ECLI:CZ:NS:2003:3.TDO.624.2003.1
sp. zn. 3 Tdo 624/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. června 2003 o dovolání podaném obviněným D. K., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 9. 2002, sp. zn. 5 To 32/02, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 49 T 4/2001, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15. 8. 2001, sp. zn. 49 T 4/2001, byl obviněný D. K. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák., kterého se podle bodu I) výroku rozsudku dopustil tím, že „dne 22. 3. 1994 v P., uzavřel úvěrovou smlouvu s K. b. P., a.s., filiálka P., jejímž předmětem byl krátkodobý úvěr ve výši 20.000.000,- Kč na nákup oběžných prostředků a splácení zbytku stávajícího úvěru, přičemž pověřenému úvěrovému pracovníkovi banky předložil padělané faktury potřebné k převodu finančních částek, a to :
1.dne 25.3.1994 fakturu č. 22/94 od smyšleného dodavatele P. Z., na částku 5.202.900,- Kč,
2.dne 28.3.1994 fakturu č. 028/94 od smyšleného dodavatele S., na částku 2.574.720,- Kč,
3.dne 8.4.1994 fakturu č. 3/94 od smyšleného dodavatele P. Z., na částku 160.000,- Kč,
4.dne 14.4.1994 fakturu č. 00186 od smyšleného dodavatele T., s.r.o., na částku 675.648,- Kč,
5.dne 29.4.1994 fakturu č. 02894 od smyšleného dodavatele T., s.r.o., na částku 459.684,- Kč,
tedy v celkové výši 9.072.952,- Kč, přičemž tyto finanční prostředky použil pro svoji potřebu v rozporu s úvěrovou smlouvou.“
Dále byl pod bodem II) rozsudku uznán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák., který po skutkové stránce spočíval v tom, že „dne 2.4.1998 v P., u Finančního úřadu pro P. – J. M., podal jako jednatel a jediný společník obchodní společnosti K-C. s.r.o., se sídlem v P., daňové přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období únor 1998, kde přiznal daňovou povinnost ve výši 22.910,- Kč, přičemž následnou kontrolou bylo zjištěno, že daňovou povinnost krátil o částku 439.940,- Kč, neoprávněným nárokováním odpočtu daně údajně zaplacené v této výši na vstupu, k čemuž uplatnil fiktivní fakturu č. 095/98 ze dne 22.1.1998 od firmy B., s.r.o. se sídlem T., za neuskutečněnou dodávku zboží na částku 2.440.115,90 Kč včetně DPH.“
Za tyto trestné činy byl podle §250 odst. 4 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 a půl roku. Podle §39a odst. 3 tr. zák. byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s dozorem. Podle §35 odst. 2 tr. zák. byl současně zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 23.11. 1999, sp. zn. 31 T 181/99, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit Českému státu zastoupenému Finančním úřadem P. – J. M., se sídlem v P., částku 439.940,- Kč. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený – K. b. P., a.s. – v likvidaci, zastoupena správcem konkurzní podstaty JUDr. J. L., P., odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání obviněného D. K. a K. b. P. a. s. – v likvidaci, proti tomuto rozsudku rozhodl v druhém stupni Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 9. 2002, sp. zn 5 To 32/02, tak, že k odvolání obviněného napadený rozsudek z důvodu §258 odst. 1 písm. d), f), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil, a to ve výroku o vině trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. pod bodem II. tohoto rozsudku, a dále ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody. Podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu sám ve věci rozhodl tak, že obviněného D. K. uznal vinným týmž skutkem jako soud prvního stupně pod bodem II. výroku, který však právně kvalifikoval jako trestný čin zkrácení daně, poplatku a jiné povinné platby podle §148 odst. 1 tr. zák. Za tento trestný čin a trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák., ohledeně něhož zůstal napadený rozsudek nezměněn, byl odsouzen podle §250 odst. 4 tr. zák., §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 roků. Současně byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 4, ze dne 23. 11. 1999, sp. zn. 31 T 181/99, doručeného obviněnému 6. 1. 2000, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §39a odst. 3 tr. zák. byl obviněný pro výkon trestu odnětí svobody zařazen do věznice s dozorem. Podle §253 odst. 1 tr. ř. bylo odvolání podané K. b. P. a.s. - v likvidaci, zamítnuto jako podané osobou neoprávněnou. Tento rozsudek (včetně nezrušené části rozsudku soudu prvního stupně nabyl právní moci dne 18. 9. 2002 (§139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.).
Proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15. 8. 2001, sp. zn. 49 T 4/2001, podal obviněný D. K. prostřednictvím svého obhájce ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. dovolání, jež směřuje proti všem učiněným výrokům. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku vyslovil dovolatel názor, že předmětné skutky neměly být posouzeny jako trestné činy, neboť nejednal v podvodném úmyslu ani v úmyslu zkrátit daň. Dovolatel především namítl, že se do problémů s platební neschopností dostal z důvodů neplacení jinými obchodními subjekty. Z pohybů na bankovních účtech přitom lze podle něj prokázat, že získané peníze skutečně sloužily na nákup zboží nebo na splácení úvěrů, a že tedy podmínky bankovních úvěrů neporušil. K bližšímu objasnění těchto okolností měly být jako svědci vyslechnuty konkrétní osoby, s nimiž dovolatel o úvěrech jednal a které při sjednávání podmínek úvěru seznámil s tím, jak bude s penězi z úvěru naloženo. Tím by podle dovolatele bylo prokázáno, že skutečně jednal podle propozic, které od bank dostal. V této souvislosti poukázal rovněž na to, že v inkriminovaném případě postupoval tak, že s K. b. a.s. sjednal úvěr jako fyzická osoba. S konkrétním pracovníkem banky jednal též o tom, jak zařídit, aby peněžní prostředky z úvěru sjednaného na fyzickou osobu mohly být použity pro podnikání jeho firmy (s. r. o.). Na základě doporučení pracovníka banky pak vystavil fiktivní faktury na zboží, kdy na faktuře uvedl skutečné číslo běžného účtu u téže banky. Fiktivní fakturu následně předložil a na základě toho byly finanční prostředky z úvěru převedeny na účet jeho s. r. o. u téže banky. Takto získané peněžní prostředky pak byly použity na proplacení skutečných faktur za zboží zakoupených jeho firmou, což je možno doložit i zvýšenou daní z přidané hodnoty v té době. Když v řízení před soudem předkládal čísla svých účtů, soud je nedal ověřit, ačkoliv tak mohlo být zjištěno, že banku „neokradl“. Podle dovolatele ze svědecké výpovědi ředitelky banky vyplývá, že tato zřejmě neměla potřebné informace, pokud tvrdí, že si mohl peníze vybírat bez omezení v hotovosti. Jestliže by tomu tak skutečně bylo, nemusel by ovšem vystavovat faktury a mohl vybrat celou částku v hotovosti. Podle názoru dovolatele z tohoto pojetí zřejmě vycházel i soud.
K trestnému činu zkrácení daně, poplatku a jiné povinné platby podle §148 odst. 1 tr. zák. dovolatel uvedl, že podle výsledků dokazování bylo na posuzovaných dokladech použito razítko firmy B., a že za tuto firmu jednal jejich zaměstnanec. Dovolatel přitom neměl možnost ověřit oprávněnost jeho jednání, což znamená, že nemůže ani nést odpovědnost za protiprávní jednání této osoby.
S ohledem na výše uvedené důvody dospěl dovolatel k závěru, že „soudy obou stupňů se nevypořádaly se všemi okolnostmi plynoucími z důkazů, významnými pro rozhodnutí“. V důsledku toho měly oba rozsudky spočívat na nesprávném hmotně právním posouzení skutků, resp. též na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Správně mělo být rozhodnuto tak, že se dovolatel podle §226 písm. b) tr. ř. zprošťuje obžaloby. V petitu svého dovolání proto navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15. 8. 2001, sp. zn. 49 T 4/2001, zrušil ve všech jeho výrocích a Vrchnímu soudu v Praze přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl.
K dovolání obviněného D. K. se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) a uvedl, že podané dovolání se formálně opírá o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak dovolatel převážně argumentuje námitkami skutkového charakteru, které pod uplatněný dovolací důvod zahrnout nelze. Deklarovanému dovolacímu důvodu podle názoru státního zástupce naproti tomu odpovídají námitky týkající se subjektivní stránky skutkových podstat obou trestných činů (zavinění), tvrdí-li obviněný, že nejednal v trestně právním relevantním podvodném úmyslu, popř. v úmyslu krátit daň. Jejich důvodnost je však podle státního zástupce třeba posuzovat na podkladě skutkových zjištění vylíčených v tzv. skutkové větě rozsudku a rozvedených v odůvodnění soudních rozhodnutí. V posuzovaném případě se ovšem odvolací soud (v odůvodnění svého rozhodnutí) s otázkou zavinění obviněného náležitě vypořádal a správně dovodil jeho existenci ve formě úmyslu (§4 tr. zák.) u obou trestných činů. Námitky dovolatele proto nelze považovat za opodstatněné. S ohledem na konstatované důvody pak státní zástupce ve svém vyjádření navrhl, aby dovolací soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Současně navrhl, aby dovolací soud toto své rozhodnutí v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání s tím, že s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání souhlasí i pro případ, že by bylo rozhodnuto jiným než navrhovaným rozhodnutím.
Obviněný D. K. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání současně splňuje náležitosti předpokládané v ustanovení §265d odst. 2 věta první tr. ř. a §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které je obviněným dovolání opíráno, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Je-li pravomocné rozhodnutí založeno na zásadních nedostatcích ve skutkových zjištěních, umožňuje zákon dosáhnout nápravy takových vad ostatními mimořádnými opravnými prostředky, zvláště pokud k pochybení došlo v neprospěch obviněného.
Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. bude především popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé, popř. i další okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V projednávané věci však dovolatel nenamítl rozpor mezi popisem obou skutků a soudy užitou právní kvalifikací. Ve svém dovolání poukázal jednak na neúplnost provedeného dokazování a dále na řadu skutkových okolností, které podle jeho názoru z provedených důkazů již reálně vyplývaly a byly významné pro rozhodnutí. Pokud by byly (alespoň ve stadiu odvolacího řízení) náležitě zjištěny a soudem druhého stupně řádně vyhodnoceny, nemohl by podle dovolatele dospět k závěru, že jde o činy trestné. V podstatě je tedy namítáno, že se soudy obou stupňů a zejména soud odvolací dostatečně nevypořádaly se všemi rozhodujícími skutečnostmi a v důsledku toho své rozhodnutí založily na nesprávném hmotně právním posouzení. S těmito vadami pak dovolatel spojuje vytýkané nesprávné posouzení obou skutků, v prvém případě jako trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. a ve druhém případě jako trestného činu zkrácení daně, poplatku a jiné povinné platby podle §148 odst. 1 tr. zák., ačkoliv podle jeho přesvědčení mělo o nich být rozhodnuto zprošťujícím výrokem podle §226 písm. b) tr. ř.
S přihlédnutím ke skutečnostem rozvedeným v předcházejících odstavcích je zřejmé, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dovolatelem spatřován v porušení procesních zásad vyplývajících z ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., tj. v nesprávně zjištěném skutkovém stavu věci. Dovolatel se tak ve skutečnosti domáhá revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, kterou však pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze (k tomu přiměřeně srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věci III. ÚS 732/02, I. ÚS 412/02).
Dovolatel přitom musí na jedné straně v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Poněvadž Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání obviněného D. K. nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř. ).
V Brně dne 24. června 2003
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler