ECLI:CZ:NS:2004:20.CDO.1686.2003.1
sp. zn. 20 Cdo 1686/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Vladimíra Kůrky ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné V. z. p. Č. r., proti povinnému J. T., zastoupenému advokátkou, srážkami z důchodu pro částku 1.000,- Kč, vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. E 320/2002, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. srpna 2002, č. j. 17 Co 338/2002-29, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení z 11. 2. 2002, č.j. E 320/2002-10, jímž okresní soud nařídil – podle vykonatelného platebního výměru V. z. p. ČR ze 17. 11. 1999, č. 2149900238 ve spojení s rozhodnutím Rozhodčího orgánu V. z. p. ČR z 19. 1. 2000, č.j. 8201/99/Fi – výkon rozhodnutí.
V dovolání, jehož přípustnost dovozuje ze zásadního právního významu, který podle jeho názoru napadené usnesení má, povinný namítá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Naplnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o.s.ř.“) spatřuje v tom, že odvolací soud potvrdil usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí přesto, že „dlužné pojistné oprávněnému řádně zaplatil v termínech, na kterých se s ním dohodl.“ Protože oprávněná mu dodatečné zaplacení dlužného pojistného sama umožnila a neupozornila ho, že bude povinen hradit jakékoliv další částky, považuje povinný vymáhání penále exekucí za jednání v rozporu s dobrými mravy, jež by „jako takové nemělo požívat právní ochrany.“ K této námitce, ač byla v odvolání uplatněna, však krajský soud nepřihlédl.
Nejvyšší soud se zabýval nejdříve otázkou přípustnosti dovolání a v tomto směru dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. – jež podle §238a odst. 2 o.s.ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. c) o.s.ř. – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu (jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí) přípustné, jen dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
O žádný z uvedených případů však v souzené věci nejde
Ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) stanoví, že výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Dobrými mravy se rozumí souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. Hovoří-li ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. o výkonu práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů, má tím na mysli právní úkony či faktické chování uskutečňované v občanskoprávních vztazích (jichž jsou práva a povinnosti obsahem) účastníky těchto vztahů. Občanskoprávním vztahem je přitom právní vztah, jehož předmět je upravován občanským zákoníkem a dalšími předpisy občanského práva hmotného. Návrh na výkon rozhodnutí je však – stejně jako např. žaloba – úkonem procesněprávním, jeho posuzování podle (hmotněprávního) ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., tedy z hlediska rozporu či souladu s dobrými mravy jakožto morálními pravidly, je tudíž nepřípadné, resp. není vůbec namístě, jelikož jde o pouhé využití možnosti vyplývající pro oprávněného (má-li zato, že povinnost nebyla splněna dobrovolně) z procesněprávního předpisu, a to ustanovení §251 o.s.ř., podle něhož nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (srov. též usnesení z 28. 11. 2002, sp. zn. 20 Cdo 535/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 2003 pod poř. č. 67). Jak tedy plyne z uvedených závěrů, právní posouzení předmětné věci – nařízení výkonu rozhodnutí (jehož existenci ani materiální či formální vykonatelnost ostatně dovolatel nijak nezpochybňuje) – v rozporu s dosavadní judikaturou, a tedy ani nesprávné ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., není.
Skutečnost, že povinný dlužné pojistné (tedy jistinu, zatímco vykonáváno je rozhodnutí týkající se zákonné sankce, totiž penále) oprávněné „řádně zaplatil v dohodnutých termínech,“ že oprávněná mu „dodatečné zaplacení dlužného pojistného sama umožnila a neupozornila ho, že bude povinen hradit jakékoliv další částky,“ je pro nařízení exekuce právně nevýznamná již proto, že v tomto stadiu vykonávacího řízení soud takové okolnosti nezkoumá (případná dohoda, že oprávněná nebude trvale nebo jen po určitý čas své právo /zde ovšem právo na penále/ exekučně vymáhat – jejíž existenci však netvrdil ani samotný dovolatel – by mohla být relevantní teprve v řízení o zastavení výkonu rozhodnutí podle §268 odst. 1 písm. h/ o.s.ř).
Protože odvolací soud dovolatelem vymezenou otázku vyřešil v souladu s ustálenou soudní praxí, není jeho potvrzující usnesení rozhodnutím po právní stránce zásadního významu; dovolání tudíž není přípustné a Nejvyšší soud je bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Dovolání bylo odmítnuto, oprávněné náklady tohoto řízení, na jejichž náhradu by jinak měla právo, (podle obsahu spisu) nevznikly; této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení §146 odst. 3, §224 odst. 1 a §243b odst. 5 o.s.ř. výrok o tom, že na náhradu nákladů tohoto řízení nemá právo žádný z účastníků.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. srpna 2004
JUDr. Vladimír Mikušek, v.r.
předseda senátu