ECLI:CZ:NS:2004:22.CDO.1248.2004.1
sp. zn. 22 Cdo 1248/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc. ve věci žalobců: A) J. R. a B) J. R., zastoupených advokátkou, proti žalované M. L., zastoupené advokátem, o zřízení věcného břemene, vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 6 C 769/2000, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. února 2004, č. j. 5 Co 44/2004-199, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1 500,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Strakonicích (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. listopadu 2003, č. j. 6 C 769/2000-168, pod bodem I. výroku zřídil věcné břemeno „k užívání části pozemku parcelní č. PK 542 v k. ú. S. v rozsahu vyznačeném geometrickým plánem Ing. K. V. ze dne 28. 5. 2003 číslo plánu 102-172/2003, který je nedílnou součástí rozsudku, pro existenci stavby opěrné zdi a přístupové cesty ve prospěch domu č. p. 74 na stavební parcele č. parcel. KN 68 v k. ú. S.“. Pod bodem II. uložil žalobcům, aby žalované zaplatili společně a nerozdílně jednorázovou náhradu za zřízení věcného břemene ve výši 1 350,- Kč, a pod body III. a IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel z tohoto zjištění: Dům č. p. 74 na stavební parc. č. KN 68 a opěrná zeď na parc. č. PK 542 v kat. území S. jsou ve společném jmění žalobců, parc. č. PK 542 je vlastnictvím žalované. Rozhodnutím ONV ve S. z 10. 7. 1990, č. j. VÚP/1254/332/90/Br., bylo žalobcům vydáno stavební povolení ke stavebním úpravám a přístavbě stodoly k provedení bytu s příslušenstvím a vestavěnou garáží. V době vydání stavebního povolení byl pozemek parc. č. PK 542 ve vlastnictví státu a v užívání místního JZD, které se k žádosti žalobce dalo souhlas k užívání tohoto pozemku v nezbytné části ke sjezdu z garáže. V roce 1992 došlo mezi žalobcem a F. S., právním předchůdcem žalované, který měl podanou žádost o vydání tohoto pozemku v restituci, k ujednání, že jakmile F. S. získá pozemek do vlastnictví, prodá potřebnou část pozemku žalobcům. Písemným ujednáním bez data F. S. souhlasil k prodejem části sporného pozemku o výměře 73 m3 s tím, že k prodeji dojde po vyřízení restitucí. Rozhodnutím Městského úřadu ve S., odboru výstavby a životního prostředí, ze 16. 6. 1993, č. j. výst. 1217/93/H1, byla uvedená stavba žalobců zkolaudována a bylo vydáno povolení k jejímu trvalému užívání. Okresní úřad ve S. rozhodnutím ze 17. 11. 1992, č. j. BHDOS/871/92-H, povolil sjezd ze silnice k domu č. p. 74 z pozemku parc. č. 68 a parc. č. 542 v kat. území S. s tím, že umístění sjezdu bude provedeno po pozemku, který byl smluvně projednán s jeho vlastníkem p. S. Stavba žalobců byla zkolaudována poté, co žalobci v souladu s požadavky stavebního dozoru provedli na pozemku parc. č. 542 stavbu opěrné zdi, neboť jinak by musel být vytvořen závoz, který by ještě více zasahoval do tohoto pozemku. Základy zdi sahají asi 90 cm do hloubky a s domem žalobců je zeď spojena kapsou hlubokou 30 - 40 cm. Pozemek parc. č. 542 byl F. S. vydán v roce 1994. K realizaci převodu části tohoto pozemku na žalobce nedošlo, neboť F. S. v mezidobí zemřel. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích z 21. 4. 1999, č. j. 10 Ca 28/99-13, bylo zrušeno rozhodnutí Okresního úřadu ve S., referátu regionálního rozvoje, z 26. 11. 1998, č. j. RR/1518/1734/98jst, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí, kterým byla žalobci uložena povinnost odstranit stavbu opěrné zdi jako nepovolené stavby. Podle znaleckého posudku Ing. J. F. význam opěrné zdi spočívá v tom, že zmenšuje potřebný zábor pozemku parc. č. 542, ten v případě odstranění zdi by se zvýšil o 42 až 63 %. Odstraněním zdi a spolu s ní i příjezdové cesty by garáž v domě žalobců nemohla být užívána, protože by se do ní nedalo autem zajet. Pořizovací cena zdi činí okolo 45 000,- Kč, její věcná cena je cca 37 000,- Kč a náklady na její odstranění by činily 15 000,- až 20 000,- Kč. Podle znaleckého posudku Ing. Z. K. činí výměra pozemku parc. č. 542, zastavěného opěrnou zdí a příjezdovou komunikací, 90 m2. Cena ze zřízení věcného břemene činí 1 350,- Kč. Na podkladě těchto zjištění soud prvního stupně dospěl k závěru, že opěrná zeď je stavbou neoprávněnou ve smyslu §135c ObčZ, protože je postavena na cizím pozemku, a že žalobci jsou v tomto sporu aktivně legitimováni. S ohledem na výši nákladů spojených se stavbou zdi a na její odstranění, jakož i snížení hodnoty domu žalobců cca o 80 000,- Kč v důsledku nemožnosti garážování vozidla v garáži domu žalobců v případě odstranění opěrné zdi a příjezdové komunikace, by odstranění zdi nebylo účelné. Protože opěrná zeď je s domem žalobců spojena kapsami, je součástí domu. Oddělením zdi od domu by došlo k jeho finančnímu znehodnocení. Protože opěrná zeď není v právním smyslu věcí, stavební povolení i kolaudační rozhodnutí zahrnovaly i tuto zeď. Opěrná zeď a příjezdová cesta tak nejsou stavbou nepovolenou. Podle názoru soudu prvního stupně je třeba upravit poměry mezi účastníky ve smyslu §135c odst. 3 ObčZ a zřídit za náhradu věcné břemeno užívání části pozemku parc. č. 542 v rozsahu podle geometrického plánu Ing. V. pro existenci stavby opěrné zdi a přístupové cesty ve prospěch domu žalobců. Soud v této souvislosti přihlédl k tomu, že žalobci opěrnou zeď a přístupovou cestu zbudovali se souhlasem tehdejšího uživatele JZD a budoucího vlastníka F. S. v dobré víře, že po vydání pozemku F. S. dojde k převodu vlastnictví k potřebné části pozemku na žalobce.
Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem ze dne 11. února 2004, č. j. 5 Co 44/2004-199, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I. potvrdil ve znění: „Zřizuje se věcné břemeno k užívání části pozemku parcelní číslo PK 542 v katastrálním území S. v rozsahu vyznačeném geometrickým plánem Ing. K. V. ze dne 28. 5. 2003 č. plánu 102-172/2003, který je nedílnou součástí rozsudku, pro existenci stavby opěrné zdi a pro přístupovou cestu ve prospěch všech vlastníků domu čp. 74 postaveného na stavební parcele číslo parcely KN 68 v katastrálním území S.“ Ve výroku pod bodem II. rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že uložil žalobců, aby společně a nerozdílně zaplatili žalované jednorázovou náhradu za zřízení věcného břemene ve výši 6 000,- Kč. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud při rozhodování vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně. Podle názoru odvolacího soudu byly v dané věci splněny předpoklady ustanovení §128 odst. 2 a §135c odst. 3 ObčZ. Vlastnické právo žalované bylo omezeno ve veřejném zájmu, neboť jiným způsobem nebylo možno dosáhnout účelu věcného břemene, jímž je zajištění přístupu ke stavbě žalobců. S jednotlivými námitkami žalované se vypořádal s odkazem na závěry znaleckého posudku Ing. J. F., podle kterého bez destruktivního zásahu do domu žalobců a pozemku žalované nelze zjistit, do jaké hloubky je opěrná zeď zakotvena do zdiva domu žalobců a do jaké hloubky je založena v zemi. Ze statického hlediska jsou rodinný dům žalobců i opěrná zeď samostatnými stavbami, každá z nich může plnit svoji funkci, opěrná zeď však zabraňuje posunu navezené zeminy na příjezdu do garáže. Napojení dvora žalobců na státní silnici je svažité směrem ke státní silnici, ze dvora se jede do kopce a prudkost svahu se stupňuje směrem k zapojovacímu bodu na státní silnici. Rozhledový úhel v místě napojení je velmi špatný a vyjetí na silnici je velmi riskantní záležitostí. Znalec nedoporučuje tímto výjezdem jezdit. Problematický je příjezd ke stodole a průjezdu, které proto nabízejí jen teoretickou možnost garážování osobního automobilu. Nájemní smlouva, kterou by žalovaná přenechala sporný pozemek žalobcům na dobu deseti let, by podle odvolacího soudu nevyřešila vztahy mezi neoprávněnými stavebníky a vlastnicí pozemku. Námitka žalované o závazku předat otcův majetek celý vnukům se jevila odvolacímu soudu nelogická, když její otec byl ochoten prodat žalobcům potřebnou část restituovaného pozemku. Náhradu za zřízení věcného břemene ve výši 6 000,- Kč odvolací soud stanovil s ohledem na cenu pozemku, k němuž bylo věcné břemeno zřízeno, k výši nájemného, kterého by bylo v dané době a v daném místě dosáhnout za pronájem pozemku, a míře omezení vlastníka pozemku.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu dovolatelka spatřuje v řešení právních otázek „při posuzování, co je veřejným zájmem, co je ochrana vlastnických práv a jak se může oprávněný vlastník bránit omezování jeho vlastnických práv, když soudní praxe někdy jako v tomto případě jednostranně straní těm, kdož narušují výkon vlastnických práv oprávněných vlastníků a závažným způsobem zasahují vlastníkům do jejich práv“. Namítá, že nemovitost žalobců je zemědělským objektem. Veškeré přístupy a vjezdy do areálu zemědělského a bytového objektu vedou přímo z komunikace a nikoho neomezují. Pouze garáž pro garážování osobního automobilu žalobců je situována tak, že vjezd do ní je přes pozemek žalované. V areálu usedlosti žalobců je dostatek volných krytých prostor, které by mohly sloužit ke garážování tohoto osobního automobilu, aniž by bylo nutné omezovat vlastníka sousedního pozemku. Z nepravomocného rozhodnutí o odstranění stavby z 18. 8. 1998, č. j. výst. 2316/97/Zá, lze dovodit, že „stavba betonové zdi a příjezdové komunikace na pozemku žalované je nepovolená, neoprávněná a nebyla součástí žádného řízení příslušného stavebního úřadu“. Tím, že k části pozemku přiléhající ke komunikaci bude zřízeno věcné břemeno, dojde ke značnému znehodnocení celého pozemku, zejména v případě jeho možného využití ke stavební nebo jiné podnikatelské činnosti. Rozhodnutí soudů o zřízení věcného břemene žalovaná považuje za nesprávné. Podle žalované „nemůže být veřejným zájmem uspokojení jednotlivce a poškození vlastníka, když naléhavý veřejný zájem zde neexistuje a postup žalobců lze označit za svévolné prosazování svých neoprávněných nároků. Navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobci navrhli odmítnutí dovolání s tím, že v daném případě nejde o věc, kdy by rozhodnutí odvolacího soudu mělo mít po právní stránce zásadní význam, neboť aplikace §135c odst. 3 ObčZ v praxi nečiní žádné závažné problémy a nejde o případ, kdy by zde byly rozpory v rozhodování soudů. Skutečnosti a argumenty uváděné v dovolání žalovaná uváděla již v řízení před soudy obou stupňů a oba soudy se jimi náležitě vypořádaly. Poukázali na to, že s ohledem na rozsáhlé vlastnictví žalované k zemědělským pozemkům zasáhli do jejího vlastnictví jen v nepatrné míře v souladu se stavebním povolení a souhlasem právního předchůdce žalované.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou včas, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 písm. a) OSŘ dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 4 650,- Kč, tj. částky, o kterou zvýšil jednorázovou náhradu na zřízení věcného břemene oproti rozsudku soudu prvního stupně. Jen v tomto rozsahu je rozsudek odvolacího soudu rozsudkem měnícím, jinak ve výroku pod bodem I. a ve výroku pod bodem II. co do částky 1 350,- Kč a nad částku 6 000,- Kč je rozsudkem potvrzujícím.
K tzv. subjektivní přípustnosti dovolání podle §240 odst. 1 OSŘ ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. se Nejvyšší soud vyjádřil v rozsudku z 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2357/2000, publikovaném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, (dále „Soubor rozhodnutí“), pod C 154, sv. 2, a rozsudku z 23. 7. 2001, sp. zn. 33 Odo 258/2001, uveřejněném tamtéž pod C 637, sv. 8, z nichž vyplývá, že dovolání může podat jen ten účastník, kterému rozhodnutím odvolacího soudu byla způsobena určitá újma na jeho právech, odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší. Uvedený právní názor je zcela použitelný pro posouzení tzv. subjektivní přípustnosti dovolání i podle §240 odst. 1 OSŘ ve znění po novele č. 30/2000 Sb.
Protože měnícím výrokem rozsudku odvolacího soudu dovolatelce nevznikla újma na jejích právech, odstranitelná zrušením tohoto výroku dovolacím soudem, není dovolání směřující do tohoto měnícího výroku přípustné.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ.
Protože předpoklad stanovený v §237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, se jedná, je-li v něm řešena právní otázka významná nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci. Napadené rozhodnutí otázku zásadního právní významu neřeší.
Dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ je podle výslovného ustanovení §241a odst. 3 OSŘ přípustné pouze pro řešení právních otázek.
Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť neřeší takovou právní otázku, která by mohla mít zobecňující význam pro rozhodovací činnost soudů, a v dané věci není nic, co by ji činilo významnější z hlediska obecného – nic podstatného, co by přesahovalo konkrétní jedinečné zájmy účastníků řízení. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu z 8. 3. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1421/2000, publikované v Souboru rozhodnutí pod C 297, sv. 3. Otázky, které by podle dovolatelky měly činit posuzovanou věc po právní stránce zásadního významu, jsou otázky zcela obecné či povšechné; nevymezují se jimi žádné konkrétní výkladové otázky, jejichž řešení by činilo věc významnou z hlediska případného zobecnění.
S ohledem na uvedené dovolací soud neshledal předpoklady přípustnosti dovolání v daném případě naplněny ani podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ.
K vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b ) a §229 odst. 3 OSŘ, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne jen je-li dovolání přípustné. Tak tomu v daném případě není.
Dovolací soud proto podle §243b odst. 5 za použití §218 písm. c) OSŘ dovolání žalované jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalované bylo odmítnuto a žalobcům vznikly náklady (§243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 OSŘ). Náklady vzniklé žalobcům představují odměnu za jeden úkon právní služby – vyjádření zástupkyně k dovolání podle §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, která činí podle §8 písm. a), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, §17 odst. 2 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částku 1 350,- Kč, a dále dvě paušální náhrady hotových výdajů 150,- Kč podle §13 odst. 3 advokátního tarifu. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá toto rozhodnutí, mohou žalobci podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 13. prosince 2004
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu