ECLI:CZ:NS:2004:21.CDO.584.2004.1
sp. zn. 21 Cdo 584/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce J. H., zastoupeného advokátkou, proti žalované P. spol. s r. o., zastoupené advokátem, za účasti Č. p., a.s., jako vedlejšího účastníka na straně žalované, o odškodnění nemoci z povolání, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 8 C 117/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. června 2003 č.j. 17 Co 260/2003-263, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby mu žalovaná zaplatila na náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za dobu od září 1997 do května 2000 celkem 233.409,- Kč. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že za trvání pracovního poměru u žalované, u níž pracoval od 1.3.1997 jako frézař a současně jako obsluha elektroerozívního stroje, byla u něj dne 5.9.1997 zjištěna nemoc z povolání, pro kterou byl dnem 1.10.1997 převeden na jinou práci. Žalovaná mu \"doplácí rozdíl ztráty na výdělku\", ovšem s jiným výpočtem, než jaký žalobce považuje za správný. Při výpočtu jeho průměrného výdělku před vznikem škody totiž žalovaná vycházela z rozhodného období, které předcházelo jeho přeřazení na jinou práci, tj. ze třetího čtvrtletí roku 1997, podle žalobce je však třeba vycházet z výdělku, který dosahoval před škodnou událostí, ke které došlo v září 1997, tedy ze druhého čtvrtletí roku 1997.
Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 30.6.2000 č.j. 8 C 117/99-96 uložil žalované, aby zaplatila žalobci 233.409,- Kč, a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 47.325,- Kč k rukám \"právní zástupkyně\" a že žalovaná je povinna zaplatit \"Českému státu na účet Obvodního soudu pro Prahu 7\" na náhradě nákladů řízení 16.940,- Kč. Dospěl k závěru, že rozhodným obdobím pro výpočet náhrady za ztrátu na výdělku je druhé kalendářní čtvrtletí roku 1997, které bezprostředně předcházelo vzniku škody, která vznikla již od 1.9.1997; od tohoto dne totiž žalobce přestal vykonávat práci přesčas, aby se vyvaroval styku s látkou, která způsobila nemoc z povolání, a tím došlo ke snížení jeho výdělku. Žalovaná, která vycházela při výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku z průměrného výdělku dosahovaného žalobcem ve třetím kalendářním čtvrtletí roku 1997, jenž byl nižší než ve druhém kalendářním čtvrtletí, je povinna tento \"rozdíl dorovnat\"; \"výše rozdílu byla vyčíslena znalcem Dr. K.\".
K odvolání žalované Městský soud v Praze usnesením ze dne 11.4.2001 č.j. 17 Co 165/2001-114 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vytknul soudu prvního stupně nepřezkoumatelnost závěrů pro nedostatek odůvodnění početních postupů pramenících z vad žaloby (v jaké výši a za které měsíce byla přiznaná částka vypočtena) a vyslovil právní názor, že sama skutečnost, že pracovník přestal vykonávat přesčasové hodiny a snížil se mu tím příjem, není důvodem vzniku nároku na náhradu za ztrátu na výdělku podle ustanovení §195 zákoníku práce, neboť mezi touto skutečností a nemocí z povolání musí být příčinná souvislost. Ta může být dána zdravotním stavem zaměstnance, který mu práci přesčas nedovolí, nebo podmínkami na novém pracovišti, kde možnost přesčasových prací není, ačkoliv na původním pracovišti, ze kterého musel zaměstnanec odejít, nadále trvá. Podle odvolacího soudu je rozhodným obdobím pro výpočet náhrady za ztrátu na výdělku období předcházející vzniku škody; požaduje-li žalobce náhradu škody již za září 1997, musí prokázat, že v důsledku onemocnění nemocí z povolání nemohl v tomto období, na rozdíl od období předcházejícího, na svém předchozím pracovišti vykonávat práci přesčas. Odvolací soud dovodil, že v řízení je třeba skutkově objasnit, jaké onemocnění bylo u žalobce zjištěno dne 29.5.1996, zda toto onemocnění mělo souvislost s látkou, se kterou žalobce pracoval, jaká omezení a doporučení byla pacientovi uložena a jak je dodržoval, zda toto oznámil žalované a jaký vliv měla tato skutečnost na průběh onemocnění; to, že žalovaná nemoc z povolání uznala a dobrovolně náhradu poskytuje, nezbavuje soud povinnosti základ odpovědnosti žalované prokázat. Současně uložil soudu prvního stupně, aby posoudil vznik odpovědnosti žalované a možnost zproštění se odpovědnosti podle ustanovení §191 zákoníku práce.
Obvodní soud pro Prahu 7 poté rozsudkem ze dne 20.9.2002 č.j. 8 C 117/1999-212 ve znění usnesení ze dne 6.1.2003 č.j. 8 C 117/1999-240 uložil žalované, aby zaplatila žalobci 9.222,- Kč \"jako náhradu za ztrátu na výdělku za září 1997\", zamítl žalobu co do částky 224.187,- Kč \"jako ztrátu na výdělku za období od října 1997 do května 2000\", a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů \"za právní zastoupení\" 68.374,40 Kč k rukám \"zástupce žalované\", na \"soudním poplatku z odvolání\" 8.592,80 Kč, na \"přeplatku na zálohách znalců\" 4.246,- Kč, celkem 81.213,20 Kč, a že žalobce je povinen zaplatit \"Českému státu na účet Obvodního soudu pro Prahu 7\" na náhradě nákladů řízení 13.850,- Kč. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalobce onemocněl nemocí z povolání - alergickým ekzémem rukou a předloktí v důsledku kontaktu s látkou Fluxelf 2, na \"jejímž vzniku nemá zavinění\", a že v důsledku tohoto onemocnění byl od 1.10.1997 převeden na jinou práci. Vázán právním názorem odvolacího soudu zkoumal soud prvního stupně příčinnou souvislost mezi nemocí z povolání a poklesem příjmu žalobce, když žalobci po převedení na jiné pracoviště (od 1.10.1997) zůstala zachována základní mzda a k poklesu příjmů došlo pouze snížením výkonu přesčasové práce, a dovodil příčinnou souvislost nemoci z povolání s výkonem přesčasové práce pouze v měsíci září 1997, kdy žalobce vykonával práci na svém původním pracovišti, kde přicházel do styku s alergenem vyvolávajícím jeho onemocnění (v důsledku toho nemohl konat přesčasovou práci). Po převedení na jinou práci (po 1.10.1997) žalovaný již do styku s látkou vyvolávající jeho kožní onemocnění nepřicházel, zaměstnavatel i nadále umožňoval žalobci výkon práce přesčas jako na původním pracovišti, žalobce jí však již nekonal, popřípadě si za vykonanou práci přesčas \"bral jako náhradu náhradní volno\". Vzhledem k tomu, že vyplácení mimořádných odměn bylo závislé právě na výkonu přesčasové práce a že základní mzda zůstala žalobci zachována, dospěl soud prvního stupně k závěru, že snížení příjmů po zjištění nemoci z povolání a po přeřazení žalobce na jiné pracoviště nezakládá nárok na náhradu za ztrátu na výdělku podle ustanovení §195 zákoníku práce.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3.6.2003 č.j. 17 Co 260/2003-263 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 35.013,- Kč k rukám advokáta. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně v tom, že žalobce onemocněl nemocí z povolání - kontaktním alergickým ekzémem vyvolaným alergickou reakcí na látku Fluxelf 2, že v důsledku tohoto onemocnění byl od 1.10.1997 převeden na jinou práci a že od září 1997 došlo ke snížení příjmu žalobce \"výhradně v souvislosti s omezením práce přesčas\". Příčinná souvislost mezi nemocí z povolání a omezením přesčasové práce byla prokázána pouze v měsíci září 1997 (kdy žalobce ještě pracoval s alergenem a musel omezit styk s ním na co nejnižší možnou míru), ale po dni 1.10.1997 do května 2000 již nedocházelo ke snížení jeho příjmu v příčinné souvislosti s nemocí z povolání a nevznikl mu tedy nárok na náhradu za ztrátu na výdělku ve smyslu ustanovení §195 zákoníku práce.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž uvedl, že \"podrobnější odůvodnění bude provedeno po skončení nemoci právního zástupce žalobce\".
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání trpí vadou, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Podle ustanovení §240 odst. 1 věty první o.s.ř. účastník může podat dovolání do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni.
Podle ustanovení §241a odst. 1 o.s.ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů se toto rozhodnutí napadá, popřípadě které důkazy by měly být provedeny k prokázání důvodu dovolání, a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle ustanovení §241b odst. 3 o.s.ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu nebo z jakých důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání; nebyla-li v době podání dovolání splněna podmínka uvedená v ustanovení §241 o.s.ř., běží tato lhůta až do uplynutí lhůty, která byla dovolateli určena ke splnění této podmínky; požádal-li však dovolatel před uplynutím lhůty o ustanovení zástupce (§30 o.s.ř.), běží lhůta podle věty první znovu až od právní moci usnesení, kterým bylo o této žádosti rozhodnuto.
Dovolání lze podat z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nebo že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst.2 o.s.ř.). Je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a §238a o.s.ř.), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování (§241a odst.3 o.s.ř.).
K uplatnění dovolacího důvodu ve smyslu ustanovení §241a odst.1 o.s.ř. nepostačuje, jestliže dovolatel v dovolání pouze označí některý z dovolacích důvodů uvedených v ustanovení §241a odst. 2 a 3 o.s.ř. (například tím, že odkáže na ustanovení zákona nebo že odcituje jeho zákonnou skutkovou podstatu). V dovolání je uvedeno, z jakých důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, jen tehdy, jestliže popíše (konkretizuje) okolnosti, z nichž usuzuje, že určitý dovolací důvod je dán, tedy - řečeno jinak - jestliže vylíčí okolnosti, v nichž spatřuje nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu a které tak naplňují alespoň některý z dovolacích důvodů taxativně uvedených v ustanovení §241a odst.2 a 3 o.s.ř. Chybí-li v dovolání vylíčení okolností, v nichž dovolatel spatřuje naplnění dovolacího důvodu, není v takovém případě (vzhledem k vázanosti dovolacího soudu uplatněným dovolacím důvodem) vymezen obsah přezkumné činnosti dovolacího soudu po stránce kvalitativní a napadené rozhodnutí odvolacího soudu tak není možné z hlediska jeho správnosti přezkoumat (srov. §242 odst. 3 větu první o.s.ř.).
Dovolání, které neobsahuje údaje o tom, z jakých důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, je vadným (neúplným) podáním. Dovolatel tuto vadu dovolání může odstranit a své dovolání doplnit o uvedení dovolacích důvodů - jak vyplývá z ustanovení §241b odst.3 o.s.ř. - jen do uplynutí dovolací lhůty, tj. do dvou měsíců ode dne, kdy mu bylo doručeno napadené rozhodnutí odvolacího soudu. V případě, že dovolání podal dovolatel, u něhož platí povinné zastoupení (tj. nemá-li sám nebo osoba, která za něj jedná, právnické vzdělání - srov. §241 o.s.ř.) a který z tohoto důvodu byl ve smyslu ustanovení §104 odst.2 o.s.ř. soudem řádně vyzván (srov. §241b odst.2 o.s.ř.) k odstranění uvedeného nedostatku podmínky řízení, prodlužuje se běh této lhůty až do dne, kterým uplyne lhůta, která mu byla určena k odstranění nedostatku povinného zastoupení. Požádá-li však dovolatel, u něhož platí povinné zastoupení, ještě před uplynutím lhůty k podání dovolání, popř. před uplynutím prodloužené lhůty, soud o ustanovení zástupce pro podání dovolání, běží lhůta dvou měsíců k doplnění dovolání znovu ode dne právní moci usnesení, kterým bylo o jeho žádosti rozhodnuto.
Marným uplynutím lhůty podle ustanovení §241b odst. 3 o.s.ř. se původně odstranitelná vada (neúplnost) dovolání, spočívající v tom, že v dovolání nebyl uveden dovolací důvod, stává neodstranitelnou. Znamená to mimo jiné, že po uplynutí této lhůty není možné dovolatele postupem podle ustanovení §241b odst.1, §209 a §43 o.s.ř. vyzvat k doplnění dovolání o uvedení dovolacího důvodu a že dovolací soud k případnému opožděnému doplnění dovolání o tuto náležitost nemůže přihlížet. Protože v dovolacím řízení, v němž nebyl vymezen obsah přezkumné činnosti dovolacího soudu po stránce kvalitativní, nelze pokračovat, musí být dovolání, které neobsahuje dovolací důvod a které o tuto náležitost nebylo do uplynutí lhůty uvedené v ustanovení §241b odst.3 o.s.ř. doplněno, podle ustanovení §243c odst.1 a §43 odst.2 o.s.ř. odmítnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.6.2003 sp. zn. 29 Odo 108/2002, které bylo uveřejněno pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2004).
V posuzovaném případě z obsahu spisu vyplývá, že žalobce podal proti rozsudku odvolacího soudu včas dovolání a že již při podání dovolání byla splněna podmínka dovolacího řízení uvedená v ustanovení §241 o.s.ř. (žalobce byl při podání dovolání zastoupen advokátkou).
Žalobcovo dovolání však neobsahuje údaje o tom, z jakých důvodů rozsudek odvolacího soudu napadá; o dovolacích důvodech se v něm uvádí pouze to, že \"odůvodnění bude provedeno po skončení nemoci právního zástupce žalobce\". Protože žalobce v dovolání nevylíčil okolnosti, v nichž spatřuje nesprávnost napadeného rozsudku odvolacího soudu a které by mohly naplnit alespoň některý z dovolacích důvodů taxativně uvedených v ustanovení §241a odst.2 a 3 o.s.ř., a protože lhůta uvedená v ustanovení §241b odst.3 o.s.ř., během níž bylo možné dovolání o uvedení dovolacích důvodů doplnit, již marně uplynula (v projednávané věci uplynutím dovolací lhůty dne 3.9.2003), není již možné uvedený nedostatek dovolání odstranit. Dovolacímu soudu, který je - jak již výše uvedeno - vázán uplatněnými dovolacími důvody, tím žalobce zabránil, aby mohl napadený rozsudek odvolacího soudu po stránce kvalitativní (z hlediska jeho správnosti) přezkoumat.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce - aniž by se mohl zabývat dalšími okolnostmi - podle ustanovení §243c odst. 1 a §43 odst. 2 věty první o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o.s.ř., neboť žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, na náhradu nákladů řízení nemá právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. srpna 2004
JUDr. Ljubomír Drápal,v.r.
předseda senátu