ECLI:CZ:NS:2003:5.TDO.616.2003.1
sp. zn. 5 Tdo 616/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. června 2003 o dovolání obviněného J. P., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1.10. 2002, sp. zn. 7 To 125/2002, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 1 T 31/91, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný J. P. byl rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 1 T 31/91, uznán vinným dvěma trestnými činy vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák., které spáchal tak, že v přesně nezjištěný den v době od února do konce dubna 1986 v nočních hodinách ve svém bytě v R. n. L., N. ulice 2704, okres L., s nožem v ruce nutil svoji tehdejší manželku E. P., aby vyskočila z okna ložnice bytu v šestém poschodí. Dne 8. 1. 1989 kolem 22.30 hodin ve svém bytě v R. n. L., N. ulice 2704, okres L. s nožem v ruce a následným přiložením nože k jejímu krku, nutil svoji tehdejší manželku E. P., aby vyskočila z balkonu bytu v šestém poschodí. Dále byl uznán vinným trestným činem vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil tím, že dne 14. 8. 1989 kolem 02. 00 ve svém bytě v R. n. L., N. ulice 2704, okres L., po předchozí hádce v úmyslu usmrtit, vyhodil z okna ložnice bytu v šestém poschodí za přesně nezjištěných okolností poškozenou J. J., která pádem na zem utrpěla zranění, zejména přetržení srdečnice, roztržení plic a jater, kterým krátce po dopadu na místě podlehla v důsledku vykrvácení do tělních dutin.
Obviněný byl odsouzen za první trestný čin vydírání, spáchaný v době od února do konce dubna 1986 a za sbíhající se trestné činy, kterými byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 7. 8. 1986, sp. zn. 6 T 437/86, podle §235 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let. Pro výkon trestu byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. řádu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §35 odst. 2 tr. zák. byl současně zrušen výrok o trestu, který byl obviněnému uložen rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 7. 8. 1986, sp. zn. 6 T 437/86. Zrušena byla také všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Za druhý trestný čin vydírání spáchaný dne 8. 1. 1989 a za trestný čin vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák. byl odsouzen podle §219 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. a §40 odst. 1 tr. zák k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let. Pro výkon trestu byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. řádu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. řádu byl zavázán nahradit škodu Okresnímu úřadu Litoměřice ve výši 20.000,- Kč. Podle §229 odst. 1 tr. řádu byla poškozená A. K. odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Proti rozsudku podali odvolání obviněný a státní zástupce. Odvolání obviněného směřovalo do výroku o vině a odvolání státního zástupce do výroku o trestu.
O odvoláních rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 10. 2002, sp. zn. 7 To 125/2002, tak, že z podnětu odvolání státního zástupce zrušil podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu napadený rozsudek ve výroku o trestu za trestný čin vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák., spáchaný v době od února do konce dubna 1986. Podle §259 odst. 3 tr. řádu rozhodl sám tak, že obviněného odsoudil podle §235 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let. Pro výkon trestu byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. řádu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §35 odst. 2 tr. zák. byl současně zrušen výrok o trestu, který byl obviněnému uložen rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 7. 8. 1986, sp. zn. 6 T 437/86. Zrušena byla také všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále mu byl podle §53 odst. 1 tr. zák. uložen peněžitý trest ve výši 3.000,- Kč spolu s náhradním trestem odnětí svobody v trvání jednoho měsíce (§54 odst. 3 tr. zák.). Odvolání obviněného J. P. bylo podle §256 tr. řádu zamítnuto.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze podal obviněný J. P. prostřednictvím svého obhájce dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. e) tr. řádu, neboť podle jeho názoru bylo proti němu vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné, a dále z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, protože se domnívá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) především zkoumal, zda má podané dovolání všechny obsahové a formální náležitosti, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:
Podle §265a odst. 1 tr. řádu lze dovoláním napadnout pouze pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. V posuzovaném případě je napadeným rozhodnutím rozsudek Vrchního soudu v Praze jako soudu odvolacího, kterým byl obviněnému uložen trest v odvolacím řízení, ve kterém Vrchní soud v Praze rozhodoval o odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, kterým byl obviněný uznán vinným [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. řádu]. Proti takovému rozhodnutí je dovolání obecně přípustné. Dovolání bylo podáno oprávněnou osobou podle §265d odst. 1 písm. b) tr. řádu u Krajského soudu v Ústí nad Labem dne 6. 1. 2003, tedy bylo podáno v místě a ve lhůtě uvedené v §265e tr. řádu.
K dovolacímu důvodu uvedenému v §265b odst. 1 písm. e) tr. řádu obviněný J. P. uvedl, že jeho trestní stíhání mělo být zastaveno s odkazem na ustanovení článku 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen “Úmluva“), protože v trestním řízení, které bylo proti němu vedeno, byly neodůvodněné a neomluvitelné průtahy. Rozsudek byl vydán po uplynutí jedenácti roků od zahájení trestního stíhání, kdy soud vůbec nejednal po dobu šesti let od podání obžaloby a když hlavní líčení nařídil, následovala další prodleva čtyř roků. Zdůraznil, že on se na průtazích nijak nepodílel. Poukázal na přednost mezinárodní smlouvy před zákonem, a proto považuje zastavení jeho trestního stíhání za opodstatněné.
K druhému dovolacímu důvodu podle §265d odst. 1 písm. g) tr. řádu obviněný uvedl, že nemůže souhlasit se zjištěními soudu o jeho vině a trval na tom, že nebyly shromážděny důkazy, které by nevzbuzovaly přinejmenším pochybnosti o jeho vině. Nebylo reagováno na jeho výhrady, týkající se činnosti svědka J. S. V této souvislosti poukazuje na výslech patologa, který se velmi složitě vyjadřoval k mechanismu zranění poškozené. Obviněný zpochybňuje věrohodnost poškozené a její nevěrohodnost dovozuje mimo jiné i z toho, že nadměrně pila a z toho, že trestnou činnost neoznámila v době, kdy k ní mělo dojít, ale až v době, kdy byli v rozvodovém řízení a nebyly mezi nimi dobré vzájemné vztahy. V závěru svého dovolání uvedl, že jeho námitky směřují proti hodnocení důkazů. Je překvapen, že soud mohl na základě takových důkazů, které byly shromážděny po letech nečinnosti soudu, dospět k závěru o jeho vině. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 10. 2002, sp. zn. 7 To 125/2002, a věc vrátil k novému řízení a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupkyně ve svém vyjádření uvedla, že ze základních obecných hledisek lze dovolání obviněného považovat za přípustné. Pokud obviněný argumentoval nepřiměřeností délky doby trestního stíhání, pak je třeba uvést, že se jednalo o skutkově, právně i důkazně složitou věc. Podle jejího názoru nelze přehlédnout, že věc byla Nejvyšším soudem jednou vrácena do přípravného řízení, takže délka řízení byla zapříčiněna i důvody objektivního charakteru. Je skutečností, že část doby trestního řízení před soudem prvního stupně byla nepřiměřeně dlouhá, ale z práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy nelze dovodit možnost, resp. nutnost zastavení trestního stíhání z důvodu nepřípustnosti podle §11 odst. 1 písm. j) tr. řádu. V této souvislosti odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ve věci vedené pod sp. zn. 6 Tdo 578/2002.
Ohledně námitek obviněného, které se týkají nesprávného hodnocení důkazů, uvedla, že jde o opakování obhajoby obviněného z přípravného řízení, z řízení před soudem prvního stupně i z odvolání obviněného, přičemž s touto argumentací se zejména odvolací soud ve svém rozhodnutí vypořádal. Nejvyšší státní zástupkyně považuje dovolání obviněného J. P. za nedůvodné, a proto navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného podle §265j tr. řádu zamítl a ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu rozhodl v neveřejném zasedání.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. řádu.
Není pochyb o tom, že v trestním řízení proti obviněnému J. P. došlo k velkým průtahům. První obžaloba byla podána u Krajského soudu v Ústí nad Labem dne 13. 3. 1990. Rozsudek byl vyhlášen Krajským soudem v Ústí nad Labem dne 17. 12. 1990 pod sp. zn. 1 T 5/90. Rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky ze dne 2. 5. 1991, sp. zn. 4 Tz 10/91, byl tento rozsudek zrušen a věc byla vrácena prokurátorovi k došetření. Nová obžaloba byla podána dne 25. 7. 1991. Hlavní líčení bylo nařízeno až na 8. 4. 1997. Hlavní líčení, které se konalo dne 25. 6. 1997, bylo odročeno na neurčito, další bylo nařízeno až na 8. 10. 2001, a rozsudek byl vyhlášen Krajským soudem v Ústí nad Labem dne 27. 2. 2002 pod sp. zn. 1 T 31/91. Rozsudek odvolacího soudu, proti kterému obviněný podal dovolání, byl vyhlášen Vrchním soudem v Praze dne 1. 10. 2002 pod sp. zn. 7 To 25/2002.
Nejvyšší soud vycházel především z toho, že podle §231 odst. 1 tr. řádu soud rozhodne o zastavení trestního stíhání, vyjde-li najevo mimo hlavní líčení některá z okolností uvedených v §223 odst. 1 tr. řádu. Podle tohoto ustanovení pak soud zastaví trestní stíhání, shledá-li za hlavního líčení, že je tu některá z okolností uvedených v §11 odst. 1 tr. řádu, kde jsou uvedeny případy, v nichž je trestní stíhání nepřípustné a v důsledku toho nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno. Důvody pro zastavení trestního stíhání jsou tu vymezeny taxativně, pozitivně a výslovně. Představují kogentní úpravu a je zapotřebí je chápat jako průlom do zásady oficiality (§2 odst. 4 tr. řádu) a do zásady legality (§2 odst. 3 tr. řádu), které patří mezi základní zásady trestního řízení.
To platí i pro důvod uvedený v §11 odst. 1 písm. j) tr. řádu, podle něhož, jak již bylo shora citováno, trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, stanoví-li tak vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána. Odkaz na takovou smlouvu znamená, že v textu vyhlášené mezinárodní smlouvy musí být nepřípustnost trestního stíhání zakotvena výslovně a nelze ji dovozovat jako možný prostředek nápravy vzniklého pochybení. V případě dovolatelem citované Úmluvy tomu tak ovšem není, neboť její článek 6 odst. 1 žádný výslovný důvod pro zastavení trestního stíhání neobsahuje. Proto porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ve smyslu tohoto článku Úmluvy samo o sobě nezakládá nepřípustnost trestního stíhání, a to ani s ohledem na požadavek účinných prostředků nápravy podle článku 13 Úmluvy.
Právo, aby věc byla projednána v přiměřené lhůtě, je nepochybně nedílnou součástí práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy, podle něhož má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který mimo jiné rozhodne o oprávněnosti jakéhokoliv trestního obvinění proti němu. Tato Úmluva (konkrétně Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod) byla publikována ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb. a stala se tak součástí právního řádu tehdejší ČSFR. Od 1. 1. 1993 se Úmluva na základě ústavního zákona č. 4/1993 Sb. stala součástí právního řádu České republiky a podle článku 10 Ústavy České republiky (ve znění před účinností ústavního zákona č. 395/2001 Sb., který nabyl účinnosti dne 1. 6. 2002) byly ratifikované a vyhlášené mezinárodní smlouvy o lidských právech a svobodách, jimiž je Česká republika vázána, bezprostředně závazné a měly přednost před zákonem. Podle platného a účinného znění (od 1. 6. 2002) článku 10 Ústavy České republiky jsou již všechny vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána, součástí právního řádu, přičemž stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva.
Právo na projednání věci bez zbytečných průtahů je ostatně zakotveno též v článku 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky. Obdobně je toto právo formulováno i v ustanovení §5 odst. 2 zák. č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), podle něhož každý má právo, aby jeho věc byla soudem projednána a rozhodnuta bez zbytečných průtahů. Požadavek projednávat trestní věci co nejrychleji je vyjádřen rovněž v ustanovení §2 odst. 4 tr. řádu (zásada oficiality).
Právem na spravedlivý proces podle článku 6 Úmluvy se rozumí soubor dílčích práv a svobod, jehož součástí je i právo na rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě. Přiměřenost délky řízení je judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „Soud“) posuzována podle konkrétních okolností případu s přihlédnutím ke kriteriím zakotveným v judikatuře Soudu, jimiž jsou především složitost případu, chování stěžovatele a chování příslušných státních orgánů. Pro tento účel se přihlíží popřípadě též k tomu, co je pro stěžovatele v sázce (viz např. Philis proti Řecku, 1997; Portington proti Řecku, 1998; Kudla proti Polsku, 2000). Soud však v žádném ze svých rozhodnutí nekonkretizoval obecně závaznou dobu, kterou by bylo možno za přiměřenou délku řízení považovat.
Článek 6 odst. 1 Úmluvy nestanoví žádnou výslovnou sankci, kterou by stíhal porušení tohoto práva, a to ani v podobě konkrétního pozitivně stanoveného důvodu pro zastavení trestního stíhání. K nápravě porušení práv stanovených Úmluvou jsou určeny prostředky předpokládané v článku 13 Úmluvy, přičemž smluvní státy mají určitý prostor pro posouzení, jaký prostředek zvolí. Prostředek nápravy musí být nejméně stejně účinný jako výsledek, jehož lze dosáhnout u Soudu, tedy konstatování porušení práva a přiznání spravedlivého zadostiučinění. Porušení pravidla plynoucího z článku 6 odst. 1 Úmluvy je sankcionováno vyvozením odpovědnosti státu vůči obviněnému. Ve svých rozhodnutích, které se týkají průtahů v řízení a nedodržení přiměřené doby řízení, postupuje Soud v zásadě tak, že konstatuje porušení článku 6 odst. 1 Úmluvy a přizná stěžovateli spravedlivé zadostiučinění ve formě peněžní náhrady (viz např. rozsudky S. proti Portugalsku, 1999; I. proti Polsku, 2001). Nápravu porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ve formě zastavení řízení Soud z článku 6 Úmluvy v žádném ze svých rozhodnutí nevyvodil a ani vzhledem ke svým pravomocem vyvodit nemohl, což je na druhé straně i logické, neboť Soud takto rozhoduje v trestních věcech i ve vztahu k poškozeným, kteří jsou také někdy stěžovateli dovolávajícími se nápravy ve vztahu k průtahům v řízení (viz např. rozsudek ve věci S. proti Portugalsku, 1999).
Rozhodovací praxe Ústavního soudu České republiky je s uvedenou judikaturou Soudu v souladu. Ústavní soud v řadě rozhodnutí řešících otázku porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě dokonce zdůraznil, že samotná skutečnost, že bylo porušeno právo na projednání věci soudem bez zbytečných průtahů a v přiměřené lhůtě, nemůže být důvodem pro zrušení napadených rozhodnutí a že zákon mu v této souvislosti nedává možnost přiznání jiné satisfakce, nežli je vyslovení názoru, že toto právo bylo porušeno (viz např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 215/96, sp. zn. III. ÚS 70/97). V některých svých rozhodnutích pak Ústavní soud přikázal příslušnému orgánu veřejné moci, aby nepokračoval v průtazích a aby ve věci neprodleně jednal (viz nálezy sp. zn. I ÚS 5/96 a sp. zn. II. ÚS 445/98).
Nejvyšší soud nezpochybňuje, že porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě je významným zásahem do principů zaručujících právo na spravedlivý proces. Nedůvodné průtahy a nepřiměřená délka trestního řízení jsou závažným a nežádoucím jevem, který nejen odporuje smyslu práva obviněného, ale i poškozeného (srov. slovo „každý“ v článku 6 odst. 1 Úmluvy) na spravedlivý proces, ale je i v rozporu se základními zásadami trestního práva a odporuje účelu trestního řízení. Současně je však nutno zdůraznit, že porušení tohoto práva samo o sobě nezakládá nepřípustnost trestního stíhání, a to ani s ohledem na požadavek účinných prostředků nápravy podle článku 13 Úmluvy. Článek 6 Úmluvy je třeba v prvé řadě považovat za výzvu signatářským státům, aby organizovaly své soudnictví tak, aby principy soudnictví v Úmluvě zakotvené byly respektovány.
Nejvyšší soud připomíná i ustanovení §1 odst. 1 tr. řádu, podle něhož účelem trestního řízení je zejména to, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona spravedlivě potrestáni, přitom má trestní řízení působit k upevňování zákonnosti, k předcházení a zamezování trestné činnosti, k výchově občanů v duchu zachovávání zákonů a pravidel občanského soužití. Trestní řízení je pak ovládáno základními zásadami zaručujícími naplnění popsaného účelu trestního řízení, které se uplatní nejen z pohledu samotného obviněného, ale i z pohledu práv a povinností ostatních subjektů a stran trestního řízení.
Nejvyšší soud České republiky proto ve shodě s již zmíněným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2002, sp. zn. 6 Tdo 578/2002, uzavírá, že z práva na projednání věci v přiměřené lhůtě nelze vyvodit jako důsledek zastavení trestního stíhání. Jinými slovy porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy samo o sobě neumožňuje závěr o možnosti zastavit trestní stíhání podle §11 odst. 1 písm. j) tr. řádu. Odkaz na mezinárodní smlouvu, jíž je Česká republika vázána, obsažený v tomto ustanovení znamená, že taková mezinárodní smlouva musí stanovit jednoznačně důvod pro zastavení trestního stíhání. Článek 6 odst. 1 Úmluvy žádný výslovný důvod pro zastavení trestního stíhání neobsahuje. Úmluva tedy neobsahuje žádné ustanovení, na které by se bylo možno odvolat jako na důvod, podle něhož lze trestní stíhání zastavit. Především však není akceptovatelné, aby orgán činný v trestním řízení, který v důsledku své dlouhodobé nečinnosti průtahy v řízení způsobil, se zbavil povinnosti vyplývající pro něho ze zásady oficiality, aniž by vyvinul dostatečnou iniciativu k naplnění účelu trestního řízení. S přihlédnutím k těmto skutečnostem nemohly proto soudy prvního i druhého stupně vzhledem k pozitivní právní úpravě trestní stíhání obviněného zastavit z důvodu uvedeného v §11 odst. 1 písm. j) tr. řádu.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
Důvodem dovolání nemůže být samo o sobě nesprávné skutkové zjištění nebo nesprávné hodnocení důkazů. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněnými soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jenom odvolací soud (§259 odst. 2, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět, jak je patrné z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu.
Proto při posuzování oprávněnosti tvrzení o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněného J. P. to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož obviněný spáchal skutek tak, jak je uvedeno v rozsudku prvního stupně, s jehož závěry se ztotožnil i soud druhého stupně. Takto popsanému skutkovému stavu pak odpovídá právní závěr vyjádřený v posouzení skutku jako dvojnásobného trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. a trestného činu vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák.
Rozhodnutí napadené dovoláním obviněného tedy nespočívá na nesprávném právním posouzení skutku ani na jiném nesprávném hmotně právním posouzením, a proto jím uváděný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu není dán. Obviněný v této části svého dovolání totiž nijak nezpochybňuje právní závěry učiněné v napadeném rozhodnutí, ale své výhrady v dovolání zaměřuje výlučně proti správnosti skutkových zjištění, která se stala podkladem pro příslušné právní posouzení skutku a proti hodnocení provedených důkazů. Stručně lze v tomto směru poukázat na námitky obviněného, že nebyly shromážděny důkazy, které by nevzbuzovaly přinejmenším pochybnosti o jeho vině a že jeho námitky směřují proti hodnocení důkazů.
Nejvyšší soud konstatuje, že v této části dovolání obviněný odkazuje na zákonný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, avšak konkrétní argumenty obsažené v dovolání obviněného vycházejí z důvodů jiných, které v zákoně jako dovolací důvody nejsou uvedeny. Předmětem dovolacích námitek se totiž staly tvrzené nedostatky ve skutkových zjištěních soudů činných ve věci a v jimi provedeném hodnocení důkazů. Je třeba zdůraznit, že obsah konkrétně uplatněných námitek, tvrzení i právních názorů, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. řádu, ale nestačí jen formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý dovolací důvod.
Není proto pochyb o tom, že v této části bylo dovolání podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. řádu. Pokud by dovolání bylo podáno jen z tohoto důvodu, bylo by nutné je odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu. Obviněný J. P. však podal dovolání i z důvodu odpovídajícímu §265b odst. 1 písm. e) tr. řádu. Nejvyšší soud z důvodů uvedených výše došel k závěru, že porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy neumožňuje závěr o možnosti zastavit trestní stíhání podle §11 odst. 1 písm. j) tr. řádu, a proto dovolání obviněného J. P. odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. června 2003
Předseda senátu:
JUDr. Jindřich Urbánek
Vypracoval:
JUDr. Jiří Šoukal