ECLI:CZ:NS:2004:22.CDO.1656.2003.1
sp. zn. 22 Cdo 1656/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobců: A) R. N., a B) J. N., zastoupených advokátem, proti žalovanému J. B., zastoupenému advokátem, o zrušení usnesení soudu o schválení smíru, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 7 C 116/2002, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. prosince 2002, č. j. 26 Co 406/2002-47, takto:
I. Dovolání se odmítá
II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalovanému na nákladech dovolacího řízení částku 1.200,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám JUDr. V. Z.
Odůvodnění:
Žalobci se domáhali zrušení usnesení Okresního soudu v Příbrami z 18. 3. 2002, č. j. 7 C 89/2001-147, kterým by schválen smír uzavřený mezi žalobci (tehdy v postavení žalovaných) a žalovaným (tehdy v postavení žalobce) ohledně zřízení věcného břemene jízdy a chůze k rekreačnímu domku, váznoucího na pozemcích R. a J. N., na dobu neurčitou, ve prospěch J. B., za náhradu 50.000,-Kč. Uzavřený smír žalobci pokládají za neplatný mimo jiné proto, že nebyl uzavřen svobodně a vážně, neboť žalobce jednal pod nátlakem soudce a svého právního zástupce.
Okresní soud v Příbrami (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. srpna 2002, č. j. 7 C 116/2002-24, zamítl žalobu „o zrušení usnesení Okresního soudu v Příbrami ze dne 18. 3. 2002, č. j. 7 C 89/2001-147“, a dále rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně neshledal mimo jiné důvodnou námitku, že by na žalobce A) byl při jednání vyvíjen nátlak, který by ovlivnil svobodu jeho vůle. Uzavřel, že se žalobcům nepodařilo unést důkazní břemeno o jejich tvrzeních, kterými skutkově vymezili důvody, pro něž by měl být schválený smír v rozporu s hmotným právem.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 18. prosince 2002, č. j. 26 Co 406/2002-47, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, změnil jej ve výroku o nákladech řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a v podrobnostech na něj odkázal.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci dovolání, které pokládají za přípustné ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále „OSŘ“). Namítají, že se soudy obou stupňů nevypořádaly s jejich argumentací, že žalobce A), zastupující žalobkyni B), neschválil smír svobodně a vážně ve smyslu §37 odst. 1 občanského zákoníku (dále „ObčZ“). Poukazují na procesní pochybení soudu prvního stupně při ústním jednání 18. 3. 2002, kdy po závěrečných přednesech již nezachytil další průběh jednání, vyúsťující uzavřením a schválením smíru. V této souvislosti odkazují na dopis žalobce A) z 23. 3. 2002, zaslaný předsedkyni okresního soudu s námitkou podjatosti soudce; takto žalobce po jednání, kdy učinil nesvobodně právní úkon bez poučení soudu o právních následcích soudního smíru, reagoval odpovídajícím procesním institutem. Jako laik bez právního zastoupení a bez poučení soudu o procesních následcích schváleného smíru jednal pod psychickým donucením, když mu soud mimo protokolaci oznámil jak rozhodne – tedy v jeho neprospěch – s poukazem na výši nákladů řízení k jejichž úhradě bude jako důchodce zavázán. Nešlo o poučení soudem ve smyslu §118a a §119a OSŘ, ale o sdělení právního názoru soudem na věc, kterým předjímal rozhodnutí ve věci samé a snažil se přimět žalobce k uzavření smíru způsobem, který zákon neupravuje a ani nepředpokládá. Pokud se pak odvolací soud nevypořádal s námitkou žalobců, že smír byl uzavřen v rozporu s §151o odst. 3 ObčZ, pak šlo o úvahu předčasnou. Uzavírají, že až po rozhodnutí dovolacího soudu o platnosti schváleného smíru se soudy budou moci opětovně zabývat hmotněprávní stránkou věci, když v daném sporném řízení a jeho pokračování bude relevantním ve smyslu §151o odst. 3 ObčZ výslech žalobci navržených svědků. Dovolatelé jsou přesvědčeni - a to i s ohledem na skutečnost, že žalobkyně B) nebyla osobně přítomna u uzavření smíru, neboť byla jako zmocněncem zastoupena manželem – že dovolání je důvodné. Navrhují, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně i soudu odvolacího a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání žalovaný uvádí, že dovolání žalobců je nepřípustné, neboť rozhodnutí jež napadá nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Odvolací soud se zabýval zejména třemi námitkami žalobců, směřujícími k neplatnosti soudního smíru o zřízení věcného břemene. Hlavní námitku týkající se svobodné vůle odvolací soud řešil stejně, jako dovolací soud v rozhodnutí z 8. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo 752/99. Námitka, že úvaha odvolacího soudu o povaze soudního smíru je předčasná, je rovněž nedůvodná, když jeho závěry jsou v souladu s hmotným právem. Třetí námitku žalobci v dovolání již neuvádějí, nicméně odůvodnění odvolacího soudu týkající se určitosti a srozumitelnosti výroku usnesení o schválení smíru a institutu záznamu pro zápis do katastru nemovitostí, je rovněž správné a učiněné v souladu s právem. Žalovaný uzavírá, že dovolání není vlastně řádně odůvodněno, když tvrzení žalobců, že rozhodnutí odvolacího sodu má po právní stránce zásadní význam, není samo o sobě způsobilý dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 2 OSŘ. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl.
Dovolání není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 OSŘ).
Podle §237 odst. 1 OSŘ dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 OSŘ).
Protože dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ může být připuštěno jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž byla přípustnost dovolání založena výrokem odvolacího soudu, toliko z dovolacích důvodů uvedených 241a odst. 2 OSŘ; v dovolání proto nelze uplatnit tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 OSŘ). Nesprávným právním posouzením se rozumí omyl soudu při aplikaci právních předpisů na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo soud aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil. Ve smyslu §242 odst. 3 OSŘ je dovolací soud vázán uplatněnými dovolacími důvody [s výjimkou důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. a) OSŘ] včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Vázanost dovolacím důvodem se v řízení o dovolání, jehož přípustnost je dána §237 odst. 1 písm. c) OSŘ projevuje tím, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat jen ty právní otázky, které dovolatel v dovolání označil. Pokud tedy dovolatel nevznese v dovolání právně relevantní výhrady proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem, nelze uvažovat o přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ.
V dané věci sice dovolatel tvrdí, že uplatňuje dovolací důvod podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, podle obsahu dovolání však nanejvýš uvádí, že skutkové zjištění soudu o tom, za jakých okolností žalobce uzavřel smír, nemá oporu v provedeném dokazování, příp. namítá vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí. Žaloba totiž byla zamítnuta též proto, že žalobce nepřípustný nátlak ze strany soudu nebo právního zástupce neprokázal; pokud jde o vážnost a svobodu vůle, neřešily soudy v nalézacím řízení žádné právní otázky, jejichž přezkum by mohl mít obecnější význam. Nejde tu tedy o zásadní právní význam ve smyslu §237 odst. 3 OSŘ.
Dovolání není přípustné ani podle jiného ustanovení OSŘ; proto nezbylo, než je odmítnout [§243b odst. 5 OSŘ ve spojení s §218 odst. 1 písm. c) OSŘ].
Žalovaný byl v dovolacím řízení úspěšný, a proto mu přísluší podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 OSŘ náhrada nákladů tohoto řízení, které mu vznikly. Představují odměnu za jeden úkon právní služby – vyjádření k dovolání podle §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, a činí podle §8 písm. a), §10 odst. 3, §14 odst. l, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částku 1.125,-Kč, a dále paušální náhradu hotových výdajů 75,- Kč podle §13 odst. 3 advokátního tarifu, celkem 1.200,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobci dobrovolně, co jim ukládá toto rozhodnutí, může žalovaný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 4. května 2004
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu