ECLI:CZ:NS:2003:3.TDO.758.2003.1
sp. zn. 3 Tdo 758/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. srpna 2003 o dovolání podaném obviněným K. P. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30.10.2002, sp. zn. 9 To 385/2002, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 4 T 259/2000, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 20. 6. 2002, sp. zn. 4 T 259/2000, byl obviněný K. P. uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., jehož se podle rozsudku dopustil tím, že „dne 22. února 2000 kolem 18.00 hod. fyzicky napadl J. P., tak, že ji chytil jednou rukou pod krkem a druhou jí vytrhl z ruky kabelku, kterou prohledal a poté jí vytrhl z ruky igelitovou tašku, kde měla živnostenské listy, obchodní smlouvy a další písemnosti.“
Za to byl obviněný odsouzen podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §53 odst. 1, 3 tr. zák. k peněžitému trestu 24.000,- Kč, přičemž byl podle §54 odst. 3 tr. zák. pro případ, že by tento trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody na 3 měsíce.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze usnesením ze dne 30. 10. 2002, sp. zn. 9 To 385/2002, jímž je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 30. 10. 2002 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Praze podal ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. obviněný K. P. prostřednictvím svého obhájce dovolání. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Dovolatel především uvedl, že odvolací soud zamítl jeho odvolání proti citovanému rozsudku soudu prvního stupně za situace, kdy provedené důkazy neodůvodňují bezpečný závěr, že se stal skutek, který je předmětem trestního stíhání. Pro svůj závěr, který byl následně napadeným rozhodnutím odvolacího soudu shledán správným, neměl podle dovolatele soud prvního stupně k dispozici nutný naprosto ucelený řetěz důkazů přímých či nepřímých a zcela v duchu zásady „in dubio pro reo“ uvedené v §2 odst. 2 tr. ř. měl soud dovolatele zprostit obžaloby podle §226 písm. a) tr. ř. V návaznosti na to dovolatel rozvedl a konkretizoval výhrady vůči hodnotícím úvahám a závěrům soudu prvního i druhého stupně, přičemž současně vyložil svůj názor na jednotlivé důkazy, zvláště výpověď poškozené J. P. Připoměl v souvislosti s tím, že od počátku svého trestního stíhání popíral, že se stal žalovaný skutek, jediným důkazem potvrzujícím obžalobu je výpověď poškozené, proti níž ovšem vyjádřil výhrady. Za daného důkazního stavu měla podle dovolatele obžaloba k prokázání jeho viny předložit soudu prvního stupně souhrn nepřímých důkazů tvořící logickou a ničím nenarušovanou soustavu vzájemně se doplňujících důkazů, která by ve svém celku nejen spolehlivě prokázala všechny okolnosti zažalovaného skutku a usvědčila z jeho spáchání jej (dovolatele), ale současně by vyloučila možnost jakéhokoliv jiného závěru. Závěr o účelovosti výpovědi poškozené však s ohledem na důkazní situaci přinejmenším vyloučit nelze a pochybnosti o pravdivosti jejích tvrzení trvají ve stejné míře jako trvají pochybnosti o jeho vině. V úvahu tedy přicházelo použití zásady „in dubio pro reo“. Dovolatel ještě poukázal na to, že původním rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 23. 4. 2001, sp. zn. 4 T 259/2000, byl podle §226 písm. b) tr.ř. obžaloby zproštěn, nicméně toto rozhodnutí bylo odvolacím soudem zrušeno v celém rozsahu.
V petitu dovolání proto navrhl, aby dovolací soud „napadené usnesení zrušil dle ustanovení §265k odst. 1) za použití §265b odst. 1) písm. g) tr. řádu a přikázal Krajskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl tak, že podle ustanovení §226 písm. a) tr. řádu obviněného zprostí obžaloby.“
Do dne konání neveřejného zasedání nebylo Nejvyššímu soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) doručeno vyjádření nejvyššího státního zástupce k tomuto dovolání ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Obviněný K. P. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ust. §265d odst. 2 tr. ř. Dovolání splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud současně shledal, že dovolání je z hlediska ust. §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, neboť bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ust. §265b tr. ř., bylo dále, jak již naznačeno, zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení. Tato skutečnost je základní podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ust. §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Nesprávné zjištění skutkového stavu má, aplikuje-li soud důsledně hmotné právo, samozřejmě vždy vliv i na nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné relevantní hmotně právní otázky. Poněvadž, jak je uvedeno výše, nelze se v řízení o dovolání na podkladě uvedeného (ani jiného) dovolacího důvodu domáhat revize zjištěného skutkového stavu věci, nelze v něm ani odstranit případnou právní vadu, je-li nesprávným skutkovým zjištěním podmíněna. Je-li pravomocné rozhodnutí založeno na zásadních nedostatcích ve skutkových zjištěních, umožňuje zákon dosáhnout nápravy takových vad ostatními mimořádnými opravnými prostředky, zvláště pokud k pochybení došlo v neprospěch obviněného.
Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je především popis skutku obsažený v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Ve věci obviněného K. P. však uplatněné dovolací námitky směřují výlučně do oblasti skutkových zjištění. Dovolatel totiž poukazuje na to, že nebyly patřičně a ve všech souvislostech vyhodnoceny provedené důkazy, a v návaznosti na to vznáší výhrady vůči skutkovým závěrům o jeho vině – podle jeho přesvědčení provedené důkazy neodůvodňují bezpečný závěr, že se stal skutek, který je předmětem trestního stíhání, a měl být za použití zásady „in dubio pro reo“ zproštěn obžaloby (neuplatňuje žádné výhrady vůči právní kvalifikaci soudy zjištěného skutku).
Konečně i petit dovolání, v němž se dovolatel domáhá po zrušení napadeného rozhodnutí v konečném důsledku zproštění obžaloby podle §226 písm. a) tr.ř., tedy proto, že nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž je obžalovaný stíhán, svědčí o tom, že se dovolání opírá o skutkovou a nikoliv hmotně právní argumentaci.
Nutno proto shrnout, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dovolatelem ve skutečnosti spatřován ve vadně zjištěném skutkovém stavu věci (tj. v porušení zásad vymezených v ust. §2 odst. 5, 6 tr. ř.), jehož důsledkem mělo být následné vadné hmotně právní posouzení věci. Dovolatel se tedy v rámci svého mimořádného opravného prostředku domáhá revize skutkových zjištění učiněných soudem nalézacím a potvrzených soudem odvolacím, kterou však pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze (k tomu přiměřeně srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věci III. ÚS 732/02, I. ÚS 412/02).
Nejvyšší soud tak konstatuje, že v posuzovaném dovolání sice byl citován zákonný důvod podmiňující podání tohoto mimořádného opravného prostředku, a to podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak konkrétní argumenty obsažené v dovolání vycházejí z důvodů jiných, které v zákoně jako dovolací důvody uvedeny nejsou. K tomu je třeba zdůraznit, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na ně dovolatelem formálně odkazováno.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 7. srpna 2003
Předseda senátu :
JUDr. Eduard Teschler
Vypracoval :
JUDr. Vladimír Veselý