ECLI:CZ:NS:2003:32.ODO.6.2003.1
sp. zn. 32 Odo 6/2003-168
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce B., s. p. „v likvidaci“, zastoupeného JUDr. J. S., advokátem, proti žalované 1) P. I., s.r.o., zastoupené JUDr. M. S., advokátkou, žalovanému 2) S. B., s. p. „v likvidaci“, o zaplacení 917.400,- Kč, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 35 Cm 244/96, o dovolání žalované 1) proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. srpna 2002, č.j. 7 Cmo 385/2000-143, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná 1) je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11.392, 50 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám zástupce žalobce JUDr. J. S.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud rozsudek Krajského obchodního soudu v Brně ze dne 4. února 2000, č.j. 35 Cm 244/96-110, ve výrocích I. a II., kterými byla žalované 1) uložena jednak povinnost zaplatit žalobci 917.000,- Kč a jednak povinnost nahradit náklady řízení před soudem prvního stupně. Zamítl přitom návrh na připuštění dovolání s odůvodněním, že v řízení nebyla řešena žádná otázka zásadního právního významu, která by dosud nebyla judikaturou řešená.
V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud uvedl, že přejímá jako správná skutková zjištění soudu prvního stupně s tím, že důkazy byly provedeny čtením originálů či ověřených kopií listin. Žalovaná 1) svým dopisem ze dne 20.12.1994 uznala svůj závazek vůči žalobci, když ekonomka společnosti obsahově závazek uznala a navrhla způsob úhrady dluhu. Námitku žalované 1), že ekonomka společnosti nebyla oprávněna k takovému úkonu, shledal neopodstatněnou, neboť ekonomka k tomu byla pověřena statutárním orgánem společnosti. Rovněž tvrzení žalované 1) o tom, že se nejednalo o její závazek, protože na ni nepřešel v rámci privatizace části státního podniku (žalovaného 2), nebylo v řízení prokázáno. Žalovaná 1) se zavázala převzít všechny závazky státního podniku související s privatizovaným majetkem a státní podnik existoval dále již jen jako tzv. „zbytkový“ se změněným předmětem činnosti tak,že nevyvíjel podnikatelskou činnost. Právě nákup poukázek pohonných hmot souvisel s podnikáním státního podniku, a i když neexistuje seznam dluhů, které přešly na žalovanou 1), jsou to všechny dluhy, které s privatizovaným majetkem souvisí.
Ve vztahu k žalobě z hlediska procesního odvolací soud konstatoval, že je dostatečně určitá, předmět řízení není zaměnitelný s jiným, a proto nastaly účinky stavění běhu promlčecí lhůty. V žalobě byl předmět řízení označen datem a číslem faktury, výší žalované částky a dále tím, že se jedná o částku za odběrní poukázky, odkazem na konkrétní přípisy žalovaných a označením některých konkrétních důkazů. Záměna číselného označení žalovaných neměla přitom na nezaměnitelnost předmětu řízení vliv.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná 1) dovolání. Co do jeho přípustnosti odkazuje na ustanovení §239 odst. 2 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a také na ustanovení §237 odst. 1 písmeno f) o. s. ř. Nesouhlasí přitom s rozhodnutím odvolacího soudu ohledně nepřípustnosti dovolání s odůvodněním, že v řízení nebyla řešena žádná otázka zásadního právního významu. Otázky zásadního právní významu naopak spatřuje v právním posouzení smluv uzavíraných v rámci privatizace podle zákona č. 92/1991 Sb. zejména za situace, kdy nebyl privatizován veškerý majetek státního podniku, v řešení otázky dostatečné identifikace procesního nároku v žalobě uplatněného a v návaznosti na to pak posouzení námitky promlčení. Přípustnost dovolání spočívající v odnětí možnosti jednat před soudem spatřuje v tom, že odvolací soud neprovedl všechny jí navržené důkazy a neodůvodnil, proč tyto důkazy nebyly pro rozhodnutí podstatné. Dovolací důvod pak spatřovala zejména v nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka konkrétně namítá nesprávné právní posouzení dopisu ze dne 20.12.1994 jako uznání závazku, neboť dopis neobsahuje důvod závazku a ani termín „uznání“, dále není podepsán oprávněnou osobou a nesplňuje tak náležitosti uznání závazku. Navíc byl tento důkaz proveden pouze fotokopií příslušné listiny, nikoliv jejím originálem. Dále namítá nesprávné právní posouzení promlčení nároku, neboť žaloba byla natolik nedostatečná, že nemohla vést ke stavění běhu promlčecí doby v den, kdy byla podána, nýbrž až podáním jejího doplnění, které bylo učiněno dne 11.5.2001. K tomuto datu však již čtyřletá promlčecí lhůta ve vztahu k dopisu ze dne 20.12.1994, který byl vyhodnocen odvolacím soudem jako uznání závazku, uplynula.
K žalobě samotné pak dovolatelka namítá, že neobsahovala vylíčení rozhodujících skutečností tak, aby bylo možné skutek identifikovat a odlišit od jiných. Žalobce vůbec netvrdil, proč poukázky žalované dodal, v jakém množství je dodal, kdy je dodal, jakož i důvod, proč požaduje jejich zaplacení. Není tak vůbec zřejmé, z jakého právního titulu zaplacení žalované částky požaduje. Závěr odvolacího soudu, že k identifikaci procesního nároku postačí uvést, že se jedná o „částku za odběrní poukázky“, považuje za nesprávný, neboť v konečném důsledku znamená, že není nutné, aby účastníci řízení či soud věděli, jaký právní vztah je vlastně předmětem řízení. Z rozsudku odvolacího soudu přitom není vůbec zřejmé, jak soud právní vztah mezi účastníky posoudil. Odvolací soud tak právní kvalifikaci zcela pominul, když se otázkou, zda se mezi účastníky jedná o vztah z kupní smlouvy, či například vztah z bezdůvodného obohacení, nezabýval. Je nepochybné, že žalobce nemusí svůj nárok právně kvalifikovat, musí však uvést rozhodující skutečnosti, které umožní soudu, aby uplatněný nárok sám právně kvalifikoval. Nelze-li však na základě skutkových tvrzení požadované plnění přiznat, ale je možné je přiznat na základě pozměněného skutkového stavu a jiné právní normy, nemůže soud sám provést dokazování směřující k tomu, zda jsou naplněny předpoklady aplikace této právní normy a v kladném případě na základě takto pozměněného skutkového stavu žalobě vyhovět. Dojde-li k takové změně skutkových tvrzení, která má za následek změnu právní kvalifikace žaloby, jde současně o změnu uplatněného procesního nároku, a tedy o změnu žaloby. Na podporu argumentů vztahujících se k této námitce dovolatelka odkázala jednak na odbornou literaturu (JUDr. Jiří Spáčil CSc., Několik poznámek k problematice změny žaloby a k předmětu občanského soudního řízení, Právní rozhledy 6/1995, s. 223, JUDr. Jiří Spáčil, CSc., JUDr. František Faldyna, CSc., Může soud překvalifikovat žalobu na plnění ze smlouvy na žalobu z bezdůvodného obohacení, Právo a podnikání 5/1996, strana 2 a násl., JUDr. Jiří Spáčil, CSc., Ještě k identifikaci práva provedené žalobcem a ke změně žaloby na plnění ze smlouvy na žalobu z bezdůvodného obohacení, Právní rozhledy 5/1996, strana 205 a násl.), jednak na judikaturu Nejvyššího soudu (rozsudek Nejvyšší soudu České republiky ze dne 20. dubna 1995, sp. zn. Odon 30/94/Fa, publikovaný v časopise Právní praxe v podnikání 12/95, strana 20 a násl., usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. května 1996, sp. zn. 2 Cdon 245/96, publikované v časopise Soudní judikatura 1/98, pod číslem 4, strana 7 a násl.
K právní kvalifikaci obsahu dopisu ze dne 20.12.1994 jako uznání závazku dovolatelka dále uvedla, že vyvození tohoto právního závěru učinil odvolací soud bez jakéhokoliv právního posouzení zjištěného skutkového stavu. Účinkem platného uznání závazku je pouze vznik vyvratitelné právní domněnky, že závazek v uznávaném rozsahu trval v době jeho uznání. Odvolací soud tak nebyl zbaven povinnosti zabývat se důvodností obrany žalované 1), jak po stránce skutkové, tak po stránce právní. Nebylo tak postaveno na jisto ani to, jakému právnímu předpisu by měl být právní vztah podřazen, zda obchodnímu zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), či hospodářskému zákoníku (dále též jen „hosp. z.“ ), když žalobce tvrdil, že dodávku uskutečnil na základě objednávky z roku 1991. Pokud odvolací soud posoudil právní vztah podle obch. zák., pak tak učinil v rozporu s tvrzeními žalobce, v čemž dovolatelka spatřuje nesprávné právní posouzení věci. To ostatně spatřuje také v tom, že i kdyby uznání závazku dopisem žalované 1) ze dne 20.12.1994 splňovalo náležitosti uznání, pak by bylo možno je posoudit v právním režimu hosp. zák. výlučně jako uznání smluvního závazku, nikoliv závazku z neoprávněného majetkového prospěchu, neboť právo vystavit fakturu a jemu korespondující povinnost ji uhradit jsou vázány výhradně na smluvní dodávky. Hospodářská smlouva však má obligatorní písemnou formu.
Nesprávné právní posouzení spatřuje dovolatelka dále i v posouzení přechodu závazku, který je předmětem sporu, z žalovaného 2) na ni. Uvádí, že odvolací soud se nijak nevypořádal s námitkami, že přechod neexistujícího závazku je pojmově vyloučen, že závazek nesouvisel s privatizovaným majetkem, že ke smlouvě o prodeji podniku neexistoval žádný soupis závazků, a že dodatečně vyšly najevo nejasnosti ohledně rozsahu privatizovaného majetku.
Dovolatelka dále namítá nesprávný postup odvolacího soudu tkvící v tom, že soud neprovedl některé z jí navržených důkazů, a ani neodůvodnil, proč tyto důkazy nejsou pro rozhodnutí ve věci samé významné. Je přitom povinností soudů důkazy odporující jiným hodnotit, tedy zdůvodnit, proč je odmítají, či pokládají za nevěrohodné, případně musí vysvětlit, proč se některými důkazními návrhy odmítají zabývat vůbec. Na podporu důvodnosti této námitky pak dovolatelka odkazuje na nálezy Ústavního soudu České republiky jednak ze dne 29. listopadu 1996, sp. zn. IV. ÚS 185/96, publikovaný pod číslem 131 Sbírky nálezů a usnesení, svazek 6 a jednak ze dne 16. února 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, Sbírky nálezů a usnesení, svazek 3.
Z uvedených důvodů dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud jak rozsudek odvolacího soudu, tak i rozsudek soudu prvního stupně zrušil.
Žalobce ve svém vyjádření k dovolání uvedl, že jak soud prvního stupně, tak soud odvolací došly ke správným právním závěrům a rozhodly v souladu s platnými právními předpisy.
Podle bodu 17., hlavy I. části dvanácté, zák. č. 30/2000 Sb., kterým se mění zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tedy podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1.lednem 2001).
Dovolání není přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze napadnout dovoláním pouze pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolávala-li se žalovaná 1) přípustnosti dovolání podle §237 písmeno f) o. s. ř. s poukazem na neprovedení důkazů jí navrhovaných a absenci řádného odůvodnění toho, proč tyto důkazy nebyly provedeny, pak dovolací soud konstatuje, že přípustnost dovolání podle citovaného ustanovení není založena pouhým tvrzením, že v řízení k této vadě došlo, nýbrž je nutné prokázat, že je řízení skutečně touto vadou zatíženo. Jedná se tedy o situaci, kdy účastník řízení v důsledku nesprávného postupu soudu nemohl objektivně před soudem jednat, tedy realizovat svá práva, která mu občanský soudní řád přiznává. Účastníci řízení jsou povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Soud však rozhoduje, které z navržených důkazů provede (§120 odst. 1 o. s. ř.). Rovněž hodnocení zjištěných důkazů je věcí soudu. Soud je hodnotí podle své úvahy, a to každý jednotlivě a všechny v jejich vzájemné souvislosti, přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§132 o. s. ř.). S tím souvisí také povinnost soudu vyplývající z ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř., aby v odůvodnění mj. uvedl podstatný obsah přednesů, stručně a jasně vyložil, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, a konečně aby posoudil zjištěný skutkový stav podle příslušných ustanovení, jichž použil (dále srovnej usnesení Nejvyššího soudu z 30. ledna 2001, sp. zn. 28 Cdo 1891/2000, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 2, pod číslem 115, strana 105). Ve světle uvedených ustanovení, nelze tvrzením žalované 1), že jí bylo odňato právo jednat před soudem jeho nesprávným postupem, přisvědčit. Bylo zcela věcí soudů obou stupňů, zda a které z navržených důkazů provedly a jak zjištěné důkazy hodnotily. Takový postup se plně opírá o výše uvedená zákonná ustanovení a nelze je proto současně považovat za porušení těchto ustanovení procesních norem. Závěr o přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písmeno f) o. s. ř. tak v této věci nelze učinit.
Žalovaná 1) se dále výslovně dovolávala přípustnosti dovolání podle §239 odst. 2 o. s. ř. Podle tohoto ustanovení nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Dovolání je pak přípustné pouze tehdy, jde-li o řešení právní otázky (jiné otázky, zejména pak posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního právního významu. Přípustnost dovolání pak není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až zjištěním, že tomu tak skutečně je.
Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového stavu zjištění (skutkové podstaty), jaká mají účastníci řízení podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Jde tak při aplikaci práva o to, zda byl použit správný právní předpis a také o to, zda byl správně vyložen. V tomto smyslu musí jít o rozhodnutí odvolacího soudu, které má zásadní právní význam především z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (co do obecného dopadu na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů neustálil, nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů, tedy představuje v tomto směru odlišné řešení takové právní otázky (srovnej též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. září 1997, sp. zn. 2 Cdon 1339/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 13, ročník 1997, pod č. 101).
V souzené věci žádná z otázek nastolených žalovanou 1) ve smyslu výše uvedených kritérií není otázkou zásadního právního významu. Spatřovala-li žalovaná 1) otázku zásadního právního významu v tom, že žaloba neobsahovala vylíčení rozhodujících skutečností tak, aby bylo možné skutek identifikovat a odlišit od jiných, pak odvolací soud uzavřel k této otázce (označením jednotlivých identifikačních znaků), že předmět řízení nebyl zaměnitelný s jiným a v návaznosti na to nastaly jejím podáním účinky stavění běhu promlčecí doby, přičemž tuto otázku jako otázku zásadního právního významu odvolací soud neřešil. Ani dovolací soud nepřikládá této otázce zásadní právní význam.
Namítala-li žalovaná 1) nesprávné právní posouzení dopisu ze dne 20.12.1994 jako uznání závazku, pak odvolací soud rovněž v řešení této právní otázky neshledal zásadní právní význam a dovolací soud se s tímto hodnocením ztotožnil. Navíc její řešení je závislé na zjištění konkrétních skutkových okolností (např. podpis oprávněné osoby), přičemž skutková zjištění odvolacího soudu nemohou být předmětem přezkumu dovolacím soudem z důvodu uvedeného v §241 odst. 3 písmeno c) o. s. ř., byla-li by dána přípustnost dovolání podle §239 odst. 2 o. s. ř.
Namítala-li žalovaná 1), že v rozhodnutí odvolacího soudu není obsaženo, jak soud právní vztah mezi účastníky posoudil, pak odvolací soud právně kvalifikoval vztah mezi účastníky jako obchodní závazkový, tedy v režimu obch. zák. Vycházel přitom z uznání závazku žalovanou 1), na které aplikoval ustanovení §323 obch. zák. V řešení této právní otázky rovněž zásadní právní význam neshledal a dovolací soud s tímto posouzením souhlasí. Ostatně otázka právního výkladu uznání závazku již byla dovolacím soudem řešena (srovnej např. rozsudek ze dne 30. dubna 2002, sp. zn. 29 Odo 341/2001, publikované v časopise Soudní judikatura, číslo sešitu 7/2002).
Ve vztahu k námitce žalované 1) ohledně nesprávnosti posouzení přechodu závazku, který je předmětem sporu, z žalovaného 2) na ni, dovolací soud konstatuje, že otázka, zda ve smyslu ustanovení §15 odst. 1 zákona číslo 92/1991 Sb. ve znění pozdějších předpisů závazek souvisí s privatizovaným majetkem, a tedy přešel na tzv. právního nástupce, v souzeném případě z žalovaného 2) na žalovanou 1), je otázkou, jejíž řešení je závislé na zjištění konkrétních skutkových okolností, přičemž skutková zjištění odvolacího soudu nemohou být předmětem přezkumu dovolacím soudem z důvodu §241 odst. 3 písmeno c) o. s. ř., za předpokladu, že by byla dána přípustnost dovolání podle §239 odst. 2 o. s. ř.
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud neshledal dovolání přípustným ani podle §239 odst. 2 o. s. ř., aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první), dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 a ustanovení §218 písmeno c) o. s. ř., odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §146 odst. 2, věta první per analogiam o. s. ř., neboť žalovaná 1) procesně zavinila, že dovolání muselo být odmítnuto. Náklady řízení žalobce sestávají z odměny za jeho zastupování advokátem v dovolacím řízení vypočtené podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb. (dále též jen „vyhláška“).
Podle ustanovení §10 odst. 3 vyhlášky se pak ve věcech odvolání a dovolání sazba odměny posuzuje podle sazeb, jakými se řídí odměna pro řízení před soudem prvního stupně, není-li stanoveno jinak. Podle ustanovení §3 odst. 1 vyhlášky, není-li stanoveno jinak, ve věcech, v nichž je předmětem řízení zaplacení peněžité částky, činí sazba odměny v souzené věci 34.500,- Kč a 1,5 % z částky přesahující 200.000,- Kč. Sazba odměny se pak podle ust. §16 odst. 2 vyhlášky zaokrouhluje na celé desetikoruny směrem nahoru a činí 45.270,- Kč. Jelikož Nejvyšší soud podané dovolání odmítl, tvoří sazbu odměny v dovolacím řízení 50 % sazby stanovené v posledně cit. ustanovení (srovnej §14 odst. 1 vyhlášky), tj. částka 22.635,- Kč. Ustanovení §18 odst. 1 věta první vyhlášky stanoví, že učiní-li advokát v řízení pouze jediný úkon právní služby (v této věci vyjádření k dovolání), soud sníží sazbu odměny o 50 %, nejméně na částku 250,- Kč. Sazba odměny za zastupování advokátem se tudíž snižuje na konečných 11.317,50 Kč. Spolu s náhradou hotových výdajů ve výši 75,- Kč, jež přísluší zástupci žalobce podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů, tedy soud přiznal žalobci k tíži dovolatelky celkem 11.392,50 Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně to, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 18. března 2003
JUDr. Miroslav Galus, v.r.
předseda senátu