ECLI:CZ:NS:2004:22.CDO.2626.2004.1
sp. zn. 22 Cdo 2626/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně S. B., zastoupené advokátkou, proti žalovanému A. Š., zastoupenému advokátkou, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 17 C 71/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. června 2004, č. j. 56 Co 374/2003-99, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala určení jejího vlastnického práva k pozemku dále specifikovaného. Tvrdila, že je vlastnicí pozemku z titulu vydržení, neboť ho nerušeně užívala jako součást sousedních nemovitostí, které nabyla do vlastnictví v roce 1972, až do roku 1999. V katastru nemovitosti je však jako vlastník pozemku vyznačen žalovaný.
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem z 30. 6. 2004, č. j. 56 Co 374/2003-99, změnil rozsudek Okresního soudu v Opavě (dále „soud prvního stupně“) ze 4. 6. 2003, č. j. 17 C 71/2001-63, pouze ve výroku o nákladech řízení. Jinak rozsudek soudu prvního stupně, jímž bylo určeno, že „vlastníkem pozemku parc. č. 595 zapsaného u Katastrálního úřadu v O. na LV č. 35 pro obec a k. ú. N. S., je žalobkyně“, potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že žalobkyně je zapsána u Katastrálního úřadu pro M. kraj, katastrální pracoviště O. jako vlastnice rodinného domu čp. 99 se zastavenou plochou parc. č. 121, a parcel č. 170/1 – zahrada a č. 170/2 – zahrada, (celková výměra 1817 m2) k. ú. N. S. S těmito parcelami podélně sousedí pozemek parc. č. 595 o výměře 305 m2. Jako jeho vlastník je v katastru nemovitostí zapsán žalovaný, a to z titulu dědictví po matce J. Š., zemřelé v roce 1978. Právní předchůdci žalobkyně – její rodiče F. a A. K. užívali původně k přístupu ke svým nemovitostem pozemky parc. č. 136/1 a parc. č. 139 v k. ú. N. S., které byly ve vlastnictví právních předchůdců žalovaného - jeho rodičů F. a J. Š. V roce 1968 však J. Š., už jako jejich výlučná vlastnice, zakázala rodičům žalobkyně tyto pozemky užívat. Od této doby užívali k přístupu jen pozemek parc. č. 595, o němž se domnívali, že je v jejich vlastnictví (částečně užívali pozemek jako dvůr). V roce 1971 však otec žalobkyně zjistil, že vlastnicí sporného pozemku je J. Š. Uzavřel s ní proto na MNV kupní smlouvu, kterou od ní sporný pozemek koupil za kupní cenu 1.000,- Kč, k registraci této kupní smlouvy však nedošlo. Pozemek udržoval, vyměnil na něm stávající vrata, oplotil dosud neoplocenou část pozemku, vystavěl kůlnu, studnu a vysadil ořech. Žalobkyni informoval o tom, že došlo k platnému převodu a že sporný pozemek se stal součástí pozemků parcel č. 121, 170/1 a 170/2. Za tohoto stavu nabyla žalobkyně do vlastnictví dům čp. 99 postavený na pozemku parc. č. 121 a pozemky parc. č. 121, 170/1 a 170/2, a to jednu ideální polovinu kupní smlouvou uzavřenou s otcem F. K. 29. 9. 1972 a registrovanou bývalým Státním notářstvím v Opavě dne 16. 10. 1972, a jednu ideální polovinu na základě rozhodnutí bývalého Státního notářství v Opavě ze dne 29. 9. 1972, č. j. D 1169/72-11, kterým byla schválena dohoda o vypořádání dědictví po zůstavitelce A. K., zemřelé 8. 8. 1972. Od této doby žalobkyně užívala pozemky ve stejném rozsahu jako její právní předchůdci s vědomím, že součástí pozemků parcel. č. 121, 170/1 a 170/2 je rovněž sporný pozemek. V řízení bylo dále zjištěno ze zprávy Katastrálního úřadu v O. ze dne 17. 4. 2003, že předmětný pozemek byl v letech 1978 až 1993 „v užívání soc. organizace“ JZD K. Žalovaný poprvé podáním odeslaným dne 12. 5. 1999 žalobkyni sdělil, že neoprávněně užívá sporný pozemek a vyzval ji k odstranění překážek bránících v jeho užívání do 31. 5. 1999. Do roku 1999 žalobkyně v užívání pozemku nebyla žalovaným, JZD K. ani jinými subjekty rušena.
Na základě těchto zjištění dospěly soudy obou stupňů k závěru, že k nabytí vlastnického práva otcem žalobkyně F. K. na základě kupní smlouvy uzavřené s J. Š. v roce 1971 nedošlo pro absenci její registrace. Právní předchůdce žalobkyně proto s ohledem na obvyklou opatrnost, kterou lze v takovém případě požadovat, nebyl držitelem oprávněným. Jiná je situace u žalobkyně, která opírala držbu sporného pozemku o domnělé právní tituly - kupní smlouvu z 29. 9. 1972 a rozhodnutí v dědickém řízení z 29. 9. 1972, když od této doby začala spolu s nemovitostmi takto nabytými užívat i sousední pozemek – parcelu č. 595, ačkoli objektivně se její nabývací tituly na tento sousední pozemek nevztahovaly. Titul, na základě kterého by žalobkyně nabyla sporný pozemek chyběl, nicméně vzhledem k okolnostem případu byla žalobkyně v dobré víře, že zde takový titul (tituly) je. To i s přihlédnutím k poloze pozemku parc. č. 595 v sousedství parcel č. 121, 170/1 a 170/2, které označenými tituly do výlučného vlastnictví žalobkyně skutečně nabyla a dále vzhledem k tomu, že jí otec informoval o tom, že došlo k platnému převodu a sporný pozemek je nadále součástí uvedených pozemků. U žalobkyně došlo k omluvitelnému omylu držitele, a na existenci dobré víry žalobkyně lze usuzovati i ze skutečnosti, že část pozemku parc. č. 595 se nachází uvnitř oplocené části nádvoří před domem čp. 99, který je ve vlastnictví žalobkyně. Dobrá víra žalobkyně obstojí i z hlediska poměru plochy nabytého a skutečně drženého pozemku, když plocha sporného pozemku představuje méně než 20% celkové plochy pozemků nabytých žalobkyní v roce 1972. Vzhledem k nerušené držbě neměla žalobkyně do roku 1999 pochybnosti o svém vlastnickém právu ke spornému pozemku. Soudy dovodily, že žalobkyně nabyla vlastnictví k tomuto pozemku vydržením podle §134 odst. l ObčZ ve znění novely provedené zákonem č. 509/1991 Sb., který stanoví, že oprávněný držitel se stane vlastníkem věci, jestliže ji má v držbě nepřetržitě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost, když podle §872 odst. 6 ObčZ ve znění účinném k 1. 1. 1992, se oprávněný držitel stává vlastníkem nemovitosti má-li ji k 1. 1. 1992 nepřetržitě v držbě po dobu deseti let. Do doby, po kterou měl oprávněný držitel věc v držbě, je třeba započíst i držbu vykonávanou před 1. 1. 1992 (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, z 27. 4. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1134/96). Dobrá víra žalobkyně a oprávněná držba sporného pozemku žalobkyní jako předpoklady vydržení trvaly od roku 1972 do 1. 1. 1992, a žalobkyně vydržením k tomuto datu sporný pozemek nabyla do vlastnictví. Následné pochybnosti o oprávněnosti její držby již nemohly ovlivnit zákonný důsledek vydržení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) OSŘ a uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) 3 OSŘ. Namítá, že žalobkyní nebyly splněny základní podmínky vydržení, kterými jsou oprávněná držba a uplynutí stanoveného času. V daném případě nešlo u žalobkyně o omluvitelný omyl, neboť při normální opatrnosti, kterou lze na žalobkyni požadovat, měla a mohla mít při uchopení držby pochybnosti o skutečnosti, zda ji právo ke spornému pozemku patří. V řízení nebylo prokázáno, že byla uzavřena kupní smlouva mezi otcem žalobkyně a matkou žalovaného. Naopak v řízení vyplynulo, že sousedské vztahy mezi rodinou žalobkyně a rodinou žalovaného byly narušeny. Žalobkyně tvrdí, že se uchopila držby na základě kupní smlouvy a rozhodnutím Státního notářství v Opavě ze 29. 9. 1972, avšak ani v jednom z těchto titulů nebyl sporný pozemek uveden. Žalobkyně se spokojila jen se svým subjektivním přesvědčením, že jí sporný pozemek patří. Nahlédnutím do pozemkové knihy však mohla zjistit, že jako vlastnice sporného pozemku je vedena J. Š. Současná judikatura sice připouští pro účely vydržení za dostatečný i domnělý titul, avšak za situace, kdy držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že např. smlouva je platná. Je však třeba rozlišovat případy skutkového a právního omylu v návaznosti na vznik dobré víry držitele. Má za to, že v daném případě došlo k právnímu omylu, když tvrzená kupní smlouva uzavřená mezi otcem žalobkyně a matkou žalovaného nebyla registrována státním notářstvím, a není ani prokázáno, zda byla uzavřena v písemné formě. Jisté je, že pokud tato smlouva uzavřena byla, stalo se tak v rozporu s tehdy platnou právní úpravou. Držba nemovitosti, která se o takovou smlouvu opírá, nemůže vést k vydržení. Subjektivní přesvědčení žalobkyně o existenci jejího vlastnického práva k předmětnému pozemku vycházelo z právního omylu, a to omylu neomluvitelného. Je také vyloučeno, aby se žalobkyně důvodně domnívala, a to zejména s ohledem na poměr plochy nabytého a skutečně drženého pozemku, že je předmětný pozemek součástí jí skutečně nabytých pozemků. Navíc je nesporné, že předmětný pozemek sousedí rovněž s pozemky ve výlučném vlastnictví žalovaného. Pokud jde o druhou podmínku vydržení – uplynutí stanoveného času, bylo v řízení prokázáno, že v období od roku 1978 do roku 1993 byl sporný pozemek v užívání socialistické organizace – JZD K. Po tuto dobu nemohl podle tehdejších právních předpisů žalovaný tento pozemek užívat, ani rušit žalobkyni v jejím případném užívání. K 1. 1. 1992 nastala situace, kdy žalovaný neměl stále ještě právo užívání ani dispozice se sporným pozemkem, přesto však žalobkyně nabyla sporný pozemek k tomuto datu do svého vlastnictví. Žalovaný se v této době neměl jak bránit, neboť mu předchozí právní úpravou bylo znemožněno vykonávat všechny oprávnění spojená s vlastnickým právem. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Podle §236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v §237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Jak vyplývá z tohoto ustanovení je dovolání přípustné jen pro řešení otázek právních (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 1986/2001, uveřejněné pod C 1164 ve Svazku 16 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck - dále „Soubor rozhodnutí“). Dovolací soud není proto oprávněn přezkoumávat, zda skutková zjištění, o obsahu kupní smlouvy, jíž matka žalovaného J. Š. prodala, kupní smlouvou uzavřenou v roce 1971 otci žalobkyně F. K. pozemek parc. č. 595 v k. ú. N. S. za kupní cenu 1.000,- Kč, a k jejíž registraci nedošlo, mají v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Rozhodnutí soudů obou stupňů jsou postavena na právním závěru, že žalobkyně své vlastnické právo ke spornému pozemku nabyla vydržením. Nejvyšší soud v rozsudku z 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000, uveřejněném v Souboru rozhodnutí pod C 1067, sv. 15, dovodil, že „dobrá víra oprávněného držitele, která je dána se zřetelem ke všem okolnostem věci, se musí vztahovat i k titulu, na jehož základě mohlo držiteli vzniknout vlastnické právo. To ovšem neznamená, že takový titul musí být dán; postačí, že držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že tu takový titul je. Posouzení, je-li držitel v dobré víře či nikoli, je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka“. Od závěrů vyslovených v tomto rozhodnutí se rozsudky soudů obou stupňů neodchylují, když vychází z toho, že žalobkyně se o domnělé tituly při uchopení držby pozemku parc. č. 595 opírala a se zřetelem ke všem dalším zjištěným okolnostem byla objektivně v dobré víře, že ji sporný pozemek patří, a to i s přihlédnutím k jeho výměře a poloze. Dále dovolací soud odkazuje na usnesení z 27. 2. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, uveřejněné pod C 1068 sv. 15, v němž uvedl, že „dovolací soud přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené.“ Tak tomu v daném případě nebylo. To platí i pro posouzení dobré víry žalobkyně z hlediska poměru plochy koupených pozemků a pozemků skutečně držených, kdy plocha sporného pozemku činila méně než 20% výměry pozemků žalobkyní v roce 1972 koupených (k tomu srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1848/98, publikovaném v časopise Soudní rozhledy č. 7/2000).
Nemůže obstát ani námitka žalovaného, že sporný pozemek byl v období od roku 1978 do roku 1993 v užívání socialistické organizace – JZD K. a toto období nemůže být započteno žalobkyni do délky nezbytné vydržecí doby. Nejvyšší soud se k aplikaci §135a odst. 3 ObčZ ve znění novely provedené zák. č. 131/1982 Sb. (ten stanovil, že vydržet nelze věc z majetku v socialistickém vlastnictví nebo věc, ke které má socialistická organizace právo užívání podle zvláštních předpisů) a §134 ObčZ ve znění novely provedené zák. č. 509/1991 Sb. vyslovil v rozsudku z 8. 12. 1998, sp. zn. 22 Cdo 2273/98, uveřejněný pod č. R 50/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Uvedl, že „neobstojí ani názor o tom, že by před l. lednem 1992 nebyl pozemek ve státním vlastnictví způsobilým předmětem držby. Ustanovení §135a odst. 3 ObčZ ve znění platném do l. ledna 1992 sice takový pozemek vylučovalo z vydržení, jeho oprávněná držba však nebyla ani §132a odst. l ObčZ ani jiným ustanovením omezena. Pozemek ve státním vlastnictví byl tedy před nabytím účinnosti novely občanského zákoníku, provedené zákonem. č. 509/1991 Sb. způsobilým předmětem oprávněné držby, tato držba však vzhledem k ustanovení v §135a odst. l odst. 3 ObčZ, které vylučovalo z vydržení pozemky v tzv. socialistickém vlastnictví, nemohla vyústit v nabytí vlastnického práva vydržením. Jakmile uvedené omezení odpadlo, uplatnily se právní důsledky oprávněné držby, které zákon vylučoval.“ V daném případě byl pozemek parc. č. 595 jako pozemek v užívání socialistické organizace sice podle §135a odst. 3 ObčZ ve znění platném do l. ledna 1992 vyloučen z vydržení, avšak byl oprávněným předmětem držby. Ke dni nabytí účinnosti zákona č. 509/1991 Sb. uvedené omezení odpadlo a uplatnily se právní důsledky oprávněné držby, které dříve zákon vylučoval.
K vydržení sporného pozemku žalobkyní mohlo dojít až k 1. 1. 1992, kdy nabyl účinnosti zákon č. 509/1991 Sb., který v §134 stanovil, že oprávněný držitel se stává vlastníkem nemovitosti má-li ji k 1. 1. 1992 nepřetržitě v držbě po dobu deseti let. Do doby po kterou měl oprávněný držitel věc v držbě, je třeba započíst i držbu vykonávanou před 1. 1. 1992 (k tomu srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze 27. 4. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1134/96).
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je v souladu s judikaturou dovolacího soudu a není ani v rozporu s hmotným právem. Proto není dovolání proti tomuto rozsudku podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ přípustné a bylo podle §243b odst. 5 za použití §218 písm. c) OSŘ odmítnuto.
Žalobkyně byla v dovolacím řízení úspěšná, příslušela by jí proto podle §243b odst. 5 a §146 odst. 3 OSŘ náhrada nákladů tohoto řízení, ty jí však nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. prosince 2004
JUDr. Marie Rezková,v.r.
předsedkyně senátu