ECLI:CZ:NS:2004:11.TDO.836.2004.1
sp. zn. 11 Tdo 836/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. srpna 2004 o dovolání obviněných pprap. PČR M. V. a pprap. PČR J. R., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, ze dne 6. 4. 2004, sp. zn. 10 To 11/2004, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 2 T 215/2002, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných M. V. a J. R. odmítá .
Odůvodnění:
Obvinění pprap. PČR M. V. a pprap. PČR J. R. podali prostřednictvím společného obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, ze dne 6. 4. 2004, sp. zn. 10 To 11/2004, jímž bylo zamítnuto podle §256 tr. ř. jejich odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 19. 11. 2003, sp zn. 2 T 215/2002, jímž byli uznáni vinnými trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. a odsouzeni každý z nich k peněžitému trestu ve výši 5.000,? Kč. Pro případ nezaplacení peněžitého trestu byl uložen každému z nich náhradní trest odnětí svobody v trvání čtrnácti dnů.
Dovolání obvinění opřeli o dovolací důvod předpokládaný v druhé alternativě ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., tj. že bylo zamítnuto jejich odvolání proti rozsudku, ačkoliv v řízení předcházejícím napadenému usnesení je dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V dalším textu v zásadě zopakovali námitky uplatněné již v odvolacím řízení a uvedli, že výše uvedené usnesení krajského soudu napadají v plném rozsahu. Dovolací důvod spatřují především v tom, že bylo porušeno jejich ústavní právo na spravedlivý proces, neboť v přípravném řízení konalo vyšetřovací úkony, přestože šlo o podezření z trestné činnosti policistů, Místní oddělení Policie ČR v N., místo Inspekce ministra vnitra. Dále namítají, že do spisu nebyl založen úřední záznam o úkonech policistů z hlídky, jež byla na místo vyslána těsně po činu, nebyli zajištěni přítomní svědci a nebyl pořízen plánek místa činu. Vytýkají soudům, že věc nesprávně posoudily, když nepřihlédly k zásadě \"in dubio pro reo\" .
V této souvislosti konkrétně pak poukazují na ustanovení §161 odst. 3 tr. ř., jež upravuje příslušnost k vyšetřování trestných činů příslušníků Policie ČR, a zdůrazňují, že odůvodnění usnesení státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Hradci Králové ze dne 13. 9. 2002 se nesprávně odvolává na záznam z prověřování věci orgánem Inspekce ministra vnitra, který však byl učiněn v trestní věci, kde obvinění byli v roli poškozených a poškozený, J. H. v postavení útočníka. Opakují, že spisový materiál neobsahuje výsledky prověřování Inspekce ministra vnitra podle §158 tr. ř. a považují to za porušení zásady rovnosti zbraní v trestním řízení. Dále tvrdí, že orgány Policie ČR v N. byli vůči nim zaujaty.
Okresnímu soudu v Náchodě dále vytýkají, že se nevyrovnal se shora uvedenými závažnými procesními vadami přípravného řízení a s rozpory mezi výpověďmi svědků a posudkem znalce. Namítají, že se nelze ztotožnit se závěry soudů, že se skutek stal tak, jak je popsáno v obžalobě, a hodnotí ze svého pohledu svědecké výpovědi jako rozporuplné a nepravdivé. Poukazují na závěry znalců, podle nichž oba obvinění byli zraněni mnohem vážněji než poškozený, a z toho dovozují, že se pouze bránili. Dále namítají, že soud nemohl věc objektivně posoudit, když neznal poměry na místě činu, neboť nebyla provedena rekonstrukce činu ani prověrka na místě činu. Vytýkají, že soudy na základě provedených důkazů nemohly posoudit, zda nešlo o nutnou obranu obviněných podle §13 tr. zák. Připomínají, že v případě pochybností soud volí variantu skutkového zjištění, která je pro obviněného příznivější.
Závěrem znovu zdůrazňují, že řízení před okresním soudem bylo zahájeno na základě obžaloby, podložené výsledky procesně vadného přípravného řízení a okresní soud měl proto rozhodnout podle §188 odst. 1 písm. e) tr. ř. Setrvávají na tom, že nebylo prokázáno, že se skutek stal a že jej spáchali obvinění a soud měl tak aplikovat zásadu in dubio pro reo. Navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. 4. 2004, sp. zn. 10 To 11/2004, a rozhodnutí mu předcházející, a obviněné zprostil obžaloby.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření uvedla, že uplatněnými dovolacími námitkami obviněných ve skutečnosti není vytýkáno nesprávné právní posouzení předmětného skutku ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení a proto jimi uváděné skutečnosti nejsou dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Obvinění nezpochybnili právní závěry učiněné v napadeném rozhodnutí, ale své výhrady v dovolání zaměřili výlučně proti správnosti skutkových zjištění, která se stala podkladem pro příslušné právní posouzení skutku. Samotná skutková zjištění ani provádění a hodnocení důkazů nemůže dovolací soud v dovolacím řízení přezkoumávat, rovněž zmíněné procesní otázky, které obvinění zmiňují nelze řešit cestou tohoto mimořádného opravného prostředku. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl a v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak rozhodl v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou. Shledal přitom, že dovolání přípustné je /§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř./, že bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 3 tr. ř.), a že bylo podáno oprávněnou osobou /§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř./.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§265i odst. 3 tr. ř.).
Z dikce zákona vyplývá, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě procesních a hmotně právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř. Z vymezení zákonných důvodů dovolání v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je zřejmé, že důvodem dovolání nemůže být nesprávné skutkové zjištění, ačkoli to zákon výslovně nestanoví, a to vzhledem k tomu, že právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozhodnutí a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Tento závěr lze jednoznačně dovodit právě s ohledem na jednotlivé důvody dovolání vymezené v citovaném ustanovení a platí tedy i ve vztahu k důvodu uvedenému v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož je tento dovolací důvod dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z takto vymezeného dovolacího důvodu vyplývá, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže měnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení důkazů provedených v předcházejícím řízení. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další (v pořadí již třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři. V takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci (§2 odst. 5 tr. ř.), popř. do pozice soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Z vymezení obsahu dovolání v ustanovení §265f odst. 1, 2 tr. ř. a zejména ze znění ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je přitom třeba dále dovodit, že nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Námitky dovolatelů v tomto ohledu nemohou obstát, neboť obvinění sice formálně opřeli dovolání o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v návaznosti na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak podstatná část námitek směřuje proti skutkovým zjištěním, která učinil na základě hodnocení provedených důkazů nalézací soud. Zejména je jimi totiž vytýkáno soudu, že nezajistil stopy a svědky na místě činu, že nepořídil plánek místa činu, že se nevyrovnal s rozpory mezi výpověďmi svědků a posudkem znalce, a že neobjektivně posoudil věci s ohledem na neznalost poměrů na místě činu, a že tedy nebylo dostatečně prokázáno, že se skutek stal a spáchali jej obvinění a že soudy měly proto uplatnit zásadu \"in dubio pro reo\". Takové námitky nenaplňují materiálně jimi uplatněný dovolací důvod, nýbrž ve skutečnosti jsou jen snahou o změnu zjištěného skutkového stavu v důsledku odlišného hodnocení důkazů, přičemž sami dovolatelé výslovně uvádějí, že se nemohou ztotožnit se skutkovým zjištěním soudu, že se stal skutek tak, jak je popsán v obžalobě. Jde proto o námitky, které evidentně stojí mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Přičemž i námitka posuzující jednání obviněných jako jednání v nutné obraně vychází až z odlišně zjištěného skutkového stavu a nikoliv z odlišného právního hodnocení soudy učiněných skutkových zjištění.
Existenci citovaného dovolacího důvodu nezakládá ani další skupina uplatněných námitek, kterými dovolatelé brojí proti tomu, že mělo být porušeno jejich ústavní právo na spravedlivý proces, neboť z důvodů výše již podrobně rozvedených je konané přípravné řízení ve věci zcela vadné. Tyto výhrady obvinění totiž směřují proti procedurálnímu postupu orgánů činných v trestním řízení, resp. v přípravném řízení, nikoliv však proti \"právnímu posouzení skutku\" (jimž byli obvinění uznáni vinnými), ani proti jinému \"hmotně právnímu posouzení\" (tj. jinému, než je právní kvalifikace skutku, jímž byli obvinění uznáni vinnými), a proto jde o námitky, které jsou ve vztahu k uvedenému důvodu dovolání právně irelevantní.
Z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení §265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští. Tak je tomu i v tomto případě. Jak bylo výše již uvedeno, obvinění sice dovolání formálně opřeli o zákonem předvídaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v návaznosti na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak ve skutečnosti dovolání založili na námitkách, které obsahově žádný ze zákonných dovolacích důvodů nenaplňují. Dovolání tak bylo podáno z jiných, než ze zákonem stanovených důvodů.
Nejvyšší soud proto dovolání obou obviněných podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž z jeho podnětu přezkoumal napadené usnesení a předcházející řízení podle §265i odst. 3, 4 tr. ř.
O odmítnutí dovolání Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. srpna 2004
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík