ECLI:CZ:NS:2003:28.CDO.403.2003.1
sp. zn. 28 Cdo 403/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Ludvíka Davida, CSc. v právní věci žalobce Města P., proti žalované L. s. P., a.s., zastoupené advokátkou, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 4 C 364/95, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 21.8.2002, č.j. 18 Co 367/2002-212, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou dne 8.12.1995 u Okresního soudu v Tachově domáhal se žalobce vydání rozsudku, kterým se určuje, že je vlastníkem nemovitostí blíže popsaných v petitu žaloby.
Okresní soud v Tachově jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 14.6.1996, č.j. 4 C 364/95-29, žalobě vyhověl. K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni jako soud odvolací usnesením ze dne 19.1.1999, č.j. 18 Co 374/98-81, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, a to z důvodů nedostatečně zjištěného skutkového stavu.
Soud prvního stupně nato rozsudkem ze dne 19.12.2000, č.j. 4 C 364 /95-160, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 15.10.2001, č.j. 4 C 364/95-187 a opravného usnesení ze dne 10.4.2002, č.j. 4 C 364/95-198, žalobě opět v plném rozsahu vyhověl. Vyšel ze zjištění, že vlastníkem předmětné nemovitosti ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. byla Česká republika. Vzal za prokázáno, že budova staré školy je totožná s předmětnou stavbou, a že nedošlo k zániku původní stavby a ke vzniku stavby nové. Rovněž vzal za prokázáno, že původní školní stavba čp. 213 stojí v daném místě nepřetržitě dosud, nikdy nebyla demolována, nikdy nezanikla a na jejím místě také nebyla nikdy postavena budova jiná. Zaujal názor, že současný stav stravovacího zařízení L. z. P. lze definovat v souladu s §139 písm. b) zákona č. 50/1976 Sb., v úplném znění zákona č. 197/1998 Sb. pouze jako přístavbu, kterou se původní stavba půdorysně rozšířila a která je s původní stavbou vzájemně provozně propojena. Dospěl k závěru, že předmětná budova přešla do vlastnictví žalobce ze zákona, neboť byly splněny zákonné podmínky pro přechod státního majetku obcím podle §2 odst. 1 písm. c) zákona č. 172/1991 Sb. Uzavřel, že žalobce prokázal naléhavý právní zájem, jedná se o historický majetek obce. Vyslovil závěr, že budova bývalé školy byla ve vlastnictví obce před rozhodným datem 31.12.1949 a na věci nemůže nic změnit ani skutečnost, že tuto budovu zrekonstruoval a přestavěl žalovaný.
Na základě odvolání žalované Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 21.8.2002, č.j. 18 Co 367/2002-212, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Převzal skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením s tím, že předmětné nemovitosti vlastnil žalobce ke dni 31.12.1949 a tyto nemovitosti byly ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb., tj. ke dni 24.5.1991, ve vlastnictví České republiky. Uzavřel, že předmětná budova tak přešla do vlastnictví žalobce v souladu s ustanovením §2 odst. 1 písm. c) zákona č. 172/1991 Sb. Odvolací soud nepovažoval za rozhodující skutečnost, že se v důsledku přístaveb předmětná nemovitost nachází i na dalších parcelách, které žalobce nevlastnil ke dni 31.12.1949. Vyslovil názor, že současný stav stravovacího zařízení L. z. P. lze definovat pouze jako přístavbu, která je součástí věcí ve smyslu §120 odst. 1 o.z.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dne 25.11.2002 dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. s odkazem na §237 odst. 3 o.s.ř. Namítala, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam spočívající ve vyřešení právní otázky, zda je pro přechod vlastnictví z majetku České republiky do vlastnictví obce podle ustanovení §2 odst. 1 písm. c) zákona č. 172/1991 Sb. nezbytné, aby předpoklady zde předepsané byly naplněny jak na straně stavby, tak na straně pozemků tvořících s touto stavbou jeden funkční celek existující ke dni 31.12.1949. Namítala, že z provedených důkazů nevyplývá, že vlastníkem předmětných nemovitostí byla ke dni 24.5.1991 Česká republika. Podle dovolatelky Československý stát, který je jako vlastník uveden, nelze ztotožňovat s Českou republikou. Odkazovala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 18.12.2001, sp.zn. 30 Cdo 677/2001 a ze dne 28.1.1998, sp.zn. 3 Cdon 1305/96. Dále tvrdila, že soudy obou stupňů nepostupovaly v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, konkrétně s ustanovením §18 odst. 1 o.s.ř., §132 o.s.ř. a §157 odst. 2,3 o.s.ř., řízení tedy trpělo procesními vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Poukazovala též na skutečnost, že pokud odvolací soud nepovažoval závěry znaleckého posudku o zániku stavby jejím obestavěním za nesprávné, nebyl tedy oprávněn nahradit tyto závěry názorem vlastním. V této souvislosti odkazovala na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 582/01. Navrhla proto zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl odmítnutí dovolání.
Dovolání není přípustné.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel v souladu s body 1., 15.,17.,hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, z občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001. Proto v tomto usnesení jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen ,,o.s.ř.).
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jimž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
O takový případ v posuzované věci nejde.
S povahou přípustnosti dovolání podle citovaného ustanovení souvisí předpoklady uvedené v §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Předmětem dovolacího přezkumu takto nemohou být otázky skutkového zjištění, nýbrž pouze otázky právního posouzení.
Jak je patrno z obsahu odůvodnění odvolacího soudu, posouzení důvodnosti žaloby na určení vlastnictví v této věci bylo závislé na zjištění, zda žalobce je vlastníkem předmětných nemovitostí. Z nesporných skutkových zjištění učiněných již soudem prvního stupně, z nichž odvolací soud vycházel, vyplývá přitom dostatečně srozumitelný právní závěr odvolacího soudu, podle něhož původní budovu školy čp. 213 v k.ú. P. postavené na stavební parcele č. 271/1 vlastnil žalobce ke dni 31.12.1949 a tyto nemovitosti byly ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. ( tj. ke dni 24.5.1991 ) ve vlastnictví České republiky. Lze přisvědčit odvolacímu soudu pokud dospěl k závěru, že byly splněny zákonné podmínky přechodu vlastnictví z majetku České republiky do vlastnictví obcí podle §2 odst. 1 písm. c) zákona č. 172/1991 Sb. Dovolací soud se ztotožňuje s právními závěry odvolacího soudu o tom, že současný stav stravovacího zařízení L. z. P. lze hodnotit jako přístavbu, která je součástí věcí ve smyslu §120 odst. 1 o.z. Okolnost, že přístavba se zčásti nachází na pozemku, resp. pozemcích, které ve vlastnictví žalobce nejsou, nemůže na shora uvedených správných závěrech odvolacího soudu nic změnit. Platný právní řád takovou možnost nevylučuje, dokonce s ní počítá, když podle ustanovení §120 ost. 2 o.z. stanoví, že stavba není součástí pozemku.
Posouzení věci odvolacím soudem odpovídá závěrům dnes již konstantní soudní judikatury. Nelze proto přisvědčit žalované, že by přípustnost dovolání byla založena v této věci posouzením otázky zásadního právního významu. Pro úplnost nutno uvést, že odkaz dovolatelky na jí uváděné rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 18.12.2001, č.j. 30 Cdo 677/2001, ze dne 28.1.1998, č.j. 3 Cdon 1305/96 a rozhodnutí Ústavního soudu sp.zn. IV. ÚS 582/01, je nepřípadný, neboť řeší odlišné otázky, než které byly předmětem právního posouzení v této věci. Dovolací soud neshledal důvodné rovněž procesní námitky dovolatelky. Obsahově jde totiž o polemiku se správností skutkových zjištění a následného právního posouzení věci odvolacím soudem. Dovolací soud však ve stylizaci odůvodnění odvolacího soudu neshledává žádné okolnosti svědčící pro rozpor s požadavky uvedenými v §157 odst. 2 o.s.ř., jak se to tvrdí v dovolání. Odvolací soud správně soustředil pozornost na zjištění těch skutkových otázek, které byly právně významné z hlediska závěru jím zaujatého. To plyne dostatečně srozumitelně z obsahu odůvodnění odvolacího soudu, přičemž ani následné právní hodnocení odvolacího soudu nelze označit za nesprávné.
Z uvedeného vyplývá závěr, že přípustnost dovolání nelze dovodit z žádného ustanovení o.s.ř. ve znění účinném od 1. 1. 2001. Dovolací soud proto podle §243b odst. 5 o.s.ř. za použití ustanovení §218 písm. c) o.s.ř. dovolání odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 1 o.s.ř. za použití §224 odst. 1 o.s.ř., §151 ost. 1 o.s.ř. a §142 odst. 1 o.s.ř. Žalovaná neměla v dovolacím řízení úspěch, vyjádření žalobce k podanému dovolání však nebylo možno zohlednit jako úkon právní služby ve smyslu §11 odst. 1 až 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. března 2003
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.
předseda senátu