ECLI:CZ:NS:2003:28.CDO.84.2003.1
sp. zn. 28 Cdo 84/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobců A/ M. H., a B/ M. H., zastoupených advokátkou, proti žalovanému Zemědělskému družstvu P., zastoupenému advokátem, o náhradu za znehodnocení budov, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp.zn. 10 C 1041/97, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24.10.2002, čj. 11 Co 595/2001-161, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24.října 2002, čj. 11 Co 595/2001-161, a rozsudek Okresního soudu v Lounech ze dne 3.července 2001, čj. 10 C 1041/97-137, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Lounech k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Předmětem řízení byl nárok žalobkyně A. K. na náhradu za znehodnocení budov zemědělské usedlosti, jež byly v jejím vlastnictví, a ke dni 24.6.1991 byly v užívání žalovaného, a to podle §23 odst. 1 zákona č.229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“). V průběhu řízení žalobkyně zemřela a na její místo nastoupili žalobci A/ a B/ jako její dědici.
Okresní soud v Lounech rozsudkem shora uvedeným návrh zamítl, když dospěl k závěru, že žalobkyně návrh neuplatnila u žalovaného ve lhůtě podle §13 zákona o půdě, a pokud jej za ni uplatnili žalobci, nebyla jim vystavena plná moc k jeho uplatnění. Jediná výzva k poskytnutí náhrady byla učiněna v roce 1992, žalovaný v šestiměsíční lhůtě neplnil a došlo proto po třech letech k promlčení nároku, jehož se žalovaný dovolal.
K odvolání žalobců přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně Krajský soud v Ústí nad Labem, přičemž rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, zejména ze smlouvy z 28.2.1994, podle níž se žalovaný zavázal platit faktury za provedení práce na obnově budov zemědělské usedlosti žalobkyně v rámci restituce, zahrnující i znehodnocení budov, včetně závazku, že zaplatí 50% nákladů za znehodnocení, cca 305.000 Kč po předložení rozpočtu prováděných prací, a to nejpozději do 31.12.1994. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že ze zákona nevyplývá požadavek písemné formy dohody o náhradách podle §23 zákona o půdě, a protože žalovaný s žalobci o náhradách jednal, objednal znalecký posudek o znehodnocení budov, a dle výpovědi původní žalobkyně žalobce pověřila k jednání včetně uplatnění předmětného nároku, byl nárok u žalovaného dle závěru odvolacího soudu uplatněn včas. Dle názoru odvolacího soudu lze dále z postoje účastníků usuzovat na jejich dohodu o části náhrad za znehodnocené budovy podle §23 zákona o půdě. Odvolací soud však přesto dospěl k závěru, že nárok žalobců je promlčen. Promlčecí lhůta se řídí s ohledem na ustanovení §1 odst. 3 zákona o půdě ustanovením §101 ObčZ, tedy jde o tříletou lhůtu, jež běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé. Tato lhůta s ohledem na dohodu uzavřenou účastníky o plnění náhrady počala běžet dnem, kdy povinná osoba dala najevo, že další plnění již poskytovat nebude. Za takový projev považoval odvolací soud dopis žalovaného z 10.5.1994, v němž sděloval A. K., že nemůže uhradit zálohu stavební firmě, u níž má zadanou rekonstrukci obytné části domu . Tento dopis obdržel žalobce 2.6.1994, promlčecí doba proto dle odvolacího soudu počala běžet 3.6.1994 a skončila 3.6.1997. Protože žaloba byla podána 18.7.1997, byl nárok již promlčen.
Žalobkyně podala včasné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu s poukazem na §237 odst. 1 písm.c) OSŘ. Rozhodnutí odvolacího soudu přikládá zásadní právní význam, protože řeší věc, která dosud nebyla dostatečně judikována, případně ji řeší v rozporu s hmotným právem. Odvolací soud při svém závěru, že žalobkyně měla již 3.6.1994 na základě dopisu žalovaného zjistit, že žalovaný nehodlá podle dřívější dohody plnit, přehlédl, že žalovaný ve skutečnosti plnil, když předmětnou zálohu 350.000 Kč poukázal v roce 1995 ve prospěch žalobců, jimž byla připsána 13.3.1995. Navíc žalovaný uznával ještě v roce 1997, kdy vystavoval listinu o transformačním podílu původní žalobkyně, částku za znehodnocení budov. Za této situace nebyl důvod uplatňovat nárok u soudu. Dovolatelé proto navrhli, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen; navrhli rovněž odložení vykonatelnosti rozsudku. Dovolatelé podali ještě jedno dovolání, v němž vysvětlovali, že tak činí z opatrnosti, protože jim byl rozsudek odvolacího soudu doručen opětovně. Po obsahové stránce z hlediska právní argumentace je obsah druhého dovolání stejný.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Dovolání splňuje náležitosti dle §241 a §241a OSŘ, a soud se proto zabýval jeho přípustností. Dovoláním je napadán rozsudek, jímž byl potvrzen první rozsudek soudu prvního stupně v této věci a dovolání není proto přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b) OSŘ. Dovolací soud však dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu má zásadní právní význam z hlediska určení počátku promlčecí doby, čímž je dána přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ.
Otázkou počátku promlčecí doby u nároků podle §23 odst. 1 zákona o půdě se dovolací soud zabýval. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15.3.2000, sp.zn. 24 Cdo 1170/99, dovodil, že zákon o půdě upravuje zvlášť nároky oprávněných osob podle druhé části zákona, včetně vzniku a způsobu jejich uplatnění vůči povinným osobám, a zvlášť nároky vlastníků nemovitostí, jež byly užívány právnickými osobami podle zvláštních předpisů. Ustanovení §13 zákona o půdě se jednoznačně týká nároků podle jeho druhé části, včetně nároku na poskytnutí náhrady za stavby vydávané, nebo ty, které nelze vydat. Ustanovení §23 odst. 1 zákona o půdě upravuje nároky vlastníků na náhradu jen za znehodnocené či odstraněné budovy v jejich vlastnictví, které byly v užívání podle zvláštních předpisů. Toto ustanovení neupravuje prekluzi nároku, ani neodkazuje na §13 zákona o půdě. Odkaz na §14 a §16 zákona se týká stanovení výše náhrady; již způsob náhrady je v základním ustanovení §23 odst. 1 zákona o půdě řešen částečně odlišně. Nelze proto ustanovení §23 odst. 1 zákona o půdě, odkazující na §14 a §16 s těmito ustanoveními ztotožnit. Protože pak ustanovení zakládající právo vlastníků na náhradu za znehodnocené a odstraněné budovy nemá zvláštní úpravu lhůty pro uplatnění práva, platí s ohledem na §1 odst. 3 zákona o půdě pro uplatnění tohoto nároku obecná úprava dle §101 ObčZ. Stejný názor, podrobněji vysvětlený, je obsažen v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 2.4.2001, sp.zn. 26 Cdo 15/2001, odkazujícím též na dřívější rozsudek z 27.2.1996, sp.zn. 2 Cdon 27/96.
Odvolací soud se ve svém právním výkladu, týkajícím se promlčení, od tohoto výkladu neodchýlil, protože jeho úvahy o splnění požadavku dle ustanovení §16 zákona o půdě nebyly posléze pro jeho výrok o promlčení nároku rozhodující. Správně totiž uzavřel, že v daném případě je nutno počátek obecné promlčecí lhůty stanovit dnem, kdy žalobci mohli zjistit, že žalovaný nehodlá plnit dosavadní dohodu o náhradě. Dovolací soud však shledal, že odvolací soud se nezabýval touto otázkou z hlediska všech potřebných aspektů a souvislostí, takže z tohoto hlediska je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné. Odvolací soud se spokojil s částí dopisu žalovaného z 10.5.1994, odeslaného žalobcům, že nemůže uhradit zálohu stavební firmě, opomněl však hodnotit předchozí část, v níž žalovaný vyslovoval nesouhlas se znaleckým oceněním nemovitostí částkou 664.887 Kč, což jej vedlo k tomu, že nezaplatil zálohu, aniž současně vyjádřil, že nehodlá náhradu platit vůbec. Dále se nezabýval skutečností, že posléze, v roce 1995, žalovaný na náhradu budov zaplatil 350.000 Kč, a v roce 1997 počítal s nárokem původní žalobkyně za znehodnocení budov v rámci stanovení podílu z transformace družstva. Dle názoru dovolacího soudu by za této situace měl být dopis žalovaného hodnocen nikoli jako projev vůle neplnit na náhradu, ale jako nesouhlas s očekávanou výší náhrady. Lze tedy uzavřít, že odvolací soud aplikoval sice správné právní předpisy při posouzení otázky promlčení zažalovaného nároku, správně je i vyložil, ale tento výklad nedodržel ve svých závěrech, když opomenul přihlédnout k relevantním skutečnostem, na nichž posouzení počátku promlčecí doby záviselo. V řízení proto došlo k vadě ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) OSŘ, na niž dovolatelé upozornili, i když ji nepodřadili jako dovolací důvod pod příslušné ustanovení OSŘ.
Stejnou vadu vykazuje i rozsudek soudu prvního stupně; dovolací soud proto podle §243b odst. 2 věta za středníkem a odst. 3 OSŘ zrušil rozsudky obou soudů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V něm je soud vázán právním názorem dovolacího soudu a rozhodne nově o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243d OSŘ).
S ohledem na výsledek dovolacího řízení nerozhodoval dovolací soud zvlášť o odložení vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. července 2003
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu