ECLI:CZ:NS:2003:29.ODO.373.2002.1
sp. zn. 29 Odo 373/2002-124
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci konkursu dlužnice F., spol. s r. o., o návrhu věřitelky A. P., a. s. v likvidaci, na prohlášení konkursu na majetek dlužnice, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 12 K 74/2000, o dovolání dlužnice proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. ledna 2002, č. j. 2 Ko 4/2001 - 108, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 3. ledna 2002, č. j. 2 Ko 4/2001 - 108, potvrdil usnesení ze dne 29. listopadu 2000, č. j. 12 K 74/2000 - 99, jímž Krajský soud v Českých Budějovicích prohlásil konkurs na majetek dlužnice. Odvolací soud se ztotožnil s právním posouzením věci provedeným soudem prvního stupně a uzavřel, že dlužnice je v úpadku, neboť má více věřitelů a není schopna po delší dobu hradit své splatné závazky.
Proti usnesení odvolacího soudu podala dlužnice včas dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítajíc, že jí byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Existenci uvedené vady uplatňuje dovolatelka též jako dovolací důvod (ve smyslu §241 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.). Konkrétně dovolatelka uvádí, že neměla možnost podat ve věci podrobnější vyjádření a předložit potřebné doklady, neboť na základě důvodů obsažených v jejím odvolání, odvolací soud nenařídil jednání. Postupem soudu tak byla narušena zásada veřejnosti soudního řízení. Dovolatelka nebyla soudem vyzvána k doložení svých tvrzení ač se důvodně domnívala, že tuto možnost bude mít až při jednání odvolacího soudu. Dovolatelka proto požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Podle bodu 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001). O takový případ jde i v této věci, jelikož odvolací soud odvolání - ve shodě s bodem 15., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb. - rovněž projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001.
Dovolání není v dané věci přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu je upravena v ustanoveních §237, §238a a §239 o. s. ř.
Dovolání není přípustné ve smyslu §238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř., neboť usnesení odvolacího soudu bylo usnesením potvrzujícím a nikoliv měnícím. Napadené rozhodnutí pak nelze podřadit ani případům vyjmenovaným v §238a odst. 1 o. s. ř. pod písmeny b/ až f/. Podmínky stanovené v §239 o. s. ř. daná věc nesplňuje proto, že odvolací soud ve výroku rozhodnutí dovolání nepřipustil (odstavec 1) a dlužnice návrh na připuštění dovolání nepodala (odstavec 2).
Zbývá posoudit podmínky přípustnosti určené v ustanovení §237 o. s. ř.
Ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. spojuje přípustnost (a současně i důvodnost) dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) s takovými hrubými vadami řízení a rozhodnutí, které činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným. Přípustnost dovolání však není založena již tím, že dovolatel příslušnou vadu řízení tvrdí, ale až zjištěním, že řízení takovou vadou skutečně trpí. Jelikož jiné zmatečnostní vady nejsou dovoláním namítány a ze spisu rovněž nevyplývají, zabýval se Nejvyšší soud tím, zda je řízení postiženo vadou tvrzenou dovolatelkou.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. je řízení zmatečné i tehdy, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.
Odnětím možnosti jednat před soudem je přitom takový postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci těch procesních práv, která mu zákon přiznává. O vadu ve smyslu tohoto ustanovení jde jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoliv také při rozhodování (srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněná pod čísly 27/1998 a 49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro další úvahy Nejvyššího soudu rozhodný výklad zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění zákonů č. 122/1993 Sb., č. 42/1994 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 117/1994 Sb., č. 156/1994 Sb., č. 224/1994 Sb., č. 84/1995 Sb., č. 94/1996 Sb., č. 151/1997 Sb., č. 12/1998 Sb., č. 27/2000 Sb., č. 30/2000 Sb., č. 105/2000 Sb., č. 214/2000 Sb., č. 368/2000, č. 370/2000 Sb. a č. 120/2001 Sb. (dále též jen „ZKV“).
Podle §66a ZKV, pro konkurs a vyrovnání se použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, nestanoví-li tento zákon jinak (odstavec 1). Soud rozhoduje usnesením. Jednání nařizuje jen tehdy, stanoví-li to zákon nebo jestliže to soud považuje za nutné (odstavec 2).
Z ustanovení §205 o. s. ř. se podává, že v odvolání má být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v čem je spatřována nesprávnost tohoto rozhodnutí nebo postupu soudu a čeho se odvolatel domáhá (odstavec 1). V odvolání je možno uvést nové skutečnosti a důkazy (odstavec 2).
Ustanovení §214 odst. 2 písm. c/ o. s. ř. pak určuje, že k projednání odvolání není třeba nařizovat jednání, jestliže odvolání směřuje proti usnesení. Soudní praxe přitom dovodila, že i takovou možnost má odvolací soud jen tehdy, rozhoduje-li bez provádění dokazování (bez zjišťování rozhodných skutečností) - shodně srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 25/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Jak je patrno z obsahu spisu, v odvolání ze dne 13. prosince 2000, jež po obsahové stránce splňovalo náležitosti předepsané v §205 odst. 1 o. s. ř. a došlo soudu prvního stupně 18. prosince 2000 (č. l. 104), dovolatelka nenavrhovala provedení důkazů v odvolacím řízení a takové podání neučinila ani později (do 3. ledna 2002, kdy bylo vydáno napadené usnesení).
Jestliže odvolací soud sám neprováděl ve věci dokazování, pak k projednání odvolání proti usnesení soudu prvního stupně nebyl povinen nařizovat jednání (srov. §66a odst. 2 větu druhou ZKV i §214 odst. 2 písm. c/ o. s. ř.). Jak již Nejvyšší soud vysvětlil v usnesení ze dne 14. září 1999, sp. zn. 31 Cdo 1205/99, v usnesení ze dne 16. května 2001, sp. zn. 20 Cdo 2265/2000, nebo v usnesení ze dne 24. října 2000, sp. zn. 26 Cdo 2487/2000, je pojmově vyloučeno, aby postupem, který je v souladu se zákonem (který není „nesprávný”), byla účastníku odňata možnost jednat před soudem. Nadto je třeba uvést, že dovolatelka rozhodně nebyla nikterak ukrácena na svém právu podat ve věci (v odvolacím řízení) podrobnější vyjádření, předložit potřebné doklady a doložit svá tvrzení. Toto právo mohla uplatnit nejen v odvolání (srov. výše cit. §205 odst. 2 o. s. ř., který takový postup u odvolatele předjímá), ale nic jí nebránilo v jeho realizaci ani v průběhu dalšího více než roku (od 13. prosince 2000 do 3. ledna 2002). Jestliže tak přesto neučinila, lze to přičíst na vrub její vlastní liknavosti a procesní neopatrnosti. Poučení o tom, že odvolací soud může za podmínek uvedených v §214 odst. 2 o. s. ř. projednat odvolání bez jednání, není též poučením, které by byl soud povinen poskytnout odvolateli ve smyslu §5 o. s. ř.
Výše popsaný postup není rovněž v rozporu s principem „veřejnosti soudního řízení“, jak tvrdí dovolatelka. Rozhoduje-li soud usnesením, je povinen vyhlásit je pouze přítomným účastníkům (srov. §168 odst. 1 o. s. ř.); k takovému vyhlášení však může dojít jen přijímá-li soud usnesení při jednání, popřípadě při jiném soudním roku, při kterém byli účastníci řízení přítomni. Úprava, která dovoluje soudu, aby rozhodl bez jednání usnesením, které není (na rozdíl od rozsudku) povinen vyhlásit veřejně, je přitom souladná i s ústavním pořádkem České republiky. Vychází totiž z dikce článku 96 odst. 2 Ústavy České republiky, který povinnost veřejného vyhlášení soudního rozhodnutí spojuje pouze s rozsudkem (věta druhá) a ze zásady, že jednání před soudem je ústní a veřejné, povoluje výjimky stanovené zákonem (věta první, část věty za středníkem).
Dovolání tedy není přípustné ani dle ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř.
Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného, Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle ustanovení §243b odst. 4 věty první a §218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 17. dubna 2003
JUDr. Zdeněk Krčmář, v.r.
předseda senátu