ECLI:CZ:NS:2003:4.TZ.76.2003.1
sp. zn. 4 Tz 76/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání dne 11. června 2003 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Danuše Novotné a soudců JUDr. Františka Hrabce a JUDr. Juraje Malika stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti v neprospěch obviněného J. M., proti 1) usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 5. 2002, sp. zn. 5 To 86/2002, a 2) proti usnesení Okresního soudu v Lounech ze dne 9. 10. 2002, sp. zn. 1 Rt 1/2002, a rozhodl takto:
I. Pravomocným usnesením Okresního soudu v Lounech ze dne 9. 10. 2002, sp. zn. 1 Rt 1/2002, b y l podle §268 odst. 2 tr. ř. p o r u š e n z á k o n v ustanovení §33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb.,o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, ve prospěch obviněného J. M.
II. Podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř. se z a m í t á stížnost pro porušení zákona v části ad 1), podaná proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 5. 2002, sp. zn. 5 To 86/2002, neboť není důvodná.
Odůvodnění:
Obviněný J. M. byl na základě rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Lounech ze dne 28. 6. 1951, sp. zn. Vt 127/51, uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) tr. zák. z roku 1950, jehož se dopustil tím, že dne 6. 5. 1951 v M. odmítl vykonat vojenskou přísahu, neboť je Svědek Jehovův. Za to mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání čtrnácti měsíců, který vykonal. Trestného činu se dopustil tím, že dne 6. 5. 1951 v M. odmítl vykonat vojenskou přísahu proto, že je Svědek Jehovův.
Okresní soud v Lounech k návrhu obviněného na povolení obnovy řízení v této trestní věci rozhodl usnesením ze dne 19. 12. 2001, pod sp. zn. 1 Nt 1205/2001 tak, že podle §278 odst. 1 tr. ř. povolil obnovu řízení v trestní věci vedené proti obviněnému u bývalého Nižšího vojenského soudu v Lounech pod sp. zn. Vt 127/51, aniž však napadený rozsudek zrušil.
Proti tomuto usnesení podal v neprospěch obviněného stížnost státní zástupce a Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 21. 5. 2002, sp. zn. 5 To 86/2002 rozhodl podle §149 odst. 1 písm. a) tr. ř. tak, že napadené usnesení zrušil, podle §278 odst. 1 tr. ř. povolil obnovu řízení v již citované věci bývalého Nižšího vojenského soudu v Lounech a podle §284 odst. 1 tr. ř. zrušil pravomocný rozsudek tohoto soudu ze dne 28. 6. 1591, sp. zn. Vt 127/51, jakož i všechna další rozhodnutí, která na zrušený rozsudek obsahově navazovala, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
V návaznosti na toto rozhodnutí rozhodl Okresní soud v Lounech usnesením ze dne 17. 7. 2002, sp. zn. 1 T 348/2002, podle §188 odst. 1 písm. c) tr. ř. s odkazem na ustanovení §172 odst. 1 písm. b) tr. ř. tak, že trestní stíhání obviněného pro skutek spočívající v tom, že dne 6. 5. 1951 v M. odmítl vykonat vojenskou přísahu proto, že je Svědek Jehovův, zastavil.
Obviněný poté požádal Okresní soud v Lounech, aby podle §33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, v platném znění, vyslovil, že je účasten soudní rehabilitace ve smyslu ustanovení §1 tohoto zákona, a Okresní soud v Lounech usnesením ze dne 9. 10. 2002, sp. zn. Rt 1/2002, které nabylo právní moci dne 15. 10. 2002, rozhodl, že obviněný je podle §33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, v platném znění, účasten soudní rehabilitace a odškodnění ve smyslu ustanovení §1 tohoto zákona.
Proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 5. 2002, sp. zn. 5 To 86/2002 a usnesení Okresního soudu v Lounech ze dne 9. 10. 2002, sp. zn. Rt 1/2002, podal ministr spravedlnosti stížnost pro porušení zákona v neprospěch obviněného J. M. Podle jeho názoru byl usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem zákon ve prospěch obviněného porušen v ustanoveních §278 odst. 1 a §284 odst. 1 tr. ř., a napadeným usnesením Okresního soudu v Lounech v ustanovení §33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, v platném znění.
Podmínky pro povolení obnovy trestního řízení jsou jednoznačně uvedeny v ustanovení §278 tr. ř. V obdobné trestní věci rozhodoval Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 3. 5. 2001, sp. zn. 3 Tz 82/2001, a vyslovil porušení zákona, k němuž došlo vydáním pravomocného usnesení Okresního soudu v Hradci Králové dne 27. 10. 2000, sp. zn. Nt 1711/99, v ustanoveních §2 odst. 5. 6, §278 odst. 1 a §284 odst. 1 tr. ř. ve prospěch obviněného O. N. Nejvyšší soud v této skutkově i právně identické trestní věci vyslovil právní názor, že novou skutečností podle §278 odst. 1 tr. ř. je objektivně existující jev, který v téže věci není důkazem, ale může mít vliv na zjištění skutkového stavu věci v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí. Skutečnost v trestním řízení je vždy předmětem hodnocení právem a nelze ji proto s právem ztotožňovat. Za právo se přitom považují nejen platné právní normy, ale i závěry o tom, zda určitá skutečnost tvoří prvky znaků hypotézy právních norem, podle kterých se provádí hodnocení této skutečnosti. Z toho vyplývá, že nový výklad práva podmíněný právním názorem vysloveným v nálezu Ústavního soudu není okolností odůvodňující povolení obnovy řízení. Ostatně i Ústavní soud v usnesení sp. zn. II. ÚS 111/98 konstatuje, že právní názor či jeho změna nemůže být novou skutečností, která by měla či mohla být důvodem obnovy řízení.
Odůvodnění:Krajského soudu v Ústí nad Labem, že obnova řízení v trestní věci J. M. je povolována u vědomí si toho, že podmínky obnovy řízení podle zákona dány nejsou, ale v podstatě jde o nápravu jinak procesně již neodčinitelné křivdy, nemůže obstát. Okolnost, že obviněný z jakýchkoli důvodů zmeškal zákonem stanovenou lhůtu pro uplatnění svých nároků na rehabilitační řízení, nemůže být důvodem pro vědomé porušení zákona soudem.
Za nezákonné je třeba považovat i usnesení Okresního soudu v Lounech ze dne 9. 10. 2002, sp. zn. 1 Rt 1/2002, neboť pro rozhodnutí podle §33 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, neměl okresní soud dány zákonné předpoklady, výslovně uvedené v citovaném zákoně a rozhodnutí okresního soudu je vyloženě účelové, aby obviněnému bylo přiznáno odškodnění za odsouzení bývalým Nižším vojenským soudem v Lounech.
Ministr spravedlnosti ve stížnosti pro porušená zákona dále uvedl, že je nepochybné, že obviněný J. M. byl bývalým Nižším vojenským soudem v Lounech rozsudkem ze dne 28. 6. 1951, sp. zn. Vt 127/51, odsouzen v rozporu se základními principy demokratické společnosti, která respektuje občanská a politická práva a svobody občanů. Nápravy této křivdy však nelze dosáhnout způsobem, který použily soudy obou stupňů v rozhodnutích, která jsou stížností pro porušení zákona napadána, neboť jde o vědomé porušení práva a nelze připustit zásadu, že nezákonnost může být napravována další nezákonností.
Závěrem stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že ve prospěch obviněného J. M. byl zákon porušen –1) usnesením Okresního soudu v Lounech ze dne 9. 10. 2002, sp. zn. 1 Rt 1/2002 v ustanovení §33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, - 2) usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 5. 2002, sp. zn. 5 To 86/2002 v ustanoveních §278 odst. 1 a §284 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadeným částem rozhodnutí předcházející, a dospěl k následujícím závěrům.
Nejvyšší soud především zjistil, že dne 20. 11. 2000 podal obviněný J. M. u Okresního soudu v Lounech návrh na přezkoumání tohoto rozsudku podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, současně s návrhem na přerušení řízení a předložení věci Ústavnímu soudu ČR, kde konstatuje, že splňuje všechny předpoklady pro soudní rehabilitaci podle zákona č. 119/1990 Sb., návrh však nepodal ve lhůtě stanovené v §6 tohoto zákona. Sám považuje toto zákonné ustanovení za rozporné s Ústavou, neboť účelem zákona o soudní rehabilitaci bylo zrušit odsuzující soudní rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská politická práva a svobody zaručené ústavou a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách, zákon označoval za trestné. Stanovení striktní lhůty k podání návrhu na nápravu způsobené křivdy je v rozporu s požadavkem rovnosti subjektů před zákonem, neboť některé trestné činy podléhaly rehabilitaci ze zákona, některé pouze na návrh.
Okresní soud v Lounech usnesením ze dne 21. 3. 2001, sp. zn. 1 Rt 1/2000, podle §224 odst. 5 tr. ř. přerušil rehabilitační řízení ve věci obviněného J. M. a sám podal Ústavnímu soudu ČR návrh na zrušení ustanovení §6 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, v platném znění.
Ústavní soud ČR usnesením ze dne 3. 10. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 16/01, návrh odmítl s tím, že návrh okresního soudu je podle §25 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nepřípustný, neboť o obsahově shodném předcházejícím návrhu plénum Ústavního soudu ČR rozhodlo zamítavým výrokem pod sp. zn. Pl. ÚS 46/2000.
Okresní soud v Lounech poté usnesením ze dne 19. 12. 2001, sp. zn. 1 Rt 1/2000, návrh obviněného na přezkumné řízení v trestní věci vedené proti němu u bývalého Nižšího vojenského soudu v Lounech sp. zn. Vt 127/51, zamítl. V odůvodnění usnesení konstatoval, že návrh na rehabilitační řízení podal obviněný až po uplynutí lhůty stanovené v §6 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, přičemž Ústavní soud citované zákonné ustanovení nezrušil.
Obviněný J. M. podal návrh na povolení obnovy řízení v trestní věci vedené proti němu před bývalým Nižším vojenským soudem v Lounech pod sp. zn. Vt 127/51. Uvedl, že podle rozsudku v této trestní věci ze dne 28. 6. 1951 se dopustil trestného činu vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) tr. zák., když dne 6. 5. 1951 v M. odmítl vykonat vojenskou přísahu proto, že je Svědek Jehovův. Odůvodnění rozsudku sice konstatuje, že Ústava 9. května z roku 1948 zaručuje všem občanům svobodu náboženského přesvědčení, avšak v odstavci 2 tohoto ustanovení se jasně a srozumitelně praví, že víra nebo přesvědčení nemůže být důvodem k tomu, aby někdo odpíral občanskou povinnost uloženou mu zákonem. Obviněný poukázal na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 26/01 ve věci S. H. ze dne 4. 7. 2001, kde se uvádí, že odsouzení pro odpírání vojenské služby bylo vadné. Taktéž on hodlá požádat o nápravu způsobené křivdy obnovou trestního řízení s poukazem na to, že Česká republiky byla především od října 1948 vázána Všeobecnou deklarací lidských práv.
Okresní soud rozhodl usnesením ze dne 19. 12. 2001, sp. zn. 1 Nt 1205/2001 podle §278 odst. 1 tr. ř. tak, že v trestní věci vedené proti obviněnému u bývalého Nižšího vojenského soudu v Lounech pod sp. zn. Vt 127/51, povolil obnovu řízení, původní rozsudek v této trestní věci však nezrušil.
Jak již citováno výše, státní zástupce podal proti tomuto usnesení v neprospěch obviněného stížnost, z jejíhož podnětu rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem tak, jak je již výše citováno.
Krajský soud v odůvodnění tohoto rozhodnutí konstatuje, že obviněný M. byl bývalým Nižším vojenským soudem v Lounech odsouzen nesprávně a nespravedlivě při uvážení toho, že šlo o vyhýbání se vojenské službě z důvodů náboženského přesvědčení. Všeobecná deklarace lidských práv z 10. 12. 1948 v článku 18 zaručovala uplatnění práv na svobodu myšlení, svědomí a náboženství, což také Ústava z roku 1948 zaručovala, avšak tato záruka byla formální a, avšak tento stav se s poukazem na tehdejší politickou situaci neuplatňoval. Obviněný se návrhem na obnovu řízení domáhá odstranění křivdy vzniklé tím, že se choval podle svého svědomí a přesvědčení a hájil tak svá základní práva a svobody. Je sice pravdou, že rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR pod sp. zn. 3 Tz 82/2001 je vysloven právní názor podmíněný i nálezem Ústavního soudu ČR, že odlišný výklad práva není okolností odůvodňující povolení obnovy řízení, protože důvodem obnovy mohou být pouze nová skutečnost či nová zjištění neznámá v době, kdy bylo rozhodováno prvotním odsuzujícím rozsudkem a nikoli nové právní posouzení. Nejvyšší soud ČR však současně vyslovil porušení zákona v této věci pouze tzv. akademickým výrokem, a rozhodnutí, vůči němuž byla stížnost pro porušení zákona směrována, nezrušil s odůvodněním, že konečný výsledek řízení následující po povolení obnovy je v souladu s názorem Ústavního soudu ČR sp. zn. II. ÚS 285/97 a neodporuje ani praxi obecných soudů ČR. Dále vyslovil krajský soud v napadeném rozhodnutí přesvědčení, že prvořadým požadavkem současné době je odstranění a náprava křivd u postižených osob, který se pouze touto formou může domoci respektování svých základních lidských práv a svobod. Povolení obnovy v této věci je cestou k nastolení optimální procesní situace z pohledu odsouzeného, jehož trestní věc tak bude znovu a co nejdříve projednána nezávislým soudem za příznivějšího politického a právního klimatu při současném dodržování základních lidských práv a svobod v České republice (aniž je to v napadeném rozhodnutí uvedeno, poslední věta je doslovně převzata z odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ČR v identické skutkové i právní trestní věci obviněného F. B. sp. zn. 7 Tz 140/2001).
Podmínky pro povolení mimořádného opravného prostředku, jímž obnova řízení je, jsou upraveny v ustanovení §278 odst. 1 tr. ř. Podle tohoto ustanovení obnova řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem, se povolí, vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými již dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině nebo o přiznaném nároku na náhradu škody, anebo vzhledem k nimž by původně uložený trest byl ve zřejmém nepoměru ke stupni nebezpečnosti činu pro společnost nebo poměrům pachatele nebo uložený druh trestu by byl ve zřejmém nepoměru s účelem trestu.
Krajský soud v Ústí nad Labem v napadeném usnesení konstatuje, že stížnostní námitka státního zástupce proti usnesení soudu prvního stupně o nedostatku procesních podmínek je důvodná, ale požadavek nápravy křivdy, kterou obviněný utrpěl, je natolik prvořadý, že i přes vědomí pochybení v procesním postupu, tedy povolením obnovy řízení, umožní rozhodnutí krajského soudu dosažení zákonného účelu trestního řízení.
Nejvyšší soud se s touto argumentací napadeného rozhodnutí nemohl ztotožnit, neboť především odporuje čl. 95 odst. 1 Ústavy, podle něhož je soudce při svém rozhodování vázán zákonem. Akceptování této argumentace by bylo uznáním projevu právního nihilismu, tedy stavu, kdy existující pozitivní právní normy by nemusely být soudy pro „neúčelnost“, z hlediska „obecné spravedlnosti“ či jiných ad hoc užitých pohnutek aplikovány, anebo naopak i přes neexistenci příslušných zákonných znaků ze stejných důvodů aplikovány být mohly. Soud je sice oprávněn provádět výklad zákona, avšak tak a v tom rozsahu, aby nebyl s vykládaným zákonem v přímém rozporu. Právní výklad ustanovení §278 odst. 1 tr. ř., který provedl Krajský soud v Ústí nad Labem, je již zcela mimo rámec i případného výrazně extenzivního výkladu této právní normy.
Tyto výhrady uplatňuje Nejvyšší soud k odůvodnění rozhodnutí, když meritorní rozhodnutí však pokládá za správné.
Je třeba souhlasit s přiléhavou argumentací ministra spravedlnosti, vyjádřenou v podané stížnosti pro porušení zákona, že způsobilost skutečností nebo důkazů, které vyšly nově najevo, změnit původní rozhodnutí, je vždy třeba posuzovat podle právního stavu existujícího v době rozhodnutí, tedy ex tunc, a k případným změnám hmotného práva nelze jako k rozhodné skutečnosti přihlížet. V tom je ostatně Nejvyšší soud v posuzované věci plně konformní jak s rozhodnutím Nejvyššího soudu v jiné trestní věci sp. zn. 3 Tz 82/2001, tak s nálezem Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 285/97. V posuzované trestní věci ve vztahu k rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem však o takovýto případ nejde.
Ústavní zákon č. 150/1948 Sb., - Ústava 9. května - přiznával v §16 odst. 1 každému občanu právo volby jakékoli náboženské víry, na druhé straně striktně vymezil v §34 odst. 1, 2 základní povinnosti občana ke státu, mezi nimiž je i povinnost související s obranou vlasti. Nadto tento ústavní zákon deklarovanou svobodu svědomí negoval v §15, pokud toto ustanovení jednoznačně deklarovalo, že svoboda svědomí nemůže být důvodem k odepření splnění občanské povinnosti. Obviněný měl tak možnost dostát svému náboženskému přesvědčení pouze za cenu trestněprávních důsledků, při nichž se jako věřící dostal do rozporu se svými povinnostmi občana při obraně státu. Za situace, kdy neexistovala alternativa k výkonu základní vojenské služby pro případ, že by její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení občana, nebylo možno jeho čin, který realizoval ústavou a mezinárodními úmluvami zaručené svobody, pokládat za trestný. Tento právní názor má oporu v nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02, a podporuje důvodnost návrhu obviněného J. M. na povolení obnovy řízení.
Ústava České republiky stanoví v čl. 10, že ratifikované a vyhlášené mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách, jimiž je Česká republika vázána jsou bezprostředně závazné a mají přednost před zákonem. Česká republika ratifikovala Úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod a vydala jako zákon č. 209/1992 Sb., ve znění protokolů č. 3, 5 a 8. Dodatečně pak ratifikovala i protokol č.7 k Úmluvě, z jehož ustanovení v čl. 4 odst. 2 vyplývá, že je možná obnova řízení podle zákona a trestního řádu příslušného státu, jestliže nové nebo nově odhalené skutečnosti nebo podstatná vada v předešlém řízení mohly ovlivnit rozhodnutí ve věci.
Obnovou řízení podle důvodové zprávy k Protokolu č. 7 se rozumí nejen obnova řízení v právně technickém smyslu, ale jakékoli mimořádné opravné řízení směřující ke zrušení zprošťujícího nebo odsuzujícího rozsudku. Z článku 53 Úmluvy vyplývá, že podmínky nového řízení ve prospěch obviněného mohou být upraveny šířeji než v odst. 2 čl. 4, naproti tomu podmínky přípustnosti nového řízení v neprospěch obviněného nemohou být rozšířeny nad rámec citovaného ustanovení a musí být vykládány restriktivně, neboť jde o výjimku z práva zaručeného Úmluvou a jejími protokoly. Z dikce „podstatná vada v předešlém řízení“ vyplývá, že patrně nejde jen o vadu řízení, tedy vadu procesní, ale též o vadu hmotněprávní, k níž v předešlém řízení došlo. Pod tento pojem bude zřejmě možno zahrnout vadnou aplikaci hmotného práva, jak tomu bylo v posuzované věci. Podmínky obnovy řízení z pohledu Protokolu č. 7 jsou tedy širší než ty, které jsou uvedeny v českém trestním řádu v ustanovení §278 odst. 1 tr. ř., a za této situace má Nejvyšší soud zato, že povolení obnovy řízení tak v posuzovaném případě požadavkům stanoveným čl. 4 odst. 2 citovaného Protokolu č. 7 plně konvenuje.
Nejvyšší soud v této souvislosti poznamenává, že náprava právního stavu, plynoucího z rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Lounech, byla možná v řízení dle zákona č. 119/1990 Sb., avšak je si vědom soudní praxe při posuzování takovýchto případů až do roku 1997, kdy Ústavní soud ČR vydal zásadní rozhodnutí, jež rozhodovací praxi obecných soudů v tomto ohledu usměrnilo. Pokud ministr spravedlnosti ve stížnosti pro porušení zákona výslovně uvádí, že skutečně objektivně existuje nezákonný stav, nastolený rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Lounech ze dne 28. 6. 1951, sp. zn. Vt 127/51, bylo třeba hledat a najít při využití existujících právních instrumentů cestu, jak tento protiprávní stav zvrátit a dosáhnout jeho změny. Pokud ministr spravedlnosti jako jediný oprávněný subjekt k podání mimořádného opravného prostředku, jímž je stížnost pro porušení zákona, opakovaně odmítl tuto stížnost ve prospěch obviněného podat, jak je patrno z písemných důkazů obviněným Nejvyššímu soudu předložených, pak aniž by Nejvyšší soud toto výsostné zákonné právo ministra jakkoli zpochybňoval, nezbyl obviněnému jiný právní prostředek k nápravě výše popsané situace, než je návrh na obnovu řízení. Vzhledem k úvahám, jež jsou výše rozvedeny pak zákonné podmínky pro její povolení byly dány.
Jiná je situace pokud jde o usnesení Okresního soudu v Lounech ze dne 9. 10. 2002, sp. zn. 1 Rt 1/2002, jímž tento soud rozhodl, že obviněný J. M. je podle §33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, v platném znění, účasten soudní rehabilitace a odškodnění podle §1 tohoto zákona.
Okresní soud, jak je patrno z odůvodnění rozhodnutí, vycházel ze skutečnosti, že po povolení obnovy řízení a zrušení rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Lounech ze dne 28. 6. 1951, sp. zn. Vt 127/51, bylo trestní stíhání obviněného pro skutek, že dne 6. 5. 1951 v M. odmítl vykonat vojenskou přísahu proto, že je Svědek Jehovův a brání mu v tom jeho náboženské přesvědčení, kvalifikovaný jako trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) tr. zák. z roku 1950, usnesením Okresního soudu v Lounech ze dne 17. 7. 2002 podle §188 odst. 1 písm. c) a §172 odst. 1 písm. b) tr. ř. pravomocně zastaveno. Analogicky k ustanovení §33 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, v platném znění, tedy konstatoval, že obviněný J. M. byl stíhán za čin, který je v rozporu s principy demokratické společnosti, respektující občanská politická práva a svobody zaručené ústavou a vyjádřené v mezinárodních dokumentech, byl označen za trestný, řízení však proti němu neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, a bylo zastaveno. Proto má obviněný nárok na odškodnění za to, že byl kdysi neprávem a v rozporu se zásadami demokracie odsouzen.
Je třeba konstatovat, že ustanovení §33 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, v platném znění, je součástí zákona, v jehož ustanovení §2 odst. 1 je uvedeno, že se tento zákon vztahuje na pravomocná odsuzující soudní rozhodnutí vyhlášená v době od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990, týkající se skutků spáchaných po 5. 5. 1945. V citovaném ustanovení §33 odst. 2 je uvedeno, že ustanovení tohoto zákona se užije obdobně k rehabilitaci a k odškodnění osob nezákonně zbavených osobní svobody nebo majetku v souvislosti s trestnými činy uvedenými v ustanovení §2 a §4 v období od 25. 2. 1948 do 1.1. 1990, i když nebylo zahájeno trestní stíhání, pokud nedošlo k plnému odškodnění podle dříve platných předpisů. Tohoto zákonného ustanovení lze v rehabilitačním řízení užít pouze tehdy, pokud nebyla osoba pravomocně odsouzena za skutky uvedené v §2 a §4 v určeném časovém období, ale byla např. bezdůvodně držena ve vazbě, byla bez zákonného důvodu omezena její osobní svoboda, byl jí zabaven majetek apod. Nepochybně však se musí jednat o právní stav před účinností zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, a nelze toto ustanovení použít ve vztahu k rozhodnutí o zastavení trestního stíhání až ze dne 17. 7. 2002, jak tomu je v posuzované trestní věci, když se napadené rozhodnutí oprávněně jeví jako obcházení zákona.
Dále je třeba konstatovat, že ustanovení §33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, v platném znění, je možno aplikovat jen v případě, že jsou pro tento postup splněny zákonné podmínky, a to pouze při zachování lhůty, která je stanovena v §6 odst. 1 citovaného zákona. Ostatně okolnost, že tato lhůta je conditio sine qua non a závěry plynoucí z toho, že nebyla dodržena, mohl Okresní soud v Lounech zjistit již v souvislosti s vlastním rozhodováním v předcházející trestní věci sp. zn. 1 Rt 1/2000, kdy usnesení ze dne 19. 12. 2001 mělo plnou oporu v rozhodnutích Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 16/01 a Pl. ÚS 46/2000.
Vzhledem k argumentaci výše uvedené poté Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. výrokem ad I.) vyslovil, že usnesením Okresního soudu v Lounech ze dne 9. 10. 2002, sp. zn. 1 Rt 1/2002, byl porušen zákon v ustanovení §33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, a to ve prospěch obviněného J. M. Vzhledem k tomu, že zákon byl porušen výlučně ve prospěch obviněného, musel se Nejvyšší soud omezit pouze na tzv. akademický výrok, aniž mohl napadené usnesení zrušit.
S odkazem na závěry výše podrobně rozvedené pak výrokem ad II.) stížnost pro porušení zákona podanou proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 5. 2002, sp. zn. 5 To 86/2002, podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl jako nedůvodnou.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. června 2003
Předsedkyně senátu:
JUDr. Danuše N o v o t n á