ECLI:CZ:NS:2004:11.TDO.515.2004.1
sp. zn. 11 Tdo 515/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 21. května 2004 dovolání obviněného V. H., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 2. 2004, sp. zn. 4 To 1/2004, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 2 T 12/2002, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného V. H. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný V. H. podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 2. 2004, sp. zn. 4 To 1/2004, jímž bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. 9. 2003, sp. zn. 2 T 12/2002, kterým byl uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. a odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání devíti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, za současného uložení povinnosti zaplatit na náhradě škody R. H. částku ve výši 75.910,-Kč. Se zbytkem nároku na náhradu škody odkázal soud poškozenou na řízení ve věcech občanskoprávních.
Dovolání opřel obviněný o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V textu tohoto mimořádného opravného prostředku uvedl, že s rozhodnutím soudů nesouhlasí a znovu uvedl výhrady uplatněné již ve svém odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Především namítl, že krajský soud dospěl nesprávně k závěru o jeho vině, pokud vycházel z výpovědi poškozené R. H., které uvěřil, přestože znalkyně uvedla, že její specifická věrohodnost je sporná. Výhrady uplatnil i k hodnocení svého doznání ze dne 12. 4. 2002, které podle jeho názoru neodůvodňuje použití právní kvalifikace podle ustanovení §222/1 tr. zák., neboť ve své výpovědi pouze připustil, že poškozené dal pár facek. Dále pak podrobně hodnotí výpovědi poškozené, která v průběhu řízení účelově přizpůsobovala a zkreslovala podstatné údaje ve vztahu k němu coby pachateli stíhaného trestného činu. Znalecký posudek vycházející z výpovědí poškozené proto považuje za zcela nesprávný a neprůkazný. Důkazy, o něž soud prvního stupně opírá závěr o jeho vině, netvoří logický řetězec, který by vylučoval jiný možný skutkový děj, zejména s ohledem i na výpověď samotné poškozené. Domnívá se, že nebylo nepochybně prokázáno, že by se dopustil trestného činu ublížení na zdraví podle ustanovení §222/1 tr. zák., a proto měl být obžaloby zproštěn. Má za to, že oba soudy nesprávně zamítly jím navrhované doplnění dokazování, a to ohledně vyžádání spisu Policie ČR v K., zajištění videozáznamu z kamerového systému v blízkosti baru A. v L. z inkriminované noci a provedení výslechu bratrů P., neboť tyto důkazy mohly podpořit věrohodnost jeho obhajoby, případně mohly vyloučit či prokázat přítomnost dalších osob na místě činu. Závěrem navrhl, aby dovolací soud zrušil usnesení soudu druhého i prvního stupně a ve věci sám rozhodl podle ustanovení §265m odst. 1 tr. ř., eventuálně ve výroku o náhradě škody podle ustanovení §265m odst. 2 tr. ř.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém písemném vyjádření k podanému dovolání obviněného konstatuje, že obsah dovolacích námitek obviněného evidentně nekoresponduje uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolatel totiž namítá toliko nesprávnost hodnocení důkazů a neúplnost dokazování, tedy napadá výlučně nesprávnost skutkových zjištění. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou. Shledal přitom, že dovolání přípustné je /§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř./, že bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 3 tr. ř.), a že bylo podáno oprávněnou osobou /§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř./.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§265i odst. 3 tr. ř.).
Z dikce zákona vyplývá, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě procesních a hmotně právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř. Z vymezení zákonných důvodů dovolání v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je zřejmé, že důvodem dovolání nemůže být nesprávné skutkové zjištění, ačkoli to zákon výslovně nestanoví, a to vzhledem k tomu, že právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozhodnutí a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Tento závěr lze jednoznačně dovodit právě s ohledem na jednotlivé důvody dovolání vymezené v citovaném ustanovení, především pak s ohledem na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle tohoto ustanovení důvod dovolání je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z takto vymezeného dovolacího důvodu vyplývá, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže měnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení důkazů provedených v předcházejícím řízení. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další (v pořadí již třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři. V takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci (§2 odst. 5 tr. ř.), popř. do pozice soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Z vymezení obsahu dovolání v ustanovení §265f odst. 1, 2 tr. ř. a zejména ze znění ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je třeba dovodit, že nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Námitky dovolatele v tomto ohledu nemohou obstát, neboť obviněný sice formálně opřel dovolání o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , avšak jeho argumentace se opírá výhradně o námitky skutkového charakteru, neboť uplatnil pouze námitky, které směřovaly proti způsobu, jakým byly hodnoceny provedené důkazy, proti rozsahu dokazování, a tedy proti správnosti skutkových zjištění. Obviněný konkrétně vytýkal soudům, že svá skutková zjištění nesprávně opíraly o výpověď poškozené, kterou on považuje za nevěrohodnou, a nesprávně ji podpořily jeho vlastním doznáním; dále hodnotí znalecký posudek jako nesprávný a neprůkazný. Vytýká soudům, že nedoplnily dokazování připojením spisu Policie ČR v K., videozáznamu z kamerového systému a že neprovedly svědecký výslech bratrů P. Je evidentní, že jím vytýkané vady mají povahu vad skutkových, kterými se snaží dosáhnout změny zjištění skutkového stavu věci. V žádném případě však nejde o námitky, které by se týkaly otázky „právního posouzení skutku“, jímž byl obviněný uznán vinným, ani otázky „jiného hmotně právního posouzení“, tj. jiného, než je právní kvalifikace skutku, jímž byl obviněný uznán vinným. Ze strany obviněného jde o námitky, které jsou právně irelevantní, neboť stojí mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jehož naplnění dovolatel dovozuje ze zmíněných nedostatků až následně, když na nesprávnost právního posouzení skutku usuzuje na podkladě skutkových zjištění odlišných, než k jakým dospěl soud prvního stupně a s jehož závěry jak skutkovými, tak právními se ztotožnil i soud odvolací, tyto se snaží zvrátit a předkládá vlastní popis dané situace.
Z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení §265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští. Tak je tomu i v tomto případě. Jak bylo výše již uvedeno, obviněný sice dovolání formálně opřel o dovolací důvod předvídaný ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak ve skutečnosti dovolání založil na námitkách, které obsahově nejen tento, ale ani žádný jiný zákonný dovolací důvod nenaplňují. Dovolání tak bylo podáno z jiných, než ze zákonem stanovených důvodů.
Nejvyšší soud proto dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž z jeho podnětu přezkoumal napadené usnesení a předcházející řízení podle §265i odst. 3, 4 tr. ř.
O odmítnutí dovolání Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. května 2004
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík