ECLI:CZ:NS:2003:33.ODO.553.2001.1
sp. zn. 33 Odo 553/2001-121
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudkyň JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce J. J., zastoupeného JUDr. S. R., advokátkou, proti žalované H. C. s.r.o., zastoupené JUDr. M. K., CSc., advokátem, o zaplacení 75 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 31 C 46/98, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. dubna 2001 č. j. 20 Co 92/2001-93, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7 950 Kč k rukám JUDr. S. R., advokátky, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 21. listopadu 2000 č. j. 31 C 46/98-74 uložil žalované, aby zaplatila žalobci 75 000 Kč s 16% úrokem z prodlení od 15. 7. 1994 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvého stupně vyšel ze skutečnosti, že žalobce uzavřel dne 15. 3. 1993 s V. C., spol. s r.o., smlouvu o obstarání členství v organizaci V. B. C. ve Velké Británii, v níž byl sjednán způsob placení ceny tak, že částku 2 000 Kč zaplatí žalobce při podpisu smlouvy, druhou splátku ve výši 32 650 Kč do 16. 3. 1993 a třetí splátku 2 310 GBP do 30. 3. 1993. Protože žalobce druhou splátku nezaplatil ve lhůtě a jeho prodlení bylo delší než 7 dní od data splatnosti, smlouva podle jejího článku 4 všeobecných smluvních ujednání zanikla. Na základě výzev paní J. J., pracovnice žalované, která žalobci sdělila, že žalovaná je nástupcem V. C., spol. s r.o., složil žalobce žalované od 21. 4. 1993 do 7. 3. 1994 postupně 75 000 Kč. Činil tak v omylu, že poskytuje splátky podle příkazní smlouvy uzavřené s V. C., spol. s r.o. Za toto plnění žalovaná neposkytla žádnou službu. V dopise žalobci ze dne 3. 11. 1997 uvedla, že převzala veškeré smlouvy společnosti V. C., spol. s r.o., neboť jediný vlastník a jednatel této společnosti se zabil při autonehodě. Tvrzení o převzetí smluv však nedoložila, nepředložila návrh smlouvy, dodatku či změny smlouvy z 15. 3. 1993, ani si nevyžádala souhlas žalobce k převodu práv a závazků ze smlouvy s V. C., spol. s r.o. Soud prvního stupně uzavřel, že žalobce jednal v omylu, vyvolaném úmyslně žalovanou, že je nástupcem V. C., spol. s r.o. Žalovaná, za situace, kdy musela nebo mohla vědět, že původní smlouva zanikla, vymáhala na žalobci další finanční částky, aniž se pokusila právně upravit vztahy mezi účastníky, takže plnění ve výši 75 000 Kč přijaté od žalobce je úmyslným bezdůvodným obohacením ve smyslu §451 a násl. občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“) . Soud prvního stupně se podle závazného právního názoru odvolacího soudu, který zrušil jeho předchozí zamítavý rozsudek, zabýval během dvouleté subjektivní promlčení doby, když objektivní desetiletá promlčecí doba podle §107 odst. 2 ObčZ podle závěru odvolacího soudu před podáním žaloby marně neuplynula. Uzavřel, že žalobce se dozvěděl o bezdůvodném obohacení a o tom, že se na jeho úkor obohatila žalovaná, až z informace své právní zástupkyně v říjnu 1997. I kdyby soud připustil, že se o tom dozvěděl již z dopisu žalované z 5. 11. 1996, ani v tomto případě by před podáním žaloby dvouletá subjektivní promlčecí doba neuplynula, když žaloba byla podána už 10. 2. 1998.
K odvolání žalované, která namítala, že v šestnácti jiných případech smluv uzavřených společností V. C., spol. s r. o., řádně plnila a že to byl žalobce, který porušil smlouvu a neuhradil celou sjednanou cenu, takže žalovaná nemohla plnit, Městský soud v Praze rozsudkem z 26. 4. 2001 č. j. 20 Co 92/2001-93 napadený rozsudek potvrdil. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Smlouva uzavřená žalobcem se společností V. C., spol. s r.o., označená jako příkazní, byla svým charakterem inominátním kontraktem ve smyslu §51 ObčZ a nebylo prokázáno, že by mezi účastníky došlo k uzavření nové smlouvy, byť i ústní formou. Odvolací soud potvrdil hodnocení soudu prvního stupně ve vztahu k použití §451 a násl. ObčZ a také jako závěr, že subjektivní dvouletá promlčení doba ke dni podání žaloby marně neuplynula. Pro počátek běhu této lhůty není rozhodné, kdy se žalobce rozhodl, že další platby již nebude žalované poukazovat, nýbrž jen to, kdy se hodnověrným způsobem dozvěděl o tom, že se žalovaná na jeho úkor obohatila a v jaké výši. Touto otázkou se soud prvního stupně řádně zabýval, podal i přesvědčivé hodnocení provedených důkazů.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, v němž uplatnila v podstatě stejné námitky jako v řízení odvolacím. Rozeslání dopisů klientům společnosti V. C., spol. s r.o. s oznámením, že žalovaná přebírá veškeré závazky této společnosti a následné chování šestnácti klientů, včetně žalobce, k této společnosti, považuje za konkludentní uzavření dohod se všemi šestnácti klienty, tedy také s žalobcem; na základě této dohody pak od žalobce přijímala platby. Nedošlo tak k úmyslnému bezdůvodnému obohacení na její straně, neboť každá platba žalobce byla potvrzena písemně s uvedením razítka žalované, jíž vznikly s vyřizováním žádosti o obstarání členství v klubu náklady. Počátek běhu promlčecí doby, jako dne, kdy mohlo být právo na vydání bezdůvodného obohacení uplatněno poprvé, spatřuje dovolatelka ve dni, kdy se žalobce rozhodl neplatit žalované další splátky. Dovolatelka dále poukázala na nesprávnou interpretaci výpovědi svědkyně J. a na to, že nebylo přihlédnuto ke skutečnosti, že žalovaný splnil závazky převzaté od firmy V. C., spol. s r.o., vůči všem jejím bývalým klientům, když odvolací soud v odůvodnění svého usnesení z 9. 9. 1999 uvedl, že „žalovaný nepředložil ani jeden důkaz, jak postupoval v ostatních případech“, když příslušné certifikáty o členství klientů v zahraničních klubech byly předloženy předsedkyni senátu soudu prvního stupně k nahlédnutí. K přípustnosti dovolání odkázala na §237 odst. 1, písm. b) o. s. ř.; má za to, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a navrhuje zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení. Dovolatelka rovněž namítla, že soud neprovedl důkaz opětovným výslechem svědkyně J. J. Tato námitka tedy směřuje k uplatnění dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. b) o. s. ř. ,tedy že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Žalobce ve vyjádření k dovolání zdůraznil, že náš právní řád nezná cesi smlouvy, pouze cesi pohledávky (bez souhlasu dlužníka), příp. převzetí závazku dlužníka (se souhlasem věřitele). Žádná z těchto právních skutečností však v daném případě nenastala. I kdyby žalovaný „převzal závazek“ společnosti V. C., s. r. o., neměl by takový úkon právní relevanci, neboť k němu žalobce jako věřitel nedal souhlas. Ve věci však nejde o platnost či neplatnost převzetí závazku, ale o existenci či neexistenci právního důvodu plnění a přijímání splátek, které žalobce poskytoval žalovanému. Tyto splátky nemohly být ani pojmově závazkem žalovaného. Na tom nemůže nic změnit ani „ obchodní praxe“ žalovaného, které se dovolává. Žalobce proto považuje právní závěr týkající se bezdůvodného obohacení na straně žalovaného, který učinily soudy obou instancí, za správný. Rovněž otázku promlčení posoudily oba soudy správně. Žalobce navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.
Podle ustanovení části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000). Tak je tomu i v daném případě, kdy byl rozsudek odvolacího soudu vydán po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, tedy podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000.
Podle části dvanácté hlavy I bodu 15 zákona č. 30/2000 Sb. se totiž odvolání proti rozhodnutím soudu prvního stupně vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. V posuzované věci byl rozsudek soudu prvního stupně vydán dne 21.listopadu 2000.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o.s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou a že je podle §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. přípustné, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu podle §242 odst. 1 a odst. 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Nejvyšší soud nejprve podle §242 odst. 3 o. s. ř. zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v §237 odst. 1 o. s. ř., či jinými vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolatelka ve svém dovolání poukázala na ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., podle něhož je dovolání přípustné, jestliže ten, kdo v řízení vystupoval jako účastník, neměl způsobilost být účastníkem řízení, přičemž blíže nespecifikovala, v čem spatřuje nedostatek této způsobilosti. Podle §19 o. s. ř. způsobilost být účastníkem řízení má ten, kdo má způsobilost mít práva a povinnosti; jinak ten, komu ji zákon přiznává. Způsobilost fyzické osoby být účastníkem řízení vzniká narozením a zaniká smrtí. V předmětném případě se ze spisu nepodává, že by žalobce jako fyzická osoba neměl podle hmotného práva způsobilost mít práva a povinnosti. Dovolací soud se z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.) zjišťoval, zda řízení netrpí dalšími vadami uvedenými v §237 odst. 1 o. s. ř., či jinými vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tyto vady se ze spisu nepodávají.
Ve smyslu ustanovení §242 odst. l a 3 o. s. ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Dovolatelka uvedla, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, namítá tedy dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu určil sice správně, ale nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
V dané věci jde o přezkoumání správnosti aplikace §451 ObčZ, podle jehož odstavce 1 musí ten, kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, vydat toto obohacení. Odstavec 2 téhož ustanovení vymezuje charakter bezdůvodného obohacení jako majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů. Jak vyplývá z výše uvedených skutkových zjištění, nejednalo se v posuzovaném případě o plnění z neplatného právního úkonu, plnění z právního důvodu, který odpadl nebo o majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů. Odvolací soud správně uzavřel, že částky, které žalobce hradil dovolatelce od roku 1993 do roku 1994, byly plněním bez právního důvodu, neboť nebylo zjištěno, že by byla účastníky uzavřena smlouva se sjednáním závazku žalobce platit tyto částky, ani nebyla prokázána existence jiného právního důvodu k plnění žalobce ve prospěch žalované. Soudy obou stupňů dovodily, že ke zrušení smlouvy o obstarání členství ve V. B. C. ve Velké Británii došlo podle bodu 4 smluvních podmínek ke dni 24. 3. 1993 v důsledku toho, že žalobce neuhradil druhou splátku. Soud prvního stupně správně uzavřel a odvolací soud potvrdil, že jednostranným prohlášením dovolatelky o převzetí závazků V. C., spol. s r.o., nedošlo k přechodu práv a povinností této společnosti na dovolatelku. Pokud dovolatelka znovu uplatňuje tuto námitku, nelze ji přijmout, neboť samotné jednostranné prohlášení o převzetí závazků nemůže způsobit jejich přechod. Navíc, pokud dne 24. 3. 1993 došlo ke zrušení předmětné smlouvy, nemohly po tomto termínu přejít na dovolatelku žádná práva ani závazky z této smlouvy. S námitkou dovolatelky, že „konkludentním jednáním došlo k dohodě se žalobcem, že bude platit splátkami ve snaze umožnit mu zaplacení ceny za „time share“, se vypořádal již odvolací soud, neboť v řízení nebylo prokázáno, že by mezi účastníky došlo k uzavření nové smlouvy, byť i ústní formou, či konkludentně. Dovolatelka ve svém dovolání ani nespecifikovala, jaké náležitosti měla mít podle jejího názoru smlouva uzavřená se žalobcem na základě konkludentního jednání, kterou ve svém dovolání označuje za právní titul k přijetí finančního plnění od žalobce. Závěr o neexistenci právního důvodu k plnění žalobcem ve prospěch dovolatelky nemůže změnit ani okolnost, na kterou dovolatelka poukázala, že žalobce při platbách vždy obdržel potvrzení s razítkem žalované, ani to, že dovolatelka poskytla plnění jiným klientům, neboť z této skutečnosti nevyplývá, zda a jak byl právně upraven vztah mezi dovolatelkou a těmito klienty, kteří obdrželi certifikát V. B. C.; i kdyby toto prokázáno bylo, nevyplývalo by z takového zjištění, zda a jak byl eventuálně upraven vztah žalobce a žalované.
Dovolací soud se dále zabýval námitkou dovolatelky zpochybňující správnost aplikace §107 ObčZ při posuzování promlčení žalovaného nároku. Podle §107 odst. 1 ObčZ se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil. Podle druhého odstavce téhož ustanovení se právo na vydání bezdůvodného obohacení promlčí za tři roky, a jde-li o úmyslné bezdůvodné obohacení, za deset let ode dne, kdy k němu došlo. Vzhledem k tomu, že občanský zákoník, ani jiný občanskoprávní předpis pojem a podstatu úmyslného jednání nevymezuje, vychází se v právní teorii z právní úpravy zavinění obsažené v trestním zákoně. Právní teorie vycházející z §4 trestního zákona rozlišuje podle přítomnosti rozumového (intelektuálního) a volního (určovacího) prvku mezi úmyslným jednáním a jednáním z nedbalosti. O úmysl přímý jde tehdy, jestliže ten, kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatil, věděl, že svým jednáním získá bezdůvodné obohacení a současné je také získat chtěl. O úmysl nepřímý jde, jestliže ten, kdo se na úkor jiného obohatil, věděl, že svým jednáním obohacení, které mu nenáleží, může získat, a s tímto následkem byl pro případ, že nastane, srozuměn. V obou případech je tedy rozhodujícím znakem úmyslu předchozí vědomost subjektu, který se neoprávněně obohatil, o tom, že svým jednáním získává (úmysl přímý) nebo získat může (úmysl nepřímý) hodnoty vyjádřitelné v penězích, které mu nenáležejí.
V posuzované věci bylo prokázáno, že žalovaná věděla, že není právním nástupcem společnosti V. C., spol. s r.o., přesto od žalobce požadovala a přijímala platby bez řádného právního důvodu, takže byla srozuměna s tím, že tímto jednáním dochází k bezdůvodnému obohacování na její straně. Hodnocení tohoto chování žalované odvolacím soudem jako úmysl nepřímý nelze Nejvyšším soudem než potvrdit. Na tomto závěru by nemohlo nic změnit ani další dokazování 16 certifikáty o členství jiných klientů žalované v zahraničních rekreačních klubech, jak namítla dovolatelka, neboť zjištění obsahu právního vztahu žalované k těmto klientům nemůže po skutkové stránce nijak ovlivnit skutková zjištění obou soudů o neexistenci právního důvodu k plnění žalobce žalované. Stejně tak dovolatelkou namítaná vada řízení, která měla spočívat v nepřipuštění opětovného výslechu svědkyně J. J., není dána. Tato svědkyně již v řízení vyslechnuta byla (viz č. l. 18, 19) a dovolatelka chtěla její výpovědí prokázat podle protokolu z jednání před odvolacím soudem dne 9. 9. 1999 (č. l. 57) – „jakým způsobem byly kontrolovány smlouvy původní firmy V. C., spol. s r.o., s klienty při převzetí závazků“. Takové skutkové zjištění by však bylo zcela nerozhodné pro již učiněná skutková zjištění rozhodná pro přijaté právní závěry, a to přijímání plateb od žalobce žalovanou, aniž došlo předtím k přechodu práv a závazků z původní firmy V. C., spol. s r.o., na žalovanou. Důvodná nebyla ani žádost žalované o opětovný výslech této svědkyně z důvodu neúčasti JUDr. R. při jejím výslechu (č. l. 62).
Pokud soudy obou stupňů jako počátek dvouleté subjektivní promlčecí lhůty stanovily den, kdy se žalobce skutečně dozvěděl o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo je získal, přičemž není rozhodné, že měl možnost se potřebné skutečnosti dozvědět již dříve, tak postupovaly zcela v souladu s ustanovením §107 odst. 1 ObčZ. Při určování počátku subjektivní promlčecí doby totiž není rozhodující, kdy se oprávněný subjekt mohl dozvědět, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo je získal; tato lhůta začíná běžet v okamžiku, kde se oprávněný o uvedených skutečnostech prokazatelně dozvěděl. Z §107 odst. l ObčZ vyplývá, že pro počátek subjektivní promlčecí doby na uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení je rozhodující subjektivní moment, kdy se oprávněný dozví o okolnostech, které jsou rozhodující pro uplatnění jeho práva. Tato vědomost oprávněného o tom, že na jeho úkor se někdo obohatil a o tom, v čí prospěch k tomuto obohacení došlo, přitom musí být skutečná. V tomto smyslu oba soudy správně uzavřely, že pro počátek této lhůty nemůže být rozhodné, kdy se žalobce rozhodl, že další platby dovolatelce nebude poukazovat, jak namítá dovolatelka. Pokud byla žaloba podána 10. 2. 1998 a žalobce se o bezdůvodném obohacení a o tom, že se na jeho úkor obohatila právě žalovaná, dozvěděl až z informace své právní zástupkyně v říjnu 1997, nejdříve však z dopisu dovolatelky ze dne 5. 11. 1996, dvouletá subjektivní promlčecí doba před podáním žaloby neuplynula.
Právní závěr odvolacího soudu je tedy v souladu s konstantní judikaturou vyšších soudů (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu SSR ze 17. 2. 1978 č.j. 2 Cz 35/77, publikovaný ve Sborníku stanovisek, zpráv o rozhodování soudů a soudních rozhodnutí Nejvyšších soudů ČSSR, ČSR a SSR ve svazku IV, rozsudek Nejvyššího soudu České republiky z 31. 8. 2000 č.j. 25 Cdo 2581/98) a dovolání není důvodné.
Je tedy zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správné. Nejvyšší soud proto podle §243b odst. 1 věty před středníkem o. s. ř. dovolání zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4, §224 odst. 1, §151 odst. 3 a §142 odst. 1 o. s. ř., když náklady úspěšného žalobce spočívají v odměně advokátky za zastupování účastníka v dovolacím řízení ve výši 7 875 Kč [§1 odst. 1, §3 odst. 1 bod 5, §10 odst. 3, §18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů] a v paušální částce náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 75 Kč (§13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně povinnost, kterou ji ukládá toto rozhodnutí, může žalobce podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně 25. února 2003
JUDr. Zdeněk Des, v.r.
předseda senátu