ECLI:CZ:NS:2003:28.CDO.440.2003.1
sp. zn. 28 Cdo 440/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání ing. E. L., zastoupeného advokátem, podaném proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. října 2002, sp. zn. 20 Co 418/2002 (v právní věci žalobce ing. E. L., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice – Ministerstvu financí ČR, se sídlem v Praze 1, Letenská 15, o finanční náhradu podle zákona č. 87/1991 Sb., vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 22 C 182/96), takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27. 9. 2001, č. j. 22 C 182/96-98, byla zamítnuta žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci jako finanční náhradu částku 1.637.981,- Kč v cenných papírech, jež nemají povahu státního dluhopisu. Žádnému účastníku nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení s tím, že náklady řízení spočívající ve znalečném nese stát.
Soud prvního stupně zamítl žalobu poté, co jeho rozsudek ze dne 23. 5. 2000, jímž bylo žalobě vyhověno, byl zrušen dne 19. 3. 2001 odvolacím soudem a věc vrácena se závazným právním názorem na meritum věci k dalšímu řízení. Dovodil v novém rozsudku zejména, že žalobce (v postavení oprávněné osoby po vydání zákona č. 116/1994 Sb.) neprokázal uplatnění tehdejšího restitučního nároku podle zákona č. 128/1946 Sb. o neplatnosti některých majetkově – právních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vznikajících. K uplatnění nároku nedošlo ve vztahu k nemovitostem, které protiprávně pozbyl vynucenou kupní smlouvou ze dne 27. 9. 1941 (převod na německého občana M. S.) otec žalobce M. L., posléze zemřelý v koncentračním táboře, a za něž je nyní žádána – s ohledem na jejich zbourání v mezidobí - finanční náhrada podle ustanovení §13 zákona č. 87/1991 Sb. o mimosoudních rehabilitacích (dále jen „zákon o mimosoudních rehabilitacích“). Šlo o provozní budovy kamenolomu v k. ú. Ž.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 10. 2002, č. j. 20 Co 418/2002-149, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud vyzdvihl jako zásadní tu okolnost, jakým způsobem a kdy přešly sporné nemovitosti na stát. Dospěl k závěru, že se tak stalo konfiskací podle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., realizovanou výměrem ONV v Ú. ze dne 18. 7. 1946, který nabyl právní moc 26. 8. 1946. Nemovitosti tedy přešly na stát ještě před rozhodným obdobím podle ustanovení §1 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích, vymezeným daty od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990. Právní úprava finanční náhrady podle ustanovení §13 posledně citovaného zákona se proto na žalobce nevztahuje a nic na tom nemění ani pozdější znárodnění kamenolomu (vyhláška č. 2782 z 29. 10. 1948, dílčí výměr z 15. 3. 1955), v němž se ostatně poukazuje na předchozí konfiskaci.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Za dovolací důvod považoval nesprávné právní posouzení věci. Namítal, že odvolací soud nevzal v úvahu ustanovení §3 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích. Z něho vyplývá, že žalobce měl na věci nárok podle dekretu č. 5/1945 Sb. (mj. o neplatnosti některých majetkově – právních jednání z doby nesvobody), a to v den přechodu věcí na stát podle ustanovení §6 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích (26. 8. 1946). Konfiskace nemovitostí státem byla provedena v rozporu s nárokem žalobce a ten ani pro útěk z republiky v prosinci 1948, jako občan židovského vyznání a voják západní armády, nemohl reálně uplatnit svůj nárok ve tříleté promlčecí lhůtě podle ustanovení §8 zákona č. 128/1946 Sb. Žalobce navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou nižších stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání podala včas oprávněná osoba zastoupená advokátem (§240 odst. 1, §241 odst. 1 občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“) a že dovolání je přípustné, jak lze vzhledem ke shora popsanému průběhu rozhodování soudů obou instancí dovodit z ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. Dovolatel uplatnil způsobilý dovolací důvod, opřený o ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. Dovolací přezkum procesní stránky řízení před soudy obou stupňů nevedl k závěru, že by v řízení došlo k vadám, které by zakládaly zmatečnost rozhodnutí, nebo k jiným vadám majícím za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání není opodstatněné.
Dovolací soud již dříve judikoval, že ustanovení §3 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích nepresumuje skutečnost, zda nárok vzniklý podle dekretu č. 5/1945 Sb. byl či nebyl uplatněn (viz rozsudek ze dne 20. 2. 2001, sp. zn. 28 Cdo 1746/99). Nedostatek postupu podle zákona č. 128/1946 Sb. by tedy nebyl případnému restitučnímu nároku na překážku.
Nutno však uvážit, že zmíněné ustanovení §3 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích činí s odkazem na §6 téhož zákona vznik restitučního nároku závislým na přechodu věci na stát v rozhodném období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990.
Konstantní judikatura k přechodu majetku na stát konfiskací dodává k eventuálně pozdějšímu znárodnění téhož majetku, že takové znárodnění nemůže mít účinky vzniku vlastnictví státu, neboť majetek byl v jeho vlastnictví již v důsledku konfiskace (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 4. 1995, sp. zn. I. ÚS 59/93). Ke konfiskaci došlo dnem účinnosti příslušného dekretu, ale její podmínkou bylo pravomocné rozhodnutí správního orgánu o konfiskovaném majetku (nález Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2001, sp. zn. IV. ÚS 524/98).
V nálezech Ústavního soudu se již dříve připouštělo přezkoumání správních rozhodnutí o konfiskaci (výměrů) z toho aspektu, zda se dostaly do rozporu s právem v důsledku politické perzekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody. Taková přezkumná činnost je však podle téhož soudu, a to i pro případy zneužití konfiskačních dekretů, na místě vůči výměrům vydaným v již uvedeném rozhodném období (nález ze dne 2. 11. 1999 pod sp. zn. II. ÚS 70/99 i nález ze dne 13. 6. 2000, sp. zn. I. ÚS 129/99).Souběžně se prosadil i širší výklad, podle něhož splňoval podmínku vzniku majetkové křivdy v rozhodném období i výměr, jenž byl vydán před počátkem tohoto období, avšak v důsledku podání odvolání (s odkladným účinkem) nabyl právní moc až v rozhodném období (nález ze dne 20. 2. 1997, sp. zn. III. ÚS 225/96).
O žádný z těchto případů však v posuzované věci nejde. Výměr vydaný ONV v Ú. o konfiskaci kamenolomu nabyl právní moc dne 26. 8. 1946. Jde-li o správní akt vydaný před počátkem rozhodného období, není dovolací soud, přes jeho potenciální protizákonnost, oprávněn jej z hlediska aplikace zákona o mimosoudních rehabilitacích přezkoumávat. Nelze přisvědčit ani námitce dovolatele, směřující k možnému použití ustanovení §3 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích. Dovolací soud již vyložil relevanci tohoto ustanovení právě k věcem, které přešly na stát v rozhodném období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 (rozsudek ze dne 29. 8. 2000, sp. zn. 28 Cdo 548/99). Uvádí-li dovolatel sám jako „den přechodu věci na stát podle §6“ datum právní moci konfiskačního výměru 26. 8. 1946, pak přisvědčuje neexistenci restitučního nároku na náhradu za věc, kterou nelze vydat.
Zákonná úprava nápravy jen některých majetkových křivd, vzniklých občanům mj. nezákonnými správními akty ve zmíněném rozhodném období, tedy nezakládá aktivní věcnou legitimaci žalobce a dovolacímu soudu nezbylo, než učinit závěr o správném posouzení věci odvolacím soudem a dovolání pro nenaplnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. zamítnout (§243b odst. 2 o. s. ř.).
Ustanovení o povinnosti neúspěšného účastníka hradit náklady řízení protistrany platí i pro řízení o dovolání (§243b odst. 5 věta první o. s. ř.). Žalované však náklady v tomto řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 21. března 2003
JUDr. Oldřich J e h l i č k a , CSc., v.r.
předseda senátu