ECLI:CZ:NS:2004:22.CDO.1993.2003.1
sp. zn. 22 Cdo 1993/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Víta Jakšiče a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobkyně A. T., zastoupené advokátem, proti žalovanému V. K., zastoupenému advokátem, o určení vlastnictví k nemovitostem a o vzájemném návrhu žalovaného na vyklizení nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 7 C 209/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. května 2003, č. j. 20 Co 446/2002-182, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala určení vlastnického práva k rodinnému domku a dalším nemovitostem níže specifikovaným. Tvrdila, že v domnění, že 3. 7. 2000 podepisuje pouze listinu o půjčce 80.000,- Kč zajištěné zmíněnými nemovitostmi, podepsala kupní smlouvu, kterou nemovitosti prodala žalovanému. Protože jí jako osobě, která neumí číst ani psát (naučila se pouze podepsat se) nikdo nic bližšího k věci nevysvětlil, pokládala kupní smlouvu za neplatnou pro nedodržení podmínek stanovených v §40 odst. 5 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“).
Okresní soud v Hradci Králové (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 31. července 2002, č. j. 7 C 209/2000-101, výrokem pod bodem I. učil, „že žalobkyně je výlučnou vlastnicí rodinného domu čp. 42 na stavební parcele č. 84, dále stavební parcely č. 84, pozemkové parcely č. 104/3 - zahrady, pozemkové parcely č. 109/4 – trvalý travnatý porost, pozemkové parcely č. 142/5 – ostatní plocha, pozemkové parcely č. 131/1 – orná půda, pozemkové parcely č. 109/6 – orná půda a pozemkové parcely č. 109/7 – orná půda, to vše v katastrálním území S.“. Výrokem pod bodem II. zamítl vzájemný návrh žalovaného, kterým se na žalobkyni domáhal povinnosti vyklidit uvedené nemovitosti. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně, která neumí číst ani psát a umí se jen podepsat, podepsala 3. 7. 2000 kupní smlouvu, kterou převedla na žalovaného předmětné nemovitosti za kupní cenu 320.000,- Kč. Soud tuto smlouvu shledal neplatnou, neboť byla uzavřena, aniž bylo respektováno ustanovení §40 odst. 5 ObčZ. S jejím textem se žalobkyně nemohla seznámit, neboť jí smlouvu při jejím uzavírání a podepisování nikdo nepřečetl, ani nesdělil její obsah. Takto byla vyloučena danost vůle podle §37 ObčZ; proto je smlouva absolutně neplatná. Soud dále zjistil, že žalobkyně shora zmíněnou kupní cenu neobdržela; dostala jen 80.000,- Kč, nikoliv jako kupní cenu, ale jako půjčku.
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem ze dne 6. května 2003, č. j. 20 Co 446/2002-182, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se v postatě ztotožnil s hodnocením věci soudem prvního stupně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání a tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Předmětná kupní smlouva byla uzavřena v souladu s §46 odst. 1 ObčZ. Vytýká, že soud prvního stupně nevyhověl návrhu na doplnění dokazování sdělením Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy o skutečném stavu gramotnosti žalobkyně. Dále dovolatel uvádí, že žalobkyně před podpisem kupní smlouvy nesdělila, že neumí číst a psát, chovala se ale jako plně gramotná a listiny bez jakýchkoliv výhrad podepsala. Při tom byli přítomni syn a dcera žalobkyně, kteří gramotní jsou a syn listiny četl a jejich obsah žalobkyni sdělil. Tvrzení odvolacího soudu, že „nikdo žalobkyni text kupní smlouvy nepřečetl a ani jí nesdělil její obsah“, je v příkrém rozporu s provedeným dokazováním. Žalovaný dále odkazuje na §49a ObčZ, kterého se žalobkyně rovněž dovolávala. K tomu připomíná, že ve smyslu §40a ObčZ se neplatnosti právního úkonu nemůže dovolávat ten, kdo ji sám způsobil. Za omyl podle §49a ObčZ nelze považovat takový, který si jednající osoba způsobila sama. Žalobkyně si byla vědoma významu svého podpisu a tedy i případných následků pro sebe. Peníze za prodej domu potřebovala nezbytně na úhradu dluhů; chtěla se odstěhovat do Prahy a půl roku před prodejem domu žalovanému jej chtěla prodat jiné osobě, ale z prodeje sešlo. Když nemovitosti prodala žalovanému, z domu se dobrovolně vystěhovala. Z ničeho nevyplývá, že by žalovaný žalobkyni uvedl v omyl. Ten chtěl nemovitosti koupit a skutečnosti ohledně půjčky 80.000,- Kč tvrdila pouze žalobkyně. Dovolatel posléze odkazuje na §3 odst. 1 ObčZ a uvádí, že žalobkyně z nějakých důvodů svoji negramotnost tajila, což vyplývá z její výpovědi i z výpovědi její dcery. Žalobkyně nepředložila žádný důkaz, kterým by vyvrátila dobrou víru žalovaného či potvrdila jeho jednání, které by bylo v rozporu s dobrými mravy. Naopak žalobkyně zneužila svojí negramotnosti ve svůj prospěch. Soud hodnotil provedené důkazy jednostranně ve prospěch žalobkyně a ač se okolo půjčky důkazy značně rozcházely, soudy s neotřesitelnou jistotou konstatovaly, že se v daném případě nejednalo o prodej, ale o půjčku. Uzavírá, že soud při hodnocení důkazů nepostupoval podle §132 občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“) a neprovedl ve smyslu §120 odst. 3 OSŘ další důkazy. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupeným účastníkem řízení, není však přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 OSŘ). Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm. a) OSŘ], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst.1 písm. b) OSŘ], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm. b) OSŘ a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm. c) OSŘ]. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 OSŘ). O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, se jedná, je-li v něm řešena právní otázka významná nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci. Rovněž nejde o otázku zásadního právního významu, jestliže zákonná úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, publikované pod č. C 102 ve svazku 2 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck).
Protože dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ může být připuštěno jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž byla přípustnost dovolání založena podle tohoto ustanovení, jen dovolacím důvodem uvedeným v §241a odst. 2 písm. b) OSŘ, a je-li dovolání přípustné, též v §241a odst. 2 písm. a) OSŘ. V dovolání proto nelze uplatnit tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 OSŘ).
Napadené rozhodnutí otázku zásadního právního významu neřeší.
V dané věci byly pro posouzení věci rozhodné dvě skutečnosti: zda tu byla vůle žalobkyně nemovitost převést a zda – vzhledem k tomu, že žalobkyně neumí číst – byla tato vůle, pokud tu byla, vyjádřena právně významným způsobem. K úspěchu žaloby stačila negativní odpověď i na jednu z těchto otázek. Soudy v nalézacím řízení dospěly k závěru, že žalobkyně dům prodat nechtěla, a že tu tedy byl nedostatek vůle. Jde o skutkové zjištění, nikoliv o právní posouzení, a toto zjištění nemůže učinit z napadeného rozsudku zásadní rozhodnutí ve smyslu uvedeném shora. Navíc bylo učiněno v souladu se stávající judikaturou (např. v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 5. září 2000, sp. zn. 30 Cdo 2781/99, se uvádí: „Na existenci vážné vůle k právnímu úkonu lze usoudit z objektivních skutečností, za nichž byl učiněn, zejména byl-li učiněn způsobem a za okolností, které nevzbuzují pochybnosti, že subjekt projevující vůli zamýšlel přivodit právní účinky, které zákon s takovým projevem vůle spojuje. Pokud vzniknou pochybnosti o vážnosti vůle, je třeba posuzovat konkrétní okolnosti případu; na jejich podkladu a z hlediska jejich vzájemných souvislostí pak učinit příslušný závěr“. Již sama skutečnost, že tu nebyla vážná vůle, k zamítnutí postačuje; nicméně i závěr o nedostatku formy je v souladu s judikaturou (viz rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR sp. zn. 4 Cz 48/77, publikovaný ve Sborníku stanovisek, zpráv o rozhodování soudů a soudních rozhodnutí Nejvyšších soudů, díl IV., Praha 1986, s. 463). Odkaz dovolatele na §40a ObčZ není případný, neboť toto ustanovení se týká jen relativní neplatnosti, zatímco v dané věci šlo o neplatnost absolutní. Skutkové námitky dovolatele jsou pro posouzení přípustnosti dovolání, jak bylo uvedeno shora, nevýznamné a nelze k nim přihlížet.
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, a to ani podle jiného ustanovení OSŘ, dovolací soud je podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) OSŘ odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 a §151 odst. 1 věty první OSŘ, neboť dovolatel s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalobkyni v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. června 2004
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu