ECLI:CZ:NS:2003:29.ODO.457.2002.1
sp. zn. 29 Odo 457/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci navrhovatele Ing. A. H., o neplatnost usnesení valné hromady H. p. h., a.s., v likvidaci, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 54 Cm 201/2001, o dovolání navrhovatele proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. února 2002, čj. 14 Cmo 95/2001-82, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. února 2002, č.j. 14 Cmo 95/2001-82 a usnesení Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 2. března 2000, č.j. 54 Cm 186/99-29, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Napadeným usnesením potvrdil odvolací soud usnesení Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 2.3.2000, č.j. 54 Cm 186/99-29, kterým tento soud zamítl návrh na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady H. p. h., a.s., v likvidaci (dále jen „společnost“), konané dne 26.8.1999. Přitom odvolací soud rozhodl shodně již podruhé, když první potvrzující usnesení Nejvyšší soud usnesením ze dne 29.8.2001, č.j. 29 Odo 71/2001 zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odvolací soud v odůvodnění svého usnesení uvedl, že dovolací soud v projednávané věci uzavřel, že požadavek jednacího a volebního řádu valné hromady, aby akcionáři předkládali své návrhy, protesty a žádosti pouze písemně, je nepřípustným omezením práv akcionáře ve smyslu §180 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“). Jestliže akcionář namítá, že byla porušena jeho práva podle uvedeného ustanovení, je soud povinen zkoumat, zda k takovému porušení skutečně došlo. Odejmutí či omezení možnosti podávat dotazy a požadovat vysvětlení ústně, může být omezením práv akcionáře, přičemž posouzení, zda k takovému omezení na napadané valné hromadě došlo, musí soud učinit podle konkrétních okolností této valné hromady.
Jednací a volební řád společnosti připouštěl jen písemnou formu dotazů, protestů a návrhů akcionářů. Ze zápisu z valné hromady a z notářského zápisu o průběhu jednání valné hromady odvolací soud zjistil, že se valné hromady (podle množství hlasovacích lístků) zúčastnilo 110 akcionářů. Trvala od 11.00 do 15.22 hod. Podle zápisu byla ukončena v době, kdy již akcionáři žádné dotazy neměli. Akcionáři podávali dotazy, návrhy a protesty písemně i ústně. To platí i ohledně navrhovatele. Na počátku valné hromady žádal o vysvětlení jednoho bodu jednacího řádu a vysvětlení se mu dostalo. Navrhovatel podal i písemný protest, který byl na valné hromadě přečten. Podal i písemnou žádost o vysvětlení, u kterého soudu bude nutno uplatnit směnečné pohledávky. Rovněž v tomto případě se mu dostalo vysvětlení.
„I kdyby se s nějakým ústním dotazem navrhovatele na valné hromadě (pro hluk v sále) - jak tvrdí - neprosadil, měl možnost podat jej písemně, jak to (s úspěchem) učinil v již zmíněném případě. Právě s ohledem na konkrétní okolnosti valné hromady (110 akcionářů, velké množství dotazů, hluk v sále) písemná forma umožňovala žalobci dotaz položit. Jeho právo akcionáře podle §180 odst. 1 obch. zák. porušeno nebylo. Prvním tvrzeným nedostatkem tedy valná hromada netrpěla“.
Dále pak odvolací soud zopakoval svůj právní názor na možnost následného rozšíření žaloby o „další skutkový důvod,“ který vyslovil již ve svém prvním rozhodnutí.
Poté se odvolací soud věcně zabýval námitkou odvolatele o nezákonnosti účetní závěrky. Konstatoval, že, jak správně uvedl soud prvního stupně, účetní závěrka byla ověřena auditorem, byť se tak stalo s výhradou, že se nevyjadřuje k ocenění směnečné pohledávky ve výši cca 9,88 miliard Kč za společností HCMW pro nedostatek informací. Ze stejného důvodu doporučila dozorčí rada účetní závěrku neschválit s tím, aby byly opatřeny další informace k posouzení bonity tohoto aktiva. Předmětná položka aktiv byla popsána v příloze účetní závěrky a další informace k ní byly akcionářům podány na valné hromadě.
„Nesprávnost ocenění předmětného aktiva v účetní závěrce a tedy ani nesprávnost účetní závěrky samé prokázána nebyla. Z ničeho to nevyplývá. Vyplývají jen pochybnosti v tom směru. To nestačí, prokázána by musela být nesprávnost závěrky.“
Účetní závěrku schválila valná hromada společnosti podle §187 odst. 1 písm. f) obch. zák. Schvalovat znamená v nějakém smyslu posuzovat. K tomu měli akcionáři dostatek informací. Bylo na nich, zda účetní závěrku schválí, či se přikloní k doporučení dozorčí rady a neschválí ji. Na jejich rozhodnutí nic protiprávního není.“
Ani druhý tvrzený důvod neplatnosti usnesení valné tedy podle odvolacího soudu není naplněn. Proto odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně.
Žádosti o připuštění dovolání odvolací soud nevyhověl.
Proti usnesení odvolacího soudu podal navrhovatel dovolání. Co do jeho důvodů odkázal na ustanovení §241 odst. 3 písm. b), c) a d) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“).
Dovolatel především namítá, že odvolací soud nerespektoval závazný právní názor dovolacího soudu o tom, že navrhovatel ve věci neplatnosti usnesení valné hromady může rozšiřovat důvody, ze kterých usnesení napadá.
K posouzení neplatnosti schválení účetní závěrky dovolatel uvedl, že jestliže měl auditor k účetní závěrce výhradu spočívající v tom, že se nemůže vyjádřit k ocenění směnečné pohledávky ve výši cca 9,88 miliard Kč za společností HCMW pro nedostatek informací (pohledávka za společností HCMW představuje téměř celý majetek společnosti), neměl vůbec vydat výrok, kterým účetní závěrku ověřil - byť s výhradou. Uvedl, že s ohledem na to, „že výše uvedená pohledávka představuje téměř 100 % majetku společnosti, jsou informace o míře rizika souvisejícího s úhradou této pohledávky co do výše předpokládané úhrady i reálnosti stanoveného termínu splatnosti velmi podstatné pro hodnocení finanční, majetkové a důchodové pozice podniku a pro analýzu výkazů, přičemž tyto informace nevyplývají přímo ani nepřímo z rozvahy a výkazu zisků a ztrát.“ Odvolací soud se však argumentací navrhovatele v tom směru nezabýval a závěrku jako takovou podle ní nepřezkoumával, pouze uzavřel, že ač jsou pochybnosti, nezákonnost nebyla prokázána. Přitom na řízení o neplatnost usnesení valné hromady dopadá ustanovení §120 odst. 2 o. s. ř. Důkazní možnosti navrhovatele, který je drobným akcionářem, jsou v tomto směru velmi omezené, zvláště když osoba ovládající společnost může mít zájem na utajení skutečného stavu majetku společnosti. Přitom je všeobecně známo, že ani soudem jmenovanému likvidátorovi se dosud nepodařilo získat účetnictví a další písemnosti společnosti. Jestliže tedy měl odvolací soud pochybnosti o zákonnosti a úplnosti účetní závěrky, a přitom se necítí sám povolán posoudit její soulad se zákonem, byl povinen opatřit potřebné důkazy. Jestliže tak neučinil, je řízení postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dále pak dovolatel tvrdí, že z právního názoru Nejvyššího soudu v projednávané věci o tom, že soud musí posoudit zda došlo k tvrzenému omezení práv akcionáře upravených v §180 obch. zák. podle konkrétních okolností projednávané věci, vyplynulo, že soud byl povinen provést důkazy potřebné k úplnému zjištění skutkového stavu. Navrhovatel tvrdil, že osobám, které se na valné hromadě hlásily o slovo, nebylo vůbec udělováno. Je pravdou, že předseda valné hromady na několik ústních příspěvků reagoval, ale tyto příspěvky se akcionářům podařilo prosadit pouze tak, že je zvýšeným hlasem až křikem přednesli v mezerách mezi řečí předsedajícího a donutili jej tak na ně reagovat. Za těchto podmínek nemohla být řada ústních příspěvků přednesena, neboť za podmínek, které panovaly v sále, nebylo prakticky možné složité otázky vůbec prezentovat. Navrhoval k prokázání svých tvrzení výslech svědka, J. S., který se valné hromady zúčastnil, jakož i audio a video záznam, který na valné hromadě pořídila společnost a navrhl i důkaz výslechem navrhovatele. Byl připraven navrhnout i výslech dalších svědků. Odvolací soud však žádný z uvedených důkazů neprovedl a u této otázky se omezil na opakování toho, co již uvedl v odůvodnění svého předchozího rozhodnutí.
Navrhovatel požaduje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí obou soudů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17., zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1.1.2001).
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 13., zákona č. 30/2000 Sb., pro řízení ve o některých otázkách obchodních společností zahájená na návrh, který byl podán přede dnem účinnosti tohoto zákona, se v prvním stupni použijí dosavadní právní předpisy. O takový případ jde i v projednávané věci, když návrh na zahájení řízení byl podán 7.9.1999.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř. Podle tohoto ustanovení platí, že nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vydáním potvrzujícího usnesení, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže odvolací soud dospěje k závěru, že napadené usnesení odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Teprve kladným závěrem dovolacího soudu se stává dovolání přípustným.
Mimo předpokladu včasného návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání (který byl v dané věci naplněn) může být dovolání ve smyslu citovaného ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právní otázky (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.
Zásadní právní význam odvolací soud shledává (a potud má dovolání za přípustné) v řešení otázky, zda může výhrada auditora o tom, že se nevyjadřuje k ocenění cenného papíru tvořícího podstatnou část majetku společnosti pro nedostatek informací, být důvodem pro prohlášení usnesení o schválení účetní závěrky za neplatné. Tato otázka dosud v judikatuře vyšších soudů zodpovězena nebyla.
Z ustanovení §7 odst. 1 zákona č. 563/1991 Sb., ve znění účinném ke dni konání napadané valné hromady, tj. ve znění zákonů č. 117/1994 Sb. a č. 227/1997 Sb. (dále též jen „zákon o účetnictví“) vyplývá, že účetní jednotky jsou povinny vést účetnictví úplně, průkazným způsobem a správně tak, aby věrně zobrazovalo skutečnosti, které jsou jeho předmětem. Z ustanovení §7 odst. 4 zákona o účetnictví vyplývá, že účetnictví účetní jednotky je správné, jestliže účetní jednotka s přihlédnutím ke všem okolnostem účetního případu neporušila povinnosti uložené jí tímto zákonem.
Podle ustanovení §18 odst. 1 a 3 zákona o účetnictví tvoří účetní závěrku v soustavě podvojného účetnictví rozvaha (bilance), výkaz zisků a ztrát a příloha. Příloha obsahuje údaje týkající se způsobů oceňování, postupů odpisování, postupů účtování použitých v účetním období, za něž se účetní závěrka sestavuje a informace, které jsou důležité pro posouzení stavu majetku a závazků, finanční situace a hospodářského výsledku účetní jednotky.
Podle ustanovení §24 odst. 1 písm. b) zákona o účetnictví berou účetní jednotky za základ při oceňování majetku a závazků a při účtování o výsledku hospodaření rizika, ztráty a znehodnocení, které se týkají majetku a závazků a jsou účetním jednotkám známy ke dni sestavení účetní závěrky.
Podle ustanovení §24 odst. 1 písm. f) a odst. 2 zákona o účetnictví, se cenné papíry v účetní závěrce oceňují cenami pořízení, jejich ocenění se pak upravuje podle §26 téhož zákona. Podle §26 odst. 3 zákona o účetnictví se ocenění majetku a závazků v účetnictví a v účetní závěrce upravuje o položky vyjadřující rizika, ztráty a znehodnocení podle §24 odst. 1 téhož zákona; pokud pominou důvody pro tuto úpravu, ocenění, uvedené položky se zruší.
Nejvyšší soud uzavřel, že zpracování účetní závěrky v rozporu se zákonem, ať již co do správnosti, průkaznosti či úplnosti, může odůvodnit prohlášení usnesení valné hromady za neplatné. Takový stav však nemůže způsobit jakákoli, třeba i nevýznamná odchylka od podzákonných předpisů upravujících vedení účetnictví.
Podle ustanovení §39 odst. 1 obch. zák., musí mít akciová společnost účetní závěrku ověřenu auditorem podle zákona o auditorech. Účelem uvedeného ustanovení nepochybně je zajistit kvalifikované posouzení účetní závěrky akciové společnosti. Ustanovení §14 zákona č. 524/1992 Sb., o auditorech, platného ke dni ověření účetní závěrky, určuje, že auditor ověřuje, zda údaje v účetní závěrce věrně zobrazují stav majetku, závazků, rozdíl majetku a závazků, finanční situaci a výsledek hospodaření a zda je účetnictví vedeno úplně, průkazným způsobem a správně. Uvedené ustanovení tedy vymezuje rozsah, ve kterém má auditor účetní závěrku posuzovat. Tento zákonem stanovený rozsah posouzení je proto třeba brát za měřítko předepsané kontroly účetní závěrky akciové společnosti a tedy i za kriterium, při jehož splnění účetní závěrka akciové společnosti odpovídá zákonu. Účetní jednotka je přitom podle ustanovení §14 odst. 4 téhož zákona povinna poskytnout auditorovi veškeré jím požadované doklady a jiné písemnosti, informace a vysvětlení potřebné k řádnému ověření účetní závěrky a výroční zprávy. Povinnost poskytnout auditorovi informace potřebné k řádnému ověření účetní závěrky a výroční zprávy účetní jednotky mají i obchodní partneři této účetní jednotky, a to na základě žádosti auditora doložené souhlasem účetní jednotky.
Jak zjistil soud prvního stupně, v projednávané věci auditor v auditorské zprávě o ověření napadané účetní závěrky uvedl, že se nevyjadřuje k ocenění pohledávky ve výši 9.880,104.000,- Kč vůči společnosti H. C. M. (W.) L., neboť nemá dostatečné informace, aby mohl posoudit míru rizika souvisejícího s úhradou této pohledávky co do výše předpokládané úhrady i reálnosti stanoveného termínu splatnosti 31.12.1999. Z uvedeného vyplývá, že účetnictví společnosti není - ohledně uvedené pohledávky - vedeno průkazným způsobem, neboť pokud by tomu tak bylo, ověřil by auditor účetní závěrku bez uvedené výhrady.
Jestliže pak je správné tvrzení dovolatele, že tato pohledávka představuje téměř 100 % majetku společnosti, nejde o případ pouze nevýznamné odchylky od předpisů upravujících vedení účetnictví. Potom nelze než uzavřít, že účetnictví společnosti není vedeno v souladu s ustanoveními §7 odst. 1 a odst. 4 zákona č. 563/1991 Sb., ve znění účinném ke dni konání napadané valné hromady, která určují, že účetní jednotky jsou povinny vést účetnictví úplně průkazným způsobem a správně tak, aby věrně zobrazovalo skutečnosti, které jsou jeho předmětem a, že účetnictví účetní jednotky je správné, jestliže účetní jednotka s přihlédnutím ke všem okolnostem účetního případu neporušila povinnosti uložené jí tímto zákonem. Na tom nic nemění to, že auditor v auditorské zprávě konstatoval, že účetní závěrka za účetní období 1998 „ve všech podstatných aspektech věrně zobrazuje majetek, závazky, vlastní jmění a finanční situaci společnosti k uvedenému datu a výsledky jejího hospodaření jsou v souladu se zákonem o účetnictví.“ Jestliže se tento závěr týká pouze nepodstatné části majetku společnosti, nelze mu přikládat význam, který by měl za stavu, kdy by se týkal celého majetku společnosti anebo pouze majetku bez nevýznamné položky.
Právní posouzení věci odvolacím soudem ohledně rozporu účetní závěrky se zákonem, je tedy nesprávné; nesprávné je rovněž posouzení této otázky soudem prvního stupně, který ji posoudil stejně jako soud odvolací.
Námitku dovolatele, že odvolací soud nerespektoval právní názor dovolacího soudu, neshledal dovolací soud důvodnou. Odvolací soud sice zopakoval svůj právní názor na posuzovanou právní otázku, řídil však se prvním názorem dovolacího soudu a věcně posoudil námitku navrhovatele o nezákonnosti usnesení o schválení účetní závěrky.
Důvodná však je námitka, že odvolací soud, tím, že neprovedl důkazy potřebné ke zjištění, zda bylo omezeno právo akcionářů přiznané jim ustanovením §180 odst. 1 obch. zák., zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Odvolací soud učinil skutková zjištění, týkající se tvrzeného porušení práva, pouze z listinných důkazů, které provedl soud prvního stupně, a které všechny svědčily závěru, k němuž dospěl. Neprovedl však žádný z důkazů navrhovaných dovolatelem k prokázání opačného skutkového stavu. Je sice pravdou, že není povinností soudu provést všechny důkazy navržené účastníky, to však platí pouze tehdy, jestliže podle provedených důkazů lze bezpečně posoudit skutkový stav věci. Přitom audio a video záznamy z valné hromady, případně i výpovědi osob, které se valné hromady účastnily, nepochybně jsou důkazy, které mohou hodnověrně podpořit nebo vyvrátit pravdivost zápisu.
Protože právní posouzení věci co do řešení otázky, na níž napadené rozhodnutí spočívá, není správné a protože je řízení zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), usnesení odvolacího soudu a spolu s ním ze stejných důvodů i usnesení soudu prvního stupně podle §243b odst. 1, části věty za středníkem a odst. 2, věty druhé, o. s. ř. zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2, věta první, o. s. ř.). V dalším řízení provede soud důkazy navrhované dovolatelem v rozsahu, potřebném ke zjištění skutkového stavu, tyto důkazy vyhodnotí jak jednotlivě, tak i ve vzájemné souvislosti, popřípadě odůvodní, proč neprovedl i další důkazy, jak mu to ukládá ustanovení §167 odst. 2 ve vazbě na ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř. Teprve na základě takového postupu může pak učinit závěr, zda došlo postupem společnosti na valné hromadě k podstatnému porušení práv akcionáře, odůvodňující prohlášení usnesení napadané valné hromady na neplatné.
Pro rozhodnutí o tom, zda usnesení valné hromady bylo v rozporu se zákonem pro porušení ustanovením §180 odst. 1 obch. zák., bude rozhodné, zda společnost umožnila akcionářům uplatnit právo podle uvedeného ustanovení, aniž je významnějším způsobem omezila, popřípadě zda výkon tohoto práva neznemožnili sami (menšinoví) akcionáři.
Právní názor dovolacího je pro odvolací soud i pro soud prvního stupně závazný (§243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1, věta třetí, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně 29. ledna 2003
JUDr. Ivana Štenglová, v.r . předsedkyně senátu