ECLI:CZ:NS:2004:22.CDO.1450.2004.1
sp. zn. 22 Cdo 1450/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně J. H., zastoupené advokátem, proti žalované J. B., zastoupené advokátem, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 7 C 22/98, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. listopadu 2003, č. j. 11 Co 49/2002-200, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Plzeň-jih (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. května 2001, č. j. 7 C 22/98-141, pod bodem I. výroku zrušil podílové spoluvlastnictví účastnic k nemovitostem vedeným u Katastrálního úřadu P. na LV č. 775, pod bodem II. nemovitosti vedené u Katastrálního úřadu P. na LV č. 775 pro kat. území D., a to dům č. p. 570 se stavební parcelou č. 630 o výměře 404 m2 a zahradou č. 1514/8 o výměře 209 m2 přikázal do výlučného vlastnictví žalované, které pod bodem III. uložil, aby žalobkyni zaplatila na vypořádání jejího podílu částku 200 000,- Kč. Pod body IV. až VI. rozhodl o náhradě nákladů řízení a soudním poplatku.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že účastnice jsou podílovými spoluvlastnicemi nemovitostí v rozsahu každá ideální ½. Předmětný dům byl postaven v roce 1920 jako přízemní. Žalobkyně se stala spoluvlastnicí nemovitostí spolu se svoji matkou za stavu, kdy dům sestával ze dvou místností a provizorního příslušenství. V roce 1962 byla dokončena přístavba domu směrem do dvora a nástavba druhého nadzemního podlaží. V přízemí domu jsou dokončeny dvě místnosti, vstup s chodbou a WC, další místnost, koupelna a spíž jsou ve stavu hrubé stavby. Na nemovitosti vázne věcné břemeno k přízemnímu bytu ve prospěch matky účastnic, která obývá přízemí domu. Byt ve druhém nadzemním podlaží užívá žalovaná. Přístavbu domu a garáže provedli rodiče žalované, tj. matka účastnic a otec žalované. Na zhodnocení nemovitosti se žalobkyně žádným způsobem nepodílela. Žalobkyně neprokázala existenci své vkladní knížky a tvrzení, že úspory na ní uložené byly použity na přístavbu či opravu domu. Opravy domu byly prováděny rodiči žalované a žalovanou samotnou. Žalobkyně se z domu odstěhovala ke svému otci na základě dohody a později byt po otci získala dědictvím. Ze znaleckého posudku Ing. O. soud zjistil, že dům nelze reálně rozdělit. Obvyklá cena nemovitostí při zohlednění věcného břemene činí podle znalce 550 000,- Kč. Před přestavbou domu činila obvyklá cena nemovitostí 250 000,- Kč. Se zrušením podílového spoluvlastnictví žalovaná vyslovila souhlas. Soud prvního stupně po zrušení podílového spoluvlastnictví k označeným nemovitostem přikázal nemovitosti s ohledem na jejich účelné využití do výlučného vlastnictví žalované, která v domě bydlí. Vzhledem k tomu, že žalobkyně se na zhodnocení domu nepodílela, soud v rámci tzv. širšího vypořádání stanovil přiměřenou náhradu za spoluvlastnický podíl žalobkyně částkou 200 000,- Kč. K této částce došel tak, že od poloviny z částky 550 000,- Kč, tj. 275 000,- Kč, odečetl částku 75 000,- Kč, představující polovinu rozdílu mezi částkou 275 000,- Kč a 125 000,- Kč, což je polovina z ceny nemovitostí před přestavbou.
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 25. listopadu 2003, č. j. 11 Co 49/2002-200, pod bodem I. výroku změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem III. tak, že žalované uložil, aby žalobkyni na vypořádání jejího podílu zaplatila částku 212 500,- Kč. Pod bodem II. změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem V. o soudním poplatku a pod bodem III. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod body I., II., IV. a VI. Pod body IV. a V. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud se ztotožnil s rozhodnutím soudu prvního stupně, pokud jde o zrušení podílového spoluvlastnictví a přikázání nemovitostí do výlučného vlastnictví žalované. S ohledem na novelizaci předpisů o cenách nemovitostí, k níž došlo po rozsudku soudu prvního stupně vyhláškou č. 540/2002 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku ve znění zákona č. 121/2000 Sb., odvolací soud doplnil dokazování znaleckým posudkem Ing. V. O. z 2. 11. 2003, podle kterého původní obvyklá cena nemovitostí činila 250 000,- Kč a současná obvyklá cena činí 600 000,- Kč. Při stanovení přiměřené náhrady za spoluvlastnický podíl žalobkyně vycházel odvolací soud ze stejné úvahy jako soud prvního stupně, to znamená, že od poloviny současné obvyklé ceny nemovitostí 300 000,- Kč odečetl 87 500,- Kč „(což představuje ½ rozdílu mezi současnou tržní cenou podílu žalobkyně na předmětných nemovitostech a původní tržní cenou podílu žalobkyně 300 000,- Kč – 87 500,- Kč = 212 500,- Kč)“. Odvolací soud neshledal rozpory mezi znaleckým posudkem znalce K., který si opatřila žalobkyně v souvislosti s uvažovaným podáním návrhu na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, a znaleckým posudkem Ing. O. Znalec K. se určením tržní ceny nemovitostí nezabýval, ani nezvažoval vliv věcného břemene na jejich cenu. Odlišnosti mezi znaleckými posudky se týkají použití příslušných oceňovacích předpisů.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž namítá, že pokud žalovaná při jednání 15. 7. 1998 uvedla, že to, co bude vypovídat, zná pouze z vyprávění, pak šlo o „svědectví z druhé ruky, které je právně nerelevantní“. Soud si neověřil tvrzení žalované, že její otec financoval přístavbu domu. V době, kdy se odstěhovala ke svému otci, neměla žalovaná ani tři roky. Výpověď žalované týkající se vztahu žalobkyně k otčímovi je třeba považovat jako snahu žalované očernit žalobkyni před soudem a zpochybnit její nárok. Byla jedinou dědičkou svého otce, proto pokud se žalovaná dovolává fiktivní dohody o tom, že žalobkyně zdědí byt po otci, šlo o snahu snížit její podíl. Podle žalobkyně je třeba na podkladě důkazů o finanční spoluúčasti otce žalované na přístavbě domu, které nebyly provedeny, a prověření skutečné tržní ceny nemovitostí porovnáním s prodávanými obdobnými nemovitostmi v místě provést nový výpočet náhrady na její podíl. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání setrvala na své výpovědi, kterou učinila před soudem, a vyslovila souhlas s rozhodnutím soudu s tím, že žalobkyni již zaplatila stanovenou náhradu za její spoluvlastnický podíl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 písm. a) OSŘ dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Rozsudek odvolacího soudu je rozsudkem měnícím pouze ve výroku o náhradě za spoluvlastnický podíl žalobkyně, avšak jen potud, pokud bylo žalobkyni přiznáno na vypořádání jejího podílu o 12 500,- více, než ji přiznal soud prvního stupně. V této části bylo žalobkyni vyhověno. K podání dovolání je oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma, odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR z 23. 7. 2001, sp. zn. 33 Odo 258/2001, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod C 637, svazek 8. Dovolání směřující do měnícího výroku rozsudku odvolacího soudu je tak nepřípustné.
Pokud žalobkyni rozsudkem odvolacího soudu nebyla přiznána na náhradě za spoluvlastnický podíl částka vyšší než 212 500,- Kč, je v této části rozsudek odvolacího soudu ve shodě s rozsudkem soudu prvního stupně a tedy rozsudkem potvrzujícím, stejně jako ve výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, pokud jím bylo zrušeno podílové spoluvlastnictví účastnic k předmětným nemovitostem a tyto přikázány do výlučného vlastnictví žalované.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v §237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací soud neshledal, že by v daném případě mohlo jít o rozhodnutí ve věci samé zásadního právního významu. Ostatně dovolatelka to ani netvrdí. V dovolání neuvádí nic, co by tento předpoklad přípustnosti mělo naplňovat. Její dovolací námitky vytýkají odvolacímu soudu nesprávnost ve způsobu dokazování, resp. hodnocení důkazů, kdy nesprávné právní posouzení mělo být toliko důsledkem procesních pochybení soudu. Protože dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ může být připuštěno jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž byla přípustnost dovolání založena podle tohoto ustanovení, jen dovolacím důvodem uvedeným v §241a odst. 2 písm. b) OSŘ, a je-li dovolání přípustné, též v §241a odst. 2 písm. a) OSŘ. S ohledem na uvedené by se dovolací soud námitkami, týkajícími se dokazování a hodnocení důkazů, mohl zabývat jen v případě přípustného dovolání.
Protože předpoklady přípustnosti dovolání nebyly naplněny ani z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, dovolací soud podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) OSŘ dovolání žalobkyně jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalované náklady nevznikly nebo nebyly účelně vynaložené, pokud se ve vyjádření nezabývala především otázkou přípustnosti dovolání žalobkyně (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 OSŘ).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. srpna 2004
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu