ECLI:CZ:NS:2004:20.CDO.1825.2003.1
sp. zn. 20 Cdo 1825/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Kůrky a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Františka Ištvánka ve věci oprávněné M. S., zastoupené advokátem, proti povinné E. A., spol. s r.o., zastoupené advokátkou, o nařízení exekuce, pro 650.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 5 Nc 664/2002, o dovolání povinné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30.5.2003, č.j. 22 Co 195/2003-49, takto:
Dovolání se zamítá.
Odůvodnění:
Odvolací soud potvrdil usnesení, jímž soud prvního stupně vyslovil, že souhlasí, aby oprávněná podala návrh na nařízení exekuce, exekuci podle předloženého titulu nařídil, a jejím provedením pověřil navrženého soudního exekutora. Přisvědčil soudu prvního stupně, že v dané věci byla splněna podmínka \"aktivní legitimace podle §129 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen \"ex. řádu\"), neboť, jak uvedl, \"i odvolacímu soudu je z jeho činnosti s namítaným spisem 25 E 176/2000 známo, že věc nedošla do stadia provedení výkonu ve směru uspokojení vymáhané pohledávky\"; potřeba takového souhlasu nadto v mezidobí \"pozbyla … smyslu\", jelikož namítané řízení o výkon rozhodnutí skončilo zamítnutím návrhu na výkon rozhodnutí.
Povinná (zastoupena advokátem) ve včasném dovolání namítla, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Odvolací soud měl podle jejího názoru vycházet ze stejného stavu, jaký byl rozhodující pro vydání usnesení soudu prvního stupně, a v té době předchozí řízení o výkon rozhodnutí ještě skončeno nebylo. Aplikace ustanovení §129 ex. řádu odvolacím soudem je pak nesprávná též proto, že usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí \"ve věci totožné pohledávky, totožných účastníků řízení…na základě stejného exekučního titulu\" bylo vydáno až po účinnosti exekučního řádu, zatímco toto ustanovení míří jen na situace, kdy se tak stalo předtím.
Oprávněná se ve vyjádření k dovolání ztotožnila se závěry odvolacího soudu.
Podle ustanovení §130 ex. řádu platí, že tam, kde se ve zvláštních právních předpisech hovoří o soudním výkonu rozhodnutí nebo výkonu rozhodnutí, rozumí se tím také nařízení a provádění exekuce podle tohoto zákona.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí; ustanovení §237 odst. 1 a 3 o.s.ř zde platí obdobně (odstavec 2 téhož ustanovení).
Z toho plyne, že dovolání proti usnesení může být přípustné za předpokladu, že jsou splněny podmínky (jedna z nich) vyslovené v §237 odst. 1 písm. a/ až c/ o.s.ř.
Jelikož napadené usnesení není měnícím (§237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.) ani potvrzujícím poté, co předchozí (jiné) rozhodnutí soudu prvního stupně bylo odvolacím soudem zrušeno (§237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.), přichází v úvahu - k založení přípustnosti dovolání - toliko ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Aby mohlo být dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., musel by dovolací soud dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadního významu.
Dovolací přezkum, předjímaný tímto ustanovením, je tím předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních. Způsobilý dovolací důvod představuje tedy ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.); vzhledem k tomu, že uplatněným důvodem je dovolací soud vázán (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou tomuto dovolacímu důvodu podřaditelné.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.
K dovoláním otevřené otázce, zda byly splněny předpoklady pro nařízení exekuce podle §129 ex. řádu se dovolací soud v rozhodovací praxi dosud vyjádřil jen ojediněle, a protože její posouzení může mít i širší judikatorní význam (pro soudní praxi vůbec), je namístě kvalifikovat napadené rozhodnutí jako zásadně významné (§237 odst. 3 o.s.ř.), a dovolání proti němu tím pokládat za přípustné.
Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu - sice správně určenou - nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Od účinnosti exekučního řádu (§151) není nucený výkon přiznaných plnění již vyhrazen výlučně soudu; za podmínek stanovených zákonem jej realizují i soudní exekutoři (§1 odst. 2 ex. řádu). Exekutor je oprávněn, nestanoví-li exekuční řád jinak, vykonat všechny úkony, které občanský soudní řád a další právní přepisy jinak svěřují při provedení výkonu rozhodnutí soudu, soudci, vykonavateli nebo jinému zaměstnanci soudu, a jeho úkony se považují za úkony soudu (srov. §28 odst. 1, §52 odst. 2 ex. řádu). O nařízení exekuce a pověření exekutora (§44 odst. 2 ex. řádu), o odkladu exekuce (§54 ex. řádu), o zastavení exekuce (§55 ex. řádu) a v dalších případech výslovně zákonem stanovených však rozhoduje za přiměřeného použití ustanovení občanského soudního řádu (§52 odst. 1 ex. řádu) soud.
Dle §129 ex. řádu výkon rozhodnutí uskutečňovaný na základě usnesení soudu o nařízení výkonu rozhodnutí vydaného před účinností tohoto zákona se uskuteční podle dosud platných právních předpisů; jestliže však pohledávka oprávněného nebyla zcela uspokojena, může oprávněný se souhlasem soudu podat návrh na nařízení exekuce podle tohoto zákona.
Z toho se přímo podává, a potud lze dovolatelce přitakat, že \"souhlas soudu\" k podání návrhu na nařízení exekuce je zde předpokládán pouze pro případ, že usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí bylo vydáno před 1.5.2001, a nikoli již, bylo-li vydáno později.
K výkonu stejného exekučního titulu, jenž byl podkladem pro nařízení exekuce, bylo vedeno řízení o výkon rozhodnutí u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 25 E 176/2000, a usnesení o nařízení výkonu prodejem nemovitostí bylo vydáno až dne 19.9.2002.
Je tedy zjevné, že pro užití ustanovení §129 ex. řádu, věty za středníkem, podmínky v dané věci splněny nebyly, a odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) se jím zabýval nesprávně.
Dovozená nesprávnost však má přímý průmět toliko do (samostatného) výroku, že soud \"souhlasí\" s podáním návrhu na nařízení exekuce.
Tento výrok byl nadbytečný, a výsledek řízení neovlivňuje.
Obecně platí, že podat u soudu procesní návrh je oprávněním, jež zaručuje zákon (ústava). Může tak tedy učinit každý, a nikomu v něm nelze bránit; jiná věc je, jak bude vyřízen, zda věcně (a jak) anebo zda bude odmítnut. Také podmínky takového posouzení stanoví zákon, a to ať již případně i úpravou tzv. aktivní legitimace (jak uvažoval odvolací soud) nebo úpravou podmínek obecných, se zřetelem ke kterým se lze návrhem věcně zabývat, případně mu vyhovět.
Doslovný výklad citovaného ustanovení §129 ex. řádu uvedeným zásadám, resp. zásadám, jež ovládají občanské soudní řízení, zjevně neodpovídá; nemohl by znamenat nic jiného, než předjímat stav, kdy - ještě před podáním návrhu na nařízení exekuce - musí oprávněný žádat o \"souhlas\", aby posléze mohl podat procesní návrh vlastní.
Ani výklad, z něhož vycházel odvolací soud, není případný; aktivní legitimace je tradičně spojována s tím, zda pro nařízení exekuce je splněna podmínka identity oprávněného a toho, kdo je oprávněn z exekučního titulu (s výjimkami zakotvenými v zákoně - viz kupř. ustanovení §256 o.s.ř.), a o to zde nejde rovněž.
Zásadám řízení o výkon rozhodnutí (exekučního řízení) se jeví být nejpřiléhavější takové interpretační pojetí §129 ex. řádu, jež - jednoduše - vychází z toho, že zákon zde mínil podtrhnout (deklarovat), že nucené vymožení přiznaných plnění podle exekučního řádu je přípustné i v případech, kdy již dříve (před 1.5.2001) byl nařízen výkon rozhodnutí podle §251 a násl. o.s.ř.; to však jen za stanovené podmínky, aby pohledávka oprávněného nebyla (již v předchozím řízení o výkon rozhodnutí) \"zcela uspokojena\". Aby nešlo o podmínku samozřejmou, je případné ji vykládat extenzívně; situacím, kdy pohledávka oprávněného je \"zcela uspokojena\", je namístě klást naroveň i ty, kdy provedení výkonu rozhodnutí je již v takovém stadiu, kdy je zřejmé, že se tak (pouhým dokončením faktických úkonů provedení výkonu, realizovaných z úřední povinnosti) nutně stane, a oprávněný zcela uspokojen bude. Respektuje se tím i princip přiměřené ochrany povinného, aby zásah do jeho poměrů byl adekvátní, a omezený jen na ty prostředky nuceného výkonu, jež slouží jeho skutečnému účelu a jsou způsobilé být efektivní.
Jestliže \"souhlas\" s podáním návrhu na nařízení exekuce (§129 ex. řádu) zahrnuje (takto vymezenou) zvláštní podmínku pro to, aby exekuce mohla být nařízena (v případě, že byl před účinností exekučního řádu již nařízen výkon téhož titulu mezi týmiž účastníky), pak existenci \"souhlasu\", resp. splnění této podmínky, lze vyjádřit prostě tím, že soud návrhu na nařízení exekuce - bez dalšího - vyhoví a exekuci nařídí.
Odvolací soud, aniž vycházel z tohoto výkladového rámce, se však uvedenou podmínkou zabýval, a ve shodě s jejím určením, jež bylo podáno, dospěl k závěru, že splněna byla, jestliže věc předchozího výkonu rozhodnutí \"nedošla do stadia provedení výkonu ve směru k uspokojení vymáhané pohledávky\".
Bez významu je pak dovolací námitka, že odvolací soud měl vycházet ze stavu, jež zde byl v době rozhodování soudu prvního stupně; ostatně odvolací soud se k poukazu na okolnosti, jež nastaly později uchýlil jen v poloze eventuální, resp. nad rámec argumentace vlastní (srov. dikci \"krom toho…\").
Kdyby užití ustanovení §129 ex. řádu přicházelo v úvahu, byl by tedy namístě závěr, že ačkoli odvolací soud v jeho výkladu pochybil, nepochybil však v tom, že potvrdil usnesení, kterým exekuce v dané věci byla nařízena.
K témuž závěru se dospívá, i když bylo shledáno, že aplikace ustanovení §129 ex. řádu v úvahu nepřicházela, jelikož předchozí výkon rozhodnutí byl nařízen až po účinnosti exekučního řádu. Vzhledem k vázanosti uplatněným dovolacím důvodem je tomu tak již tím, že dovolatelka neuplatnila jiný dovolací důvod pro případ, že ten, na němž dovolání založila, neobstojí proto, že namítaná nesprávnost právního posouzení věci na věcnou správnost napadeného rozhodnutí nemá vliv.
Okolnost, že užití ustanovení §129 ex. řádu je vyloučeno, se totiž nikterak nepromítá do posouzení obecné otázky, jak naložit s návrhem na nařízení exekuce, jestliže byl dříve podán návrh na nařízení výkonu rozhodnutí, případně, jestliže již o něm bylo (pozitivně) rozhodnuto, nebo dokonce, bylo-li již započato s jeho prováděním.
Odvolací soud dal svým rozhodnutím (objektivně vzato) najevo, že nelze vyloučit, aby (dalšímu) návrhu na nařízení exekuce bylo vyhověno rovněž.
Proti tomuto názoru však dovolatelka v dovolání nebrojí, a na něm stojící rozhodnutí odvolacího soudu tím není zpochybněno; v daném dovolacím přezkumu proto nelze (již z formálních důvodů) ani dospět k závěru, že je nesprávné.
Jen v rovině teoretické lze připomenout, že se zde - ve skutečnosti - otevírá otázka existence podmínek exekučního řízení, především nedostatku překážky řízení zahájeného nebo pravomocně rozhodnuté věci (§83 odst. 1, §159a odst. 5 o.s.ř.), kterou však aktualizuje nikoli již samotné nařízení exekuce, nýbrž (viz §44 odst. 2, §47 odst. 2, věta první, ex. řádu) až vydání exekučního příkazu (srov. srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.9.2003, sp. zn. 20 Cdo 1751/2002, uveřejněné pod č. 187/2003 v časopise Soudní judikatura, a ze dne 14.10.2004, sp. zn. 20 Cdo 1082/2004).
Není-li k dispozici úsudek, že napadené rozhodnutí je z důvodů, jejichž prostřednictvím je lze podrobit přezkumu, nesprávné (jak bylo dovozeno), je namístě, aby dovolání směřující k opaku Nejvyšší soud podle §243b odst. 2 o.s.ř. zamítl.
I o náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu podle §87 a násl. ex. řádu.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. prosince 2004
JUDr. Vladimír Kůrka, v. r.
předseda senátu