ECLI:CZ:NS:2003:28.CDO.35.2003.1
sp. zn. 28 Cdo 35/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc. o dovolání L. K., zastoupené advokátem, podaném proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. září 2002, sp. zn. 19 Co 213/2002 (v právní věci žalobkyně L. K., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) V. J., 2) E. J., 3) A. M., 4) Zemědělsko-obchodnímu družstvu Z., všem zastoupeným advokátem, 5) O., a. s., zastoupenému advokátem, o vyklizení pozemků, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 11 C 306/97), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala současně zrušení kupních a darovacích smluv, jimiž byly mezi účastníky převáděny nemovitosti v k. ú. D. a Ch., a dále vyklizení převedených pozemků těmi účastníky, kteří jsou v současnosti jejich vlastníky podle zápisu v katastru nemovitostí. Tvrdila, že na počátku postupně jí napadnutých převodů byla kupní a darovací smlouva, uzavřená dne 24. 3. 1965 jí samotnou jako převodkyní a V. a A. J. jako nabyvateli (právními předchůdci prvních dvou žalovaných). Předmětem smlouvy byla zemědělská usedlost č. p. 6 ve D. (budova a zastavěná plocha prodány za 18.000,- Kč) a pozemky již v užívání socialistické zemědělské organizace, darované v důsledku Směrnic o postupu při registraci smluv státními notářstvími ze dne 19. 5. 1964, vydaných ministerstvy spravedlnosti a zemědělství, lesního a vodního hospodářství. Smlouvu registrovalo Státní notářství v Ú. n. O. dne 8. 9. 1965 pod sp. zn. RI 369/65. Smlouva byla podle žalobkyně uzavřena z donucení, pod tlakem vykonávaným na ni a její rodinu s cílem znemožnit jim užívání nemovitostí, což se zejména protiprávními akty tehdejšího Místního národního výboru ve D. zdařilo. Je-li smlouva z 24. 3. 1965 neplatná, pak žalobkyně nepozbyla vlastnictví k pozemkům (budova již neexistuje) a všechny další smlouvy, kterými byly pozemky převáděny (nabyvateli na první dva žalované a jimi poté na ostatní žalované), jsou neplatné. Současně žalobkyně navrhovala, aby všichni žalovaní byli povinni zmíněné pozemky vyklidit.
Žalovaní navrhovali zamítnutí žalob s tím, že žalobkyně nejednala při uzavírání smlouvy dne 24. 3. 1965 v tísni či pod tlakem bezprávné výhrůžky. V té době již bydlela mimo D. a měla zájem nemovitosti prodat.
Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 29. 9. 1998, č. j. 11 C 306/97-41, bylo rozhodnuto o zamítnutí žaloby v celém rozsahu. Soud prvního stupně dovodil, že nároky žalobkyně podléhaly režimu ustanovení §8 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“). Podle tohoto ustanovení lze zrušit mj. smlouvu o darování pozemků uzavřenou v tísni. Žalobkyně však podala žalobu po zákonné prekluzivní lhůtě v délce šesti měsíců, i s ohledem na její prodloužení zákonem č. 30/1996 Sb. V důsledku toho nemohla být důvodná žaloba na zrušení smlouvy ze dne 24. 3. 1965 ani proti prvním dvěma žalovaným, u nichž se mohl nárok opírat o jejich postavení osob blízkých vůči nabyvatelům z darovací smlouvy. Tím spíše pak nebylo možno vyhovět ostatním žalobám na zrušení následujících smluv proti dalším žalovaným a též žalobám na vyklizení pozemků vůči všem žalovaným, neboť úspěšnost žalob závisela na závěru o neplatnosti výchozí kupní a darovací smlouvy, jenž byl pro prekluzi nároku vyloučen.
Po odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 8. 2. 2000, č. j. 19 Co 642/98-70, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavých výrocích o zrušení všech smluv, když ve shodě s tímto soudem dospěl k závěru o prekluzi nároků žalobkyně. Ve výrocích o zamítnutí žalob na vyklizení pozemků však odvolací soud prvostupňový rozsudek zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Dovodil, že vzhledem k tvrzením žalobkyně je třeba se zabývat možností aplikace ustanovení §126 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) o ochraně vlastnického práva proti neoprávněným zásahům. Vlastnické právo je nepromlčitelné; tvrdí-li žalobkyně, že zůstala vlastnicí pozemků a domáhá se jejich vyklizení žalovanými, pak jí možnou ochranu vlastnictví podle obecného ustanovení nelze odepřít.
Nejvyšší soud České republiky poté odmítl dovolání žalobkyně, podané proti potvrzujícím výrokům rozsudku odvolacího soudu o zamítnutí žalob na zrušení smluv. V usnesení ze dne 13. 12. 2000, č. j. 24 Cdo 2538/2000-166, shledal nepřípustnost dovolání pro nedostatek zásadního právního významu napadeného rozhodnutí. Právní názor soudů nižších stupňů o prekluzi nároků žalobkyně považoval dovolací soud za správný, odpovídající konstantní judikatuře.
V nynější zbylé části řízení o žalobách na vyklizení pozemků proti všem žalovaným rozhodl Okresní soud v Ústí nad Orlicí rozsudkem ze dne 15. 3. 2002, č. j. 11 C 306/97-215, ve výroku I. o zamítnutí žaloby, aby první žalovaný a druhá žalovaná byli povinni do tří dnů od právní moci rozsudku společně vyklidit a vyklizené žalobkyni předat pozemky parc. č. 87, 88, 99, 100 a 137, zapsané v katastru nemovitostí na listu vlastnictví (LV) č. 3 pro k. ú. D., obec Ch., okres Ú. n. O. a též pozemky parc. č. 1398/2, 1534, 1535/7, 1536/5, 1610/1, 1610/2, 1460 a 1400, vše na LV č. 91 pro k. ú. Ch., s bližším určením, jak též ve výroku uvedeno.
V dalších výrocích II., III. a IV. rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto o zamítnutí žalob na vyklizení dalších pozemků proti třetímu, čtvrtému a pátému žalovanému. Šlo o pozemky parc. č. st. 65/2, 86/13 na LV č. 131 pro k. ú. D. (II.), parc. č. 86/12 na LV č. 102 pro k. ú. D. (III.) a parc. č. 1626/14 a část 1610/2 dle podrobnějšího označení, obojí v k. ú. Ch.
Žalobkyni a prvnímu až čtvrtému žalovanému nebylo navzájem přiznáno právo na náhradu nákladů řízení. Žalobkyni bylo uloženo nahradit tyto náklady pátému žalovanému ve výši 9.675,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Žalobkyně byla také zavázána k náhradě nákladů státu v částce 835,- Kč, opět do tří dnů od právní moci rozsudku.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že se žalobkyně nepochybně dostala do stavu tísně. Svědčí o tom zjištěné zabírání usedlosti v padesátých letech pro komunální účely Místním národním výborem ve D. za pomoci protiprávních správních aktů. Otec žalobkyně zemřel a ostatní rodinní příslušníci nemovitost opustili – matka žalované k tomu byla okolnostmi donucena, žalobkyni bylo vyhrožováno, po emigraci sestry byla vyslýchána bezpečnostními orgány a též z nemovitosti odešla. Prvostupňový soud však dovodil, že jednání MNV ve D. nebylo v příčinné souvislosti s darováním pozemků smlouvou z 24. 3. 1965. Usoudil tak ze zjištění, že smlouva byla podepsána žalobkyní v kanceláři státního notáře bez přítomnosti zástupců národního výboru a tedy bez nátlaku. Intenzita tísně žalobkyně nebyla taková, aby to znamenalo splnění podmínky bezprávné výhrůžky s následkem neplatnosti právního úkonu podle ustanovení §37 o. z. v tehdy platném znění.
Krajský soud v Hradci Králové k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 19. 9. 2002, č. j. 19 Co 213/2002-269, napadený rozsudek soudu prvního stupně ve všech výrocích potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a s jejich kvalifikací jako stavu tísně na straně žalobkyně. Existence tísně ani případných nápadně nevýhodných podmínek však nečinila podle tehdejšího znění o. z. smlouvu neplatnou, ale umožňovala odstoupit od ní podle ustanovení §49 o. z. Tíseň tedy nebyla bezprostředně spojována s neplatností právního úkonu. Ta nastala z hlediska svobody vůle pouze v případě nátlaku buď fyzického (nebyl tvrzen), nebo psychického prostřednictvím bezprávné výhrůžky. Žádná konkrétní výhrůžka však v řízení nebyla prokázána.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Považovala napadené rozhodnutí za takové, které má zásadní právní význam. Dovolací důvody podle ní spočívají ve skutkových zjištěních nemajících v podstatné části oporu v provedeném dokazování a ve vadném právním posouzení věci soudy obou stupňů; dovolatelka v této souvislosti odkázala na řadu nálezů Ústavního soudu v restitučních věcech. Pokud jde o nesprávnost skutkových zjištění odvolacího soudu, žalobkyně tvrdila, že v odvolání uvedla „řadu konkrétních skutečností“, ke kterým nepřihlédl při svém rozhodování již soud prvního stupně a neučinil tak ani soud odvolací. Proti právnímu posouzení věci soudy obou stupňů žalobkyně namítala, že kupní a darovací smlouva z 24. 3. 1965 je absolutně neplatná podle ustanovení §37 a §49 (zřejmě odst. 3) o. z. v tehdejším znění. Nemohlo tedy dojít ani k nabytí vlastnického práva následnickými subjekty a žalobkyně je stále vlastnicí pozemků. Je nepřípustné, aby jinak legitimní nároky nebylo možno uplatnit náhradním způsobem v režimu obecného právního předpisu. Soudy obou stupňů se odmítaly zabývat vztahem mezi tísní vzniklou na straně žalobkyně a neplatností smlouvy podle ustanovení §37 o. z., nýbrž stále preferovaly vazbu tísně k ustanovení §49 o. z. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání podala včas oprávněná osoba (§240 odst. 1 občanského soudního řádu – dále „o. s. ř.“), zastoupená advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.). Podle obsahu dovolání byly uplatněny způsobilé dovolací důvody, spočívající v nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), a též v tom, že napadené rozhodnutí mělo vycházet ze skutkových zjištění, nemajících podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání nebylo možno opřít o ustanovení §237 odst. 1 písm. a/, b/ o. s. ř., neboť odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a pokud týž soud předchozí rozsudek prvostupňového soudu ve výrocích o vyklizení pozemků zrušil s jiným právním názorem, nerozhodl poté soud prvního stupně jinak, než ve svém rozsudku předcházejícím. Dovolání žalobkyně tedy mohlo být přípustné jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. jako dovolání proti rozhodnutí, jež má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Připustil-li odvolací soud jako v úvahu přicházející titul žaloby ustanovení §126 odst. 1 o. z. o ochraně vlastnického práva, pak šlo o závěr o předběžné otázce. Jejím obsahem byl vztah žaloby na vyklizení nemovitostí k restitučnímu předpisu, jímž je zde zákon č. 229/1991 Sb. o půdě.
Podle konstantního výkladu judikatury má restituční předpis speciální povahu ve vztahu k obecným ustanovením občanského zákoníku, včetně ustanovení o ochraně vlastnictví. Lze-li skutková tvrzení žalobce v celém rozsahu podřadit pod skutkovou podstatu restituční normy, pak není přípustné obcházet restituční předpis tím, že při neúspěchu žaloby podle něj kvalifikované bude žalobce uplatňovat nárok založený na právní normě obecné. Taková tendence vyhnout se dopadům restitučního zákona by vedla do budoucna ke ztrátě právní jistoty účastníků těch právních úkonů, které byly napadnutelné podle restitučních předpisů (srov. též usnesení NS ze dne 31. 1. 2001, sp. zn. 28 Cdo 2343/2000, jakož i rozsudek ze dne 22. 8. 2000, sp. zn. 23 Cdo 311/98).
Tento závěr prolomila praxe výkladu zákona o půdě pouze při převzetí nemovitosti státem nebo jinou právnickou osobou bez právního důvodu ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. p/. Skutková podstata je tu formulována natolik univerzálně, že se musí počítat též s možností souběžné aplikace obecných ustanovení. Nejvyšší soud k tomu (též s odkazem na nález Ústavního soudu z 21. 12. 1998, sp. zn. IV. ÚS 403/98, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. 12, č. 156) judikoval, že uplatnění nároku podle zákona o půdě nezbavuje fyzickou osobu možnosti uplatnit nárok na ochranu vlastnického práva, jestliže k převodu (přechodu) vlastnictví na stát nebo právnickou osobu nedošlo. Existence speciálního restitučního předpisu v tomto případě nevylučuje postup podle obecného právního předpisu, zde podle ustanovení §126 odst. 1 o. z. (rozsudek NS ze dne 11. 7. 2001, sp. zn. 28 Cdo 779/2001).
Jinak ovšem platí pravidlo, že předpokladem oprávněnosti nároku uplatněného podle obecného ustanovení o. z. je jiné vymezení jeho skutkového základu, než jaké naplňuje skutkovou podstatu restitučního ustanovení. Ohledně relevantního ustanovení §8 odst. 4 zákona o půdě nebyla žalobkyně pro prekluzi nároku úspěšná. Dovolací soud je toho názoru, že je přípustné rozšířit prostor uplatnění legi generali i tak, že postačí jiný tvrzený důvod neplatnosti právního úkonu, než jaký byl předmětem posouzení téhož právního úkonu podle restitučního ustanovení. Spojuje-li ustanovení §8 odst. 4 zákona o půdě restituční nárok s darováním pozemků v tísni, pak lze akceptovat - při neúspěšném uplatnění restitučního nároku – tvrzení formulovaná v žalobě např. tak, že darovací smlouva je neplatná pro jinou chybějící náležitost vůle převodce podle ustanovení §37 o. z. (v dřívějším znění).
Výčet náležitostí vůle, patrný z ustanovení §37 odst. 1, §49 a §49a o. z. v aktuálním znění, má občanskoprávní doktrína za konstantní. Těmito náležitostmi jsou svoboda, vážnost, absence omylu a absence tísně, přičemž poslední dvě náležitosti vůle jsou vzhledem ke zvláštnostem své úpravy označovány též za speciální.
Žalobkyně založila nárok na vyklizení pozemků na tvrzeních, jež se od počátku řízení nezměnila. Stále tvrdila, že ji k prodeji usedlosti a darování pozemků donutil nátlak tehdejšího správního orgánu spočívající v postupném omezování možností užívání, též za přispění směrnic o notářské registraci pozemků, jež zapříčinily formu darování. Tyto prokázané skutečnosti soudy obou stupňů správně považovaly za tíseň na její straně. Tvrzení, jimiž žalobkyně odůvodňuje neplatnost smlouvy z 24. 3. 1965, se tedy stále pohybují v oblasti tísně jako vady její vůle. Jiný nedostatek náležitostí vůle či jiný důvod neplatnosti smlouvy nelze z tvrzení žalobkyně, ale ani ze zjištěného skutkového stavu, dovodit.
Žaloby na vyklizení pozemků tedy žalobkyně opřela o stejná tvrzení jako u žalob na zrušení výchozí kupní a darovací smlouvy a smluv navazujících. Sama ostatně v dovolání zdůrazňuje, že „ …vzhledem k věcnému obsahu tohoto nároku i jeho právnímu důvodu má tento nesporně charakter restitučního nároku, a to bez ohledu na to, zda se jeho vymáhání v tomto sporu děje v režimu zákona č. 229/1991 Sb. či v režimu občanského zákoníku“. Takový postup však obchází nepříznivý důsledek zamítnutí žalob podle restitučního ustanovení se snahou konstruovat žalobní nároky podle obecné úpravy občanského zákoníku, ač – s výjimkou převzetí nemovitostí státem nebo jinou právnickou osobou bez právního důvodu ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. p/ zákona o půdě – to vylučuje obecná právní zásada lex specialis derogat generalis (aplikace zvláštního zákona brání užití předpisu obecného).
Vázne-li podle závěrů dovolacího soudu žaloba, v rámci prejudice, nikoli na posouzení náležitostí vůle žalobkyně při právním úkonu (jak dovodil odvolací soud), ale již na posouzení přípustnosti aplikace obecného právního předpisu, pak je patrno, že se v řízení nemohla vyskytnout žádná další právní otázka, způsobilá přivodit závěr o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí ve věci samé po právní stránce. Řešení předběžné otázky podané zde dovolacím soudem neprotiřečí žádnému ze současně citovaných judikátů a nevede tedy k závěru, že by šlo o právní otázku dosud dovolacím soudem neřešenou, neopírající se o již ustálenou rozhodovací praxi či řešenou v rozporu s hmotným právem.
Podmínka přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř. tedy nebyla naplněna a dovolací soud dovolání žalobkyně, podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř., jako nepřípustné odmítl. Závěr o nepřípustnosti mimořádného opravného prostředku též neumožnil dovolacímu soudu přihlédnout k případným vadám zakládajícím zmatečnost pravomocného rozhodnutí nebo k jiným vadám řízení, jež by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Odmítne-li soud žalobu nebo jiný návrh na zahájení řízení, je žalobce (navrhovatel) povinen nahradit ostatním účastníkům jejich náklady (§243c odst. 1, §146 odst. 3 o. s. ř.). Žalovaným však v řízení o dovolání žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 21. března 2003
JUDr. Oldřich J e h l i č k a , CSc., v.r.
předseda senátu