ECLI:CZ:NS:2004:11.TCU.98.2004.1
sp. zn. 11 Tcu 98/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal dne 30. června 2004 v neveřejném zasedání návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky na zápis odsouzení cizozemským soudem do evidence Rejstříku trestů a rozhodl takto:
Podle §4 odst. 2 zák. č. 269/1994 Sb. se do evidence Rejstříku trestů zaznamenají údaje o odsouzení občana České republiky M. D., rozsudkem Obvodového soudu v Pirně, Spolková republika Německo, ze dne 8. 4. 2002, sp. zn. 4 Ds 148 Js 69116/01, a to pro trestné činy převádění cizinců a nedovolený vstup po vyhoštění a nedovolený pobyt po vyhoštění a bez pasu podle §92a odst. 1 č. 1, č. 2, §92 odst. 1 č. 1, č. 2, č. 6, odst. 2 č. 1a), b), §3 odst. 1, §4, §8 odst. 2, §39 odst. 1, §55 odst. 1, §58 odst. 1 německého cizineckého zákona, §25 odst. 3 a §52 německého trestního zákona k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a pěti měsíců.
Odůvodnění:
Výše označeným rozsudkem Obvodového soudu v Pirně, Spolková republika Německo, jenž nabyl právní moci dne 16. 4. 2002, byl M. D. uznán vinným trestnými činy převádění cizinců a nedovolený vstup po vyhoštění a nedovolený pobyt po vyhoštění a bez pasu podle §92a odst. 1 č. 1, č. 2, §92 odst. 1 č. 1, č. 2, č. 6, odst. 2 č. 1a), b), §3 odst. 1, §4, §8 odst. 2, §39 odst. 1, §55 odst. 1, §58 odst. 1 německého cizineckého zákona, §25 odst. 3 a §52 německého trestního zákona, a to v podstatě na základě zjištění, že dne 14. 12. 2001 společně s další osobou převedl přes českoněmeckou hranici mimo hraniční přechod v blízkosti R. 4 irácké státní příslušníky, za což mu byla přislíbena odměna ve výši 100 DM, přičemž na území Spolkové republiky Německo vstoupil, ačkoliv byl rozhodnutím Zemského hlavního města D. z území Spolkové republiky Německo vykázán a vyhoštěn a ani nebyl držitelem cestovního pasu.
Za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a pěti měsíců.
Ministerstvo spravedlnosti České republiky podalo podle §4 odst. 2 zák. č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů (dále jen zákon), Nejvyššímu soudu České republiky návrh na zapsání výše uvedeného odsouzení německého soudu do evidence Rejstříku trestů České republiky.
Nejvyšší soud České republiky věc přezkoumal a shledal, že jsou splněny zákonné podmínky pro zápis odsouzení cizozemským soudem do evidence Rejstříku trestů.
Podle §4 odst. 1 zákona se do evidence Rejstříku trestů zaznamenávají údaje o odsouzení cizozemským soudem, jestliže o uznání rozsudku takového soudu rozhodl podle §384a odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud České republiky. Podle §4 odst. 2 zákona může však Nejvyšší soud České republiky na návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky rozhodnout, že se do evidence Rejstříku trestů zaznamenají též údaje o jiném odsouzení občana České republiky cizozemským soudem, jestliže se týká činu, který je trestným i podle právního řádu České republiky, a zápis do evidence je odůvodněn závažností činu a druhem trestu, který za něj byl uložen. Konečně podle §4 odst. 3 téhož zákona platí, že pokud Nejvyšší soud rozhodne o uznání rozsudku podle odstavce 1 nebo o zaznamenání údajů o odsouzení do evidence Rejstříku trestů podle odstavce 2, hledí se na takové odsouzení cizozemským soudem jako na odsouzení soudem České republiky.
Z podaného návrhu a z obsahu připojeného spisového materiálu vyplývá, že odsouzený je občanem České republiky, který byl pravomocně odsouzen cizozemským soudem, přičemž odsouzení se týká skutku, který vykazuje znaky trestného činu i podle právního řádu České republiky (trestné činy nedovoleného překročení státní hranice podle §171a tr. zák. a maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 tr. zák.). Tím jsou splněny formální podmínky ustanovení §4 odst. 2 zákona.
V posuzované věci jsou dány ovšem i podmínky materiální povahy. Odsouzený M. D. se pro finanční prospěch podílel ilegálním převedení cizinců na území cizího státu, přičemž za obdobnou trestnou činnost již byl na území Spolkové republiky Německo soudně trestán (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2003, sp. zn. 11 Tcu 200/2003). Navíc je třeba zdůraznit, že se jedná o trestnou činnost v poslední době velmi rozšířenou, která svou nebezpečností poškozuje i zájmy České republiky.
Pokud jde o druh trestu, byl mu uložen mimo jiné nepodmíněný trest odnětí svobody již v nezanedbatelné výměře. Lze tedy dovodit, že podmínky ustanovení §4 odst. 2 zákona týkající se závažnosti činu a druhu uloženého trestu jsou splněny.
Z uvedených důvodů proto Nejvyšší soud České republiky návrhu Ministerstva spravedlnosti České republiky vyhověl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. června 2004
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík