ECLI:CZ:NS:2003:33.ODO.96.2003.1
sp. zn. 33 Odo 96/2003-189
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Zdeňka Dese ve věci žalobce J. Z., zastoupeného JUDr. J. K., advokátem, proti žalované Ing. H. M., správkyni konkursní podstaty majetku původního žalovaného Ing. L. M., zastoupené JUDr. E. Š., advokátkou, o vzájemném návrhu žalované na zaplacení 5 750 958 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 9 C 903/97, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. července 2002, č. j. 18 Co 157/2002-145, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Svitavách usnesením ze dne 29. 9. 1997, č. j. 9 C 943/94-144 rozhodl ve věci žalobce J. Z., proti žalovaným 1) Ing. L. M., podnikateli, 2) P+J T., spol. s r.o. a 3) Ing. M. M., podnikateli, tak, že zastavil řízení v části, v níž se žalobce po žalovaných domáhal vyklizení pozemku – stavební plochy č. 1638 se skladem, pozemku – stavební plochy č. 1639 se skladem a s příslušenstvím v katastrálním území S. – P.; současně rozhodl o nákladech řízení a o soudním poplatku. K samostatnému řízení vyloučil vzájemnou žalobu, jíž se žalovaný Ing. L. M. po žalobci domáhal zaplacení 5 751 031 Kč oproti své povinnosti vyklidit shora uvedené nemovitosti.
V samostatném řízení pak Okresní soud ve Svitavách rozsudkem ze dne 14. 5. 1999, č. j. 9 C 903/97-50, uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému 5 750 958 s úrokem z prodlení ve výši 16 % od 25. 11. 1998 do zaplacení; v části, jíž se žalovaný domáhal po žalobci zaplacení úroků z prodlení z částky 5 750 958 Kč ve výši 16% ročně od 1. 1. 1998 do 24. 11. 1998 vzájemnou žalobu zamítl. Řízení zastavil v části, ve které se žalovaný po žalobci domáhal zaplacení dalších 73 Kč a své povinnosti vyklidit zde specifikované nemovitosti. Současně rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 8. 12. 1999, č. j. 17 Co 507/99-79, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku, jímž bylo vzájemné žalobě vyhověno, a ve výroku o nákladech řízení zrušil a věc mu vrátil dalšímu řízení.
Okresní soud ve Svitavách poté rozsudkem ze dne 30. 3. 2000, č. j. 9 C 903/97-92, vzájemnou žalobu, kterou se žalovaný po žalobci domáhal zaplacení částky 5 750 958 Kč s úrokem z prodlení ve výši 16% ročně od 25. 11. 1998 do zaplacení zamítl, a rozhodl o nákladech řízení.
Poté, co Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 26. 5. 2000 sp. zn. 13 K 47/97 prohlásil na majetek žalovaného konkurs a správkyně konkursní podstaty Ing. H. M. navrhla v řízení pokračovat, Krajský soud v Hradci Králové pokračoval v řízení za účasti správkyně konkursní podstaty na místě žalovaného a rozsudkem ze dne 9. 7. 2002, č. j. 18 Co 157/2002-145, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil žalobci povinnost zaplatit žalované 5 750 958 Kč s úrokem z prodlení ve výši 16 % od 25. 11. 1998 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení. Shodně se soudem prvního stupně vzal odvolací soud za prokázané, že původně žalovaný Ing. L. M. podle kupní smlouvy uzavřené dne 25. 6. 1992 zaplatil žalobci kupní cenu za převáděné nemovitosti ve výši 5 750 958 Kč. Žalobce jako prodávající od zmíněné kupní smlouvy dopisem ze dne 1. 8. 1994 odstoupil, protože účastníky sjednaná kupní cena nebyla ve lhůtě doplacena; tento jeho projev vůle byl Ing. L. M. doručen dne 17. 8. 1994. V důsledku platného odstoupení od kupní smlouvy byla tato smlouva zrušena a žalobce zůstal vlastníkem předmětných nemovitostí; jeho vlastnické právo bylo určeno rozsudkem Okresního soudu ve Svitavách ze dne 25. 7. 1996, č. j. 9 C 943/94-105, jenž byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 6. 1997, č. j. 17 Co 613/96-135. Na podkladě těchto zjištění odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že žalobci vznikla povinnost vrátit jím přijaté plnění, tedy kupní cenu v částce 5 750 958 Kč. Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud - s odkazem na ustanovení §107 odst. 3 ObčZ - neuznal důvodnou žalobcem vznesenou námitku, že právo, které bylo vůči němu uplatněno, je promlčené.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž vytýká, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Zastává názor, že na danou věc se ustanovení §107 odst. 3 ObčZ nevztahuje, neboť vzájemnou žalobou bylo uplatněno jednostranné právo, nikoliv právo vyplývající ze synallagmatického právního vztahu. To vyplývá ze skutečnosti, že vzájemná žaloba byla původním žalovaným podána až poté, co již bylo soudem pravomocně určeno vlastnické právo žalobce k předmětným nemovitostem a co žalobce vzal ve zbývající části, tzn. ohledně povinnosti předmětné nemovitosti vyklidit, žalobu zpět. Vzájemnou žalobou uplatněný nárok na vrácení kupní ceny je tak promlčen. Žalobce dále namítá, že žalovaná od něj „žádá částku, kterou původní žalovaný nevynaložil, o kterou se jeho majetek nikdy nesnížil,“ neboť za něho byla uhrazena Českou spořitelnou, a. s., a on ji dosud bance nesplatil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací se nejdříve zabýval otázkou včasnosti dovolání.
Podle bodu 17. hlavy první části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 – dále jen „o. s. ř.“. Tak je tomu i v daném případě, kdy rozsudek odvolacího soudu byl vydán po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, tedy podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000.
Podle ustanovení §240 odst. 1 věty první o. s. ř. může účastník podat dovolání do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni.
V posuzované věci projednal odvolací soud odvolání správně podle o. s. ř.; dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu tak mohlo být podáno pouze ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci tohoto rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci 26. 7. 2002, uplynula lhůta k podání dovolání 26. 8. 2002. Přestože žalobce podal dovolání u Okresního soudu ve Svitavách (soudu prvního stupně) osobně až dne 26. 9. 2002, je nutné dovozovat, že bylo podáno včas, neboť žalobce dodržel lhůtu, kterou mu k podání tohoto opravného prostředku v písemném vyhotovení rozhodnutí nesprávně vymezil odvolací soud (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 12. 2002, sp. zn. 35 Odo 317/2001 publikované v časopise Soudní judikatura, sešit 1/2003 pod č. 7).
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas k tomu oprávněným subjektem (žalobcem) řádně zastoupeným advokátem (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.) a že jde o rozsudek, proti němuž je podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. dovolání přípustné, přezkoumal dovolací soud napadený rozsudek bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Právním posouzením věci je činnost soudu, spočívající v subsumaci zjištěného skutkového stavu pod skutkovou podstatu vyhledané právní normy, jež vede k závěru, zda-li a komu soud právo přiznává nebo oduznává. Právní posouzení věci je nesprávné, dopustil-li se soud při této činnosti omylu, tj. když na správně zjištěný skutkový stav aplikoval jiný právní předpis, než který správně měl použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej interpretoval, anebo ze skutečností najisto postavených vyvodil nesprávné právní závěry.
Podle ustanovení §457 zákona č 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů – dále rovněž jen „ObčZ,“ je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal.
V posuzované věci byla mezi účastníky uzavřena kupní smlouva, jejímž předmětem byl převod nemovitostí. Na základě této kupní ceny plnil kupující (původně žalovaný Ing. L. M.) prodávajícímu (žalobci) část kupní ceny. Smlouva byla následně zrušena, neboť Ing. M. nedoplatil ve stanovené lhůtě zbývající část kupní ceny a žalobce využil svého práva a od kupní smlouvy platně odstoupil. V důsledku zrušení kupní smlouvy vznikla každému z účastníků této smlouvy povinnost vrátit druhému vše, co podle ní dostal, žalobci tedy povinnost vydat původně žalovanému Ing. L. M. dosud zaplacenou část kupní ceny. Z tohoto pohledu je irelevantní, jakým způsobem Ing. M. kupní cenu platil, resp. že část kupní ceny, kterou žalobce prokazatelně obdržel, uhradil z úvěru, který mu poskytla třetí osoba, vůči níž své závazky neplní. Podstatným pro právní posouzení věci tedy je, že v řízení bylo prokázáno, že původně žalovaný Ing. L. M. v souladu s kupní smlouvou částečně plnil a žalobci proto jejím zrušením vznikla povinnost toto plnění vrátit.
Podle ustanovení §107 odst. 3 ObčZ jsou-li účastníci neplatné nebo zrušené smlouvy povinni vzájemně si vrátit vše, co podle ní dostali, přihlédne soud k námitce promlčení jen tehdy, jestliže by i druhý účastník mohl promlčení namítat.
Podle ustanovení §100 odst. 2 věty první ObčZ se promlčují všechna práva majetková s výjimkou práva vlastnického.
Původním žalovaným Ing. L. M. uplatněná vzájemná žaloba vychází ze zrušené kupní smlouvy, tedy ze synalagmatického právního vztahu, jenž je předpokládán ustanovením §107 odst. 3 ObčZ. Původně žalovaný Ing. M. plnil vzájemnou žalobou vymáhanou částku coby kupní cenu, přičemž důvodem jejího placení byla kupní smlouva. Po zrušení kupní smlouvy vznikla oběma smluvním stranám restituční povinnost ohledně všeho, co podle smlouvy přijaly; skutečnosti týkající se průběhu soudního řízení a doby uplatnění vzájemné žaloby nemohou na povaze vzájemnou žalobou uplatněného nároku ničeho změnit. Jak již správně konstatoval odvolací soud, ustanovení §107 odst. 3 ObčZ čelí – v souladu se synalagmatickým principem ovládajícím úpravu §457 – obtížím plynoucím z toho, že vydání věci není pro nepromlčitelnost vlastnického práva ohroženo uplynutím doby, zatímco právo na vydání peněžitého plnění promlčení podléhá. Protože původně žalovaný Ing. M., a potažmo ani žalovaná, nemohou promlčení žalobcova vlastnického práva namítat, nepřihlédl odvolací soud v souladu s ustanovením §107 odst. 3 ObčZ ani k námitce promlčení uplatněné žalobcem a jeho závěr, že přiznání práva žalované na vrácení kupní ceny ze zrušené kupní smlouvy nebrání žalobcem vznesená námitka promlčení (neboli že právo žalované nebylo promlčeno), je správný.
Lze uzavřít, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání podle ustanovení §243 b odst. 2 věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §432b odst. 4, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když žalobce nebyl v dovolacím řízení úspěšný a žalované náklady v souvislosti s dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 29. dubna 2003
JUDr. Ivana Zlatohlávková, v.r.
předsedkyně senátu