ECLI:CZ:NS:2003:3.TDO.791.2003.1
sp. zn. 3 Tdo 791/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. srpna 2003 o dovolání podaném obviněným L. R., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici K., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 7. 2002, sp. zn. 1 To 53/2002, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 33 T 9/2001, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 2. 2002, sp. zn. 33 T 9/2001, byl obviněný L. R. uznán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák., jehož se podle rozsudku dopustil tím, že „v době od 5. 8. 1997 do 27. 8. 1997 na hraničním přechodu M. u J. jako jednatel obchodní společnosti E.-S., s.r.o., D. n. B., v úmyslu zkrátit český stát na cle, spotřební dani a dani z přidané hodnoty, v rozporu s ust. §105 odst. 4 zák. č. 13/93 Sb. – celním zákonem, v případě celkem 6 dovozů motorové nafty o celkové hmotnosti 146.040 kg do České republiky vědomě nesprávně dováženou motorovou naftu v celním řízení ve dvou případech deklaroval jako chemickou látku pod názvem „Antikorozní olej“ a dále ve čtyřech případech pod názvem “Vapromet LC – lineární alkylbenzen“, čímž v důsledku odlišného celního zařazení zboží zkrátil český stát na cle o částku 61.113,- Kč, na spotřební dani o částku 1.217.976,- Kč a dani z přidané hodnoty o částku 281.401,- Kč, tedy celkem o částku 1.560.490,- Kč.“
Za to byl odsouzen podle §148 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody na 2 roky a 6 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen podle §39a odst. 3 tr. zák. do věznice s dozorem. Podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikatelské činnosti s předmětem podnikání nákup zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej, a to jak fyzické osobě, tak jako statutárnímu orgánu či členu statutárního orgánu právnické osoby na 4 roky.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obviněný L. R. a Krajský státní zástupce v Ostravě rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 18. 7. 2002, sp. zn. 1 To 53/2002. K odvolání státního zástupce napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu a za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnému za odvoláním nedotčený trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. uložil podle §148 odst. 3 tr. zák. trest odnětí svobody na 4 roky, pro jehož výkon jej zařadil podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou. Jinak ponechal napadený rozsudek beze změn. Odvolání obviněného podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Tento rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 18. 7. 2002 (§139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.) a v souvislosti s ním v nezrušené části nabyl téhož dne právní moci i výše citovaný rozsudek soudu prvního stupně.
Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci podal ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. obviněný L. R. prostřednictvím svého obhájce dovolání. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Ve svém mimořádném opravném prostředku dovolatel především uvedl, že nesprávné právní posouzení skutku obou soudů spatřuje v tom, že v provedeném řízení se nepodařilo zjistit, že v oněch šesti případech byla skutečně dovezena nafta místo deklarovaných látek. Soudy svůj závěr, že se mělo jednat o naftu, opřely o svědecké výpovědi a jeho námitky, podle nichž nelze s odstupem času zpochybňovat obsah celní deklarace jenom na základě výsledků neúplné analýzy odebraného vzorku z poslední dodávky, nevzaly v úvahu právě s odkazem na obsah výpovědí slyšených svědků. Jestliže znalec v posudku uvádí, že není určující obchodní název zboží, ale jeho chemické složení a především fyzikálně chemické vlastnosti, pak nelze postavit odsuzující rozsudek na skutečnosti, že někteří svědci podle názoru obou soudů tvrdili, že byla řeč o motorové naftě. Dále dovolatel vyjádřil výhrady k tomu, že vrchní soud opřel odsuzující závěr i o skutečnost, že svědek K. jako pracovník celní správy uvedl, že Česká republika není vázána zařazením zboží jiného státu podle jednotného celního sazebníku pod určitou položku tohoto sazebníku. Otázka vázanosti České republiky mezinárodní smlouvou je otázkou právní a jedině soud má právo vykládat zákon. „Jeví se nelogické, že Česká republika není vázána jednotným sazebníkem celního zboží, když na tzv. JCD se zboží určuje číselným kódem právě podle tohoto jednotného celního sazebníku, kterým je vázána nejen Česká republika ale i Slovenská republika.“ Dovolatel k tomu dodal, že podle listiny Celního úřadu Š. je nadále v platnosti dohoda o celní unii SR – ČR. Nabývá tak na významu vyhodnocení dohody o celní unii na tento případ. Problém je v právní rovině, tj, zda tzv. JCD, která je v právní moci, má či nemá význam pro posouzení trestně právní odpovědnosti účastníka celního řízení. K dovolání zaslal obviněný doplněk zpracovaný rovněž jeho obhájcem včetně přílohy tvořené znaleckým posudkem Ing. J. L., CSc. s tím, že předmětným posudkem prokazuje, že závěr soudu o tom, že předmětem obchodu byla motorová nafta, není hodnověrně doložen.
V petitu dovolání proto dovolatel navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 7. 2002, sp. zn. 1 To 53/2002, zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
K dovolání se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Poznamenala, že z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není závěr o chemickém složení inkriminovaného zboží určeného k propuštění do volného oběhu v České republice v dovolacím řízení přezkoumatelný, neboť jde o závěr skutkový. Pokud dovolatel vytýká napadenému rozhodnutí upřednostnění vnitrostátní právní úpravy před mezinárodní smlouvou o vytvoření celní unie se Slovenskou republikou, pak jde o dovolací námitku, která se vztahuje k povaze právního režimu rozhodujícího pro závěr o porušení jeho povinnosti deklaranta, kterým se měl dopustit trestného jednání. Podle názoru státní zástupkyně však takovou námitku nelze uznat za opodstatněnou. K témuž zcela správnému závěru dospěl již odvolací soud, který na zcela shodnou odvolací argumentaci v odůvodnění svého rozhodnutí adekvátním způsobem reagoval. Za zcela správný je tak třeba považovat závěr obou soudů, pokud skutek dovolatele posoudily ve smyslu §148 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. Státní zástupkyně proto navrhla, aby dovolací soud dovolání obviněného L. R. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a učinil tak ve smyslu §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Obviněný L. R. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ust. §265d odst. 2 tr. ř.
Nejvyšší soud současně shledal, že dovolání je z hlediska ust. §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. přípustné, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozsudku, který je podřaditelný pod ust. §265a odst. 2 písm. a) tr. ř. Dovolání také splňuje náležitosti předpokládané ustanovením §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ust. §265b tr. ř., bylo dále, jak již naznačeno, zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Nesprávné zjištění skutkového stavu má, aplikuje-li soud důsledně hmotné právo, samozřejmě vždy vliv i na nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné relevantní hmotně právní otázky. Poněvadž, jak je uvedeno výše, nelze se v řízení o dovolání na podkladě uvedeného (ani jiného) dovolacího důvodu domáhat revize zjištěného skutkového stavu věci, nelze v něm ani odstranit případnou právní vadu, je-li nesprávným skutkovým zjištěním podmíněna. Je-li pravomocné rozhodnutí založeno na zásadních nedostatcích ve skutkových zjištěních, umožňuje zákon dosáhnout nápravy takových vad ostatními mimořádnými opravnými prostředky, zvláště pokud k pochybení došlo v neprospěch obviněného.
Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je především popis skutku obsažený v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Jestliže obviněný L. R. v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. poukázal na to, že v provedeném řízení se nepodařilo zjistit, že v oněch šesti případech byla skutečně dovezena nafta místo deklarovaných látek (resp. že závěr soudu o tom, že předmětem obchodu byla motorová nafta, není hodnověrně doložen), tedy de facto dovodil, že ve věci rozhodující soudy nezjistily skutkový stav věci tak, aby o něm nebylo možno důvodně pochybovat (tj. porušení zásad vymezených v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř.), jde o námitky, které vzhledem k výše uvedeným skutečnostem pod uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze, i když dovolatel v souvislosti s nimi formálně na ust. §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odkazuje (k tomu přiměřeně srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věci III. ÚS 732/02, I. ÚS 412/02). Pokud by bylo dovolání podáno jen z těchto důvodů, bylo by nutno je odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s tím, že bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ust. §265b tr. ř.
Část dovolacích námitek však směřuje i do právního posouzení skutku, jak je popsán v rozsudku Krajského soudu v Ostravě, neboť dovolatel vyjádřil názor, že se jeví nelogické, že Česká republika není vázána jednotným sazebníkem celního zboží, když na tzv. JCD se zboží určuje číselným kódem právě podle tohoto jednotného celního sazebníku, kterým je vázána nejen Česká republika ale i Slovenská republika, s čímž spojil nutnost vyhodnocení dohody o celní unii, a v návaznosti na to dodal, že problém je v právní rovině, tj. zda tzv. JCD, která je v právní moci, má či nemá význam pro posouzení trestně právní odpovědnosti účastníka celního řízení. Z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jde o námitky právně relevantní.
Nutno předeslat, že s uvedenými námitkami, jež dovolatel v jádru věci uplatnil již v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, se zásadně nezávadně vypořádal odvolací soud. Z tohoto hlediska by bylo možno odkázat na podstatu argumentace rozvedené v dovoláním napadeném rozhodnutí. Je ovšem na místě v souvislosti s tím poznamenat, že odvolací soud nepřesně konstatoval, že při řešení naznačené otázky (vázanosti celních orgánů České republiky celním zařazením zboží orgány Slovenské republiky) se nalézací soud důvodně opřel o výpověď svědka P. K., pracovníka celní správy. Výklad práva totiž v soudním řízení náleží výlučně soudu (v celním řízení ovšem zákon vykládají celní orgány). V tomto jediném bodě bylo možno dovolání obviněného přitakat. To však z důvodů níže uvedených nemělo vliv na rozhodnutí Nejvyššího soudu o tomto dovolání.
K tomu je třeba uvést, že dne 29. 10. 1992 byla uzavřena Smlouva o vytvoření celní unie mezi Českou a Slovenskou republikou, která byla prozatímně prováděna od 1. 1. 1993 a vstoupila v platnost dne 3. 5. 1993. Touto smlouvou, která je dosud v platnosti a tedy závazná též pro Českou republiku, byla založena, jak již název napovídá, Celní unie České republiky a Slovenské republiky, mezi jejíž cíle a zásady mimo jiné patří volný pohyb zboží a služeb mezi oběma Smluvními stranami zabezpečovaný odstraněním cel a množstevních omezení, uplatnění celní legislativy zahrnující shodné předpisy pro vyměřování, placení, vracení a osvobození od cla, pro leasing, pro poukazování zboží, stejné zákazy a omezení v dovozu a vývozu včetně netarifních opatření a suspenze cel v případech odůvodněného ekonomického zájmu, uplatňování stejných celních dokladů v obou Smluvních stranách a celní kontrola zboží vykonávaná na společné státní a celní hranici mezi Českou republikou a Slovenskou republikou (srov. hlavu I článek 1). Smluvní strany uznaly za důležitou podmínku pro uplatňování smlouvy mimo jiné přijetí a provádění stejných právních norem v České republice a Slovenské republice, a to zejména v oblasti celního tarifu, celního řízení a celní statistiky, a za tím účelem se zavázaly přijmout a provádět právní normy zejména v oblasti celních tarifů a celního řízení (srov. hlavu IV článek 23).
V návaznosti na to je ovšem nutné zdůraznit, že předmětná smlouva nevylučuje aplikaci zákona č. 13/1993 Sb., celního zákona, ve znění pozdějších předpisů, na případ dovozu zboží ze Slovenské republiky do České republiky. Pak je však na místě dovodit, že Česká republika (celní orgány) není vázána celním (sazebním) zařazením dováženého zboží schváleným orgány Slovenské republiky. Právem v té souvislosti odvolací soud poukázal na ust. §105 celního zákona, podle něhož je podání celního prohlášení považováno za projev vůle deklaranta navrhnout zboží k propuštění do příslušného režimu, a v souvislosti s tím na ust. §115 téhož zákona, které výslovně upravuje oprávnění celního úřadu ověřovat správnost přijatých celních prohlášení s tím, že za tímto účelem může celní úřad též kontrolovat zboží a za účelem podrobné kontroly nebo analýzy odebírat vzorky. K tomu lze připomenout i ust. 47 odst. 1 celního zákona, podle něhož zboží dopravené do tuzemska podléhá celnímu dohledu od okamžiku jeho vstupu a může být podrobeno celní kontrole. Obdobně je možné zmínit ust. §86 stejného zákona, které stanoví možnost celního úřadu odebírat vzorky ke ztotožnění zboží, určení sazebního zařazení a ke zjištění jeho vlastností.
Nejvyšší soud se tedy ztotožnil v tomto směru s názorem odvolacího soudu. Konstatuje pak, že otázka nemůže znít tak, zda je či není Česká republika vázána jednotným celním sazebníkem (ostatně v tomto směru je argumentace dovolatele vnitřně nejednotná), nýbrž zda je (resp. celní orgány) oprávněna přezkoumat správnost zařazení zboží podle celního sazebníku provedeného či akceptovaného orgány jiného státu. Česká republika (resp. její celní orgány) totiž respektuje celní sazebník, není však (ani nemůže být), jak vyplývá z citovaných ustanovení celního zákona, který není v rozporu se zmíněnou smlouvou, omezena v právu přezkoumat v konkrétním případě správnost zařazení zboží (podle celního sazebníku) dováženého ze Slovenské republiky akceptovaného, potvrzeného orgány tohoto státu.
Je tedy možno stručně shrnout, že vázanost České republiky shora zmíněnou smlouvou (a celním sazebníkem) neznamená v konkrétním případě dovozu zboží vázanost jejích celních orgánů celním (sazebním) zařazením zboží vyjádřeným v tzv. JCD akceptovaným či potvrzeným orgány Slovenské republiky.
Se zřetelem k těmto skutečnostem nepochybil nalézací soud, jestliže shora popsaný skutek jmenovaného obviněného kvalifikoval jako trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák, ani odvolací soud, jestliže tuto právní kvalifikaci označil za správnou.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného L. R. odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. srpna 2003
Předseda senátu :
Mgr. Josef Hendrych
Vypracoval :
JUDr. Vladimír Veselý