ECLI:CZ:NS:2004:20.CDO.851.2003.1
sp. zn. 20 Cdo 851/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Kůrky a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Krbka v právní věci žalobce B. o. v B., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému Mgr. M. P., správci konkursní podstaty úpadce P., státního podniku, zastoupeného advokátkou, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 6 C 103/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. 9. 2002, č.j. 17 Co 324/2001-158, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud potvrdil rozsudek, jímž soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že je vlastníkem označených nemovitostí. Přisvědčil názoru, že „nebyl-li výměr vymezující rozsah znárodnění“ podle zákona č. 115/1948 Sb. podepsán ministrem, šlo o „postup protiústavní“, resp. provedený „v rozporu se znárodňovacími předpisy“; ve shodě se soudem prvního stupně pak dospěl k závěru, že „mimo rámec restitucí“ však toto zjištění (samo o sobě) neumožňuje, aby bylo určeno vlastnické právo toho, „komu byla věc znárodněna“. Podle odvolacího soudu je tomu tak proto, že nelze přehlížet existenci správních aktů, jimiž byl proces znárodnění realizován, pokud nejsou akty nicotnými; jinak totiž „jsou považovány za bezvadné, a mají právní účinky“, neboť platí princip presumpce jejich správnosti.
Žalobce (zastoupen advokátem) ve včasném dovolání, jež pokládá za přípustné dle §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř., namítl především, že soudy obou stupňů „se dopustily vady skutkových zjištění, když nehodnotily žalobcem navržený důkaz“ (rozhodnutí Okresního národního výboru v B. ze dne 2. 7. 1947), v důsledku čeho přehlédly, že „samostatná právnická osoba“ P. v B. nebyla účastníkem řízení o znárodnění. Nesprávné právní posouzení věci pak dovolatel spatřoval v závěru, že správní akty, které „měly způsobit účinky znárodnění“, je skutečně způsobily; podle jeho názoru jsou totiž akty nicotnými, což lze dovodit z rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 114/93, IV. ÚS 259/95, III. ÚS 232/96, III. ÚS 329/97, a zejména sp. zn. IV. 163/98.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné za předpokladu, že jsou splněny podmínky (jedna z nich), vyslovené v §237 odst. 1 pod písm. a/ až c/ o.s.ř.
Ve smyslu §237 odst. 1 o.s.ř je dovolání přípustné v případě měnícího rozhodnutí (písm. a/), nebo v případě, že bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozhodnutí, protože byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (písm. b/), anebo tehdy, bylo-li potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že jde o rozhodnutí, které má (ve věci samé) po právní stránce zásadní význam (písm. c/).
Z ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. přípustnost dovolání v dané věci neplyne zjevně, neboť napadený rozsudek není měnící, nýbrž potvrzující.
Nezakládá ji ani ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., jelikož není splněna podmínka, aby soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozhodnutí, protože byl vázán právním názorem odvolacího soudu; byť soud prvního stupně v dané věci rozhodoval dvakrát, bylo potvrzeno rozhodnutí, které se od dřívějšího výsledkem sporu nelišilo.
Aby mohlo být dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., muselo by být napadené rozhodnutí ve věci samé po právní stránce zásadního významu.
Dovolací přezkum, předjímaný tímto ustanovením, je tím předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních. Proto způsobilý dovolací důvod představuje ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.); vzhledem k tomu, že uplatněným důvodem je dovolací soud vázán (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou právě tomuto důvodu podřaditelné. Naopak nelze - jak se dovolatel nesprávně domnívá - v rámci dovolacího přezkumu, jehož přípustnost má být založena ustanovením §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., zohlednit výhrady (uplatnitelné jinak prostřednictvím dovolacích důvodů podle §241a odst. 2 písm. a/ nebo odst. 3 o.s.ř.) proti úplnosti nebo správnosti skutkových zjištění, na jejichž základě odvolací soud rozhodl.
Ta část dovolání, obsahující skutkové námitky proti rozhodnutí odvolacího soudu, je tedy v daných souvislostech - pro hodnocení, zda je dovolání přípustné - bezcenná.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolatel se mýlí, jestliže tvrdí, že ve vztahu k té relevantní (a jediné) otázce - účinků správního aktu (výměru), který v procesu znárodnění podle zákona č. 115/1948 Sb. nebyl podepsán ministrem, nýbrž (jen) pracovníkem ministerstva - jsou tyto podmínky (alespoň jedna z nich) splněny.
Není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud uplatnil právní názory nestandardní resp. vybočující z mezí ustálené soudní praxe; naopak bezezbytku respektoval (stejně jako soud prvního stupně) názory, které vyslovil Nejvyšší soud již v rozhodnutí ze dne 26. 11. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1393/97, příp. ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1091/96, uveřejněná pod č. 9/1999 a 11/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a na nichž nemá důvod ničeho měnit (viz rozsudek ze dne 17. 8. 2004, sp. zn. 20 Cdo 723/2003).
I pro správní akt (výměr), jehož hodnocení se stalo určujícím pro výsledek daného sporu, tedy - ve smyslu tam uvedených závěrů - platí, že mohl být - pro nedostatek podpisu ministra - toliko „nezákonný“; jelikož jej však nelze pokládat za akt nicotný, s ním spojované právní účinky si uchoval (že byl zákonem předepsaným způsobem odstraněn, zjištěno nebylo). Takovým (uchovaným) účinkem - logicky - je i ten, který měl být tímto aktem ustaven především, totiž dokončení změny vlastnických poměrů žalobce (znárodněním jeho - určitého - majetku zestátněním).
Pouhou vadu, nikoli nicotnost, způsobuje i (případná) okolnost, že s určitým subjektem nebylo nakládáno jako s řádným účastníkem správního řízení.
Je pravdou, že kupříkladu v nálezu ze dne 28. 4. 1999, sp. zn. IV. ÚS 163/98, na který se dovolatel především odvolával, Ústavní soud původní závěry, vztažené (výlučně) k věcem „restitučním“, uplatnil i ve věci jiné; nelze však přehlédnout, že důvod tohoto postupu shledal v okolnosti, že bylo potřebné otevřít prostor výhradám „k zákonným podmínkám vyplývajícím pro určení rozsahu znárodnění“, což se ve věci této neuplatní. Ustavní soud považoval za nutné též připomenout, že „v takovýchto sporech nelze pomíjet uplatňování jiných tradičních právních institutů, sledujících ochranu eventuálních nabyvatelů sporného majetku“.
I z pohledu Ústavního soudu se ve věcech vlastnické obnovy původně církevního majetku prosazují - v rozhodovací praxi obecných soudů známé - zvláštnosti (viz usnesení ze dne 5. 12. 1996, sp. zn. I. ÚS 280/96, resp. usnesení ze dne 25. 4. 2000, sp. zn. II ÚS 107/2000); v usnesení ze dne 10. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 232/03, poukázal Ústavní soud též na ustanovení §29 zákona č. 229/1991 Sb. (podle něhož majetek zde uvedených církevních subjektů nelze převádět do vlastnictví jiným osobám do přijetí zákonů o tomto majetku), a vyložil je tak, že „zemědělský majetek, který byl dříve ve vlastnictví církevních právnických osob, bude řešen samostatným zákonem a do doby vydání takového zákona je chráněn“.
Lze tedy shrnout; vzhledem k uvedenému je zřejmé, že dovolatelova oponentura proti rozhodnutí odvolacího soudu k právním závěrům, jež lze pokládat za zásadní, resp. zásadně právně významné (ve smyslu, jenž byl výše vyložen), vést nemůže. Neobstojí-li argumentace dovolatele z hlediska správnosti, je tím úsudek, že napadené rozhodnutí není zásadního významu, posílen.
Jestliže není dostupný závěr, že dovoláním napadené rozhodnutí je zásadního významu po právní stránce, není dovolání přípustné ani z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř.
Protože ostatní možnosti založit přípustnost dovolání byly vyloučeny již dříve, Nejvyšší soud dovolání povinné podle §243b odst. 5, §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1, §142 odst. 1 o.s.ř.; žalovanému, jenž by měl na jejich náhradu nárok, však ve stadiu dovolacího řízení prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. srpna 2004
JUDr. Vladimír Kůrka, v. r.
předseda senátu