ECLI:CZ:NS:2003:4.TZ.79.2003.1
sp. zn. 4 Tz 79/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání dne 18. června 2003 stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnost České republiky ve prospěch obviněných V. K. a R. G., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 1. 2003, sp. zn. 2 To 240/97, a rozhodl takto:
Podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost pro porušení zákona z a m í t á .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 29. 9. 1997, sp. zn. 10 T 23/96, byli obvinění R. G. a V. K. uznáni vinnými trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák., a to jako spolupachatelé podle §9 odst. 2 tr. zák. Za to byl obviněnému R. G. uložen podle §250 odst. 4 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání 7 roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c)tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Dále byl obviněnému R. G. podle §49 odst. 1, §50 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu vykonávat obchodní živnost, tj. koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje na dobu 7 roků. Obviněnému V. K. byl podle §250 odst. 4 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 6 roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Městského soudu v Brně ze dne 19. 8. 1996, sp. zn. 1 T 99/96-48, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále byl obviněnému V. K. podle §49 odst. 1, §50 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu vykonávat obchodní živnost, tj. koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje na dobu 7 roků. Dále byl obviněnému V. K. podle §53 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. uložen peněžitý trest ve výši 10.000,- Kč, podle §54 odst. 3 tr. zák. byl pro případ, že by výkon peněžitého trestu byl zmařen, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 3 měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byli oba obvinění zavázáni společně a nerozdílně nahradit poškozené společnosti V. a. s. Z., částku 18 640 320,- Kč.
Proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 9. 1997, sp. zn. 10 T 23/96, podal odvolání obviněný V. K., obviněný R. G., státní zástupce a B. H., a. s. B. jako poškozený.
Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 1. 2003, sp. zn. 2 To 240/97, byl z podnětu odvolání státního zástupce rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 29. 9. 1997, sp. zn. 10 T 23/96, zrušen ve výrocích o trestech, uložených oběma obviněným, a ve výroku o náhradě škody, a podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo při nezměněném výroku o vině rozhodnuto tak, že obviněnému R. G. byl uložen podle §250 odst. 4 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání 8 roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Dále byl obviněnému R. G. podle §49 odst. 1, §50 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu vykonávat obchodní živnost – nákup zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej na dobu 7 roků. Obviněnému V. K. byl podle §250 odst. 4 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 7 roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Městského soudu v Brně ze dne 19. 8. 1996, sp. zn. 1 T 99/96-48, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále byl obviněnému V. K. podle §49 odst. 1, §50 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu vykonávat obchodní živnost – nákup zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej na dobu 7 roků. Dále byl obviněnému V. K. podle §53 odst. 1 tr. zák. uložen peněžitý trest ve výši 10.000,- Kč, podle §54 odst. 3 tr. zák. byl pro případ, že by peněžitý trestu nebyl vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 3 měsíců. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená společnost V. a. s. Z., odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání obžalovaných R. G. a V. K. bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto. Odvolání B. H., a. s. B., bylo podle §253 odst. 1 tr. ř. zamítnuto.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 1. 2003, sp. zn. 2 To 240/97, podal ministr spravedlnosti České republiky stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněných V. K. a R. G. Vytkl v ní, že zákon byl napadeným rozsudkem porušen v ustanovení §16 odst. 1 tr. zák. ve vztahu k ustanovením §250b odst. 1, odst. 5 a §62 odst. 1 tr. zák., ve znění zákona č. 253/1997 Sb.
V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti České republiky uvádí, že o vině obviněných V. K. a R. G. trestným činem podvodu podle §250 odst. 4 tr. zák. rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem vyhlášeným dne 29. 9. 1997, tj. v době, kdy trestní zákon neznal trestný čin úvěrového podvodu podle §250b tr. zák., v době rozhodování odvolacího soudu však již byla účinná novela trestního zákona provedená zákonem č. 253/1997 Sb. (ode dne 1. 1. 1998), a v souladu s ustanovením §16 odst. 1 tr. zák. tak byl Vrchní soud v Olomouci povinen mimo jiné zkoumat, zda nebylo pro posouzení trestnosti činu obviněných příznivější použití citované novely trestního zákona. Skutek, který je popsán ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně, jenž zůstal rozhodnutím odvolacího soudu nedotčen, vykazuje veškeré znaky skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, odst. 5 tr. zák., zakotveného do trestního zákona citovanou novelou účinnou od 1. 1. 1998. Za této situace měl odvolací soud dále zkoumat, zda použití souboru ustanovení této novely není pro obviněné příznivější. Vzhledem k tomu, že výčet trestných činů uvedených v §62 odst. 1 tr. zák. nebyl novelou provedenou zákonem č. 253/1997 Sb. doplněn o trestný čin úvěrového podvodu podle §250b odst. 5 tr. zák. a stalo se tak až novelou trestního zákona provedenou zákonem č. 265/2001 Sb., který nabyl účinnosti dne 1. 1. 2002, bylo pro posouzení trestnosti činu obviněných příznivější použití novely trestního zákona provedené zákonem č. 253/1997 Sb.
V závěru stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti České republiky navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky vyslovil podle §268 odst. 2 tr.ř., že rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 1. 2003, sp. zn. 2 To 240/97, byl porušen zákon ve vytýkaném směru, aby podle §269 odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil a dále postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §274 tr. ř. v neveřejném zasedání přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroku rozhodnutí, proti němuž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení, které napadené části rozhodnutí předcházelo, a dospěl k závěru, že není důvodná.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 1. 2003, sp. zn. 2 To 240/97, uvádí stížnost pro porušení zákona jako základní (a současně jedinou) námitku, že skutek, který je předmětem tohoto trestního řízení, měl být v odvolacím řízení Vrchním soudem v Olomouci ve smyslu §16 odst. 1 tr. zák. posouzen podle trestního zákona ve znění po novele provedené zákonem č. 253/1997 Sb., neboť posouzení trestnosti činu podle této právní úpravy je pro obviněné příznivější než posouzení podle úpravy platné v době, kdy byl trestný čin spáchán. Podle ministra spravedlnosti bylo třeba po novele provedené zákonem č. 253/1997 Sb. jednání obviněných kvalifikovat jako trestný čin úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, odst. 5 tr. zák., příznivější posouzení trestnosti jednání obviněných podle tohoto ustanovení přitom ministr spravedlnosti dovozuje pouze z té skutečnosti, že trestný čin úvěrového podvodu podle §250b odst. 5 tr. zák. nebyl (na rozdíl od trestného činu podvodu podle §250 odst. 4 tr. zák.) uveden ve výčtu trestných činů v §62 odst. 1 tr. zák., takže obvinění mohli být podmíněně propuštěni již po výkonu poloviny uloženého trestu odnětí svobody, nikoli až po dvou třetinách výkonu takového trestu.
Podle §16 odst. 1 tr. zák. se trestnost činu posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější. Trestností činu se přitom rozumí možnost, že pachatel bude pro určitý trestný čin odsouzen, tj. po zažalování bude pro tento trestný čin uznán vinným a uložen mu trest. Jedná se tedy o všechny podmínky relevantní pro výrok o vině i o trestu.
Jak bylo uvedeno výše, ministr spravedlnosti ve stížnosti pro porušení zákona opírá svůj závěr o nutnosti použití pozdějšího zákona pouze o tu skutečnost, že pro podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody jsou v daném případě příznivější podmínky u pachatele trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 4 tr. zák. než u pachatele trestného činu podvodu podle §250 odst. 4 tr. zák. Na tomto místě je však nutno uvést, že doba výkonu trestu odnětí svobody, jejíž uplynutí je nezbytné pro možnost propuštění pachatele z výkonu trestu, se vztahuje až k výkonu trestu odnětí svobody, který byl pachateli trestného činu uložen, takže ji v žádném případě nelze zařadit mezi podmínky, které jsou relevantní pro výrok o vině či o trestu. Z uvedeného vyplývá, že ustanovení §62 tr. zák. není normou relevantní pro posouzení trestnosti činu pachatele a není tedy ani relevantní pro posouzení otázky, který zákon je ve smyslu §16 odst. 1 tr. zák. z hlediska časové působnosti pro pachatele příznivější.
V této souvislosti je třeba uvést, že ke zcela stejným závěrům při výkladu pojmu trestnost činu dospěl také Ústavní soud v nálezu ze dne 22. 1. 2001, sp. zn. IV ÚS 158/2000.
S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší soud k závěru, že stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnost proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 1. 2003, sp. zn. 2 To 240/97, není důvodná, a proto ji podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. června 2003
Předseda senátu:
JUDr. Jiří Pácal