ECLI:CZ:NS:2004:20.CDO.1243.2004.1
sp. zn. 20 Cdo 1243/2004-62
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Kůrky a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Pavla Krbka ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného M. S., proti povinné I. S., zastoupené advokátem, prodejem nemovitostí, pro 93.850.- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 2 E 934/2003, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30.ledna 2004, č.j. 12 Co 689/2003-37, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud dovoláním napadeným rozhodnutím potvrdil usnesení, jímž soud prvního stupně nařídil výkon rozhodnutí prodejem nemovitosti k uspokojení pohledávky v částce 93.850.-Kč maje za to, že obrana povinné založená na tvrzení, že není oprávněnému nic dlužna, je při nařízení výkonu nerozhodná.
Povinná ve včasném dovolání vyjadřuje přesvědčení, že odvolací soud pochybil, jelikož dostatečně prokázala, že dlužnou částku oprávněnému již zaplatila; kdyby měl soud pochybnosti, měl nařídit jednání. Soud nezkoumal vhodnost navrhovaného způsobu výkonu rozhodnutí, povinná má jiné prostředky a hodnota nemovitosti několikanásobně přesahuje výši dlužné částky. Soud ji nevyzval k dobrovolnému plnění, nedoručil jí původní návrh ve věci, neposkytl ji potřebná poučení; mohl jí také předvolat k prohlášení o majetku.
Oprávněný ve vyjádření k dovolání navrhl, aby byl výkon rozhodnutí proveden, a popíral tvrzení povinné o splnění pohledávky.
Dovolání povinné přípustné není.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí; ustanovení §237 odst. 1 a 3 zde platí obdobně (odstavec 2).
Z toho plyne, že dovolání proti těmto usnesením je přípustné za předpokladu, že jsou splněny podmínky (jedna z nich), vyslovené v §237 odst. 1 písm. a/ až c/ o.s.ř.
Jelikož napadené usnesení není měnícím (§237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.) ani potvrzujícím poté, co předchozí (jiné) rozhodnutí soudu prvního stupně bylo odvolacím soudem zrušeno (§237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.), přichází v úvahu - k založení přípustnosti dovolání - toliko ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Aby mohlo být dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., musel by dovolací soud dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadního významu.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací přezkum, předjímaný tímto ustanovením, je tím předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních. Způsobilý dovolací důvod představuje tedy ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.); vzhledem k tomu, že uplatněným důvodem je dovolací soud vázán (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou tomuto dovolacímu důvodu podřaditelné.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Z toho plyne, že případné vady řízení, odpovídající dovolacímu důvodu vyjádřenému v §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. (i kdyby existovaly), jsou naopak - pro závěr o zásadním právním významu rozhodnutí, a tím i o přípustnosti dovolání - bezcenné.
Povinná obsahem svého dovolání míří na postup povětšinou soudu I.stupně, odvolacímu soudu vlastně vyčítá, že existenci jí tvrzených vad nevzal ve svém rozhodování do úvahy. Její výčet vad, jež před odvolacím soudem s výjimkou tvrzení o splnění vymáhané pohledávky ani neuplatila a nepřípustně jej uplatňuje až v dovolacím řízení, však dílem vůbec neodpovídá obsahu spisu (např. v otázce doručení návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí) a dílem je projevem neporozumění zásadám exekučního řízení, jehož smyslem je prosadit vynucený výkon dobrovolně nesplněné povinnosti a nikoli naopak. Ve smyslu ust. §253 odst. 2 o.s.ř. soud nařídí ve vykonávacím řízení jednání jen, považuje-li to za nutné nebo stanoví-li to zákon ( §343 odst. 3 o.s.ř.). Jelikož v dané věci soud odvolací zjevně vycházel z toho, že jediná odvolací námitka povinné o splnění vymáhané povinnosti je ve stádiu nařizování výkonu rozhodnutí zcela nerozhodná, nemohl ani dovodit pochybení v postupu soudu I.stupně a sám mít za odůvodněné nařizovat jednání či slyšet povinnou. Stran ústavnosti takového postupu a respektování zásady spravedlivého procesu lze zde odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 27.března 1996 sp.zn. III. ÚS 280/95, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS ČR, svazku 5, ročník 1996 – I.díl, v oddíle II, dle nějž pro zvláštní povahu vykonávacího řízení nelze spatřovat v tom, že účastník řízení nebyl vyslechnut a ani nebyly provedeny jím navrhované důkazy, porušení práv stanovených v čl. 96 odst. 2 Ústavy ČR a v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Soudy ani neměly ve vztahu k povinné v dosavadním řízení jinou poučovací povinnost nežli povinnost k poučení o možnosti odvolání. Nebylo-li zde pak žádostí a návrhů oprávněného ve smyslu §259 a 260a o.s.ř, neměl soud povinnost a ani oprávnění dle těchto ustanovení postupovat.
Není pak ani žádného podkladu pro úsudek, že by odvolací soud - při posuzování otázek, jež ve stadiu nařízení výkonu rozhodnutí posuzovat lze - uplatnil právní názory nestandardní resp. vybočující z mezí ustálené soudní praxe.
Není pochyb, že otázku, zda navržený způsob výkonu je způsobem vhodným (viz §263 odst. 2, §264 odst. 1, 2 o.s.ř.), při nařízení výkonu rozhodnutí soud posuzuje, pročež ji posuzuje i soud odvolací (srov. usnesení Krajského soudu v Praze z 31.3.1967, sp. zn. 7 Co 159/67, uveřejněné pod č. 41/1968 ve Sbírce rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR). V soudní praxi je rovněž jednoty (viz kupř. stanovisko Nejvyššího soudu ČSR „Ze zhodnocení rozhodování soudů a státních notářství při výkonu rozhodnutí,“ ze dne 18.2.1981, Cpj 159/79, uveřejněné pod č. 21/1981 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek), že případný nepoměr výše pohledávky a ceny nemovitostí, je-li navržen výkon rozhodnutí jejich prodejem, je podle ustanovení §264 odst. 1 o.s.ř. pouze jedním (v zákoně výslovně uvedeným) kritériem vhodnosti navrženého způsobu výkonu; jeho zjištění samo o sobě postup podle tohoto ustanovení (zamítnutí návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí resp. nařízení výkonu jiným vhodným způsobem) neodůvodňuje, neboť soud musí současně uvážit, zda je vůbec možné nařídit výkon způsobem jiným, který nejen povede k naplnění účelu výkonu (uspokojení vymáhané pohledávky), nýbrž i v přiměřené době. Není-li k dispozici taková alternativa způsobu výkonu, je nutno mít za vhodný i ten způsob, kdy rozdíl mezi výší vymáhané pohledávky a cenou předmětu výkonu, z nějž má být uspokojena, je zřetelný resp. značný. Při nařízení výkonu rozhodnutí však nelze na oprávněném požadovat, aby dokládal, že navržený způsob výkonu je způsobem vhodným; naopak je na povinném, aby tvrdil a prokazoval, že je způsobem nevhodným; jelikož při nařízení výkonu rozhodnutí není pro takovou obranu povinného prostor (srov. §253 odst. 1 o.s.ř.), odsouvá se její - skutečné - prosazení ze stadia nařízení výkonu až do stadia jeho zastavení, jež podle §269 odst. 1, §268 odst. 1 písm. h/ o.s.ř. povinný otevře příslušným návrhem (viz kupříkladu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.10.2002, sp. zn. 20 Cdo 339/2002). „Zřejmá nevhodnost“ způsobu výkonu ve smyslu ustanovení §264 odst. 1 o.s.ř. (o jiné případy takové nevhodnosti, předjímané ustanovením §263 odst. 2, resp. §264 odst. 2 o.s.ř. zde zjevně nejde), je tedy relevantní jen tehdy, jestliže již oprávněný sám (v návrhu na nařízení výkonu) zprostředkuje soudu - též - informaci o jiných možných (a efektivních) způsobech, případně je-li tato informace soudu dostupná z jeho úřední činnosti, nebo uplatní-li ji povinný, měl-li tu výjimečnou příležitost (srov. §253 odst. 1, 2 o.s.ř.), předtím, než byl výkon rozhodnutí nařízen. Totéž pak platí ohledně rozsahu výkonu, jenž byl nařízen, míní-li se jím rozsah postižení majetku (nemovitostí) povinné; také zde při nařízení výkonu není příležitost zjišťovat (zejména dokazováním), jaký je očekávatelný výnos zpeněžení té které nemovitosti, v důsledku čehož se nabízí k obraně povinného až stadium zastavení výkonu podle §268 odst. 4 o.s.ř.
Jestliže tyto principy, v soudní praxi zakotvené, odvolací soud svým postupem, při hodnocení odvolání povinné proti usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí (posuzováno z pohledu jeho výsledku), zjevně respektoval, nemůže oponentura proti němu přinést právní závěry, jež by bylo možné pokládat za zásadní, resp. zásadně právně významné (ve smyslu, jenž byl výše vyložen).
O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení jiných, obdobných právních poměrů, a jež v konečném účinku může mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o.s.ř. předpokládá), zde tedy nejde; rozpor s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.) nemůže být dán tam, kde námitky dovolatelky vycházejí z práva procesního.
Platí tedy jednak, že dovolatelka rozhodnutí odvolacího soudu vystavila kritice, již v daném dovolacím řízení zohlednit nelze , jednak že odvolací soud uplatnil v dané věci právní názory v soudní praxi ustálené a nepochybné.
Nelze-li dospět k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí je zásadního významu po právní stránce, není dovolání přípustné ani podle §237 odst. 1 písm c/, odst. 3 o.s.ř.
Protože ostatní možnosti založit přípustnost dovolání byly vyloučeny již dříve, Nejvyšší soud dovolání povinné podle §243b odst. 5, §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
Povinná s dovoláním úspěšná nebyla, oprávněnému, který by jinak měl právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, žádné takové náklady (podle obsahu spisu) nevznikly. Této procesní situaci odpovídá ve smyslu ust. §146 odst. 3, 224 odst. 1 a §243b odst. 5 o.s.ř. výrok o tom, že na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá právo žádný z účastníků.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. srpna 2004
JUDr. Vladimír K ů r k a , v.r.
předseda senátu