ECLI:CZ:NS:2004:20.CDO.1153.2004.1
sp. zn. 20 Cdo 1153/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Kůrky a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Pavla Krbka ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného F. F. proti povinnému L. S., zastoupenému advokátem, prodejem nemovitostí, pro 120.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn.4 E 903/2002 o dovolání povinného proti usnesení Krajského soud v Ostravě ze dne 24.listopadu 2003, č.j. 10 Co 1440/2003-25, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud výrokem I. svého rozhodnutí potvrdil usnesení, jímž soud prvního stupně nařídil k uspokojení pohledávky oprávněného ve výši 120.000.- Kč výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí nacházejících se dílem ve vlastnictví povinného a dílem ve společném jmění povinného a jeho manželky, když neshledal při posuzování splnění předpokladů pro nařízení výkonu rozhodnutí významnou odvolací námitku povinného, že vymáhanou pohledávku oprávněnému uhradil. Výrokem II. svého rozhodnutí však odvolací soud zrušil prvostupňové usnesení, pokud jím byl nařízen výkon rozhodnutí prodejem předmětných nemovitostí též pro pohledávku oprávněného v částce 2.400.-Kč dle usnesení Okresního soudu v Bruntále ze dne 25.března 2002 č.j. 4 E 182/2002-7 a v tomto rozsahu vrátil věc soudu I.stupně k dalšímu řízení; vyšel ze zjištění podávajícího se mu ze spisu sp.zn. 4 E 182/2002 Okresního soudu v Bruntále, v němž byl nařízen výkon rozhodnutí pro pohledávku téhož oprávněného v částce 120.000.-Kč a nákladů tohoto výkonu v částce 2.400.-Kč prodejem movitých věcí povinného, soupis takových věcí byl proveden 23.března 2003, řízení tak nebylo dosud skončeno a v dalším řízení je třeba uvážit, zda se ve vztahu k nařízení dalšího výkonu nákladového výroku z dřívějšího řízení nejedná o překážku věci zahájené.
Proti výroku I. odvolacího soudu podal povinný včasné dovolání, jehož přípustnost spatřuje v ust. §238a odst. 1 písm. c/ a v §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. a odvolacímu soudu vyčítá, že se nezabýval skutečnostmi vyplývajícími z řízení vedeného pod sp.zn. 4 E 182/2002 Okresního soudu Bruntále, v němž byl sepsán osobní automobil povinného, jehož hodnota vysoce překračuje pohledávku oprávněného vymáhanou v onom řízení prodejem movitých věcí; odvolací soud se měl řídit ust. §263 o.s.ř. a výkon rozhodnutí vedený pro tutéž pohledávku zlým úmyslem oprávněného nenařizovat
Dovolání není přípustné.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí; odstavec 2 téhož ustanovení stanoví, že §237 odst. 1 a 3 o.s.ř. zde platí obdobně.
Jelikož napadené usnesení není měnícím (§237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.) ani potvrzujícím poté, co předchozí (jiné) rozhodnutí soudu prvního stupně bylo odvolacím soudem zrušeno (§237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.), přichází v úvahu - k založení přípustnosti dovolání - toliko ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Aby mohlo být dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., musel by dovolací soud dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadního významu.
Dovolací přezkum, předjímaný tímto ustanovením, je tím předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních. Proto způsobilý dovolací důvod představuje ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.); vzhledem k tomu, že uplatněným důvodem je dovolací soud vázán (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou právě tomuto důvodu podřaditelné. Naopak nelze v rámci dovolacího přezkumu, jehož přípustnost má být založena ustanovením §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., zohlednit výhrady (uplatnitelné jinak prostřednictvím dovolacích důvodů podle §241a odst. 2 písm. a/ nebo odst. 3 o.s.ř.) proti úplnosti nebo správnosti skutkových zjištění, na jejichž základě odvolací soud rozhodl.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.
O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení jiných, obdobných právních poměrů, a jež v konečném účinku může mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o.s.ř. předpokládá), však v dané věci nejde.
Není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud - při posuzování otázek, jež ve stadiu nařízení výkonu rozhodnutí posuzovat lze - uplatnil právní názory nestandardní resp. vybočující z mezí ustálené soudní praxe; o rozpor s hmotným právem nemůže jít už vůbec, neboť dovolání směřuje do oblasti práva procesního.
Není pochyb, že otázku, zda navržený způsob výkonu je způsobem vhodným (viz §263 odst. 2, §264 odst. 1, 2 o.s.ř.), při nařízení výkonu rozhodnutí soud posuzuje, pročež ji posuzuje i soud odvolací (srov. usnesení Krajského soudu v Praze z 31. 3. 1967, sp. zn. 7 Co 159/67, uveřejněné pod č. 41/1968 ve Sbírce rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR).
Podle ust. §263 odst. 2 o.s.ř. navrhne-li oprávněný k vydobytí své peněžité pohledávky výkon rozhodnutí několika způsoby zároveň, ačkoli by k jejímu uspokojení zřejmě stačil pouze některý z nich, nařídí soud výkon rozhodnutí jen tím způsobem, který stačí k uspokojení pohledávky oprávněného. Toto ustanovení má poskytovat ochranu povinnému proti šikanózním návrhům oprávněného a vede soud k tomu, aby při několika současně podaných návrzích oprávněného k uspokojení téže pohledávky vyhověl jen těm, které zřejmě postačují k vydobytí pohledávky; další návrhy, může soud proto zamítnout. Kriteriální pro posouzení vhodnosti jen některých z návrhů oprávněného je, zda mezi nimi je alespoň jeden odůvodňující předpoklad, že pohledávka oprávněného bude uspokojena v přiměřeném čase. Takovou přiměřenost je pak třeba posuzovat nejen s přihlédnutím k poměrům povinného, ale i s ohledem na to, do kdy lze po oprávněném ještě spravedlivě požadovat, aby posečkal s uspokojením své pohledávky a v jaké době lze při zvoleném způsobu exekuce zpravidla očekávat vydobytí pohledávky. Tam, kde lze očekávat, že jeden nebo více z navrhovaných způsobů výkonu rozhodnutí nebude postačovat k uspokojení pohledávky oprávněného v přiměřeném čase, je třeba vyhovět všem návrhům oprávněného ( srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.dubna 1997 sp.zn. 2 Cdon 378/96 uveřejněné v časopisu Soudní judikatura sešit č. 5/97 pod č. 38).
Při nařízení výkonu rozhodnutí nelze na oprávněném požadovat, aby dokládal, že navržený způsob výkonu je způsobem vhodným; naopak je na povinném, aby tvrdil a prokazoval, že je způsobem nevhodným; jelikož při nařízení výkonu rozhodnutí není pro takovou obranu povinného zpravidla prostor (srov. §253 odst. 1 o.s.ř.), odsouvá se její - skutečné - prosazení ze stadia nařízení výkonu až do stadia jeho zastavení, jež podle §269 odst. 1, §268 odst. 1 písm. h/ o.s.ř. povinný otevře příslušným návrhem (viz kupříkladu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2002, sp. zn. 20 Cdo 339/2002).
Nevhodnost navrženého způsobu výkonu ve smyslu ustanovení §263 odst. 2 je tedy relevantní jen tehdy, jestliže z tvrzení oprávněného vyjde najevo, nebo dozví-li se soud jinak (z úřední činnosti nebo procesní aktivitou povinného, měl-li tu výjimečnou příležitost), že je k dispozici způsob výkonu rozhodnutí vhodnější (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 20 Cdo 2103/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 38/2004).
Z obsahu spisu se však nepodává žádný poznatek o prodejnosti, příp. dosažitelném výnosu z prodeje movitých věcí, o nichž se dovolatel zmiňuje v dovolání; odvolací soud neměl při zjištěných skutečnostech vyjádřených v odůvodnění jeho rozhodnutí a odpovídajících přiléhavému individuálnímu hodnocení případu důvody, pro které by mohl opodstatněně vycházet z toho, že již soupis movitých věcí ( ve smyslu §326 o.s.ř.) provedený v jiném řízení o výkon rozhodnutí je skutečností, která by nasvědčovala vydobytí předmětné pohledávky v přiměřeném čase, ostatně sepsané věci bude třeba prodávat v dražbě.
Jestliže tyto principy, v soudní praxi zakotvené, odvolací soud svým postupem, při hodnocení odvolání povinného proti usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí (posuzováno z pohledu jeho výsledku), zjevně respektoval, nemůže oponentura proti němu přinést právní závěry, jež by bylo možné pokládat za zásadní, resp. zásadně právně významné (ve smyslu, jenž byl výše vyložen).
Není-li dostupný závěr, že dovoláním napadené rozhodnutí je zásadního významu po právní stránce, není dovolání přípustné ani z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř.
Protože ostatní možnosti založit přípustnost dovolání byly vyloučeny již dříve, Nejvyšší soud dovolání povinného podle §243b odst. 5, §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř.; oprávněnému, jenž by měl na jejich náhradu právo, však ve stadiu dovolacího řízení prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. srpna 2004
JUDr. Vladimír K ů r k a , v.r.
předseda senátu