ECLI:CZ:NS:2003:4.TZ.49.2003.1
sp. zn. 4 Tz 49/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 10. června 2003 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Hrabce a soudců JUDr. Danuše Novotné a JUDr. Jiřího Pácala stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky v neprospěch obviněného O. H., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 1. 2003, sp. zn. 11 To 558/2002, v trestní věci Okresního soudu v Semilech sp. zn. 8 T 247/2001 a podle §268 odst. 2 tr. ř. rozhodl takto:
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 1. 2003, sp. zn. 11 To 558/2002 a v řízení, které mu předcházelo, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních §254 odst. 1, §258 odst. 1 písm. d), e), f) tr. ř. a v ustanoveních §23 odst. 1, §31 odst. 1 a §58 odst. 1 tr. zák. ve prospěch obviněného O. H.
Odůvodnění:
Pravomocným trestním příkazem samosoudce Okresního soudu v Semilech ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. 8 T 13/2001, byl obviněný O. H. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, odst. 2 tr. zák., kterého se dopustil tím, že:
V T., okres S., dne 16. 9. 2000 kolem 10.20 hodin, na silnici č. 35, si jako řidič osobního automobilu zn. Škoda 120 L, počínal v rozporu s ustanoveními §8 odst. 1 a §16 odst. 1 vyhlášky č. 99/89 Sb., když v místě, kde se silnice mírně stáčí vlevo, nepřizpůsobil způsob jízdy svým schopnostem a vlastnostem vozidla, vjel s vozidlem na pravou krajnici, kde po stržení řízení vlevo s vozidlem dostal smyk, ve kterém přejížděl přes protisměrný pruh silnice č. 35 v době, kdy zde přijíždělo osobní vozidlo zn. Audi A6, řízené P. M. a cyklista Ing. S. K., a tak obviněný ve smyku s vozidlem v tomto protisměrném pruhu nejprve narazil do pravé části přední části vozidla zn. Audi a poté pravým kolem vozidla srazil cyklistu Ing. S. K. a dále vozidlo řízené obviněným pokračovalo v jízdě přes travnatý trojúhelník do odbočovacího jízdního pruhu od silnice č. 35, kde přední částí narazilo do levého boku osobního vozidla zn. Škoda Felicia Combi, řízeného Ing. Z. K., které se nárazem odrazilo do vzduchu, kde se převrátilo na střechu a dopadlo na kola do protisměru původního směru jízdy mimo silnici, a vozidlo řízené obviněným se při tomto střetu zastavilo na uvedeném odbočujícím pruhu, přičemž při nehodě utrpěl cyklista Ing. S. K. těžká zranění, kterým po převozu v nemocnici v L. téhož dne podlehl, a spolujezdec ve vozidle zn. Škoda Felicia Combi nezletilý Z. K. utrpěl podvrtnutí krční páteře spojené s léčením nejméně do 24. 10. 2000.
Za uvedené jednání byl obviněný podle §224 odst. 2 tr. zák. s přihlédnutím k ustanovení §314e odst. 2 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2001, odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, přičemž výkon trestu mu byl podle §58 odst. 1 písm. a) tr. zák., ve znění účinném do 31. 12. 2001, a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu tří let, dále mu byl podle §53 odst. 1 tr. zák., vyměřen peněžitý trest ve výši 35 000 Kč a podle §54 odst. 2 tr. zák. mu byl pro případ, že peněžitý trest nevykoná, stanoven náhradní trest odnětí svobody na dobu čtyř měsíců a konečně mu byl uložen podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu pěti let.
Z podnětu stížnosti pro porušení zákona, kterou ve prospěch i v neprospěch obviněného O. H. podal ministr spravedlnosti proti výše citovanému pravomocnému trestnímu příkazu Okresního soudu v Semilech, přezkoumal Nejvyšší soud České republiky způsob rozhodování v předmětné kauze a rozsudkem ze dne 6. 9. 2001 sp. zn. 5 Tz 190/2001 rozhodl podle §268 odst. 2 tr. ř., §269 odst. 2 tr. ř. a §270 odst. 1 tr. ř. za splnění podmínek §272 odst. 1 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2001, že pravomocným trestním příkazem Okresního soudu v Semilech ze dne 23. 1. 2001 sp. zn. 8 T 13/2001 a v řízení jež mu předcházelo, byl ve prospěch i v neprospěch obviněného O. H. porušen zákon v ustanoveních §2 odst. 5 tr. ř., §2 odst. 6 tr. ř., §314e odst. 1, odst. 3 t r. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2001, §31 odst. 1 tr. zák. ve znění účinném do 31. 12. 2001 a §54 odst. 1 tr. zák. a uvedený trestní příkaz zrušil, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušený trestní příkaz obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením trestního příkazu, pozbyla podkladu a Okresnímu soudu v Semilech přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud se ve svém rozsudku mimo jiné zabýval problematikou trestu odnětí svobody uloženého obviněnému O. H. uvedeným trestním příkazem Okresního soudu v Semilech ve výměře dvanácti měsíců s tím, že jeho výkon byl obviněnému podmíněně odložen na zkušební dobu tří let, a konstatoval, že došlo k pochybení při jeho ukládání, přičemž připomněl, že podle ustanovení §23 odst. 1 tr. zák. je účelem trestu chránit společnost před pachateli trestných činů, zabránit odsouzenému v dalším páchání trestné činnosti a vychovat jej k tomu, aby vedl řádný život, a tím působit výchovně i na ostatní členy společnosti. Dále Nejvyšší soud citoval ustanovení §31 odst. 1 tr. zák. ve znění účinném do 31. 12. 2001, podle kterého soud při stanovení druhu trestu a jeho výměry přihlédne ke stupni nebezpečnosti činu pro společnost (§3 odst. 4 tr. zák.), k možnosti nápravy a poměrům pachatele. Přijme-li soud záruku za nápravu pachatele, vezme v úvahu také výchovný vliv toho, kdo záruku nabídl, a uloží trest se zřetelem k této okolnosti. Obviněný O. H. byl podle zjištění Nejvyššího soudu odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Semilech ze dne 10. 1. 2000 sp. zn. 4 T 279/99 pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1, odst. 2 tr. zák. a další k osmiměsíčnímu trestu odnětí svobody, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem a tento trest vykonal dne 3. 4. 2000, přičemž Nejvyšší soud vyjádřil názor, že výkon nepodmíněného trestu odnětí svobody zřejmě nesplnil v případě obviněného O. H. svůj účel, protože v krátké době po jeho výkonu spáchal nedbalostní trestný čin, pro který byl odsouzen napadeným trestním příkazem. Trest uložený předmětným trestním příkazem proto podle Nejvyššího soudu neodpovídal hlediskům uvedeným v §31 odst. 1 tr. zák.
Poté předmětnou trestnou činnost obviněného O. H. projednal v hlavním líčení samosoudce Okresního soudu v Semilech, který dne 4. 9. 2002 vydal rozsudek sp. zn. 8 T 247/2001, jímž obviněného poté, když dospěl ke zcela shodným skutkovým zjištěním jako ve zrušeném trestním příkazu, opět uznal vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, odst. 2 tr. zák. a odsoudil ho podle §224 odst. 2 tr. zák. k osmnáctiměsíčnímu trestu odnětí svobody, jehož výkon byl obviněnému podmíněně odložen podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. na zkušební dobu dvaačtyřiceti měsíců a podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. k trestu zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu šesti let. Kromě zmíněných výroků o vině a trestech obsahoval rozsudek Okresního soudu v Semilech i výrok podle §228 odst. 1 tr. ř., podle kterého byl obviněný O. H. zavázán k povinnosti nahradit poškozené V. z. p. – O. p. S. škodu ve výši 2 084 Kč, jakož i výrok podle §229 odst. 1 tr. ř., jímž byly poškozené Ing. H. K. a J. K. odkázány se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Rozsudek Okresního soudu v Semilech ze dne 4. 9. 2002 sp. zn. 8 T 247/2001 však nenabyl právní moci, protože byl napaden včas a řádně podaným odvoláním státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Semilech, které výslovně směřovalo pouze proti výroku o trestu odnětí svobody. Státní zástupce podání odvolání odůvodnil nejen tím, že soud prvního stupně při ukládání trestu odnětí svobody obviněnému O. H. nedostatečně zohlednil vysokou míru nebezpečnosti jednání obviněného pro společnost, neboť způsob jeho jízdy bylo nutno podle odvolatele hodnotit jako vysoce hazardní, riskantní a bezohledný, ale i s poukazem na trestní minulost obviněného O. H., který krátce před završením předmětného deliktu vykonal nepodmíněný trest odnětí svobody, uložený za úmyslný trestný čin. Proto státní zástupce odvolacímu soudu navrhl, aby byl obviněnému O. H. vyměřen nepodmíněný trest odnětí svobody ve druhé čtvrtině zákonné trestní sazby §224 odst. 2 tr. zák. se zařazením do věznice s dozorem.
Z podnětu odvolání státního zástupce proti rozsudku Okresního soudu v Semilech rozhodl ve věci obviněného Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 13. 1. 2003 sp. zn. 11 To 558/2002 tak, že zrušil podle §258 odst. 1 písm. d), e), f) tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl, že obviněný O. H. se dopustil trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, odst. 2 tr. zák., když skutek byl v příslušném výroku o vině soudu druhé instance popsán stejným způsobem, jako v rozsudku Okresního soudu v Semilech ze dne 4. 9. 2002 sp. zn. 8 T 247/2001 a obviněnému uložil podle §224 odst. 2 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. na zkušební dobu tří let a podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. i trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu pěti let.
Krajský soud v Hradci Králové v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že řízení před okresním soudem proběhlo v souladu s trestním řádem, a to nejen z hlediska respektování ustanovení zajišťujících obhajobu obviněného, ale i z pohledu norem upravujících realizaci jednotlivých důkazů. Odvolací soud rovněž konstatoval, že soud nalézací se snažil splnit pokyny vyplývající z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2001 sp. zn. 5 Tz 190/2001 a doplnil dokazování o závěry znaleckého posudku z oboru silniční dopravy a výslechem svědků Č. a JUDr. B., jakož i vyhodnotil schopnosti obviněného O. H. řídit v kritické době motorové vozidlo, a také se zabýval otázkou charakteru zranění poškozeného Z. K. Po formální stránce nelze podle názoru soudu druhého stupně postupu soudu prvního stupně nic vytknout ani v tom, jak výše uvedené důkazy hodnotil ve svém rozsudku, jaké závěry vyvodil ohledně právní kvalifikace, a jak rozhodl o trestech a náhradě škody.
Důvodem kasace rozsudku soudu nalézacího a postupu soudu odvolacího podle §259 odst. 3 tr. ř., byly podle odůvodnění rozsudku krajského soudu pouze skutečnosti legislativně procesního charakteru. V dané souvislosti odvolací soud zdůraznil, že rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2001 sp. zn. 5 Tz 190/2001 konstatoval porušení zákona ve prospěch obviněného O. H. pokud šlo o charakter zranění poškozeného Z. K. a zvláště pak v otázce trestu. Za rozhodující považoval odvolací soud fakt, že rozsudek Nejvyššího soudu byl vyhlášen dne 6. 9. 2001, přičemž dne 31. 10. 2001 rozhodl Ústavní soud České republiky svým nálezem, který byl publikován ve Sbírce zákonů pod č. 159/2001 Sb., že ustanovení §272 tr. ř. a §276 věty čtvrté zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, se dnem 31. 12. 2001 zrušují.
Ve zmíněném nálezu Ústavního soudu bylo podle odvolacího soudu prezentováno, že pro oblast intertemporality v civilním i trestním procesu platí princip, podle něhož, nestanoví-li zákon jinak, soud postupuje podle procesní úpravy platné a účinné v době rozhodování. Soud druhého stupně dospěl k závěru, že zrušení ustanovení §272 tr. ř. mělo s účinností od 31. 12. 2001 za následek zrušení kasační a apelační pravomoci Nejvyššího soudu v řízení o stížnosti pro porušení zákona podané v neprospěch obviněného.
Tuto, podle názoru odvolacího soudu zásadní skutečnost, nevzal soud první instance činný v předmětné trestní věci v potaz, neboť zrušením ustanovení §272 tr. ř. měly pozbýt právní význam závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2001 sp. zn. 5 Tz 190/2001, které se týkaly již nastíněných otázek porušení zákona ve prospěch obviněného O. H. Podle Krajského soudu v Hradci Králové měl Okresní soud v Semilech ve svém rozsudku ze dne 4. 9. 2002 sp. zn. 8 T 247/2001 akceptovat právní stav, způsobený zrušením ustanovení §272 tr. ř. a ctít to, že nápravy chyb v původním trestním příkazu, který byl napaden stížností pro porušení zákona, lze dosáhnout podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2002 toliko cestou dovolání podle §265a a následujících trestního řádu. Proto Krajský soud v Hradci Králové napadený rozsudek zrušil a znovu rozhodl ve shodě s původním trestním příkazem Okresního soudu v Semilech ze dne 23. 1. 2001 sp. zn. 8 T 13/2001 pouze s tím rozdílem, že vypustil výrok o uložení peněžitého trestu, jenž byl podle něj učiněn v rozporu s ustanovením §314e odst. 3 tr. ř.
Proti posledně citovanému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 1. 2003 sp. zn. 11 To 558/2002 podal ministr spravedlnosti stížnost pro porušení zákona v neprospěch obviněného O. H., a to podle §266 odst. 2 tr. ř. a ve lhůtě uvedené v §266a odst. 1 tr. ř., čili výhradně proti výroku o trestu, byť z následujícího obsahu této stížnosti lze dovodit, že stěžovatel napadá i postup řízení, které vydání rozsudku odvolacího soudu předcházelo a mimořádný opravný prostředek je tak podáván i podle §266 odst. 1 tr. ř.
Ministr spravedlnosti konkrétně uvádí, že výroky z pravomocného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 1. 2003 sp. zn. 11 To 558/2002, kterými byly obviněnému O. H. uloženy jednak podle §224 odst. 2 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu tří let, a jednak podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu pěti let, byl ve prospěch obviněného O. H. porušen zákon v ustanoveních §254 odst. 1 tr. ř., §259 odst. 3 tr. ř., a těmito výroky a v řízení předcházejícím též v ustanoveních §31 odst. 1 tr. zák., §23 odst. 1 tr. zák., §49 odst. 1 tr. zák. a §58 odst. 1 tr. zák.
Z obsahu rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové vyplývá, že ke zrušení ustanovení §272 tr. ř. a §276 věty čtvrté zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, ke dni 31. 12. 2001, došlo v důsledku vydání nálezu Ústavního soudu ze dne 31. 10. 2001, který byl uveřejněn pod č. 159/2001 Sbírky zákonů (úplné znění předmětného nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 15/2001 ze dne 31. 10. 2001 bylo publikováno pod č. 424/2001 Sbírky zákonů).
Závěr soudu druhého stupně, že dnem 31. 12. 2001, kdy bylo v důsledku nálezu Ústavního soudu č. 159/2001 Sb. zrušeno ustanovení §272 tr. ř., pozbyly právního významu závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2001 sp. zn. 5 Tz 190/2001, které se týkaly porušení zákona ve prospěch obviněného O. H. ohledně trestů, které mu byly vyměřeny trestním příkazem Okresního soudu v Semilech ze dne 23. 1. 2001 sp. zn. 8 T 13/2001, nemůže obstát, protože zrušením ustanovení §272 tr. ř. byla zrušena toliko kasační a apelační pravomoc Nejvyššího soudu v řízení o stížnosti pro porušení zákona podané v neprospěch obviněného, nadále se však neruší řízení jako takové, což znamená, že i po 31. 12. 2001 může Nejvyšší soud přijmout v dané věci tzv. akademický výrok za účelem sjednocování judikatury pro futuro (§268 odst. 2 tr. ř). Z toho plyne, že v případech, u nichž byla ministrem spravedlnosti podána stížnost pro porušení zákona v neprospěch obviněného, o které nebylo Nejvyšším soudem ke dni účinnosti zrušujícího nálezu rozhodnuto, lze po nabytí účinnosti derogačního nálezu Ústavního soudu rozhodnout již toliko akademickým výrokem. Popsaná situace však v předmětné věci nenastala, protože rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tz 190/2001 byl vydán dne 6. 9. 2001, tedy ještě předtím, než dne 31. 12. 2001 nabyl účinnosti nález Ústavního soudu uveřejněný pod č. 159/2001 Sb. To znamená, že označené rozhodnutí Nejvyššího soudu nemohlo v žádném případě pozbýt v kterékoliv své části právního významu a soudy obou stupňů byly povinny se jím řídit, jak ostatně vyplývalo a po 31. 12. 2001 i nadále vyplývá z ustanovení §270 odst. 4 tr. ř., podle něhož je orgán, jemuž byla věc přikázána po projednání Nejvyšším soudem, vázán právním názorem, který ve věci vyslovil Nejvyšší soud, a je povinen provést procesní úkony, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil.
Konstatování Krajského soudu v Hradci Králové, který v rozsudku ze dne 13. 1. 2003 sp. zn. 11 To 558/2002 uvedl, že postupu soudu prvního stupně nelze ničeho vytknout v tom, jak vyhodnotil shromážděné důkazy a jaké právní závěry učinil na základě tohoto vyhodnocení ohledně právní kvalifikace předmětného protiprávního jednání obviněného O. H., trestech uložených obviněnému a náhradě škody, pak podle stěžovatele zcela zjevně neodpovídá postup odvolacího soudu, který rozsudek soudu prvního stupně zrušil podle ustanovení §258 odst. 1 písm. d), e), f) tr. ř., a to v celém rozsahu, a za konstatovaného splnění podmínek zakotvených v ustanovení §259 odst. 3 tr. ř. nově ve věci rozhodl. Vydání nálezu Ústavního soudu uveřejněného pod č. 159/2001 Sb., o které soud odvolací v dané věci výlučně opřel své rozhodnutí, totiž vůbec neopravňovalo Krajský soud v Hradci Králové, aby ve smyslu ustanovení §259 odst. 3 tr. ř. sám ve věci rozhodl rozsudkem. Uvedeným způsobem se Krajský soud v Hradci Králové v podstatě vyhnul zhodnocení důvodů, které vedly státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Semilech k podání odvolání, které výslovně směřovalo proti výroku o trestu odnětí svobody z rozsudku Okresního soudu v Semilech ze dne 4. 9. 2002 sp. zn. 8 T 247/2001.
Za trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák., jehož se i podle pravomocného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 1. 2003 sp. zn. 11 To 558/2002 dopustil obviněný O. H., lze uložit trest odnětí svobody v trvání od šesti měsíců do pěti let. Krajský soud v Hradci Králové měl zvažovat, zda s ohledem na význam chráněného zájmu, který byl činem obviněného O. H. dotčen, na způsob řízení vozidla obviněným O. H., následky činu, okolnosti spáchání činu, míru zavinění obviněného a osobu obviněného postačí trest odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon byl obviněnému podmíněně odložen na zkušební dobu dvaačtyřiceti měsíců, respektive trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu šesti let, k zajištění účelu trestu ve smyslu ustanovení §23 odst. 1 tr. zák., tedy zda bude dostatečně chránit společnost před pachateli trestných činů, zabrání odsouzenému v dalším páchání trestné činnosti a bude výchovně působit na pachatele i na ostatní členy společnosti a zda ve smyslu ustanovení §31 odst. 1 tr. zák. budou tyto tresty, vyměřené v jedné třetině zákonem stanovené trestní sazby u trestu odnětí svobody, respektive ve dvou třetinách trestní sazby u trestu zákazu činnosti, vystihovat stupeň společenské nebezpečnosti trestného činu a možnosti nápravy a poměry pachatele.
Ministr spravedlnosti je též toho názoru, že pokud jde o osobu pachatele, měl již soud prvního stupně vzít v úvahu skutečnost, že obviněný O. H. byl dne 10. 1. 2000 odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Semilech sp. zn. 4 T 279/99 pro tři trestné činy krádeže podle §247 odst. 1, odst. 2 tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, který vykonal dne 3. 4. 2000. Výměru trestu odnětí svobody tento soud nezdůvodnil konkrétními úvahami, které by skutečně vycházely ze zákonných hledisek stanovených v ustanovení §31 odst. 1 tr. zák. a z toho, jak je v ustanovení §23 odst. 1 tr. zák. vymezen účel trestu, respektive snažil se své rozhodnutí o trestu odůvodnit argumentací, která byla značně rozporuplná a tím i nelogická. Nalézací soud nezdůvodnil podle zákonných hledisek ani rozhodnutí o podmíněném odkladu trestu odnětí svobody. K oběma otázkám, tj. k výměře trestu odnětí svobody i k podmíněnému odkladu jeho výkonu, pouze uvedl, že ukládaný trest musí mít především výchovný charakter, aniž by zároveň bylo k dosažení výchovného účelu nutné používat represi. Dál, že je sice pravdou, že obviněný O. H. svým jednáním způsobil neodčinitelný následek, ale že je třeba na druhé straně zdůraznit, že se jedná o delikt nedbalostní a že k tragickému následku došlo jen souhrou náhod. Tyto byl obviněný jako řidič sice povinen předvídat a byl povinen tomu přizpůsobit i způsob jízdy, což neučinil a navíc dokonce překročil rychlost povolenou právním předpisem upravujícím podmínky silničního provozu, a to nejméně o šedesát procent, ale na straně druhé se ke svému jednání plně doznal a nesnažil se z něho vyvinit hledáním jiných příčin dopravní nehody a dokonce v průběhu přípravného řízení projevil prostřednictvím svého obhájce přinejmenším formální snahu po náhradě škody, byť poškození toto popírají. Se skutečností, že obviněný O. H. byl v minulosti odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, který vykonal pouhých necelých šest měsíců před spácháním předmětného trestného činu, se Okresní soud v Semilech vypořádal naprosto neadekvátně s tím, že se jedná o přitížení naprosto minimální, protože obviněný byl v minulosti odsouzen pouze jedenkrát, a to za trestnou činnost naprosto odlišného charakteru. Soud prvního stupně nabyl zároveň přesvědčení, že prvotního, tj. výchovného účelu trestu odnětí svobody bude v daném případě dosaženo pouhou pohrůžkou výkonem tohoto trestu, a to především s ohledem na osobní hodnocení obviněného a jeho postoj k trestnímu řízení. Tímto způsobem soud prvního stupně odůvodnil fakt, že trest odnětí svobody neuložil obviněnému jako nepodmíněný, ale podmíněně jeho výkon odložil, přičemž stanovil poměrně dlouhou zkušební dobu, aby obviněný mohl prokázat svým řádným chováním, že skutečného výkonu trestu odnětí svobody nebude třeba. Trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu šesti let, považoval soud nalézací za přiměřený vzhledem k okolnostem trestné činnosti, jejím následkům a osobě obviněného.
Tyto úvahy Okresního soudu v Semilech podle stěžovatele svědčí o tom, že bagatelizoval či nepřihlížel k okolnostem rozhodným i pro určení výměry a způsobu výkonu trestu odnětí svobody, případně trestu zákazu činnosti, jakými byl třeba fakt, že příčinou dopravní nehody obviněného O. H. byla nepřiměřená rychlost jím řízeného vozidla, která byla současně i rychlostí nedovolenou (§16 odst. 1, 2 tehdy platné vyhlášky č. 99/1989 Sb.), či skutečnost, že obviněný O. H. nepřizpůsobil rychlost jízdy svým schopnostem a vlastnostem vozidla a vjel s vozidlem na pravou krajnici, ačkoliv podle §8 odst. 1 tehdy platné vyhlášky č. 99/1989 Sb. se na silnici jezdí vpravo, a pokud tomu nebrání zvláštní okolnosti, při pravém okraji vozovky, nebo zjištění, že kromě usmrceného cyklisty Ing. S. K., zapříčinil havárie dalších dvou automobilů a vznik poměrně závažného poranění nezletilého Z. K. Ve prospěch obviněného O. H. hodnotil soud nalézací pouze dílčí okolnosti, které jsou ve své podstatě většinou obecnými proklamacemi, případně pouze charakterizují postoj obviněného O. H. ke spáchanému trestnému činu.
Podle stěžovatele je tedy zcela evidentní, že podmíněné odsouzení obviněného O. H. bylo v dané věci vyloučeno okolnostmi případu, pokud je například způsob jízdy obviněného celkově charakterizován tak, že ho nelze v žádném případě považovat jen za běžnou nepozornost, neopatrnost či nesoustředěnost, nýbrž za evidentní projev hazardérství.
Pochybení soudu prvního stupně pak svým rozhodnutím prohloubil i soud druhostupňový, který rozsudek soudu nalézacího nepřezkoumal způsobem, který mu ukládá ustanovení §254 odst. 1 tr. ř. a po jeho zrušení sám uložil obviněnému ještě mnohem mírnější trest odnětí svobody a trest zákazu činnosti, než soud nalézací. Z toho vyplývá, že nejen Okresní soud v Semilech, ale tím spíše Krajský soud v Hradci Králové, uložil obviněnému O. H. tresty, které jsou ve zřejmém nepoměru ke stupni nebezpečnosti činu pro společnost a který je v případě podmíněně odloženého trestu odnětí svobody ve zřejmém rozporu s účelem zákona (§266 odst. 2 tr. ř.).
Vzhledem ke skutečnosti, že v důsledku nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 31. 10. 2001 sp. zn. Pl. ÚS 15/2001, v úplném znění publikovaného pod č. 424/2001 Sb., kterým bylo zrušeno ustanovení §272 tr. ř. a ustanovení §276 věty čtvrté tr. ř., není již možné z podnětu stížnosti pro porušení zákona podané v neprospěch obviněného, a po zjištění, že zákon byl porušen v jeho prospěch, a za splnění dalších podmínek, jednak zrušit napadené rozhodnutí, popřípadě i řízení mu předcházející, a jednak v dalším řízení učinit jiné rozhodnutí, které mohlo být pro obviněného méně příznivé, a také s přihlédnutím ke všem výše prezentovaným důvodům, ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že výroky z pravomocného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 1. 2003 sp. zn. 11 To 558/2002, kterými byly obviněnému O. H. uloženy jednak podle §224 odst. 2 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon byl obviněnému podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu tří let, a jednak podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu pěti let, byl ve prospěch obviněného O. H. porušen zákon v ustanoveních §254 odst. 1 tr. ř., §259 odst. 3 tr. ř. a v řízení předcházejícím též v ustanoveních §31 odst. 1, §23 odst. 1, §49 odst. 1 a §58 odst. 1 tr. zák.
Nejvyšší soud podle §267 odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a zjistil, že stížnost pro porušení zákona byla podána důvodně.
V žádném případě se nelze ztotožnit s úvahami a závěry, které odvolací soud vedly k jím uplatněnému postupu a vydanému rozhodnutí. Vydání nálezu Ústavního soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 15/01, publikovaného pod č. 424/2001 Sb., jímž došlo ke dni 31. 12. 2001 ke zrušení ustanovení §272 a §276 věty čtvrté zák. č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, nemělo ten důsledek, že by pozbyly právního významu závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 190/2001, které se týkaly otázek porušení zákona ve prospěch obviněného O. H. Ústavní soud se v samotném závěru odůvodnění svého derogačního nálezu vyjádřil i k jeho právním důsledkům a nelze z něj rozhodně dovodit, že by zrušení kasační a apelační pravomoci Nejvyššího soudu v řízení o stížnosti pro porušení zákona podané v neprospěch obviněného mělo vést k tomu, aby ve věcech rozhodnutých Nejvyšším soudem za právní úpravy trestního řádu účinné do 31. 12. 2001 nebylo v dalším řízení před soudy nižších stupňů možné zhoršit postavení obviněného. Ústavní soud v citovaném nálezu jasně konstatoval, že porušení principu „rovnosti zbraní“ v zákonné úpravě aktivní legitimace k podání mimořádného opravného prostředku se nedotýká ústavnosti, případně zákonnosti samotného řízení před Nejvyšším soudem, případně řízení na ně navazujícího. Pokud pak Ústavní soud pro oblast intertempolárních důsledků svého nálezu poukázal na obecně platný princip v civilním i trestním procesu, podle nějž nestanoví-li zákon jinak, soud postupuje podle procesní úpravy platné a účinné v době rozhodování, bylo toto jeho konstatování směrováno pouze na procesní postavení Nejvyššího soudu. V případech, kdy byla ministrem spravedlnosti podána stížnost pro porušení zákona v neprospěch obviněného, avšak ke dni nabytí účinnosti zrušujícího nálezu o nich nebylo Nejvyšším soudem rozhodnuto, po nabytí účinnosti derogačního nálezu Ústavního soudu lze ve věci rozhodnout již toliko akademickým výrokem. To ovšem nebyl případ obviněného O. H., neboť v jeho věci bylo Nejvyšším soudem rozhodnuto rozsudkem sp. zn. 5 Tz 190/2001 dne 6. 9. 2001, tedy jednoznačně před nabytím účinnosti citovaného nálezu Ústavního soudu.
Okresní soud v Semilech, kterému byla věc obviněného přikázána, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, pak zcela v souladu s ustanovením §270 odst. 4 tr. ř. provedl procesní úkony, které Nejvyšší soud ve svém rozsudku nařídil, konkrétně opatřil a provedl důkazy, jež v původním řízení opatřeny nebyly. Naproti tomu se ne zcela vypořádal s argumenty, které Nejvyšší soud vyslovil ohledně trestu, jenž by měl být obviněnému O. H. za spáchanou trestnou činnost uložen. Obdobné výhrady proti výroku o trestu, jenž byl obviněnému nově uložen rozsudkem jmenovaného okresního soudu ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. 8 T 247/2001, vznesl státní zástupce v podaném odvolání. S těmi se pak měl vypořádat Krajský soud v Hradci Králové, coby soud odvolací, ale v žádném případě způsobem, jakým to učinil. Pokud by se totiž odvolací soud řídil procesními ustanoveními platnými a účinnými v době jeho rozhodování, musel by postupovat podle hlavy šestnácté trestního řádu, v níž je upraveno odvolání a řízení o něm. Je zcela nepochopitelné, proč odvolací soud místo toho, aby provedl standardní odvolací řízení a o podaném odvolání státního zástupce proti rozsudku soudu prvního stupně rozhodl, soustředil svoji pozornost na změnu trestního řádu, ke které došlo v jeho hlavě osmnácté, pojednávající o stížnosti pro porušení zákona a řízení o ní, v důsledku již výše citovaného nálezu Ústavního soudu, když změna nastalá derogací ustanovení §272 a §276 věty čtvrté trestního řádu ke dni 31. 12. 2001 se procesního ani rozhodovacího postupu odvolacích soudů nedotkla. Přitom zásada zákazu reformationis in peius se v daném případě uplatnit nemohla (viz ust. §273 tr. ř.), neboť v rozsudku Nejvyššího soudu bylo vysloveno, že v předchozím řízení byl vydaným trestním příkazem porušen zákon ve prospěch i v neprospěch obviněného, když konkrétně ohledně výroku o trestu bylo jednoznačně konstatováno, že tímto byl porušen zákon ve prospěch obviněného. Nic tedy v následném řízení nebránilo, aby obviněnému mohl být uložen přísnější trest. Změna k lepšímu v důsledku aplikace ustanovení §16 odst. 1 věty za středníkem tr. zák. zde též nepřicházela v úvahu, neboť veškeré podmínky trestnosti činu, jehož se obviněný dopustil, zůstaly od doby jeho spáchání do doby rozhodování o něm nezměněny.
Z uvedeného je zjevné, že Krajský soud v Hradci Králové řádně nedostál své přezkumné povinnosti vyplývající z ustanovení §254 odst. 1 tr. ř., podle nějž jako soud odvolací nezamítne-li nebo neodmítne-li odvolání podle §253 tr. ř., přezkoumá zákonnost a odůvodněnost jen těch oddělitelných výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. K vadám, které nejsou odvoláním vytýkány, odvolací soud přihlíží, jen pokud mají vliv na správnost výroků, proti nimž bylo odvolání podáno. Dále pak z nesprávných a zákonu neodpovídajících důvodů podle §258 odst. 1 písm. d), e), f) tr. ř. zrušil z podnětu odvolání státního zástupce rozsudek okresního soudu v celém rozsahu, když důvodně byl v rozsudku soudu prvního stupně napadán pouze výrok o trestu, konkrétně o trestu odnětí svobody. Odvolacím soudem proto měl být zrušen pouze výrok o trestu podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. a tento soud pak měl postupem podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodnout o uloženém trestu, když měl brát v úvahu oprávněné výhrady, které vůči trestu odnětí svobody uloženém soudem prvního stupně vznesl státní zástupce ve svém odvolání, jakož i argumenty v minulosti vyslovené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 190/2001, týkající se zejména způsobu výkonu trestu odnětí svobody, jenž by měl být obviněnému O. H. uložen. Trest odnětí svobody, jakož i trest zákazu činnosti, které byly odvolacím soudem obviněnému v konečném důsledku uloženy, tak jsou v rozporu i s ustanoveními §23 odst. 1, §31 odst. 1 a §58 odst. 1 tr. zák. do té míry, že podaná stížnost pro porušení zákona je důvodná i z pohledu ustanovení §266 odst. 2 tr. ř.
Protože stížnost pro porušení zákona byla podána výhradně v neprospěch obviněného a byla shledána důvodnou, mohl Nejvyšší soud pouze podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovit výše uvedené porušení zákona, k němuž došlo rozhodnutím odvolacího soudu a v řízení, které jeho vydání předcházelo, ve prospěch obviněného O. H. Další výroky směřující ke zrušení napadeného rozhodnutí a k učinění rozhodnutí nového Nejvyšší soud učinit podle stávající zákonné úpravy nemohl.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. června 2003
Předseda senátu:
JUDr. František Hrabec