ECLI:CZ:NS:2004:20.CDO.408.2004.1
sp. zn. 20 Cdo 408/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné Okresní správy sociálního zabezpečení P. proti povinným l/ P. P. a 2/ J. Š., zastoupeným advokátem, pro 8.339.063 Kč, zřízením soudcovského zástavního práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 16 E 589/2000, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. ledna 2002, č.j. 54 Co 231/2001-18, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
V záhlaví uvedeným usnesením krajský soud potvrdil usnesení ze dne 23. 6. 2000, č.j. 16 E 589/2000-4a, kterým okresní soud zamítl návrh oprávněné na nařízení výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva.
Pravomocné usnesení odvolacího soudu napadla oprávněná včasným dovoláním (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 35 Odo 317/2001, ze dne 17. 12. 2002, uveřejněného v časopise Soudní judikatura 1/2003 pod č. 7), jehož důvodnost shledala v nesprávném právním posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o.s.ř.“). Uvedla, že Okresní soud Brno-venkov rozsudkem ze dne 21. 5. 2001, sp. zn. 7 C 649/97 rozhodl o právní neúčinnosti převodu nemovitostí z dlužníka oprávněné Ing. V. P. na povinné vůči ní. Je-li proto výkaz nedoplatků vykonatelný, podmínky pro nařízení výkonu rozhodnutí jsou splněny. Navrhla, aby dovolací soud usnesení krajského soudu a usnesení soudu I. stupně zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení.
Oprávnění ve svém vyjádření k dovolání navrhli jeho zamítnutí (č.l. 43).
Podle části dvanácté, hlavy I, bodu l7. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon číslo 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaných po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000). O takovýto posléze uvedený případ jde v souzené věci, jelikož odvolací soud – ač rozhodoval po 1 .1. 2001 – odvolání proti usnesení soudu prvního stupně vydanému 23. 6. 2000 projednal a rozhodl o něm podle dosavadních právních předpisů (srov. část dvanáctou, hlavu I, bod l5. zákona č. 30/2000 Sb.); na tomto závěru nemůže nic změnit ani jeho nesprávné poučení o dvouměsíční lhůtě k podání dovolání. Je-li ovšem namístě usnesení odvolacího soudu posuzovat jako rozhodnutí vydané po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, je nutno občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2000 použít i pro účely posouzení přípustnosti dovolání (viz bod l7., hlavy I, části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb.).
V takovém případě však dovolání přípustné není.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu upravují ustanovení §237, §238a a §239 o. s. ř. O žádný z případů v těchto ustanoveních zmíněných však ve věci nejde.
Ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. spojuje přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) s takovými hrubými vadami řízení a rozhodnutí, které činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným; tyto vady - k nimž je dovolací soud (bylo-li dovolání podáno včas a k tomu legitimovaným subjektem) povinen podle ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout z úřední povinnosti - v dovolání namítány nebyly a z obsahu spisu nevyplývají.
Dovolání není přípustné ani podle §238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř., jelikož napadené rozhodnutí není usnesením měnícím, nýbrž potvrzujícím, a nelze je podřadit ani případům vyjmenovaným v odstavci 1 pod písmeny b) - f) tohoto ustanovení (a tedy ani pod jeho písmenem d/, jelikož sice jde o usnesení potvrzující, nikoli však takové, jímž by bylo potvrzeno usnesení o zastavení řízení pro nedostatek pravomoci soudu).
Přípustnost dovolání není dána ani ustanovením §239 o. s. ř.; podle jeho prvého odstavce proto, že ji ve výroku svého rozhodnutí odvolací soud výslovně nezaložil, a podle odstavce druhého z toho důvodu, že jím předpokládaný návrh na vyslovení přípustnosti dovolání oprávněná nevznesla.
Jestliže přípustnost dovolání je upravena zákonem, nesprávné poučení odvolacího soudu o ní přípustnost dovolání založit nemůže.
Protože dovolání není v dané věci přípustné podle žádného z uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je - aniž se mohl zabývat zkoumáním jeho důvodnosti - bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení §243b odst. 4, odst. 5 věty za středníkem a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. usnesením odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto, jak je uvedeno ve výroku, protože povinným, kteří by měli právo na jejich náhradu podle §243b odst. 4, §224 odst. l a §146 odst. 2 věty první (per analogiam) o.s.ř., takové náklady nevznikly, za náklady potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva (§142 odst. l věta první o.s.ř.) totiž nelze považovat náklady spojené s vyjádřením k dovolání, jelikož svým obsahem (návrhem na zamítnutí dovolání pro jeho nedůvodnost) k výsledku dovolacího řízení (odmítnutí dovolání, aniž jeho důvodnost mohla být zkoumána) nevedlo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. července 2004
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu