ECLI:CZ:NS:2004:20.CDO.182.2003.1
sp. zn. 20 Cdo 182/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Kurky a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Krbka ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné Č. s., a.s., proti povinným 1) V. N. a 2) R. N., zastoupených advokátem, prodejem nemovitostí, pro 134.485,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. E 1094/99, o dovolání povinných proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29.8.2002, č.j. 14 Co 322/2001-60, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud potvrdil usnesení, jímž soud prvního stupně nařídil výkon rozhodnutí prodejem označených nemovitostí ve vlastnictví povinných. Odmítl námitku, že způsob výkonu je nevhodný vzhledem k nepoměru výše pohledávky oprávněné (134.485,40 Kč s příslušenstvím) a ceny nemovitostí, jejichž prodejem má být její uspokojení dosaženo; jestliže povinní na výslovný dotaz sdělili, že „jim není znám způsob výkonu vhodnější“, nemůže být za nevhodný, uvedl odvolací soud, považován ten způsob výkonu, který je (tím) jediným možným.
Povinní (zastoupeni advokátem) ve včasném dovolání namítli, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Podle jejich názoru odvolací soud nesprávně „aplikoval“ ustanovení §264 odst. 1 o.s.ř.; „není jim známo“, že by mu sdělovali stanovisko o jiných vhodných způsobech výkonu rozhodnutí, a „s ohledem na dobré mravy“ se odvolací soud měl zabývat též tím, že „ustali platit úvěr pouze po několik měsíců v době manželských neshod“, což poté „napravili“, a oprávněné navrhovali „obnovení splátek“, ta však bezdůvodně jakoukoli dohodu odmítla.
Poněvadž rozhodnutí soudu prvního stupně a soudu odvolacího bylo vydáno po 1.1.2001, projednal Nejvyšší soud dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění zákona č. 30/2000 Sb., dále jen „o.s.ř.“ (srov. bod 17. části dvanácté, hlavy I, zákona č. 30/2000 Sb.).
Dovolání není přípustné.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí; odstavec 2 téhož ustanovení stanoví, že §237 odst. 1 a 3 o.s.ř. zde platí obdobně.
Jelikož napadené usnesení není měnícím (§237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.) ani potvrzujícím poté, co předchozí (jiné) rozhodnutí soudu prvního stupně bylo odvolacím soudem zrušeno (§237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.), přichází v úvahu - k založení přípustnosti dovolání - toliko ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Aby mohlo být dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., musel by dovolací soud dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadního významu.
Dovolací přezkum, předjímaný tímto ustanovením, je předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních. Proto způsobilý dovolací důvod představuje ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.); vzhledem k tomu, že uplatněným důvodem je dovolací soud vázán (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou právě tomuto důvodu podřaditelné.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolatelé otázku, zda dovolání je přípustné, zcela přehlédli, pročež argumenty ve prospěch názoru, že podmínky stanovené v §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř. jsou v daném případě splněny, dovolacímu soudu nepředložili; samotným hodnocením námitek, jež v dovolání vznesli, k závěru o jejich splnění dospět nelze.
O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení jiných, obdobných právních poměrů, a jež v konečném účinku může mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o.s.ř. předpokládá), totiž v dané věci nejde.
Není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud - při posuzování otázek, jež ve stadiu nařízení výkonu rozhodnutí posuzovat lze - uplatnil právní názory nestandardní resp. vybočující z mezí ustálené soudní praxe; o rozpor s hmotným právem nemůže jít už vůbec, neboť dovolání směřuje do oblasti práva procesního.
Podle §264 odst. 1 o.s.ř. navrhne-li oprávněný výkon rozhodnutí způsobem, který je zřejmě nevhodný, zejména vzhledem k nepoměru výše pohledávky oprávněného a ceny předmětu, z něhož má být uspokojení této pohledávky dosaženo, může soud nařídit, a to po slyšení oprávněného, výkon rozhodnutí jiným vhodným způsobem.
Není pochyb, že otázku, zda navržený způsob výkonu je v tomto smyslu způsobem vhodným, při nařízení výkonu rozhodnutí soud posuzuje, pročež ji posuzuje i soud odvolací (srov. usnesení Krajského soudu v Praze z 31.3.1967, sp. zn. 7 Co 159/67, uveřejněné pod č. 41/1968 ve Sbírce rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR).
V soudní praxi je rovněž jednoty (viz kupř. stanovisko Nejvyššího soudu ČSR „Ze zhodnocení rozhodování soudů a státních notářství při výkonu rozhodnutí,“ ze dne 18.2.1981, Cpj 159/79, uveřejněné pod č. 21/1981 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek), že případný nepoměr výše pohledávky a ceny předmětu výkonu je ve smyslu §264 odst. 1 o.s.ř. pouze jedním (v zákoně výslovně uvedeným) kritériem vhodnosti navrženého způsobu výkonu; jeho zjištění však samo o sobě postup podle tohoto ustanovení neodůvodňuje, neboť soud musí současně uvážit, zda je vůbec možné nařídit výkon způsobem jiným, který povede nejen k uspokojení vymáhané pohledávky, nýbrž i v přiměřené době. Není-li k dispozici taková alternativa způsobu výkonu, je nutno mít za vhodný i ten způsob, kdy rozdíl mezi výší vymáhané pohledávky a cenou předmětu výkonu, z nějž má být uspokojena, je zřetelný resp. značný.
Při nařízení výkonu rozhodnutí nelze - z povahy exekučního řízení - požadovat, aby oprávněný dokládal, že navržený způsob výkonu je způsobem vhodným. Je naopak na povinném, aby tvrdil a prokazoval, že je způsobem nevhodným; jelikož však při nařízení výkonu rozhodnutí není pro takovou obranu povinného zpravidla prostor (srov. §253 odst. 1 o.s.ř.), odsouvá se její - skutečné - prosazení ze stadia nařízení výkonu až do stadia zastavení výkonu, jež podle §269 odst. 1, §268 odst. 1 písm. h/ o.s.ř. povinný zahájí příslušným návrhem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.10.2002, sp. zn. 20 Cdo 339/2002).
„Zřejmá nevhodnost“ způsobu výkonu ve smyslu ustanovení §264 odst. 1 o.s.ř. (o jiné případy takové nevhodnosti, předjímané ustanovením §263 odst. 2, resp. §264 odst. 2 o.s.ř. zde zjevně nejde), je tedy při nařízení výkonu relevantní jen tehdy, jestliže již z podání oprávněného vyjde najevo, případně dozví-li se soud jinak (z úřední činnosti), že je zde vhodnější způsob výkonu rozhodnutí, anebo uplatnil-li námitku o jiných možných (a efektivních) způsobech povinný, měl-li tu výjimečnou příležitost (srov. §253 odst. 1, 2 o.s.ř.) předtím, než byl výkon rozhodnutí nařízen (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.11.2003, sp. zn. 20 Cdo 2103/2002).
Jestliže tyto zásady, v soudní praxi zakotvené, odvolací soud svým postupem, při hodnocení odvolání povinných proti usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí, zjevně respektoval, nemůže oponentura proti němu přinést právní závěry, jež by bylo možné pokládat za zásadní, resp. zásadně právně významné (ve smyslu, jenž byl výše vyložen).
Odvolací soud (dokonce) dal povinným příležitost, aby se (kromě dříve uplatněných námitek) vyjádřili k tomu, co bylo vskutku důležité, totiž zda jsou způsobilí nabídnout jiný vhodnější způsob výkonu; ti však (prostřednictvím svého zmocněnce) v přípise ze dne 20.5.2002 (č.l. 54 spisu) sdělili, že takový způsob výkonu jim „znám není“ a nejsou tudíž schopni jej „tvrdit a doložit“.
Také úvahy dovolatelů o tom, že se měl odvolací soud zabývat příčinami nesplácení úvěru a že jsou připraveni dále oprávněné plnit ve splátkách podle původní úvěrové smlouvy, jsou v kontextu hodnocení, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadního právního významu bezcenné, a to proto, že při nařízení výkonu nemají místa vůbec, neboť byly potlačeny již vydáním rozhodnutí, jež je jeho titulem.
Není-li dostupný závěr, že dovoláním napadené rozhodnutí je zásadního významu po právní stránce, není dovolání přípustné ani z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř.
Protože ostatní možnosti založit přípustnost dovolání byly vyloučeny již dříve, Nejvyšší soud dovolání povinných podle §243b odst. 5, §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
Na soudu prvního stupně pak bude, aby se vypořádal s podáním oprávněné ze dne 12.7.2002 (č.l. 56), v němž navrhuje částečné zastavení výkonu rozhodnutí z důvodu částečné úhrady dlužné částky povinnými ve výši 39.200,- Kč s tím, že nadále trvá na zaplacení částky 120.349,97 Kč s 6% úrokem ode dne 1.7.2002 do zaplacení.
O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř.; oprávněné, jež by měla na jejich náhradu právo, však ve stadiu dovolacího řízení prokazatelné náklady nevznikly.
Za součást dovolacích nákladů nelze pokládat v kolcích zaplacený soudní poplatek z dovolání ve výši 5.000,- Kč (č.l. 70 p.v.), neboť podle ustanovení §11 odst. 4 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, jsou řízení před dovolacím soudem ve věcech výkonu rozhodnutí od poplatku osvobozena.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. února 2004
JUDr. Vladimír Kurka, v.r.
předseda senátu