ECLI:CZ:NS:2004:21.CDO.756.2004.1
sp. zn. 21 Cdo 756/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce A. K., zastoupeného advokátkou, proti žalované České republice – Ministerstvu obrany (Vojenskému úřadu pro právní zastupování) v Praze 6, nám. Svobody č. 471, o určení, že „žalobce je účasten režimu mimosoudní rehabilitace“ a že důvodem skončení služebního poměru byly okolnosti uvedené v ustanovení §21 zákona č. 87/1991 Sb., vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp.zn. 14 C 94/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. července 2002 č.j. 18 Co 213/2002-49, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že „žalobce je účasten režimu mimosoudní rehabilitace dle části čtvrté, zák. č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, v platném znění“, a že „služební poměr žalobce skončil v rozhodném období z důvodů politické perzekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody dle §2 odst. 2 a 3 ve vztahu k §21 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb, o mimosoudních rehabilitacích, v platném znění“. Žalobu odůvodnil tím, že v době od 31.8.1966 do 15.4.1968 byl posluchačem Vyššího leteckého učiliště K., směr pilotní, dne 16.4.1968 byl z dalšího pilotního výcviku vyloučen a zařazen k pracovnímu praporu, v červenci 1968 byl po vykonání praktické důstojnické zkoušky jmenován do hodnosti podporučíka s právem tuto hodnost nosit. Studium bylo žalobci uznáno jako vykonání vojenské služby s datem dokončení dne 29.8.1968 a k datu 1.9.1968 byla připravována jeho aktivace do dalšího služebního poměru k armádě. Dne 21.8.1968 však došlo k násilné okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy, která vyústila do tzv. normalizačního procesu, a tato situace „objektivně zabránila provedení aktivace žalobce v rámci služebního poměru“. Žalobce má za to, že zmaření jeho aktivace za daných okolností „je podřaditelné pod neplatné právní úkony §21 zákona č. 87/1991 Sb.“ a že jej žalovaná, která nevyhověla jeho opakovaným žádostem o rehabilitaci, „zcela protiprávně vyloučila z okruhu osob, na které se vztahuje institut neplatnosti právních úkonů, jak je má na mysli demonstrativní výčet dle §21 citovaného zákona“. Protože se žalobce o závěrech rehabilitačního řízení prokazatelně dozvěděl až v dubnu 1998, „má lhůty stanovené v zák. č. 87/1991 Sb. zachovány“.
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 31.1.2002 č.j 14 C 94/2000-32 žalobu zamítl a rozhodl, že se žalobci „přiznává osvobození od soudních poplatků a záloh“ a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Ve věci samé dospěl k závěru, že za dané situace, kdy žalobci - jak sám uvádí - nevznikl služební poměr v tehdejší Československé lidové armádě, „není splněna základní podmínka předpokládaná ust. §21 zák. č. 87/1991 Sb., tedy existence služebního poměru, a jestliže zde nebyl služební poměr, pak pochopitelně ani nemohl skončit postupy předpokládanými v citovaném ustanovení“. Soud prvního stupně proto žalobu „z důvodu neexistence služebního poměru v rozhodném období“ a dále též proto, že žalobce uplatnil žalobu u soudu až po marném uplynutí propadné lhůty uvedené v ustanovení §22 odst. 3 zák. č. 87/1991 Sb. (tj. do 2 let ode dne účinnosti zákona, tedy nejpozději do 1.4.1993), v celém rozsahu zamítl, když navíc podle jeho názoru na určení, že je žalobce účasten režimu mimosoudní rehabilitace, ani není dán naléhavý právní zájem ve smyslu ustanovení §80 písm. c) o.s.ř.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17.7.2002 č.j. 18 Co 213/2002-49 rozsudek soudu prvního stupně „ve výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení“ potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že na prvém určení, že je žalobce účasten režimu mimosoudní rehabilitace podle části IV. zákona č. 87/1991 Sb., nemá žalobce naléhavý právní zájem, neboť navrhované určení nemůže přivodit pro žalobce žádnou změnu v jeho právním postavení, protože neřeší žádnou konkrétní otázku. Na druhém určení, že služební poměr žalobce skončil v rozhodném období z důvodů politické perzekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody, je sice – jak odvolací soud zdůraznil - naléhavý právní zájem dán (možnost domáhat se takového určení vyplývá přímo z ustanovení §22 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb.), ve shodě se soudem prvního stupně však dospěl k závěru, že žalobce podal svoji žalobu opožděně, po uplynutí zákonné lhůty uvedené v ustanovení §22 odst. 3 „ve spojení“ s ustanovením §35 zákona č. 87/1991 Sb. Z „výslovné dikce“ tohoto ustanovení vyplývá, že lhůta počala žalobci běžet 3 měsíce poté, kdy byla doručena jeho žádost o vydání osvědčení u příslušného orgánu – Ministerstva obrany (a nejpozději pak tato lhůta skončila uplynutím dvou let počítaných ode dne 1.4.1991); proto „není rozhodné, zda o jeho žádosti, která byla nesporně v roce 1991 podána, bylo ministerstvem rozhodnuto, resp. zda a kdy byl s tímto rozhodnutím žalobce seznámen“. Námitku žalobce, že lhůta k podání žaloby měla být počítána podle ustanovení §250b o.s.ř., odvolací soud odmítl s odůvodněním, že „podaná žaloba byla dle svého skutkového vylíčení žalobou na určení práva dle zákona č. 87/91 Sb., nikoliv žalobou na přezkoumání správního rozhodnutí“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Namítal, že není správný závěr odvolacího soudu o nedostatku naléhavého právního zájmu na určení, že žalobce je účasten režimu podle části IV. zák. č. 87/1991 Sb, a že odvolací soud učinil svůj závěr o tom, že žalobce nespadá pod režim části IV. zák. č. 87/1991 Sb., „na základě nesprávného právního posouzení věci a v rozporu se smyslem a účelem zákona zmírnit popřípadě odstranit vzniklé křivdy v daném období“. Dovolatel vytkl soudům, že v průběhu řízení nebyly provedeny všechny žalobcem navržené důkazy a soudy v důsledku toho „nemohly objektivně zjistit, zda služební poměr žalobce skutečně vznikl k 1.9.1968 ve smyslu braného zákona č. 76/1959 Sb.“. Podle jeho názoru „dostatečně prokázané okolnosti nasvědčují tomu, že pokud služební poměr žalobce nevznikl, což objektivně prokázáno nebylo, vznikl by dnem 1.9.1968, pokud by nenastala politická situace ve státě v důsledku okupace vojsky Varšavské smlouvy a následné normalizace“. Žalobce vyslovil nesouhlas rovněž se závěrem odvolacího soudu o opožděném podání žaloby, neboť „je přesvědčen, že pro uplatnění věci u soudu a rehabilitační řízení s tím spojené, vydání či nevydání osvědčení, se jedná o situaci, spadající pod ust. §250b o.s.ř.“. Navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm.b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm.c) o.s.ř.].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Dovolání může být podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c ) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce (tj. pouze tehdy, jde-li o řešení právních otázek). Dovolání v tomto případě (má-li dovolatel zato, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze proto podat především z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]; z důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. Těmito dovolacími důvody vymezené právní otázky současně musí mít zásadní význam a musí být pro rozhodnutí věci určující; za otázku určující přitom nelze považovat otázku, jejíž posouzení samo o sobě nemá na konečné rozhodnutí soudu o věci samé žádný vliv. Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. již neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování; přípustnost dovolání k přezkoumání rozsudku odvolacího soudu z tohoto důvodu tedy nemůže být založena podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Protože dovoláním napadeným potvrzujícím rozsudkem odvolacího soudu bylo rozhodnuto o dvou samostatných nárocích, a to jednak o nároku na určení, že „žalobce je účasten režimu mimosoudní rehabilitace dle části čtvrté, zák. č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, v platném znění“, a jednak o nároku na určení, že „služební poměr žalobce skončil v rozhodném období z důvodů politické perzekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody dle §2 odst. 2 a 3 ve vztahu k §21 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb, o mimosoudních rehabilitacích, v platném znění“, je třeba posuzovat přípustnost dovolání z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a §237 odst. 3 o.s.ř. vůči každému z těchto nároků samostatně.
Při rozhodování o opodstatněnosti nároku žalobce na určení, že „žalobce je účasten režimu mimosoudní rehabilitace dle části čtvrté., zák. č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, v platném znění“, řešil odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku - právní otázku existence naléhavého právního zájmu, který je předpokladem úspěchu žaloby na určení podle ustanovení §80 písm. c) o.s.ř. Touto právní otázkou se dovolací soud již v minulosti zabýval a dospěl k závěru, že má-li požadované určení jen povahu předběžné otázky ve vztahu k jiné právní otázce, není dán naléhavý právní zájem na určení této předběžné otázky, jestliže taková předběžná otázka neřeší nebo nemůže (objektivně vzato) řešit celý obsah nebo dosah sporného právního vztahu nebo práva, popřípadě lze-li žalovat přímo na určení existence nebo neexistence samotného práva nebo právního vztahu. (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 1996, sp. zn. II Odon 50/96, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy č. 5/1996 na str. 113). Kromě toho posouzení předběžné otázky (jíž pouhé určení právního režimu nepochybně je, neboť takovéto určení není způsobilé odstranit stav ohrožení žalobcova práva nebo nejistoty v jeho právním postavení) nemůže být v žádném případě vyjádřeno formou výroku, nýbrž se může projevit jen ve způsobu rozhodnutí o žalobě ve věci samé a může být uvedeno jen v důvodech rozhodnutí (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.11.2001, sp. zn. 20 Cdo 2824/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod poř. č. 6, ročník 2002). Dovodil-li proto odvolací soud, že na určení, že „žalobce je účasten režimu mimosoudní rehabilitace dle části čtvrté, zák. č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, v platném znění“, nemá žalobce naléhavý právní zájem, protože „navrhované určení nemůže přivodit pro žalobce žádnou změnu v jeho právním postavení, neboť neřeší žádnou konkrétní otázku“, bylo ve věci rozhodnuto v souladu s hmotným právem a s ustálenou judikaturou soudů a dovolací soud neshledal žádné důvody k její změně.
V rámci posuzování důvodnosti uplatněného nároku na určení, že „služební poměr žalobce skončil v rozhodném období z důvodů politické perzekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody dle §2 odst. 2 a 3 ve vztahu k §21 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb, o mimosoudních rehabilitacích, v platném znění“, řešil odvolací soud právní otázku, zda žaloba byla podána včas. Pro rozhodnutí byl určující závěr, že žaloba o zmíněné určení byla podána opožděně, po uplynutí prekluzívní lhůty uvedené v ustanovení §22 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Námitka dovolatele, že včasnost žaloby měla být posuzována podle ustanovení §250b o.s.ř. (ve znění účinném do 31.12.2002), by měla význam v případě, kdyby žalobce podal žalobu nebo opravný prostředek ve smyslu ustanovení §244 a násl. o.s.ř. (ve znění účinném do 31.12.2002), což však - jak správně uvádí odvolací soud - ze skutkových tvrzení žaloby ani z obsahu spisu nevyplývá; z hlediska posouzení včasnosti žaloby na určení, že důvodem skončení služebního poměru byly okolnosti uvedené v ustanovení §21 zákona č. 87/1991 Sb., však otázka, zda žaloba byla podána ve lhůtě uvedené v ustanovení §250b o.s.ř. (ve znění účinném do 31.12.2002), není významná (určující). Spatřuje-li proto dovolatel zásadní právní význam v řešení právě uvedené otázky, dovolává se přípustnosti dovolání z důvodu, který nemá bezprostřední vztah k napadenému rozhodnutí, neboť posouzení této otázky samo o sobě nemá na konečné rozhodnutí odvolacího soudu o věci samé žádný vliv.
Kromě toho žalobce v dovolání namítá, že v řízení „nebylo objektivně prokázáno“, že služební poměr žalobce skutečně nikdy nevznikl. Nehledě k tomu, že by ani přezkoumání této námitky nemělo na konečné rozhodnutí odvolacího soudu žádný vliv, neboť odvolací soud (na rozdíl od soudu prvního stupně) své zamítavé stanovisko nezaložil též na skutkovém zjištění, že služební poměr žalobce v rozhodném období neexistoval, představuje dovolání žalobce v tomto směru uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., který však – jak uvedeno výše – není způsobilý založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu nemá z hlediska právních otázek uplatněných dovolatelem po právní stránce zásadní význam. Dovolání žalobce tedy není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst.5 věty první, §224 odst.1 a §151 odst.1 o.s.ř., neboť žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu nákladů právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 25. srpna 2004
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý, v.r.
předseda senátu