ECLI:CZ:NS:2003:7.TDO.655.2003.1
sp. zn. 7 Tdo 655/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 2. července 2003 v neveřejném zasedání v Brně o dovolání obviněného P. M., které podal proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. února 2003, sp. zn. 2 To 180/2002, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 1 T 3/99, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) a e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 5. 9. 2002, sp. zn. 1 T 3/99, byl obviněný uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. (ve znění z. č. 265/2001 Sb.), kterého se dopustil tím, že dne 12. 5. 1994 v B. si od zástupců společnosti P. k. B., s. r. o., P. 15/17 vypůjčil částku 5.000.000,- Kč, přičemž vystavil směnku na částku 5.150.000,- Kč a jako směnečníka k úhradě směnky ve lhůtě splatnosti 15. 6. 1994 uvedl společnost U., s. r. o., se sídlem v B., K. 19, jejímž byl jediným společníkem a jednatelem, ač věděl, že neexistují reálné zdroje, ze kterých by dluh mohl být řádně a včas uhrazen, peníze ve lhůtě splatnosti ani později nevrátil a způsobil tak společnosti P. k. B., s. r. o., P. 15/17 škodu ve výši 5.000.000,- Kč. Za to byl podle §250 odst. 4 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody na 5 let, pro jehož výkon byl zařazen podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou. Současně bylo podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 tr. ř. rozhodnuto o uplatněném nároku na náhradu škody.
Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 2. 2003, sp. zn. 2 To 180/2002, bylo odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítnuto jako nedůvodné.
Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný řádně a včas dovolání z důvodů §265b odst. 1 písm. d) a g) tr. ř.
Ohledně dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. obviněný namítá, že odvolací soud nepostupoval správně, když dne 24. 2. 2003 projednal a rozhodl o jeho odvolání v jeho nepřítomnosti přesto, že se prostřednictvím svého obhájce z účasti pro nemoc omluvil a žádal, aby bylo odvolání projednáno v jeho přítomnosti. Tím, že mu odvolací soud neumožnil osobně přednést důvody jeho odvolání, ačkoliv o to výslovně žádal, měl výrazně zkrátit jeho právo na obhajobu. Konkrétně dále uvádí okolnosti případu, kdy v době konání veřejného zasedání (v pořadí již třetího) dne 11. 2. 2003 onemocněl a jeho pracovní neschopnost trvala, dle rozhodnutí ošetřující lékařky při kontrole dne 21. 2. 2003, i v termínu dalšího veřejného zasedání dne 24. 2. 2003 s tím, že do další kontroly u lékařky dne 26. 2. 2003 není schopen účasti u soudního jednání. Ač si dne 21. 2. 2003 nechal od lékařky vystavit řádné potvrzení tak, jak to požadoval soud a telefonicky obhájce informoval, že mu potvrzení dodá jak jen to bude možné, nebylo již v jeho silách, aby toto potvrzení dodal obhájci ještě před konáním veřejného zasedání dne 24. 2. 2003.
Ohledně dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný namítá, že se trestného činu nedopustil, ale sám byl podveden. Nesouhlasí s argumenty odvolacího soudu ohledně zavinění formou přímého úmyslu podle §4 písm. a) tr. zák., které vychází z přístupu obviněného k Mgr. M., který by měl být podle hodnocení jeho jednání soudem přinejmenším spolupachatelem a přitom je za uvedené jednání odsouzen sám. Soud přitom nevzal v úvahu, že v době jeho jednání s Mgr. M. o zajištění úvěru mu o jeho osobě nebyly známé skutečnosti, které byly zjištěny teprve v průběhu vyšetřování, na něj v dané době působil věrohodně a neměl důvod mu nevěřit. Nesouhlasí v souvislosti s jeho osobou ani s argumentací ohledně naprosté nevěrohodnosti Z. K., když o existenci této osoby neměl až do vyšetřování celého případu zdání. Oběma soudům vytýká, že při odůvodnění svých rozhodnutí použily argumenty, které mají účelově prokázat jeho vinu, ač tyto skutečnosti sám nemohl ovlivnit, případně o nich nevěděl. Takto že jsou proti němu vyhodnocovány výpovědi svědkyň F. a N., půjčka že nebyla zajištěna zástavním právem nikoli z jeho vůle, ale z vůle věřitele a směnku, kterou vystavil věřitel, on pouze podepsal a její obsah nemohl nijak ovlivnit. Nesouhlasí rovněž s tvrzením soudu, že nebral vážně vystavenou směnku a v době její splatnosti se vyhýbal jednání se zástupci poškozené organizace, přičemž do situace, že nemohl vypůjčenou částku ve stanoveném termínu vrátit se nedostal vlastní vinou a nemohl tuto skutečnost předvídat v době vypůjčení peněz, když byl přesvědčen, že k jejich vrácení bude mít dostatek finančních prostředků. V souvislosti s tím nesouhlasí ani se zjištěním soudu, že věděl o neexistenci reálných zdrojů k úhradě půjčky řádně a včas a je toho názoru, že tato skutečnost není prokázána. V podrobnostech pak rozvádí okolnosti z nich existenci reálných zdrojů k vrácení dluhu dovozuje. Závěrem proto navrhl, aby byla rozhodnutí soudů obou stupňů zrušena podle §265k odst. 1 tr. ř. a podle §265m tr. ř. aby dovolací soud sám rozhodl tak, že jej zprošťuje obžaloby, případně aby věc vrátil soudu prvního stupně k novému rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v Brně ve vyjádření k dovolání uvedl, že obviněný do zahájení veřejného zasedání dne 24. 2. 2003 nepředložil zprávu, která by dokládala prostřednictvím obhájce učiněnou žádost o odročení veřejného zasedání ze zdravotních důvodů. K tíží soudu tak nemůže být kladeno, že obviněný navštívil lékaře v poslední pracovní den před konáním veřejného zasedání a příslušné potvrzení již údajně nestihl soudu doručit. Navíc nešlo o návštěvu lékaře v důsledku náhlého zhoršení zdravotního stavu a obviněný svoji zdravotní nezpůsobilost k účasti na veřejném zasedání nedoložil ani dne 11. 2. 2003. Nedošlo tudíž k porušení ustanovení o účasti u veřejného zasedání a námitky obviněného jsou zjevně nedůvodné. Námitka týkající se blíže nespecifikovaných procesních předpisů při provádění dokazování se pak s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., ani s žádným jiným, obsahově nekryje. S formálně deklarovaným důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se pak nekryjí ani námitky, které v rámci tohoto důvodu obviněný uvedl v dovolání, protože jde o námitky primárně skutkové, které nelze uplatňovat v rámci žádného dovolacího důvodu. Navrhl proto, aby bylo dovolání odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
První obviněným uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán tehdy, byla-li porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. V daném případě obviněný spatřuje naplnění tohoto dovolacího důvodu postupem odvolacího soudu, který dne 24. 2. 2003 projednal jeho odvolání v jeho nepřítomnosti, ač se prostřednictvím obhájce z účasti pro nemoc omluvil a žádal, aby bylo odvolání projednáno v jeho přítomnosti.
Jak vyplývá ze spisu, byl den 24. 2. 2003 již v pořadí čtvrtým termínem, který odvolací soud stanovil k projednání odvolání obviněného. V prvním termínu dne 7. 1. 2003 se veřejné zasedání nekonalo proto, že obviněný nebyl k němu řádně a včas předvolán a v důsledku přestěhování bez udání nové adresy se o něm vůbec nedozvěděl. V druhém termínu dne 27. ledna 2003 se veřejné zasedání nekonalo, protože u obviněného nebyla zachována k přípravě zákonná pětidenní lhůta a trval na jejím zachování. V třetím termínu dne 11. 2. 2003 se veřejné zasedání nekonalo z důvodu onemocnění obviněného. Čtvrtý termín veřejného zasedání byl stanoven na den 24. 2. 2003, obviněný byl o jeho konání řádně a včas vyrozuměn, ale z důvodu přetrvávání pracovní neschopnosti se k odvolacímu soudu v tento den k veřejnému zasedání nedostavil a byl pouze přítomným obhájcem omluven z důvodu nemoci s tím, aby veřejné zasedání bylo odročeno z důvodu nemoci obviněného. Obhájce obviněného však žádné potvrzení o pracovní neschopnosti obviněného, která by bránila jeho účasti na veřejném zasedání, nepředložil.
Protože obviněný již v případě veřejného zasedání dne 11. 2. 2003 s potvrzením pracovní neschopnosti nedoložil i zprávu lékaře z níž by vyplývalo, že současně není ani schopen zúčastnit se veřejného zasedání, byl současně s vyrozuměním o konání veřejného zasedání dne 24. 2. 2003 (doručeno 13. 2. 2003) vyzván, aby tuto skutečnost doložil a současně, aby obdobnou lékařskou zprávu předložil vždy v případě, kdy bude žádat o odročení veřejného zasedání z důvodu nemoci. Obviněný však této výzvě nevyhověl a požadovanou lékařskou zprávu, z níž by vyplývala jeho neschopnost zúčastnit se jednání soudu, nepředložil ani ohledně veřejného zasedání dne 11. 2. 2003, ani při žádosti jeho obhájce o odročení veřejného zasedání dne 24. 2. 2003.
Účelem práva obviněného na projednání věci v jeho přítomnosti je zejména zájem na zajištění jeho reálné možnosti vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu kladeno v obžalobě za vinu a k důkazům, na nichž je obžaloba založena. Trestní řád proto stanoví odchylné podmínky, za nichž lze konat v nepřítomnosti obviněného hlavní líčení a podmínky za nichž lze takto konat veřejné zasedání. Pokud lze hlavní líčení, které je těžištěm a vyvrcholením procesu dokazování, provést v nepřítomnosti obviněného jen výjimečně (§202 odst. 2 tr. ř.), zákonné podmínky pro konání veřejného zasedání tak rigorózně vymezeny nejsou.
Podle ustanovení §238 odst. 1 tr. ř. se na veřejnost, řízení, počátek a odročení veřejného zasedání užije přiměřené ustanovení o hlavním líčení. Z tohoto ustanovení tedy vyplývá, že přiměřené použití ustanovení o hlavním líčení se nevztahuje i na přítomnost obviněného při veřejném zasedání. Otázku přítomnosti při veřejném zasedání obecně upravuje ustanovení §234 tr. ř., kde ale obviněný uveden není. Na nutnost jeho účasti lze proto usuzovat podle toho, zda byl soudem o veřejném zasedání pouze vyrozuměn, nebo byl předvolán, čímž dal soud ve smyslu §233 odst. 1 tr. ř. jednoznačně najevo, že přítomnost obviněného je nutná a bez něj nelze ve věci rozhodnout. Protože obviněný byl odvolacím soudem o veřejném zasedání dne 24. 2. 2003 pouze vyrozuměn (viz č. l. 630 tr. spisu) a nikoliv předvolán, dal tím odvolací soud najevo, že jeho přítomnost nepovažuje za nutnou a lze uvažovat i o konání veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti (obviněný nebyl ve vazbě ani ve výkonu trestu odnětí svobody, takže nepřicházelo v úvahu použití ustanovení §263 odst. 4 tr. ř.).
Pro posouzení otázky, zda projednáním odvolání obviněného při veřejném zasedání dne 24. 2. 2003 v jeho nepřítomnosti byl obviněný zkrácen na svých obhajovacích právech tak, aby to zakládalo dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., mají proto zásadní význam následující skutečnosti. Obviněný byl o konání veřejného zasedání dne 24. 2. 2003 pouze vyrozuměn, a to řádně a včas. Předem pak byl odvolacím soudem poučen, že pokud trvá na své osobní účasti u veřejného zasedání a ve využití tohoto práva mu brání zdravotní důvody, musí svou neúčast omluvit na základě lékařské zprávy, z níž musí být zřejmé, že zdravotní potíže vylučují možnost osobní účasti u veřejného zasedání. Protože se však obviněný tímto poučením neřídil, k veřejnému zasedání se nedostavil a svou neúčast tedy řádně neomluvil, pak nelze mít za to, že byla porušena ustanovení o jeho přítomnosti ve veřejném zasedání. Potvrzení o dočasné pracovní neschopnosti je totiž vystavováno pro účely sociálního zabezpečení (viz vyhl. č. 31/1993 Sb.) a není dostatečným podkladem pro závěr, že obviněnému zdravotní důvody také brání v účasti u veřejného zasedání soudu. Obviněný přitom takovou zprávu lékaře nepředložil již při předchozím veřejném zasedání dne 11. 2. 2003 a o tom, že jeho pracovní neschopnost nadále bude trvat i dne 24. 2. 2003, kdy byl soudem stanoven již čtvrtý termín konání veřejného zasedání k projednání jeho odvolání, se dověděl dne 21. 2. 2003, tj. s dostatečným předstihem, který mu umožňoval buď prostřednictvím obhájce nebo použitím telefaxového podání soudu včas řádně doložit svoji žádost o odročení jednání příslušnou zprávou lékaře.
Nelze přitom přehlédnout, že v den konání veřejného zasedání dne 11. 2. 2003 se obviněný osobně dostavil ke svému obhájci s tím, že je v pracovní neschopnosti a není schopen účasti u veřejného zasedání (viz. č. l. 625). Pracovní neschopnost obviněného přitom započala dne 10. 2. 2003. Obhájce proto sdělil soudu tuto skutečnost, omluvil obviněného a téhož dne pouze faxem zaslal soudu potvrzení pracovní neschopnosti obviněného (viz. č. l. 626 tr. sp.), přičemž následně telefonicky požádal také o odročení veřejného zasedání. Poté co si soud sám telefonicky ověřil u ošetřující lékařky, že obviněný je také neschopen účasti u veřejného zasedání, vyhověl žádosti obhájce a jednání odročil na 24. 2. 2003. O tomto termínu konání veřejného zasedání byl obviněný řádně a včas vyrozuměn s výzvou, aby obratem soudu doložil lékařskou zprávu zda byl či nebyl schopen účasti dne 11. 2. 2003 a stejnou zprávu předložil vždy napříště, když bude žádat o odročení z důvodu zdravotních. Obviněný této výzvě nevyhověl, do konání veřejného zasedání nedoručil soudu originál žádné zprávy lékaře potvrzující jeho neschopnost zúčastnit se jednání u odvolacího soudu a originály těchto dokumentů byly doručeny soudu až dne 28. 2. 2003, tj. čtyři dny po rozhodnutí.
Odvolací soud tak neporušil projednáním věci ve veřejném zasedání bez přítomnosti obviněného jeho ústavou garantované právo na projednání věci v jeho přítomnosti ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, /ani v dovolání namítaný čl. 6 odst. 3 písm. c) hl. I. Úmluvy o ochraně lidských práv …/, neboť tak postupoval poté, co byl obviněný o konání veřejného zasedání řádně a včas vyrozuměn, k tomuto zasedání se nedostavil a svou neúčast u něj dostatečným způsobem včas neomluvil, když nevyhověl požadavku soudu na předložení lékařské zprávy. Obviněný tak sám svým přístupem k trestnímu řízení zavinil, že práva zúčastnit se veřejného zasedání před odvolacím soudem nevyužil. Dovolání obviněného ohledně uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je proto zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., když dovoláním vytýkaný postup odvolacího soudu je také v souladu se stávající judikaturou (viz např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. 9. 2002, sp. zn. 6 Tdo 499/2002, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 19, pod č. T 461, vydavatelství C. H. BECK).
Druhý obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. záleží v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Jak vyplývá ze znění tohoto ustanovení, nelze v rámci tohoto dovolacího důvodu úspěšně namítat nesprávnost skutkových zjištění samotných, která jsou pro dovolací soud závazná a v dovolacím řízení nezpochybnitelná. Nelze proto ani namítat, že soud neprovedl některé důkazy nebo, že provedené důkazy nesprávně hodnotil či zcela pominul. Všechny tyto námitky se totiž vztahují k zjišťování skutkového stavu a nikoli k jeho právnímu posouzení. Právě takovéto námitky však obviněný uvádí v dovolání. Již jeho první námitka, že se trestného činu nedopustil, ale sám byl podveden, je zpochybňováním skutkového zjištění, že to byl právě on, kdo se dopustil daného jednání. Stejně tak námitky, že předmětnou směnku nevystavil a byl přesvědčen, že bude mít k úhradě dlužné částky dostatek finančních prostředků, když nemohl v době vypůjčení peněz předvídat, že se ne vlastní vinou dostane do situace, že je nebude schopen ve stanoveném termínu vrátit, nesměřují proti právnímu posouzení skutku, ale přímo zpochybňují skutkové zjištění soudu, že obviněný „vystavil směnku … ač věděl, že neexistují reálné zdroje, ze kterých by dluh mohl být řádně a včas uhrazen …“. Další námitky obviněného pak především zpochybňují správnost hodnocení důkazů soudem, když namítá, že účelově k prokázání jeho viny byly vyhodnocovány výpovědi svědkyň F. a N., že soud při hodnocení jeho zavinění nevzal v úvahu určité skutečnost, které mu nebyly známy a které v dovolání konkrétně uvádí. Tyto námitky obviněného ale dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplňují a dovolání bylo proto v tomto směru odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., protože bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Nejvyšší soud nerozhodl o odložení výkonu rozhodnutí podle §265o tr. ř., jak bylo navrhováno v dovolání, protože pro takový postup neshledal důvody.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. července 2003
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš