neplatné majetkové přechody provedené po 29.9.1939 právním předpisem neplatným nebo jakýmkoli způsobem, zejména úředním výrokem, na základě takového předpisu anebo jinak výrokem soudním nebo úředním, který bude jako výrok z doby nesvobody zrušen nebo změněn. Pod tato ustanovení je třeba zahrnout i konfiskační nařízení Tajné státní policie ze dne 16.2.1942. Ztotožnil se tak i s důvody soudu I. stupně, pro které nelze klást k tíži otce žalobkyně, že nepodal návrh k soudu dle §10 zák.č. 128/1946 Sb. i s důvody, pro které lze považovat za splněnu podmínku, že jeho tehdejší nárok nebyl uspokojen z důvodů uvedených v §2 odst. 1 písm. c/ rest. zákona. Odvolací soud tak napadený rozsudek soudu I. stupně jako věcně správný potvrdil dle §219 o.s.ř. a výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení odůvodnil dle §142 odst. 1 ve spojení s §224 odst. 1 o.s.ř.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje ze splnění podmínek stanovených v §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Rozsudek odvolacího soudu má podle jejího názoru ve věci samé zásadní význam, neboť řeší otázku, která
a/ v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena,
b/ byla odvolacím a dovolacím soudem posouzena rozdílně a
c/ řeší otázku v rozporu s hmotným právem.
Ad a/
Žalovaný namítá, že Nejvyšší soud se sice již k otázce rasové diskriminace v této věci vyjadřoval, avšak neměl tehdy k dispozici životopis otce žalobkyně ze dne 5.8.1945, jím podepsaný, ve kterém se výslovně přiznává k tomu, že v r. 1940 usiloval o získání říšskoněmeckého občanství. Taková skutečnost měla u příslušníků české národnosti za následek zánik českého občanství dle §5 dekretu č. 33/1945 Sb., a to ex lege dnem 30.10.1945. Žalovaný má za to, že v důsledku toho přešlo vlastnictví nemovitostí na čs. stát na základě dekretu č. 108/1945 Sb. jako nabytí vlastnictví cestou konfiskace majetku Německé říše, proto konfiskace dle dekrrtu č. 12/1945 Sb. nebyla dle žalovaného na místě.
Ad b/
Povinností soudů bylo zkoumat otázku věcné správnosti správních aktů, jmenovitě osvědčení o čs. státním občanství vystavené dne 5.8.1945 ONV v D. a na ně navazující potvrzení vystavené 31.12.1991 Ministerstvem vnitra ČR. Ústavní soud (v jiné věci) judikoval, že osvědčení o „národní způsobilosti“ muselo být vystaveno před vydáním správního aktu o konfiskaci majetku. V dané věci však bylo prokázáno, že potvrzení o národní spolehlivosti bylo otci žalobkyně vystaveno až po vydání konfiskačního výměru. Odvolací soud v rozsudku 22 Co 646/2002 se odchýlil od názoru vyšší instance, když dovodil, že na základě osvědčení o zachování čs. státního občanství, vystavené dne 5.8.1947 (a následně osvědčeno dne 31.12.1991), splnila žalobkyně podmínku danou v §3 odst. 4 zák.č. 87/1991 Sb.
Ad c/
Žalobkyni bylo přiznáno právo na vydání nemovitostí, ačkoli podmínka přechodu věci na stát v rozhodné době dle §1 rest. zák. nebyla dle žalovaného splněna. Dle žalovaného bylo prokázáno, že k pozbytí práv vlastníka dr. J. C. M. došlo nikoli po 25.2.1948, nýbrž již 16.2.1942 konfiskačním nařízením Německé říše. Vlastnictví k nemovitostem přešlo na čs. stát ex lege již samotnou účinností dekretu č. 108/1945 Sb., tj. dnem 30.10.1945, dle §1 odst. 1 bod 1 dekretu. Majetková křivda tak byla spáchána na dr. J. C. M. v r. 1942, tedy mimo tzv. rozhodné období.
Z výše uvedených důvodů žalovaný navrhl, aby dovolací soud zvážil možnost odložení vykonatelnosti napadeného rozsudku a tento rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně v písemném vyjádření k dovolání namítala, že žalovaný v dovolání napadá správnost skutkových zjištění odvolacího soudu, což však nezakládá přípustnost dovolání dle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Pokud jde o otázku čs. státního občanství otce žalobkyně, bylo prokázáno, že se jeho jméno nenachází v kartotéce osob, které požádaly o německé občanství, proto se na něj dekret č. 33/1945 Sb. nemohl vztahovat. Provedenými důkazy bylo naopak prokázáno, že se přihlásil k české národnosti, proto i v souladu s nálezem Ústavního soudu sp.zn. III. ÚS 187/98 nebyl u něj důvod postupu dle dekretu č. 33/1945 Sb. a tedy ani potřeba získat osvědčení o národní spolehlivosti. Žalovaný se dále ztotožnil se skutkovými i právními závěry odvolacího soudu a navrhl, aby dovolání bylo „zamítnuto“.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) zjistil, že žalovaný podal dovolání včas v zastoupení advokátem na základě plné moci, dovolání obsahuje dovolací důvody i dovolací návrh (§240 odst. 1, §241 odst. 1, §241a odst. 2 o.s.ř.). Protože dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu I. stupně a není dána přípustnost dovolání dle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., je třeba posoudit, zda je dovolání přípustné dle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., tj. zda rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodnutí dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Jak z výše uvedeného vyplývá, dovolacímu přezkumu dle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. jsou vyhrazeny toliko zásadní otázky právní, nikoli posuzování správnosti skutkových zjištění a skutkových závěrů odvolacího soudu. Dovolací soud přitom smí rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání (§242 odst. 3 o.s.ř.).
Žalovaný sám vymezil dovolací důvody do tří skupin, kde jednotlivé námitky lze posoudit následovně:
K námitkám ad a/
Tvrzení žalovaného, že otec žalobkyně se v životopisu z 5.8.1945 přiznává k tomu, že v r. 1940 usiloval o říšskoněmecké občanství a že tato skutečnost znamenala u něj zánik čs. občanství dle dekretu č. 33/1945 Sb., nemá – se zřetelem k odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu – charakter posouzení otázky zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 o.s.ř., nýbrž je zpochybňováním skutkového závěru soudů obou stupňů, výslovně formulovaného tak, že nebylo v řízení spolehlivě prokázáno, že by otec žalobkyně o německé (říšské) občanství vůbec žádal (viz . strana 17, odstavec druhý odůvodnění rozsudku soudu I. stupně a strana 6, odstavec třetí, věta druhá odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Zpochybnění tohoto skutkového závěru odkazem na obsah listiny (životopisu) není z hlediska §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. způsobilým dovolacím důvodem a dovolací soud se touto námitkou nemůže věcně zabývat, jakož ani tvrzením, že z tohoto důvodu zaniklo otci žalobkyně čs. státní občanství dle dekretu č. 33/1945 Sb., neboť jde o právní názor, který je z předchozího skutkového tvrzení - vyloučeného z dovolacího přezkumu - dovozován.
Rovněž námitka žalovaného, že k nabytí vlastnického práva u předmětných nemovitostí čs. státem došlo na základě dekretu č. 108/1945 Sb., není důvodná. Nelze-li cestou dovolání úspěšně zpochybnit závěr odvolacího soudu, že nebylo prokázáno, že otec žalobkyně žádal v době národní nesvobody o udělení německého státního občanství, nelze ani spolehlivě dospět k závěru, že by se na něj a na majetek konfiskovaný v r. 1942 vztahovaly účinky §1 uvedeného dekretu, ve vztahu k účinkům dekretu č. 33/1945 Sb. Závěr odvolacího soudu, že předmětné nemovitosti přešly na stát dle §6 odst. 2 rest. zák. v rozhodném období tím, že byl rozhodnutím ministerstva zemědělství ze dne 16.12.1948 zrušen předchozí výměr ZNV v P. ze dne 5.12.1945, jímž byly nemovitosti konfiskovány s odvoláním na dekret č. 12/1945 Sb., avšak že ani po tomto zrušení nebyly navráceny původnímu vlastníku dr. J. C. M., otci žalobkyně, nemohl tak být uvedenou dovolací námitkou dotčen.
K námitkám ad b/
Žalovaný zásadně namítá, že osvědčení o národní spolehlivosti muselo být vystaveno před vydáním správního aktu o konfiskaci majetku, avšak v daném případě se tak stalo až po jeho vydání, proto není splněna podmínka dle §3 odst. 4 rest. zákona a odvolací soud tak rozhodl v rozporu s nálezem Ústavního soudu sp.zn. III. ÚS 187/98. Námitka není důvodná.
Ústavní soud ČR ve svém nálezu ze dne 1.10.1998 sp. zn. III. ÚS 187/98 vyslovil při posuzování obdobné věci tento právní názor: „Dle §1 odst. 4 a §2 odst. 1 dekretu č. 33/1945 Sb. důvodem vydání osvědčení o národní spolehlivosti okresním národním výborem (jež podléhalo schválení ministerstvem vnitra) bylo zachování československého státního občanství u těch Čechů, Slováků a příslušníků slovanských národů, kteří se, jsouce donuceni nátlakem nebo okolnostmi zvláštního zřetele hodnými, přihlásili za Němce nebo Maďary. Jelikož právní předchůdce stěžovatelky se i v období nesvobody přihlásil k národnosti české, nebyl u něj dán žádný důvod a ani právní předpoklady postupu dle uvedených ustanovení dekretu č. 33/1945 Sb., a tudíž získání osvědčení o národní spolehlivosti, vydávaných v uvedených souvislostech okresními národními výbory“. Vzhledem k tomu, že v řízení před soudy obou stupňů nebylo prokázáno, že by otec žalobkyně žádal o přiznání německého občanství, naopak soudy obou stupňů dospěly k závěru, podloženému obsahem četných listin, provedených k důkazu (a podrobně hodnocených soudem I. stupně, s nímž se odvolací soud ztotožnil), že se hlásil k české národnosti, nebyl u něj dán – v souladu s výše uvedeným právním názorem Ústavního soudu - důvod k postupu dle dekretu č. 33/1945 Sb., tedy ani důvod k tomu, aby mu muselo být vydáváno osvědčení o národní spolehlivosti. Pokud odvolací soud na toto osvědčení z r. 1947 v odůvodnění svého rozhodnutí odkazoval, činil tak v souvislosti s hodnocením existence státního občanství otce žalobkyně, potvrzeném v osvědčení ministerstva vnitra ČR ze dne 3.12.1992, s tím, že ve správním řízení nebyla existence čs. občanství otce žalobkyně posouzena jinak. Nelze proto odůvodnění odvolacího soudu v tomto směru považovat za jsoucí v rozporu s citovaným nálezem Ústavního soudu a tedy zakládající přípustnost dovolání dle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
K námitkám ad c/
Námitka žalované, že k majetkové křivdě ve vztahu k dr. J. C. M. došlo před rozhodným obdobím z hlediska zák.č. 87/1991 Sb., není důvodná. Na základě §1 odst. 1 dekretu č. 5/1945 Sb. ve spojení s §1 a 2 zák.č. 128/1946 Sb. došlo k prohlášení neplatnosti přechodu předmětného majetku na Německou říši, provedeného konfiskačním nařízením Tajné státní policie ze dne 16.2.1941, a dr. C. M. tak vznikl restituční nárok dle §4 zák.č. 128/1946 Sb., který mohl být uplatněn dle §10 cit. zákona (v této souvislosti se lze ztotožnit s důvody, pro které soudy obou stupňů dospěly k závěru, že v této věci neuplatnění tehdejšího restitučního nároku nelze původnímu vlastníku přičítat k tíži). Na tuto situaci tak dopadá ustanovení §3 odst. 2 rest. zák. ve znění zák.č. 116/1994 Sb., které stanoví, že oprávněnou osobou je též fyzická osoba, která splňuje podmínky stanovené v odstavci 1 (přechod věci na stát způsobem dle §6, státní občanství ČR) a která v den přechodu věci na stát podle §6 měla na ni nárok podle dekretu č. 5/1945 Sb. nebo podle zák.č. 128/1946 Sb., pokud k převodu nebo přechodu vlastnického práva prohlášeným za neplatné podle těchto zvláštních předpisů došlo z důvodů rasové perzekuce a tento nárok nebyl po 25.2.1948 uspokojen z důvodů uvedených v §2 odst. 1 písm. c/ zákona. Splnění podmínky přechodu věci na Německou říši v r. 1941 „z důvodů rasové perzekuce“ vyložil Nejvyšší soud ČR v rozsudku ze dne 31.8.2000 č.j. 28 Cdo 1733/2000 – 275, vydaném v této věci, přičemž právní názor zde zaujatý označil pro další postup soudů za právní názor závazný dle §243d odst. 1 o.s.ř. Zjištění, že předmětné nemovitosti byly dr. J. C. M. konfiskovány výměrem z 5.12.1945 dle dekretu č. 12/1945 Sb., kdy výměr byl zrušen ministerstvem zemědělství dne 16.12.1948, posoudily soudy obou stupňů shodně jako situaci, kdy po zrušení předchozího konfiskačního výměru měl být předmětný majetek po 16.12.1948 původnímu vlastníku dr. J. C. M. vrácen, avšak z důvodů, které lze podřadit pod ustanovení §2 odst. 1 písm. c/ rest. zák., tak tehdejší stát neučinil. Lze dospět k závěru, že takový postup státu naplňuje podmínky přechodu věci na stát dle §6 odst. 2 rest. zák. jako přechod bez právního důvodu po 25.2.1948, tedy v tzv. rozhodném období vymezeném restitučním zákonem. Tento právní závěr zaujatý soudem I. stupně pak při svém rozhodování převzal i soud odvolací, proto námitka žalovaného, že rozhodnutí odvolacího soudu řeší otázku v rozporu s hmotným právem, není důvodná.
Na základě shora uvedených důvodů proto v rozsahu, v němž žalovaný vymezil dovolacími důvody právní otázky pro dovolací přezkum (§242 odst. 3 o.s.ř.), nelze dospět k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je po právní stránce zásadního významu ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. V rámci dovolacího přezkumu se totiž nejednalo ve smyslu odst. 3 cit. ustanovení o otázky, které by dosud v rozhodnutí dovolacího soudu nebyly vyřešeny nebo které jsou odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodovány rozdílně, nebo kde by právní otázka byla řešena v rozporu s hmotným právem, jak žalovaný v dovolání namítal. Nejvyšší soud proto dle §243b odst. 5, §218 písm. c/, §234a odst. 1 věta prvá o.s.ř. dovolání jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn dle 243b odst. 5, §224 odst. 1 a §150 o.s.ř., neboť se zřetelem ke konkrétním okolnostem této věci považoval dovolací soud za odpovídající nepřiznat žalobkyni náhradu nákladů dovolacího řízení (za písemné vyjádření k dovolání), na kterou jí odmítnutím dovolání vzniklo procesní právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 4. prosince 2003
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu