ECLI:CZ:NS:2004:22.CDO.1053.2004.1
sp. zn. 22 Cdo 1053/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců: A) K. S., B) L. M., obou zastoupených advokátkou, a C) V. K., zastoupeného advokátem, proti žalovaným: 1) P. P., a. s., zastoupené advokátkou, a 2) České republice – Ministerstvu zemědělství ČR se sídlem v Praze 1, Těšnov 17, o určení, že nedošlo ke znárodnění, a o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 14 C 120/99, o dovolání žalobců A) a B) proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 1. března 2002, č. j. 11 Co 87/2001-258, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Ve vztahu mezi žalobci A) a B) a žalovanými nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Plzeň-město (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. listopadu 2000, č. j. 14 C 120/99-227, zamítl návrh na určení, že „majetková podstata M. p. v P. v rozsahu určeném výměrem Ministerstva výživy Československé republiky ze dne 29. 12. 1948 pod čj. 128.230/V-1948 nebyla znárodněna zestátněním“, i návrhy na určení, že jednotliví žalobci jsou podílovými spoluvlastníky nemovitostí specifikovaných blíže ve výroku rozsudku, a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalobců Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 1. března 2002, č. j. 11 Co 87/2001-258, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 19. dubna 2002 a obsahuje poučení o možnosti podat dovolání za předpokladu, že dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, s tím, že v takovém případě se dovolání podává do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu.
Proti tomuto rozsudku podali všichni žalobci dne 12. června 2002 dovolání, jehož přípustnost dovozovali z toho, že napadený rozsudek má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. V něm namítli, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a navrhli, aby byly rozsudky soudů obou stupňů zrušeny a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Řízení o dovolání žalobce C) bylo usnesením soudu prvního stupně ze dne 8. března 2004, č. j. 14 C 120/99-323, pro nezaplacení soudního poplatku z dovolání podle §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, zastaveno.
Dovolání je sice včasné, ale není přípustné.
S ohledem na datum vydání rozsudku soudu prvního stupně odvolací soud projednal odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně a rozhodl o něm – v souladu s částí dvanáctou, hlavou I, bodem 15. zákona č. 30/2000 Sb. – podle procesních předpisů účinných do 31. 12. 2000, tedy podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zmíněným zákonem (dále jen „OSŘ“). Proto i dovolací soud podle bodu 17. téhož ustanovení v řízení o dovolání postupoval podle dosavadních právních předpisů.
Podle §240 odst. 1 OSŘ může účastník podat dovolání do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Jestliže napadený rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 19. dubna 2002 a dovolání bylo podáno u soudu prvního stupně dne 12. června 2002, je zřejmé, že se tak stalo po marném uplynutí dovolací lhůty. Žalobci se však řídili poučením, jehož se jim ze strany odvolacího soudu dostalo a jež zjevně – a to nesprávně – vycházelo z názoru, že pro dovolací řízení platí ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2001, a dovolání podali v dvouměsíční lhůtě počítané od doručení rozsudku odvolacího soudu. Pak ovšem v souladu s právním závěrem o včasnosti dovolání, které bylo podáno ve lhůtě podle nesprávného poučení odvolacího soudu, vysloveným v usnesení dovolacího soudu ze dne 17. prosince 2002, sp. zn. 35 Odo 317/2001, publikovaném v Soudní judikatuře č. 1/2003, jde o dovolání včasné. Naproti tomu nesprávné poučení o přípustnosti dovolání tuto přípustnost, není-li dána procesními předpisy, založit nemůže. Proto se dovolací soud po zjištění, že jsou splněny podmínky dovolacího řízení, požadované v §241 odst. 1 a 2 OSŘ, zabýval nejprve tím, zda je dovolání žalobců přípustné.
Podle §237 odst. 1 OSŘ je (s výjimkou případů uvedených v odst. 2) dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, je-li řízení postiženo některou z vad v tomto ustanovení uvedených. Nic takového dovolatelé netvrdí a ani z obsahu spisu neplyne, že by k takovýmto vadám došlo.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je upravena především v §238 odst. 1 písm. b) OSŘ. Toto ustanovení však v daném případě přípustnost dovolání žalobců založit nemůže, jelikož napadeným rozsudkem byl potvrzen prvý rozsudek, který v této věci soud prvního stupně vydal.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku pak může být přípustné též podle §239 odst. 1 a 2 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Přípustnost dovolání může odvolací soud vyslovit i bez návrhu. Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Odvolací soud však v napadeném rozsudku přípustnost dovolání nevyslovil a z obsahu spisu neplyne, že by žalobci návrh v tomto smyslu učinili. Pak ovšem nemůže být jejich dovolání přípustné ani podle §239 OSŘ.
Za této situace dovolacímu soudu nezbylo, než podle §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c) OSŘ dovolání žalobců A) a B) jako nepřípustné odmítnout.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto s přihlédnutím k tomu, že žalovaným, kteří by podle §243b odst. 4, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 OSŘ měli proti žalobcům A) a B) právo na jejich náhradu, v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. června 2004
Vít Jakšič,v.r.
předseda senátu