ECLI:CZ:NS:2004:20.CDO.179.2003.1
sp. zn. 20 Cdo 179/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Kurky a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Krbka ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné České republiky – Úřadu práce v O., proti povinnému J. H., zastoupenému advokátem, postižením jiných majetkových práv, pro 65.440,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 92 E 506/2001, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 26.7.2002, č.j. 11 Co 376/2002-41, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud potvrdil usnesení, jímž soud prvního stupně nařídil výkon rozhodnutí postižením obchodního podílu povinného v označené obchodní společnosti (§320, §320a o.s.ř.).
Povinný (zastoupen advokátem) ve včasném dovolání namítl, že řízení trpí vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a rozhodnutí odvolacího soudu (jakož i soudu prvního stupně) spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Za situace zřejmého nepoměru výše vymáhané pohledávky a ceny předmětu, z nějž má být uspokojena (§264 odst. 1 o.s.ř.), zůstalo totiž opomenuto, uvádí se v dovolání, zda se oprávněná nemohla domáhat výkonu především postižením \"některé z pohledávek, jež realizuje v rámci své podnikatelské činnosti\", a jestliže by jí nebyly známy, měla využít institutu prohlášení o majetku podle §260a a násl. o.s.ř.
Oprávněná ve vyjádření k dovolání zdůraznila, že povinný je ve vztahu k vymáhané pohledávce v prodlení od 24.7.1994, a vykonávaný titul (platební rozkaz) byl vydán již 2.8. 1995; dobrovolně, a částečně, povinný plnil jen v roce 1996 a poté až v roce 2001 (v celkové částce 27.000,- Kč), a od 13.12.2001 již neposkytl ničeho. Poukázala též na to, že dříve zahájená řízení o výkon téhož rozhodnutí prodejem movitých věcí a přikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu byla bezvýsledná, neboť v prvním případě nebyly nalezeny postižitelné věci, a v druhém byl původní účet povinného předtím zrušen. Ohledně prohlášení o majetku podle §260a a násl. o.s.ř. je oprávněná názoru, že tento postup je její možností, nikoli povinností, a je především starostí povinného, aby plnil bez potřeby soudního výkonu.
Jelikož rozhodnutí soudu prvního stupně a soudu odvolacího byla vydána po 1.1.2001, projednal Nejvyšší soud dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění zákona č. 30/2000 Sb., dále jen \"o.s.ř.\" (srov. bod 17. části dvanácté, hlavy I, zákona č. 30/2000 Sb.).
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí; ustanovení §237 odst. 1 a 3 o.s.ř zde platí obdobně (odstavec 2 téhož ustanovení).
Z toho plyne, že dovolání proti usnesení může být přípustné za předpokladu, že jsou splněny podmínky (jedna z nich) vyslovené v §237 odst. 1 písm. a/ až c/ o.s.ř.
Jelikož napadené usnesení není měnícím (§237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.) ani potvrzujícím poté, co předchozí (jiné) rozhodnutí soudu prvního stupně bylo odvolacím soudem zrušeno (§237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.), přichází v úvahu - k založení přípustnosti dovolání - toliko ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Aby mohlo být dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., musel by dovolací soud dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadního významu.
Dovolací přezkum, předjímaný tímto ustanovením, je předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních. Způsobilý dovolací důvod představuje tedy ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.); vzhledem k tomu, že uplatněným důvodem je dovolací soud vázán (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou tomuto dovolacímu důvodu podřaditelné.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.
Jelikož k dovoláním otevřené otázce, zda vhodnost navrženého způsobu výkonu jest poměřovat až teprve možnostmi, jež se spojují s prohlášením o majetku podle §260a a násl. o.s.ř., se dovolací soud v rozhodovací praxi dosud nevyjádřil, a protože její posouzení může mít zjevně širší judikatorní význam (pro soudní praxi vůbec), je namístě - proto - kvalifikovat napadené rozhodnutí jako zásadně významné (§237 odst. 3 o.s.ř.), a dovolání proti němu pokládat za přípustné.
Posouzení této otázky je pak vlastním předmětem dovolacího přezkumu, neboť vady řízení vyjmenované v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i jiné vady, jež by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), k nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti, se z obsahu spisu nepodávají.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §251 o.s.ř. nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
Podle §264 odst. 1 o.s.ř. navrhne-li oprávněný výkon rozhodnutí způsobem, který je zřejmě nevhodný, zejména vzhledem k nepoměru výše pohledávky oprávněného a ceny předmětu, z něhož má být uspokojení této pohledávky dosaženo, může soud nařídit, a to po slyšení oprávněného, výkon rozhodnutí jiným vhodným způsobem.
Není pochyb, že otázku, zda navržený způsob výkonu je způsobem vhodným (§263 odst. 2, §264 odst. 1, 2 o.s.ř.), při nařízení výkonu rozhodnutí soud posuzuje, pročež ji posuzuje i soud odvolací (srov. usnesení Krajského soudu v Praze z 31.3.1967, sp. zn. 7 Co 159/67, uveřejněné pod č. 41/1968 ve Sbírce rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR).
V soudní praxi je rovněž jednoty (viz kupř. stanovisko Nejvyššího soudu ČSR „Ze zhodnocení rozhodování soudů a státních notářství při výkonu rozhodnutí,“ ze dne 18.2.1981, Cpj 159/79, uveřejněné pod č. 21/1981 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek), že případný nepoměr výše pohledávky a ceny předmětu výkonu je ve smyslu §264 odst. 1 o.s.ř. pouze jedním (v zákoně výslovně uvedeným) kritériem vhodnosti navrženého způsobu výkonu; jeho zjištění však samo o sobě postup podle tohoto ustanovení neodůvodňuje, neboť soud musí současně uvážit, zda je vůbec možné nařídit výkon způsobem jiným, který povede nejen k uspokojení vymáhané pohledávky, nýbrž i v přiměřené době. Není-li k dispozici taková alternativa způsobu výkonu, je nutno mít za vhodný i ten způsob, kdy rozdíl mezi výší vymáhané pohledávky a cenou předmětu výkonu, z nějž má být uspokojena, je zřetelný resp. značný.
Při nařízení výkonu rozhodnutí však nelze - z povahy exekučního řízení - požadovat, aby oprávněný dokládal, že navržený způsob výkonu je způsobem vhodným. Je naopak na povinném, aby tvrdil a prokazoval, že je způsobem nevhodným; jelikož však při nařízení výkonu rozhodnutí není pro takovou obranu povinného prostor (srov. §253 odst. 1 o.s.ř.), odsouvá se její - skutečné - prosazení ze stadia nařízení výkonu až do stadia zastavení výkonu, jež podle §269 odst. 1, §268 odst. 1 písm. h/ o.s.ř. povinný zahájí příslušným návrhem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.10.2002, sp. zn. 20 Cdo 339/2002).
\"Zřejmá nevhodnost\" způsobu výkonu ve smyslu ustanovení §264 odst. 1 o.s.ř. (o jiné případy takové nevhodnosti, předjímané ustanovením §263 odst. 2, resp. §264 odst. 2 o.s.ř. zde zjevně nejde), je tedy při nařízení výkonu relevantní jen tehdy, jestliže již z podání oprávněného vyjde najevo, případně dozví-li se soud jinak (z úřední činnosti), že je zde vhodnější způsob výkonu rozhodnutí, anebo uplatnil-li námitku o jiných možných (a efektivních) způsobech povinný, měl-li tu výjimečnou příležitost (srov. §253 odst. 1, 2 o.s.ř.) předtím, než byl výkon rozhodnutí nařízen (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.11.2003, sp. zn. 20 Cdo 2103/2002).
Z toho plyne, že (předchozí) podání návrhu na prohlášení o majetku povinného podle §260a a násl. o.s.ř. (k doložení, že není jiných vhodnějších způsobů výkonu, způsobilých přinést v přiměřeném čase adekvátní výnos) povinností oprávněného při nařízení výkonu rozhodnutí není, a tím se odpovídá i na otázku, se zřetelem k níž bylo v dané věci dovolání posouzeno jako přípustné.
Odvolací soud tyto zásady při hodnocení odvolání povinného proti usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí zjevně respektoval, a v jejich duchu správně poukázal na důsledky toho, že - dokonce - dva pokusy o nucený výkon rozhodnutí (prodejem movitých věcí a přikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu) byly bezvýsledné pro nedostatek postižitelného majetku; ostatně povinný, ani v odvolání, se k argumentu jiných možností (způsobů) výkonu neuchýlil, uváděje toliko (a bezvýznamně), že \"se snaží hradit svůj dluh ve splátkách…a hodlá tak činit i nadále\", pročež se dluh \"nestále snižuje\".
Odvolacímu soudu tedy nelze rozumně ani namítat, že měl prověřovat, zda povinný nemá pohledávky, \"jež realizuje v rámci své podnikatelské činnosti\"; správně uvádí oprávněná ve vyjádření k dovolání, že měl-li povinný k dispozici tyto majetkové zdroje, měl jich sám použít k mimo exekučnímu plnění v její prospěch.
Ustanovení §264 odst. 1 o.s.ř. sice (jak namítá povinný) vystihuje princip ochrany povinného v exekučním řízení, možná ochrana je však logicky limitována tím, o co v tomto řízení jde; totiž vymoci (a nikoli naopak) plnění, jež bylo kvalifikovaně uloženo, resp. k plnění stanoveno. Z obsahu spisu plyne, že co do povinným vytýkané absence \"procesní opatrnosti a aktivity\" oprávněná v dané věci - naopak k jejich prosazení - učinila více, než bylo lze (při podání návrhu na nařízení výkonu) očekávat.
Správnost rozhodnutí odvolacího soudu se tedy dovolateli zpochybnit nepodařilo; v mezích dovoláním založeného přezkumu je napadené usnesení správné, a Nejvyšší soud, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1, věta první, o.s.ř.), proto dovolání zamítl (§243b odst. 2, věta před středníkem, o.s.ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř.; úspěšné oprávněné, jíž by příslušela jejich náhrada, však ve stadiu dovolacího řízení prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. února 2004
JUDr. Vladimír Kurka, v.r.
předseda senátu