ECLI:CZ:NS:2003:3.TDO.1343.2003.1
sp. zn. 3 Tdo 1343/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. listopadu 2003 o dovolání podaném obviněným Mgr. M. Z., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 7. 2003, sp. zn. 8 To 275/2003, jako soudu stížnostního v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 2 T 35/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. 6. 2003, sp. zn. 2 T 35/2003, bylo podle §314c odst. 1 písm. a) tr. ř. z důvodu uvedeného v §172 odst. 1 písm. f) tr. ř. (s ohledem na zánik trestnosti činu) zastaveno trestní stíhání obviněného Mgr. M. Z. „pro skutky právně kvalifikované obžalobou Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 pod sp. zn. 1 Zt 1273/99 jako trestný čin zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zákona, kterých se měl dopustit tím, že
1/ v P. ani jinde v období od dubna 1997 do září 1999 včetně, neplnil svou zákonnou vyživovací povinnost ke své dnes již zletilé dceři A. Z. a mimo období od 1. 9. 1998 do 31. 8. 1999 včetně, neplnil svou zákonnou vyživovací povinnost ke svému dnes již zletilému synovi A. Z., ač mu tato povinnost vyplývala ze zákona o rodině a v uvedeném období nebyla stanovena pravomocným rozhodnutím soudu, přičemž však k odůvodněným potřebám dětí, možností a schopností, jakož i majetkovým poměrům obžalovaného byla stanovena na částku 3.000,- Kč měsíčně pro dceru A. Z. a na částku 4.000,- Kč pro syna A. Z. splatných nejpozději do 15. dne každého měsíce předem k rukám matky E. Z. a k rukám dnes již zletilého A. Z. a za uvedené období tak na výživném dluží E. Z. částku 158.000,- Kč a A. Z. částku 4.000,- Kč, ačkoli v daném období měl dostatečné výdělky, se kterými mohl volně disponovat,
2/ v P. ani jinde v období od měsíce října 1999 do měsíce března 2002 včetně, neplnil svou zákonnou povinnost ke svému zletilému synovi A. Z., ač mu tato povinnost vyplývala ze zákona o rodině, přičemž v uvedeném období nebyla stanovena pravomocným rozhodnutím soudu, ale byla stanovena vzhledem k odůvodněným potřebám syna, možnostem a schopnostem, jakož i majetkovým poměrům obžalovaného na částku 4.500,- Kč měsíčně splatných nejpozději do 15. dne každého měsíce předem k rukám A. Z., pouze od října 1999 do ledna 2002 včetně platil synovi měsíčně 700,- Kč a v měsících únoru a březnu roku 2002 mu uhradil vždy 2.500,- Kč a na výživném tak dluží částku 101.400,- Kč přesto, že v daném období měl dostatečné výdělky, se kterými mohl volně disponovat.“
O stížnosti, kterou proti tomuto usnesení obviněný Mgr. M. Z. podal, rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 10. 7. 2003, sp. zn. 8 To 275/2003, jímž tuto stížnost jako nedůvodnou podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl. Usnesení soudu prvního stupně tak nabylo právní moci dne 10. 7. 2003 (§140 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze (resp. „do usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. června 2003, spisová značka 2 T 35/2003 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. července 2003, spisová značka 8 To 275/2003“) podal ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. obviněný Mgr. M. Z. prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Dovolatel především poznamenal, že rozhodnutí nalézacího soudu by bylo správné v případě, že by došlo ke spáchání trestného činu, neboť pak by skutečně bylo nutno z důvodu uvedeného v §172 odst. 1 písm. f) tr. ř. trestní řízení zastavit. Soud však měl podle jeho názoru řízení zastavit z důvodu daného v ustanovení §172 odst. 1 písm. a) tr. ř. , neboť bylo nepochybné, že se nestal skutek, pro který se trestní stíhání vede. Dále dovolatel stručně zrekapituloval průběh dosavadního řízení, přičemž zmínil, že v usnesení ze dne 13. 9. 2001, sp. zn. 6 T 45/2000, jímž rozhodl o vrácení věci státnímu zástupci, Obvodní soud pro Prahu 1 dal pokyn vyčkat pravomocného skončení občanskoprávního řízení ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. Nc 6/97, jehož rozhodnutí stanoví s konečnou platností výši výživného i dobu, od kdy má být toto výživné placeno. O takové rozhodnutí měly být opřeny všechny pro (trestní) věc podstatné náležitosti. Státní zástupce však postupoval opačně, než mu uvedeným usnesením soud uložil. Po vrácení věci státnímu zástupci došlo ke skončení civilního řízení rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. 12. 2000, č.j. Nc 6/97-194, a rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18.4.2002, č.j. 23 Co 119/2002-243, a 20 Co 120/2002. Tato rozhodnutí určila výši výživného (za období, pro které bylo vedeno trestní stíhání), byl vyčíslen dluh na výživném za minulá období a dovolateli bylo určeno, v jakých splátkách bude dluh uhrazen. V rámci trestního řízení však došlo k dalšímu zahájení trestního stíhání pro trestný čin zanedbání povinné výživy, a to za období, kterým se civilní soud zabývá, a to i přesto, že obviněný respektoval pravomocné rozhodnutí civilního soudu a v souladu s ním platil výživné. Po celou dobu trestního stíhání se cítil být nevinen. V souvislosti s uvedenými skutečnostmi připomněl dovolatel judikaturu, podle níž orgány činné v trestním řízení posuzují otázku, v jaké výši měl obviněný platit výživné, samostatně a nejsou vázány soudním rozhodnutím vydaným v občanskoprávním řízení, přičemž uvedl, že tato slova není možné chápat jako libovůli orgánů činných v trestním řízení a nerespektování civilních rozhodnutí. V tomto případě je vydáno pravomocné rozhodnutí civilního soudu, oproti stavu zjištěnému civilními soudy nenastala v rozhodném období žádná změna, která by umožňovala jinak aplikovat ustanovení §96 odst. 1 zákona o rodině, které je určující pro stanovení výše výživného. V návaznosti na to dovolatel zdůraznil, že realizuje platby výživného v souladu s pravomocným rozhodnutím civilního soudu, na jehož základě uhradil i staré výživné v termínech splatnosti určených soudem. Podle jeho názoru zjištěný skutkový stav není právně kvalifikován v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem v petitu dovolání navrhl, aby dovolací soud „napadená rozhodnutí soudů zrušil a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k novému řízení a rozhodnutí. Případně, aby rozhodl tak, že z důvodů uvedených v ustanovení §172 odst. 1 písm. a) trestního řádu se trestní stíhání obviněného Mgr. M. Z. zastavuje pro skutky vymezené v obžalobě.“
Do dne konání neveřejného zasedání nebylo Nejvyššímu soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) doručeno vyjádření nejvyššího státního zástupce k tomuto dovolání ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Obviněný Mgr. M. Z. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř.
Nejvyšší soud současně shledal, že dovolání je z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, neboť bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. c) tr. ř.
Pokud jde o obsahové náležitosti ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. je třeba i se zřetelem k ustanovení §265a tr. ř. připomenout, že dovolání má vždy směřovat proti rozhodnutí soudu druhého stupně a podle toho, jak bylo tímto soudem rozhodnuto, a podle rozsahu, v němž je rozhodnutí ve věci napadáno, může případně směřovat současně též proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Dovolatel však zvolil opačný postup. Poněvadž však výslovně napadl rozhodnutí soudů obou stupňů, nejevila se konstatovaná formální vada jako natolik podstatná, aby bylo možno a nutno učinit závěr, že dovolání nesplňuje požadavky stanovené v §265f odst. 1 tr. ř. a že je třeba odmítnout je podle §265i odst. 1 písm. d) tr. ř. pro nedostatek náležitostí jeho obsahu.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále, jak již naznačeno, zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno, lze podřadit pod důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení, jehož existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Nesprávné zjištění skutkového stavu má, aplikuje-li soud důsledně hmotné právo, samozřejmě vždy vliv i na nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné relevantní hmotně právní otázky. Poněvadž, jak je uvedeno výše, nelze se v řízení o dovolání na podkladě uvedeného (ani jiného) dovolacího důvodu domáhat revize zjištěného skutkového stavu věci, nelze v něm ani odstranit případnou právní vadu, je-li nesprávným skutkovým zjištěním podmíněna. Je-li pravomocné rozhodnutí založeno na zásadních nedostatcích ve skutkových zjištěních, umožňuje zákon dosáhnout nápravy takových vad ostatními mimořádnými opravnými prostředky, zvláště pokud k pochybení došlo v neprospěch obviněného.
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují, byť dovolatel dovozuje, že zjištěný skutkový stav není právně kvalifikován v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, primárně do oblasti skutkových zjištění. Dovolatel soudu fakticky vytýká, že dovodil zánik trestnosti činu pro účinnou lítost podle §214 tr. zák., ačkoliv ke spáchání takového činu vůbec nedošlo. Přitom zdůrazňuje, že realizoval a realizuje platby výživného v souladu s pravomocným rozhodnutím civilního soudu, na jehož základě uhradil i staré výživné v termínech splatnosti určených soudem a které je podle jeho přesvědčení pro určení výše vyživovací povinnosti směrodatné. To znamená, že podle dovolatele soudy vycházely z jiného skutkového stavu věci, než jaký měl po posouzení všech rozhodných okolností ve skutečnosti existovat (naznačuje, že pokud by se soudy vypořádaly se všemi rozhodnými okolnostmi, musely by dospět k závěru, že se skutek, pro který je vedeno trestní stíhání, nestal). V této souvislosti je třeba připomenout námitku dovolatele, podle níž měl soud řízení zastavit z důvodu daného v ustanovení §172 odst. 1 písm. a) tr. ř., neboť bylo nepochybné, že se nestal skutek, pro který se trestní stíhání vede, a tomu odpovídající alternativní petit dovolání, v němž se domáhá po zrušení napadených rozhodnutí případného zastavení trestního stíhání z důvodů uvedených v ustanovení §172 odst. 1 písm. a) tr. ř. I tyto skutečnosti přesvědčivě dokládají, že se dovolání opírá o skutkovou a nikoliv hmotně právní argumentaci.
Nutno proto shrnout, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dovolatelem ve skutečnosti spatřován ve vadně zjištěném skutkovém stavu, jehož důsledkem mělo být následné vadné hmotně právní posouzení věci. Dovolatel se tedy de facto v rámci svého mimořádného opravného prostředku domáhá revize skutkových zjištění, z nichž vycházel nalézací soud (akceptovaných soudem stížnostním), kterou však pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze (k tomu přiměřeně srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věci III. ÚS 732/02, I. ÚS 412/02, III. ÚS 282/03).
V posuzované věci dovolatel sice uplatnil jeden ze zákonných důvodů podmiňujících podání mimořádného opravného prostředku (dovolání), a to podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak konkrétní argumenty obsažené v dovolání vycházejí z důvodů jiných, které v zákoně jako dovolací důvody uvedeny nejsou. K tomu je třeba zdůraznit, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na ně dovolatelem formálně odkazováno.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. listopadu 2003
Předseda senátu :
JUDr. Eduard Teschler
Vypracoval : JUDr. Vladimír Veselý